Nokturno.net / tvorba / dílko

Měsíc v úplňku svou bledou tváří shlížel na temný les. Náhodný kolemjdoucí by na něm neviděl nic zvláštního a bez zájmu by prošel kolem jeho okraje. Náhodný kolemjdoucí by nevešel mezi stromy, aby sledoval úzkou cestičku vinoucí se tmavým kapradím…

Drobounká dívčí postava však není náhodný kolemjdoucí. Na okraji lesa se dívenka ještě na okamžik zastavila, aby rozhlédla kolem sebe, ale hned se zase dala do pohybu a zmizela v jeho temnotě. Bosá chodidla jistě našlapovala po známé pěšince a hliněný džbán v její ručce se ve světle luny blýskal. Do zvuků nočního lesa zazněl veselý popěvek. Snad aby se nebála...
Hlouběji a hlouběji.. Až k malé čisté studánce, kterou tak dobře znala. Tam dívenka poklekla a ponořila džbán do vody, aby jej celý naplnila. Plný džbán položila vedle sebe a znovu se sklonila k hladině studánky. Na okamžik se zahleděla na svůj vlastní odraz na hladině – na pěknou bystrou tvář orámovanou bohatými rudými vlasy. Ponořila ruce do chladivé vody a do dlaní jí trochu nabrala. Ruce však cestu k ústům nedokončily. V témže okamžiku totiž lesem zaznělo táhlé zavytí. Voda z dívčiných dlaní dopadla zpět na hladinu a na pár chvil tak rozmazala odraz stříbrného měsíce na obloze. Džbán převržený dívčiným úlekem už ležet zůstal. Voda z něj vytékající se pomalu vsakovala do vlhké hlíny vedle studánky…
Zdálo se, že druhé zavytí se ozvalo zpoza stromů tvořících hranice mýtinky.
Dívenka se dala do běhu. Bosá chodidla už nenašlapovala tak lehce, ale rozdírala se o každý kamínek na cestě, na který narazila. Cestička se jí brzy ztratila a dívenka zabíhala do stále hustšího porostu. Nízko rostoucí větvičky ji šlehaly do tváře, klopýtala o kořeny stromů a stále častěji se prodírala hustými trnitými křovisky.
Další a další zavytí. Dusot nohou a zvuk, který vydává tělo prodírající se hustým porostem, byly stále zřetelnější.
Dívenka běžela pořád dál, tam někde už přece musí být konec lesa!!! Proběhla dalším trnitým křovím, na její paži se objevil nový krvavý šrám. Krev už pokrývala celé její ruce, chodidla rozedřená do masa ji nesnesitelně pálila. Přes slzavou mlhu už skoro neviděla na cestu.
Vytí přešlo ve vytrvalé vrčení, které se teď ozývalo už jen kousek za jejími zády. Skrze mlhu z bolesti a slz zahlédla v temnotě noci světlo. Světlo! Naděje! A s touhle novou nadějí, rychleji než dříve, běžela k vysněnému okraji. Už jen pár metrů!! Strach se začal měnit v radost a…
…v tom se dívenka sesula k zemi. Klopýtla o kořen schovaný v kapradí a zůstala ležet. Zvuky pronásledování se znovu přiblížily. Dívenka už neměla sílu vstát… Brzy na zátylku ucítila horký dech a uslyšela čenichání. Už v ní nebyla žádná naděje, žádná síla odporovat..zbyla jen odevzdanost. S tou se pomalu otočila.
Stvoření vypadalo na první pohled jako vlk, ale vlk to nebyl. Na vlka bylo moc veliké. Silné přední končetiny byly velmi podobné lidským. Z otevřené tlamy, plné dlouhých ostrých zubů, kapaly na dívčinu tvář dlouhé provazce slin. A ten pohled..stvoření se nedívalo jako zvíře, ale spíš jako člověk…
Veškerá lidskost se z pohledu najednou vytratila, stvoření se odtáhlo od nehybné dívenky a pak, bez varování, máchlo silnou tlapou. Dívčina hlava se svezla na stranu a tělo zůstalo bezvládně ležet. Pak zabořilo do jejího krku své dlouhé tesáky a vytékající krev se začala vsakovat do vlhké hlíny…

Měsíc v úplňku svou bledou tváří shlížel na temný les. Náhodný kolemjdoucí by na něm neviděl nic zvláštního a bez zájmu by prošel kolem jeho okraje. Náhodný kolemjdoucí by nevešel mezi stromy, aby sledoval úzkou cestičku vinoucí se tmavým kapradím. Náhodný kolemjdoucí by si nevšiml těla dívenky ležícího kousek stranou, a nevšiml by si ani tvora, podobného vlku, který na něm hodoval…