Nokturno.net / tvorba / dílko

Úkol

I.
Geralt vešel do krčmy. Znal to tu, byl ve Vengerbergu, hlavním městě Aedirnu, už mnohokrát. Rozhlédl se. Hostů sedělo u stolů jen málo, vlastně ani nečekal nic jiného, bylo velmi brzké ráno. Přistoupil ke krčmáři.
„Přejete si? Něco k jídlu nebo k pití?“
„Ne,“ odpověděl Geralt. „Jsem zaklínač, hledám práci.“
Krčmář se zachvěl a oči se mu strachem rozšířily. Ve svém lokále už viděl ledacos, ale zaklínače ještě nikdy. Znal všelijaké hrůzostrašné povídačky o jejich nechvalně proslulém povolání. Věděl, že si zaklínači nechávají platit za zabíjení všemožných nestvůr a příšer, které ohrožují lidi. Ačkoli tím vlastně lidem sloužili a chránili je, lidé se jich vždy báli a opovrhovali jimi. Bylo dokonce nemálo těch, kteří by před společností jednoho zaklínače dali přednost celému zástupu malomocných.
„Eh, pane,“ odpověděl krčmář, „tady je Vengerberg. Město, obehnané dvojitou hradbou. Jak by se sem jakési nestvůry dostaly?“
„Slyšel jsem o nějakém tvorovi, který prý žije ve Vengerbergských stokách,“ přivřel Geralt oči.
„O tom já nic nevím,“ sklopil zrak krčmář a začal zástěrou utírat pult.
Geralt se na něj chvíli mlčky díval, pak se otočil a chystal se odejít. Vtom ale do krčmy vrazila čtveřice mužů. Jejich vzhled nenechal nikoho na pochybách, co jsou zač. Černé kazajky, jezdecké boty, kožené rukavice bez prstů, v rukou meče. Zbojníci.
„Aby bylo jasno,“ zahřměl první z nich, „nikomu se nic nestane, když budete rozumní. Snad v těch vašich palicích zbytky něčeho takového zůstaly. Chceme jen vaše peníze, tak je koukejte navalit. Kdo se nám postaví, tomu tímhle mečem uděláme z prdele kaňon.“
Hosté, kteří seděli u stolů, začali z kapes poslušně vyndávat mince a házet je na stůl. Krčmář sáhl pod pult, vytáhl objemný měšec a hodil ho na zem. Nejbližší z černě oděných ho zvedl a přivázal si ho k opasku.
Pak přistoupil ke Geraltovi:
„A co ty, na tebe to snad neplatí? Koukej navalit prachy!“
„Mluvíš se mnou, smrade?“ odpověděl ledově zaklínač.
Zbojník hrozivě zafuněl, zvedl meč a chtěl ho Geraltovi přitisknout ke krku. To však nestihl. Zaklínač se zatočil a udeřil ho pěstí přímo do spánku. Muž se zapotácel. Jeho tři kumpáni se s meči v rukou vrhli na Geralta. Ten však už ale třímal v rukou svůj meč, který mu doposud jen visel na zádech.
To, co se stalo potom, bylo na dlouhou dobu hlavním námětem vyprávění po celém Vengerbergu. Každý toužil si poslechnout krčmáře, který na vlastní oči viděl slavného Geralta z Rivie, jak rozsévá smrt. Jako bělovlasý démon.
Zbojníci zaútočili najednou, ale k jejich smůle netušili, kdo proti nim stojí. Geralt se snadno vyhnul jejich úderům a ťal nejbližšího z nich přímo do krční tepny. Bandita trhaně zabublal a sesunul se na podlahu. Dalšího Geralt sekl nedbalým, ale silným úderem do ruky a usekl mu paži na úrovni lokte. Zasažený hrůzně zařval, zachytil se pultu a pak klesl k zemi. Pult, který předtím krčmář starostlivě utíral svou zástěrou, potřísnila šarlatová barva krve. Zbylí dva lupiči se s řevem vrhli na zaklínače. Jeho pohyby byly rychlé, jisté, nevyhnutelné. A smrtelné. Vše se odehrálo jakoby bez jeho vůle. Vše bylo automatické a nezvratné. A právě proto tak děsivé.
Do krčmy s lomozem vpadli biřici. Zřejmě zaslechli hluk, takže museli být někde poblíž. Geralta udivilo, že v tom případě nezahlédli čtveřici banditů už před krčmou. Biřiců bylo devět, v rukou měli sudlice. Okamžitě uviděli čtyři mrtvoly, které ležely na podlaze. Obklíčili Geralta v půlkruhu.
