Nokturno.net / tvorba / dílko

V hlavní roli………………………….. modrá krabice neobvyklého tvaru

Dále hrají…………………………...…………………………různé osoby




Všechno se to stalo jedno úterý koncem docela studeného května. Byl večer – asi půl deváté – a v Brně na hlavním vlakovém nádraží na jednom z těch mramorových odkládátek na těžká zavazadla seděli kluk a holka. Klidně se mohli jmenovat Desmond a Molly, ale rodiče je pojmenovali Alexandr a Alexandra. Venku chvílemi pršelo a otevřenými dveřmi bylo vidět, jak se venku na mokré ulici odráží naoranžovělé světlo pouličních lamp, dovnitř i venek pořád někdo chodil a velkolepá, leč trochu omšelá nádražní hala hučela (už věky) svým hlukem. Občas se tam objevil i nějaký hladový holub. Tak to na nádražích chodí.
Ti dva sedící na odkládátku na těžká zavazadla spolu živě konverzovali, často se něčemu smáli… Vypadali docela jako tisíce jiných mladých lidí, kteří si krátí čas do odjezdu nebo příjezdu vlaku sezením na mramorových odkládátkách a konverzací. Nebyli ani nijak výstředně oblečeni, dá se říct, že splývali s davem. Nedá se to samozřejmě tvrdit úplně jistě, protože nikdo nevěděl, co si vlastně myslí a co vůbec byli zač. Nikdo to taky nechtěl vědět. Alexandr s Alexandrou jen tak mezi řečí sledovali lidi (a docela je to bavilo), občas to či ono na nich komentovali.

Asi deset minut předtím, než Alexandr s Alexandrou přišli na nádraží, prošla halou přibližně čtrnáctiletá holka s dlouhými černými vlnitými vlasy. V každém uchu měla tři zlaté náušnice, na nohou černobílé KMMka a černé džíny do zvonu. Na obnošené džínové bundě, která jí byla evidentně velká, měla zahnuté rukávy až po lokty, takže byla vidět i část nějakého tetování na levačce. I ona se ztrácela v tom nepříliš hustém davu, ačkoliv nebýt to zrovna na hlavním vlakovém nádraží v Brně, určitě by byla alespoň nápadná. Když procházela halou, dívala se vystrašeně kolem sebe. Nevypadalo to ale, že by někoho hledala. Šla sama. V batohu na zádech mohla klidně mít všechno své. Sešla schody, vedoucí do podchodů pod nádražím, na jejich konci zabočila doleva a zašla na záchod. Už od vlaku za ní šla asi o deset let starší žena oblečená celá v černém. Neměla zavazadla, nesla jenom dlouhý štíhlý rapír v černé pochvě. Na mladou holku se nedívala víc ani míň, než na kohokoliv jiného, kdo byl v té době na nádraží. Taky zašla na záchod.

Ačkoliv bylo venku docela nepříjemně, v hale nebyla zas až taková zima. Na velké tabuli naproti hlavnímu vchodu z ulice se právě přetáčely řádky s odjezdama vlaků a vydávalo to příjemný ševelivý zvuk. Od prvního nástupiště přišla žena s krabicí zabalenou v modrém papíru a převázanou stuhou. Ozdobně, jako dárek. U nejbližší otevřené pokladny si koupila lístek a pak studovala nějaký čas na té velké tabuli s odjezdama.
„Taky tě napadlo, co je asi v tý krabici? Myslela jsem, že to si dávaj akorát v Americe, takový velký dárky,“ zeptala se Alexandra a poposedla si na kraj odkládátka, aby líp viděla. Alexandra byla docela zvědavá holka a ta krabice mohla mít něco přes metr na dýlku, třicet centimetrů na šířku a dvacet do hloubky.
„No, rozhodně to asi není úplně běžná věc.“
„Třeba v tom veze mrtvýho hada.“
„Nebo mrtvou kočku, která toho hada omylem zabila a pak ji za to zabila její panička.“
„Třeba je v tom něco živýho.“
„To je možný, přece jenom to vypadá jako dárek pro někoho a normální lidi si většinou nedávají mrtvý zvířata. Pokud zrovna nejsou Gillian Andersonová, ta prý dává svým známým mrtvý brouky a tak.“
„To je ta, co hrála v Aktech X, ne?“
„Jo, a taky prý v nějakým pornu, když ještě nebyla slavná a měla málo peněz a hodně chutě. Ty jo, já bych si dal někde kafe,“ řekl Alexandr a zívnul.
„Stejně by mě zajímalo, co může být v takový krabici.“
„Kdoví. Já si jdu koupit to kafe, nebo tu cestu nedám.“
„Co kdybych se jí zeptala?“
„Jak myslíš.“ Alexandr vstal a chtěl si jít koupit kávu do automatu kousek od hlavního vchodu.
„Vykašli se na kafe, dem se jí zeptat.“
„No tak dobře, to zas bude ... něco.“
Takže vstanula i Alexandra a oba společně šli směrem, kde stála žena s krabicí.