„Odhoď ten meč!“ vykřikl nejstarší z nich, nepochybně velitel.
Geralt nezareagoval. Stále v něm pulsoval bojový adrenalin. Pokoušel se ovládnout, ale marně. Velitel biřiců vykročil k němu a pokusil se mu sudlicí vyrazit meč z rukou. Geralt se mu reflexivně vyhnul, zkrátil vzdálenost a sekl jej mečem přímo do obličeje. Biřic upustil svou zbraň a svalil se do kaluže své vlastní krve. Poté Geralt ucítil, že ho něco těžkého udeřilo zezadu do hlavy. Země mu ujela pod nohama. Cítil, jak padá. Poslední, co v tu chvíli zahlédl, byl špinavý, pavučinami zarostlý strop krčmy. Pak vše zahalila neproniknutelná tma.

II.
Probudil se v šatlavě. Chtěl vstát, ale zjistil, že má ruce spoutané v okovech. Hlava ho nesnesitelně bolela. Na druhém konci kobky seděli dva neuvěřitelně vychrtlí otrhanci. Byli staří. Jeden z nich vypadal, že podřimuje, a druhý, že už snad ani nežije. Geralt uslyšel blížící se kroky. Zdánlivý nebožtík rychle obživl a schoulil se na svém slamníku. Stejně se zachoval i druhý otrhanec. Oba byli zřejmě už zkušenými vězni, kteří prošli nejedněmi mučícími a vyslýchacími metodami. V tomto se Vengerberg nijak nelišil od většiny ostatních měst. Zákon si zde svou autoritu vymáhal stejně, jako třeba ve Wizimě nebo v Novigradu – mučidly, šibenicí a popravčí sekerou.
Dveře od vězení se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký, chrabře a moudře vypadající muž středních let. Po jeho boku ho následovala dvojice hromotluků s nesmírně tupými obličeji a zcela jistě i stejně tupou úrovní intelektu. Otrhanci na slamnících se roztřásli.
„Ten,“ ukázal vysoký na Geralta.
Hromotluci mu sundali okovy a hrubě ho zvedli. Vyšli z vězení a zamířili po schodech dolů. Geralt si byl celkem jistý, kam ty schody vedou. Do proslulé Vengerbergské mučírny.
Místnost byla veliká. Na stěnách visel nespočet mučících nástrojů. Zaklínače z nich nejvíce zaujala podivná kovová lžíce. Způsob jejího použití neznal, ale byl si jistý, že to nebude pomůcka k nalévání polévky. V rohu místnosti bylo křeslo s důmyslnými opěradly. Při bližším pohledu bylo jasné, že slouží k drcení a lámání lidských prstů. Bylo zde také několik dalších méně okázalých, ale jistě neméně účinných pomůcek, jak z vězněného dostat co nejvíce pravdivých či smyšlených informací. Popřípadě jak získat jeho přiznání v plném rozsahu, ať už jde o domnělý zločin vraždy, kacířství, anebo obcování se zvířaty.
Geralta usadili ke stolu, který byl uprostřed místnosti. Vysoký muž se posadil naproti němu. Hromotluci se postavili stranou a zaujali tupé výrazy, kterým se marně pokoušeli dodat jistou dávku obřadnosti.
„Sám Geralt z Rivie,“ usmál se muž. „Zde v našem vězení. Jaká nepravděpodobná náhoda. Doufal jsem, že někdy spatřím onoho věhlasného zaklínače, ale za těchto okolností jsem to vskutku nečekal. Prostě osud. Mám pravdu?“
Geralt neodpověděl.
„Jsem Doreville z Hagge, vrchní velitel Vengerbergského útvaru pro vnitřní bezpečnost,“ pokračoval. „Je mou povinností vyšetřit incident, který se stal dnes ráno v krčmě „U zlaté podkovy.“ A jak se zdá, ty máš v této události rozhodující úlohu,“ odmlčel se, dělaje efektní pauzu.
Když ani teď Geralt nezareagoval, pokračoval:
„Jistě víš, jaký trest je u nás za takové věci. Právo útrpné. A pak popraviště.“
„Za to,“ promluvil poprvé Geralt, „že jsem v sebeobraně zabil čtyři bandity, kteří měli jistě na svědomí nejeden lidský život?“
„A zabitý biřic?“
Geralt stiskl rty.
„Ano, Geralte. Zabil jsi čtyři zbojníky. Ty tvrdíš, že v sebeobraně. Dobrá. Ale zabil jsi také kapitána městských biřiců. Nad tím už oko přivřít nelze.“
„Proč jsi mne tedy poctil svou návštěvou, pane Doreville? Jak se mi zdá, rozsudek nade mnou jste už vynesli před tímto výslechem. Anebo snad chcete získat přiznání pomocí těchto sympatických mučících pomůcek? Musím tě upozornit, že v tom případě nás tu čeká velmi dlouhý den.“
Doreville vstal, pohlédl na stěnu a sebral z ní nějaký tenký nástroj se zakřiveným hrotem.
„Jestlipak víš, zaklínači, k čemu se tahle věcička používá. Ne? V tom případě tě rád poučím. Říkáme tomu párátko. Používá se tak, že se vyslýchanému zarazí hluboko do ucha, protrhne mu bubínek, pokračuje stále hlouběji a uvnitř se pomalu otáčí. Člověk by snad ani nevěřil, kolik krve se může valit ven z jediného lidského ucha.“
„Pozoruhodný vynález,“ řekl zaklínač. „Něco mi ale říká, že jej teď použít nechceš.“
Doreville se otočil a dal pokyn oběma hromotlukům, aby odešli. Rozkaz byl vykonán s jistým otálením.
„Geralte,“ promluvil, když zůstali v místnosti sami, „vidím, že zkazky o tobě nelžou. Skutečně nejsi jen pouhý stroj na zabíjení. Zabíjíš sice jako automat, ale máš i bystrý rozum. Tomu říkám smrtonosná kombinace. Jak už sis beze sporu všiml, skutečně zde nejsem proto, abych tě mučil. Ostatně, takový prostý a banální úkol, jako umučit někoho k smrti, by mohl dostat jakýkoli vězeňský dozorce. Šéf Vengerbergské vnitřní bezpečnosti by se s tím, jak jistě uznáš, neobtěžoval. Skutečností ale zůstává, že ses dopustil hrdelního zločinu. Ale máš to štěstí, že se trestu můžeš vyhnout.“
Geralt pokýval hlavou, začínalo mu být celkem jasné, o co tady jde.
„Rozumím,“ řekl zaklínač s ironickým úsměvem. „Jistě pro mě máte nějaký úkol, který nikdo jiný nemůže splnit. Je to tak?“
„Ano.“
„Je ten úkol v souladu nebo v rozporu se zaklínačským kodexem?“
„Obávám se, že na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Vím sice, že váš kodex existuje, ale neznám jeho přesné znění.“
„Poslouchej tedy, pane Doreville. Náš kodex nám přikazuje přijímat pouze takové úkoly, které jsou v souladu s naším zaklínačským řemeslem. To znamená, pokud jde například o zabití nějaké nestvůry, ohrožující obyvatelstvo. Je jedno, zda je to ghúl, bazilišek, vlkodlak, anebo mantikora. Stejně tak, pokud jde o sejmutí kletby, i to je v souladu s naším povoláním. Ale pokud se mohu domýšlet, tak úkol, který mi hodláš předložit, spočívá v něčem úplně jiném.“
„Zajímavé. Můžeš mi tedy prozradit, co si domýšlíš?“
„Už mnohokrát jsem byl pozván k mocným a vlivným lidem. Dokonce i ke královským dvorům. Vždy mi nabízeli úkol, vždy ho pojmenovávali jinak, ale vždy se jednalo o totéž. Šlo o podle nich banální úkoly, jako zabít nevlastního bratra, otčíma, tetu nebo strýce. Bohatí kupci si mě pro změnu chtěli najmout, abych je zbavil nepohodlného obchodního konkurenta. Šlechtici zase chtěli, abych sprovodil ze světa jejich odvěkého rodového soka. Jednoduše řečeno, všichni si mé řemeslo pletli s řemeslem námezdného zabijáka. A mé slušné odmítnutí a vysvětlení, že daný úkol je v přímém rozporu s naším prastarým zaklínačským kodexem, nebrali v potaz. Chtěli tento zádrhel vyřešit výší odměny. Ale zaklínač nikdy nesmí zabíjet lidi pro peníze. A nikdy to neudělá.“