Černě oblečená žena s mladou tulačkou vyšly ze záchodů a společně se vydaly zpátky do haly po schodech. Starší byla o hlavu a něco vyšší a pravou rukou objímala ramena mladé, rapír měla na levém boku zavěšený na koženém opasku. Tulačka vypadala klidně, snad i šťastně a dlouhé černé vlasy měla svázané do culíku kouskem barevného provázku. Šly nahoru po schodech a někteří z chodců, které minuly se za nimi ohlédli.

„Dobrý večer, paní. Můžeme se vás na něco zeptat?“
„No?“ řekla stroze žena s krabicí a pořád se dívala na tabuli s odjezdama.
„Víte, my se snažíme uhodnout, co máte v té krabici a…“
„Aha, to ste vy? Tak jo,“ řekla jenom ta žena, položila krabici na zem a odběhla nejbližšími dveřmi na nástupiště. Alexandr s Alexandrou tam zůstali stát, chvilku na sebe jenom hleděli a u nohou na zemi jim ležela ta modrá krabice.
„Ty jo, to je hustý. Čekal jsem od tohohle výletu hodně, ale tohle jaksi... měli bysme se po ní podívat a vrátit jí to, určitě si nás s někým spletla.“
„Jo, jasně,“ řekla Alexandra, vzala krabici a oba rychle šli na nástupiště. Tu osobu ale nikde neviděli, nebyl tam ani vlak, do kterého mohla nastoupit. Právě se spustil docela silný liják a oba se vrátili do haly.
Zase si sedli na odkládátko a krabici položili na zem.

Tulačka a holka v černém vešly po schodišti do haly a daly se doprava, pořád stejně klidně.

To schodiště je přibližně uprostřed haly a mramorová odkládátka jsou nalevo i napravo od něj. Alexandr s Alexandrou a modrou krabicí seděli na jednom z těch, které máte po levé straně, když vyjdete po schodech. U jednoho z těch napravo postával vysoký muž v kožených kalhotách a černé košili. Měl vyholenou hlavu a vypadal jako by si četl nějaký časopis. Na tabuli s odjezdama se zase přetáčely řádky a on už si nečetl, sáhl pro něco do kapsy, podíval se na to, odložil časopis a rozešel se na protější stranu haly tam, kde seděli Alexandr a Alexandra a ležela modrá krabice.

Nevšiml si, že do haly vešla černě oblečená šermířka s tulačkou. Ušel sotva pár kroků, když mu zastoupily cestu. Nikdo nic neříkal. Šermířka pokynula a muž jí vydal to, co měl v ruce. Pak si povzdechl, otočil se a vyšel ven z nádraží. Pořád docela hustě pršelo, ale jemu to nevadilo. Chvíli šel po mokré ulici podél tramvajových kolejí. Počkal, až pojede nejbližší a skočil jí pod kola. Byl na místě mrtvý a na dlani jeho levé ruky se lesklo několik stříbrných skvrn.