„Rozumím,“ kývl hlavou Doreville, „ale pokud někdo zabíjí tak zdatně, jako ty, nemůže se divit, že mnohým mocným lidem jeho schopnost velice imponuje. Dokonce natolik, že jeho služeb chtějí využít. Tvá sláva tě předchází, Geralte. V každém případě bych ale rád uvedl věci na pravou míru. Když se náš král Demawend dozvěděl, co se stalo „U zlaté podkovy,“ byl odhodlán ponechat viníka mučírně. Poté se mu ale s mým skromným přispěním doneslo, kdo je oním hanebným pachatelem a rozhodl se mu učinit jistou nabídku. Jak vidíš, jsem tu nyní jménem našeho milostivého krále, abych ti onu nabídku předložil.“
„Zkrať to tedy, pane Doreville. O jakou nabídku se jedná? Přímo a bez vytáček, prosím.“
Doreville z Hagge ztišil hlas:
„Jak jistě víš, před nedávnem naše Aedirnské království zvítězilo v krátkém, ale významném ozbrojeném konfliktu s Kaedwenem. Dosud ale ještě nebyla podepsána mírová smlouva. Kaedwenský král Henselt oznámil, že definitivní mírovou smlouvu podepíše pouze ve svém hlavním městě, čili v Ard Carraigh. Jak také určitě víš, Henselt a Demawend se vzájemně nenávidí tak silně, že by pergamen při jejich vzájemném podpisu snad vzplál ohněm. Proto se náš král rozhodl, že se této role nezhostí a přenechá jí některému z Aedirnských šlechticů. Vybral si pro tento úkol hraběnku Syderru z Hagge. Právě ona pojede do Ard Carraigh a podepíše mírovou smlouvu jménem našeho krále.“
„Jak se to týká naší záležitosti?“
„Právě se k tomu dostávám. Může se stát, že po příjezdu do Ard Carraigh dojde ke komplikacím. Král Henselt je velmi vznětlivý a mohla by se v něm rozhořet pomstychtivost. Stručně a jasně, mohl by hraběnku spolu s její družinou zatknout nebo uvěznit a domáhat se po Demawendovi změny podmínek mírové smlouvy. Pokud by se tak stalo, mohla by snadno vypuknout nová válka mezi Aedirnem a Kaedwenem. Syderra z Hagge je už velmi stará žena. Právě proto se Demawend rozhodl vyslat ji. Kdyby došlo ke komplikacím, raději obětuje starou hraběnku namísto některého mladšího šlechtice.“
Při vyslovení poslední věty se Doreville nápadně zarazil. Vypadalo to dokonce, že lehce pobledl. Vzápětí ale pokračoval:
„Tvůj úkol, Geralte z Rivie, bude ochránit ctihodnou hraběnku Syderru z Hagge před případnou Henseltovou pomstou. Je mi jasné, že to není běžný úkol pro zaklínače, ale daná situace také není zrovna běžná. Ano, máš samozřejmě na výběr. Ale pokud odmítneš, skončíš na popravišti jako zločinec. Pokud úkol přijmeš a zdárně ho splníš, bude ti samotným králem Demawendem udělena milost. Jak vidíš, nechceme tě využít jako námezdného zabijáka. Chceme tě pouze dočasně povýšit na pozici řekněme, ehm, královského diplomata, ať to zní a vypadá jakkoli absurdně.“
„Proč si myslíte, že právě moje účast bude mít na průběh událostí nějaký podstatný vliv?“
„Už jsem se o tom zmínil,“ pousmál se šéf Vengerbergské bezpečnosti. „Tvá sláva tě předchází. Každý zná příběhy o bělovlasém zaklínači. Někteří ho považují za nemyslící monstrum. Jiní, jako třeba já, si ho váží. Jsem si jistý, že si tvá slova se zaujetím vyslechne sám Henselt, jeho dvorní páni i generálové. Hraběnka Syderra z Hagge bude ve všem jednat jménem našeho mocnáře. Ty budeš v případě komplikací její pravá ruka. Velmi mi záleží na tom, aby ses toho úkolu zhostil právě ty. Nezapomínej, Geralte, že už teď jsi mým dlužníkem. Nebýt mé intervence, byl bys bezodkladně vydán na milost mučírně, ve které se právě teď nacházíme. A zítra by na tebe nejspíš čekala šibenice. Teď nemluvím jménem svého krále, mluvím pouze za sebe. A žádám tě, abys zajistil bezpečný návrat hraběnky Syderry z Hagge zpět do Aedirnu. Nesmírně mi na tom záleží, protože…“
„Protože co?“
Doreville na Geralta upřel své oči:
„Protože Syderra z Hagge je moje matka.“

III.
Seděl v dřevěné kádi plné teplé vody a mydlin. Lazebník s velkomožným výrazem ho zbavoval porostu vousů rašících na tváři a zvědavě šilhal po jeho zaklínačském medailonu.
„Hotovo, pane. Zde máte osušku. A zde je vaše oblečení, váš meč a ostatní vaše věci.“
„Díky,“ řekl Geralt a s hlasitým zašplouchnutím vylezl z kádě.
Lazebník odešel. Geralt se pomalu oblékal. Litoval, že nemohl v kádi strávit delší dobu. V duchu zaháněl myšlenky na to, co ho nejspíš bude čekat. Snažil se o svém úkolu, který ho dostal z vězení, nepřemýšlet. Ale nešlo to.
„Jaká to ironie,“ zahučel polohlasně sám k sobě. „Jaká to prašivá doba. Králové si najímají zaklínače, aby za ně vyřešil diplomatické spory. Jako kdyby neznali ten starý vtip o hloupém vladykovi, který vodu čerpal řešetem, ze zajíce udělal posla a zaklínače učinil velvyslancem.“
Povzdechl si a vyšel z komnaty. Venku na něj čekala dvojice vojáků. V jejich doprovodu došel na nádvoří, kde se už dokončovaly přípravy k odjezdu delegace do Ard Carraigh, hlavního města Kaedwenu. Uprostřed stál kočár se čtyřmi zapřaženými koňmi.
„Hraběnka si s vámi přeje hovořit,“ řekl ke Geraltovi opodál stojící důstojník. „Čeká na vás v kočáře. Pojďte za mnou, prosím.“
Když došli ke kočáru, důstojník hlasitě zvolal:
„Zaklínač Geralt z Rivie podle vašeho rozkazu, paní hraběnko!“
Dveře kočáru se otevřely a zevnitř vyšla šedovlasá žena. Důstojník se hluboce uklonil. Geralt se uklonil poněkud odměřeněji, ale s úctou. Hraběnka byla nevysoká, avšak aristokratické rysy na ní byly i přes její věk patrné. Její živé oči, mazaný úsměv a energické pohyby dávaly najevo, že jí rozum ani zdraví ještě zdaleka neopustili. Právě naopak.
„Tak to je ten slavný Geralt z Rivie, postrach všech strig a vlkodlaků. A jak jsem se doslechla, poslední dobou i lidí. Ne, nic neříkej, nechci o tom nic vědět. Můj syn, Doreville, se za tebe zaručil a to je pro mě více než dostačující. Přesto ale jistě pochopíš, že mám poněkud zvláštní pocit z toho, že mým osobním strážcem na této výpravě bude muž, který ve Vengerbergu pozabíjel pět lidí. Avšak, jak se mi zdá, drastická doba si žádá drastické činy. Za mých mladých let bylo všechno mnohem jasnější a jednodušší. Inu, pokrok.“
Geralt jí hleděl do očí. Byly klidné a neproniknutelné. Snažil se odhadnout, co se za nimi skrývá. Zda je to odvaha, pýcha, anebo strach.
„Jak vidím,“ pokračovala s úsměvem hraběnka, „jsi jeden z těch mála lidí, kteří dokážou odpovědět i beze slov. Teď mne ale následuj, chci si s tebou promluvit mezi čtyřma očima.“
Zaklínač se uklonil a vykročil za ní.