„No vidíš, takže máš tu krabici dokonce sama pro sebe. A tos akorát chtěla vědět, co v ní je. Tak se můžeš podívat.“
„Přece ji tady nebudu otevírat. Vždyť není vůbec moje.“
„Jak to můžeš vědět? Třeba jsi byla prostě osudem určená k tomu, že zrovna ty a nikdo jinej dneska dostane tuhle modrou krabici.“
„To je blbost. Asi bysme ji měli dát někam na informace.“
„Pochybuju, že si pro ni někdo někdy přijde. Ale odevzdat bysme ji měli. Co s ní taky. Pokud se teda nechceš ještě někde třeba na záchodě podívat, co je vevnitř.“
„Tebe to nezajímá?“
„Jsem ochotnej akceptovat fakt, že se to nikdy nedozvím. Pojď, najdem ty informace, odevzdáme ji a já si koupím někde to kafe.“
Vstali a šli.
Venku projely dvě policejní auta a sanitka. Co kdyby náhodou.
Šermířka s tulačkou šly do nádražní restaurace, obě byly docela vyhládlé.
.....................................................................................................................

Jak to bylo v paralelním vesmíru aneb kdo byl druhý Jeden?

…
„Co kdybych se jí zeptala?“
„Ne, to asi ne.“
„Proč?“
„Za prvé to může být docela osobní. Já vím, že tobě by to asi bylo jedno, kdybys nesla něco v takový krabici a někdo se tě zeptal, co že to v ní neseš, ale jí třeba ne. Mohlo by se jí to dotknout a přece se nechceš někoho dotýkat? No a za druhé – aspoň máš o čem přemýšlet, ne? Můžeš si o tom vymýšlet příběhy a třeba o tom natočit telenovelu nebo nezávislej nízkorozpočtovej kultovní film, kterej by se jmenoval třeba Já a modrá krabice a proč.“
„To máš pravdu. Hele, nechceš tam hrát hlavní roli? Nebo třeba hlavní krabici…“
„Ne, dík za nabídku. Já si jdu radši koupit to kafe.“
Žena s krabicí mezitím odešla prosklenými dveřmi na nástupiště. Muž v kožených kalhotách a černé košili odložil časopis a vydal se k těm samým dveřím. Minul Alexandra, který si šel koupit kávu do automatu u hlavního vchodu. Na nástupišti se rozhlédl a uviděl, že žena s krabicí čeká na přijíždějící rychlík. Přišel až k ní a shodil ji pod kola brzdící soupravy. Pak jednoduše zmizel a nikoho nenapadlo, že je to vražda a ne sebevražda.
Automat na kávu nefungoval a žádný jiný nebyl v dohledu, takže Alexandr si šel zase sednout. Všiml si, že po schodech do haly jde černě oblečená mladá žena s úzkým rapírem zavěšeným na opasku. Pravačkou objímala mladou holku, která vypadala jak tulačka.
Ty dvě vystoupaly po schodech do haly a zahly doprava. Rozhlédly se a vypadalo to, že jsou zklamané. Pak šermířka něco pošeptala tulačce, pohladila ji a odvedla si ji zpátky dolů po schodech.
Alexandr došel k odkládátku. „Proč sis nekoupil to kafe?“ zeptala se jej Alexandra. On na to, že automat nefungoval a pověděl ji o šermířce.
„Fakt? Já si jí vůbec nevšimla. Ale znám jednu holku, která dělá taky tenhle historický šerm.“
„Ale co když vůbec nedělá historický šerm? Třeba sem přišla z Podnádraží nebo z nějaký jiný reality a taky je tu pořád možnost – i když ne moc pravděpodobná - , že jsem ji viděl jenom já… Ale je jasný, že každýho, kdo uvidí holku s mečem napadne, že dělá historický šerm. Já jen že na to nějak nevypadala.“
„No vidíš, takže já se nedozvím, co je v modrý velký krabici a ty zase proč tady chodí nějaká holka s mečem.“
„Jo, takhle to asi bude nejlepší. Nikdo se nic nedozví.“