„Byl jsi někdy v Ard Carraigh?“
„Ano.“
„Máš tam nějaké nepřátele? Někoho, s kým máš nevyřízené účty?“
„Ne, paní hraběnko. Je to už velmi dávno, co jsem tam byl.“
„Dobrá. Abys rozuměl, nebyla jsem zrovna nadšena, že Demawend pověřil právě mne cestou do Ard Carraigh. A ještě více mne znepokojilo, že namísto některého z dvorních gardistů bude mým strážcem zaklínač.“
„Ani já nejsem svou přítomností zde nadšen, ale jak se říká, neměl jsem na výběr. Stále si nejsem jistý, zda ode mě král Demawend nemá přehnaná očekávání.“
„Víš něco o diplomacii, Geralte? Ach, hloupá otázka. Jistěže nevíš. Jak bys také mohl. Abys s klidným hlasem přesvědčoval vampýry, aby přestali sát z lidí krev? Abys konejšil ghúly, aby nezabíjeli a nepožírali děti? Nebo abys vymluvil strigám jejich věčnou touhu po chuti lidských vnitřností?“
Geralt se k tomu nevyjádřil. Nelíbila se mu hraběnčina ironie. Věděl však, že má víceméně pravdu. Přemýšlel. Kdyby se rozhodl porušit slib, který dal Dorevillovi z Hagge a utéct během cesty do Ard Carraigh, zcela jistě by mu v tom nikdo nezabránil. Znamenalo by to ale, že by jako uprchlý zločinec nemohl už nikdy navštívit Aedirn. Nejspíše by nemohl přijet ani do Temerie nebo Redanie, protože tyto země měly s Aedirnem smlouvu o vzájemném předávání zločinců. Jinými slovy, byl by nucen si shánět práci v zemích na dalekém severu, jako je Kovir nebo Poviss. A tam by si nejspíš nevydělal ani na slanou vodu.
Když se Syderra z Hagge nedočkala reakce, pokračovala:
„Můj nebožtík manžel se věnoval diplomacii celý svůj život. Vím tedy o tomto řemesle, které je tolik odlišné od toho tvého, mnohé. Poznám, kdy je třeba smlouvat, kdy souhlasit, kdy vyhrožovat a kdy podepisovat. Diplomacie má mnoho společného s handlováním na koňském trhu, Geralte. Pouze s tím rozdílem, že většinou nejsi vystaven směsici zápachů koňského trusu a kořalky. Rozumíš?“
„Jistě, rozumím. Myslím ale, že už je na čase dostat se k podstatě naší věci, paní hraběnko.“
„Správně. Tak tedy pozorně poslouchej. Henselt je neskutečně prchlivý král, rozzuří se kvůli každé hlouposti. Při jednání s ním tedy nezbývá nic jiného, než s ním na oko ve všem souhlasit. Nenech se ale zmást, on není ten, koho se musíme nejvíce obávat. Jsou to jeho generálové, kdo jsou naším skutečným problémem v této záležitosti. Neustále na Henselta naléhají, aby Demawendovi a Aedirnu vrátil i s úroky utrpěnou potupu z prohrané války. Slibují mu slavné a jednoznačné vítězství a tvrdí, že Kaedwenský prapor pozvednou až k samotnému nebi. Henseltovu sluchu samozřejmě tato slova lahodí, a tak se tou myšlenkou vážně zabývá. Není ale žádný hlupák. Ví, že by to bylo možné provést pouze tak, aby on sám nebyl tím, kdo novou válku zavinil. Jednoduše řečeno, chce Aedirn vyprovokovat k útoku a poté zahájit mohutnou protiofenzívu.“
„Odkud máte všechny tyto informace?“
„Máme na Kaedwenském dvoře špióny. Několik i v poměrně vysokém postavení. Je to nesrovnatelně lepší zdroj informací, než nějaký čaroděj s křišťálovou koulí.“
„Pochopitelně. A jaká tedy bude v této záležitosti konkrétně má úloha?“
„Tvým úkolem bude pozorovat situaci. A pokud dojde ke komplikacím, zasáhneš. Je pouze na tobě, zda tak učiníš slovem nebo mečem. Já povedu rokování a ty budeš můj trumf v záloze. Je ti to jasné?“
Geralt pohlédl k obloze. Snažil se nedávat na sobě znát míru rozladění a opovržení svěřeným úkolem.
„Tak je ti to jasné?“ zopakovala Syderra z Hagge.
„Ano,“ přikývl zaklínač velmi, velmi neochotně.

IV.
Dorazili do Ard Carraigh, hlavního města Kaedwenu. Celou výpravu tvořilo kromě hraběnky Syderry z Hagge a zaklínače Geralta z Rivie ještě dvanáct Aedirnských vojáků. Ti na sobě měli tuniky s vyšitým Aedirnským erbem – žlutočerveným hrotem v černém poli. Zastavili se před palácem.
„Vítejte v Ard Carraigh, velevážená paní hraběnko,“ promluvil muž v modré, bohatě zdobené prošívanici. „Jsem baron Murwedd z Ban Ardu. Byl jsem pověřen, abych vás přivítal a uvedl vás ke králi.“
„Děkuji, barone. Čas nás tlačí a povinnosti volají. Myslím, že všem nám velmi záleží na tom, abychom zdejší záležitost vyřídili co možná nejrychleji. Pokud král Henselt souhlasí, ráda bych zahájila rokování bez zbytečných prodlev.“
„Ano, král má zájem na tomtéž. Má ale také neutuchající respekt k vám i k vašemu věku, paní hraběnko. Pokud byste si tedy chtěla před zahájením jednání odpočinout, nechal jsem zařídit několik komnat v paláci dle Aedirnského stylu.“
„Děkuji za pohostinnost, barone. Ale jak jsem už řekla, čas je nemilosrdný nepřítel všech dohod. Odpočívat můžeme později. Ach ano, abych nezapomněla, toto je můj zástupce, který bude taktéž přítomen při rokování,“ řekla hraběnka a ukázala ledabylým gestem na Geralta.
„Vítejte, pane,“ pronesl baron k zaklínači.
„Díky,“ dostal ze sebe Geralt a prkenně se uklonil.
Vešli do paláce. Na Geralta neudělala pompézní výzdoba uvnitř žádný výjimečný dojem, viděl takových míst už mnoho. Trochu se podivil, že před vstupem do paláce nemusel odevzdat svůj meč, ale záhy pochopil. V trůnním sále bylo na třicet Kaedwenských ozbrojenců, bezesporu Henseltova osobní stráž, dokonale vycvičení vojáci. Sám král Henselt seděl v křesle na druhém konci sálu. Když spatřil hraběnku, vstal a zamířil k ní.
„Vítám vás ve své zemi, hraběnko z Hagge,“ řekl obřadně.
Hraběnka se uklonila. Ve vousatém obličeji Kaedwenského krále se neobjevil ani náznak úsměvu. Geralt si diskrétně prohlédl vedle krále stojící hodnostáře. Byli tři. Prvního z nich odhadl na královského senešala. Byl téměř stejně široký jako vysoký, takže měl postavu velmi náruživého cukráře. Druhý z mužů mohl být pravděpodobně velitelem Kaedwenské rozvědky. Byl malý a hubený, jeho tváři dominovala dvojice svítících krysích oček. Třetí muž Geralta zajímal nejvíce. Byl vysoký a statný, jako jediný z hodnostářů měl na sobě zbroj. Bezesporu se jednalo o vrchního velitele Kaedwenské armády.
Henselt pohybem ruky vyzval hraběnku, aby se posadila u stolu. Sám také usedl a propletl prsty na stole. Nikomu jinému nebylo dovoleno sedět.
Kaedwenský král pohlédl na barona Murwedda z Ban Ardu a ten přinesl dva velké pergameny s podmínkami mírové smlouvy. Jeden podal svému králi, druhý hraběnce z Hagge.
„Aby bylo mezi Kaedwenem a Aedirnem jasno,“ začal Henselt, „já jsem vládce, který vždy a za všech okolností miluje mír nade vše. Avšak některé věci, které váš král Demawend v této smlouvě požaduje, jsou dle názoru Kaedwenu v rozporu s mírovou budoucností mezi našimi zeměmi.“
„Mohu vědět, o který bod smlouvy se jedná?“ zeptala se hraběnka.
„Jde o bod, ve kterém se mluví o výši válečných reparací. Podle této mírové smlouvy má Kaedwen zaplatit Aedirnu odškodnění ve výši čtyř set hřiven zlata. Ptám se, jakým právem je mé zemi diktována k zaplacení takováto ohromná suma.“
Geralt, který stál opodál, si začínal myslet, že se hraběnka zmíní o prostém právu vítěze, který vždy diktuje podmínky poražené straně. Měl pravdu.
„Rozumím a chápu vaše znepokojení nad výší reparačních poplatků,“ řekla. „Mějte ale na zřeteli, že se jedná především o kompenzaci za vypálení naší pohraniční pevnosti Eylerra a za barbarské povraždění velké části obyvatelstva přilehlého městečka Pladde.“
Vysoký muž ve zbroji, stojící vedle Henselta, rozhněvaně zakřičel:
„Barbarské vyvraždění?! Takhle se přece odedávna vedla a vede válka! O čem to tady mluvíte? Máme snad my vyjmenovat všechna naše městečka a vesnice, které vaši vojáci během této války vyplenili? Máme snad za to také žádat reparace?“
„Ne,“ odpověděla generálovi chladným hlasem hraběnka, „protože jste tuto válku prohráli. To také patří k odvěkému zvyku všech válek, vážený pane generále. Válka skončí - poražený získá mír, vítěz získá svou kořist.“
Geralt se obával toho, co tato nesmírně ostrá a vyzývavá slova udělají s atmosférou v sále. Jeho obava byla namístě. Henseltova tvář začínala vztekem rudnout, generál funěl jako ohař a Kaedwenští vojáci v sále podrážděně hučeli. Geralt se rozhodl – teď nebo nikdy.
Vykročil vpřed. Zastavil se před Kaedwenským generálem a porušil tak jedno ze základních pravidel rokování.
„Jak se opovažuješ, Aedirňane???“ zařval generál, až mu přeskočil hlas.
„To není Aedirňan. Nemá s mou zemí pranic společného,“ promluvila Syderra z Hagge.
„Vážně…?“ procedil skrze vztekem zaťaté zuby král Henselt. „A kdo to tedy je?“
„Geralt z Rivie, slavný zaklínač,“ řekla, zdůrazňujíce název jeho řemesla.
Generál leknutím o krok ustoupil. Král otevřel překvapením ústa. Kaedwenský senešal se rozkašlal a velitel rozvědky trhl hlavou jako píchnutý vosou. Všichni zírali na Geralta, jako by spatřili přízrak. Všichni ho znali. Považovali ho za žijící legendu, která byla častým námětem trubadúrů v jejich žalmech, baladách a básních.
„Vaše války,“ řekl zaklínač velmi pomalu, „vaše velké věci, vaše honby za slávou. To vše rodí zlo, proti kterému já bojuji. Právě lidé svými činy tvoří zparchantělost. A zparchantělost rodí strach. Tím přicházejí na svět nestvůry, které já zabíjím. Rodí se z vašeho strachu. Ze strachu před smrtí, strachu z neznámého, strachu z příjezdu ozbrojenců, kteří vypálí celou vesnici, muže pozabíjejí, ženy znásilní a děti naházejí do ohně. Tak se rodí zlo, kterého se vy, lidé, tak bojíte. Vy sami svými činy vytváříte to, co považujete za zlo. Já celý svůj život bráním lidi před tvory, které oni sami svým počínáním přivedli na svět. Ať jde o strigy, odporné požíračky lidských těl, které přivede na svět vynesení kletby. Nebo o vampýry, kteří se rodí z lidské neúcty ke svým zemřelým předkům. Měj to na zřeteli, králi Henselte. Já byl předurčen k zabíjení nestvůr. Ale čím více jsem jich zabil, tím více jsem začal chápat, že největší nestvůrou může být sám člověk.“
Nikdo ani nehlesl. Všem rezonovala Geraltova slova uvnitř hlavy. Každý cítil onu prazvláštní bolest, kterou ta slova vyvolávala. Bylo to jako ve snu, ze kterého se nikdo nedokázal probudit.
Po velmi dlouhém tichu sám Kaedwenský vladař Henselt vstal. Pohlédl na svého generála, na hraběnku z Hagge, na přítomné vojáky. Pak se jeho pohled zastavil na Geraltovi a pronesl:
„To byla ta nejmoudřejší slova, která jsem ve svém životě slyšel.“

V.
„Pověz mi, Geralte,“ řekl Aedirnský král Demawend, „jak se ti povedlo Henselta přesvědčit, aby tak rychle podepsal mírovou dohodu a upustil od odvetné války? Podle toho, co vím, se situace nevyvíjela zrovna nejlépe.“
„Řekl jsem mu pravdu. A on jí porozuměl.“
„Neuvěřitelné,“ zasmál se Demawend. „Henselt aby něčemu porozuměl. To už bych spíše uvěřil tomu, že mému oblíbenému koni z nenadání narostla křídla. Ale dost už žertování. Ta tvá pravda, jak se mi zdá, zabránila nové válce mezi Aedirnem a Kaedwenem. Za normálních okolností bych se ti odměnil jinak, ale v tomto případě postačí, že jsi tímto omilostněn ze svých předešlých zločinů v mé zemi.“
Demawend vstal a chystal se odejít. Po několika krocích se ale zastavil.
„Geralte,“ promluvil rozvážně, „co bys řekl tomu, kdybych tě přijal do služeb Aedirnského království. Jsem si jistý, že bychom spolu mohli dosáhnout velkých věcí.“
Zaklínač se uklonil:
„Vážím si vaší nabídky, králi. Ale…“
„Ale co?“ otázal se Demawend.
„Ale raději zůstanu zaklínačem.“