Nokturno.net / tvorba / dílko

Den 2. Sobota, 21.04.2012

Simerie, Rumunsko. Budí mne Pavel abychom nezaspali, nezapomněli vystoupit v Orestie a nezajeli až do Simerie. Bohužel už v ní sme. Nevadí. Vystupujeme. Jelikož sme v Simerii rozhodujeme se koupit si lístek do Baru Mare. Všechno v pohodě, paní v okínku umí anglicky. Lístek stojí 7.30 LEI což nás příjemně potěšilo. Vlak nám jede v 07:30. Venku před nádražím objevujeme hospůdku se zahrátkou, to nás taky potěšilo. Máme hoďku a půl čas, tak dáváme ranní pivka.
Jdem na vlak. Na nádraží se kupodivu vůbec nic neděje, nikdo tam není a je tam vůbec tak pusto. Vlak nejede a nejede. Je to v prdeli, moc to nechápeme, ale nenecháme se vyvést z klidu. Na nějaké ceduli zjišťujeme, že další vlak jede v 09:30. Teda doufáme, že zjišťujeme. Cedule je lehce nepochopitelná. Jdu se zeptat do pokladny, jestli si musíme koupit nový lístek. Bilety jsou totiž na jeden určitý spoj, pouze. Původní pokladní tam už není a ta nová se tváří, že mne nechápe. Pak se začne usmívat a dává mi lístek spátky. Dobře. Po první zkušenosti s odjezdem vlaku, kupujeme lahváče a jdeme čekat na perón. Sedíme, popíjíme, kuříme a očumujeme zvláštní kopec. V 08:30 je na nádraží podivný frmol, odjíždí spousta vlaků a vůbec. To se nám zdá divné, tak se jdu z lístkem v ruce někoho zeptat. Naštěstí nacházím pár co vypadá, že umí anglicky. Opravdu, slečna se podívá na lístek a řekne nám, „train is not here“. Dobře, čekáme dál, v 09:30 je opět nádraží tiché, klidné pusté. Kurva. Nemáme tuchy o co tu jde. Po chvíli si Pavel vyhlídne nějakého zřízence a jde za ním z lístkem. Ten mu po chvilce vysvětlování, na lístek napíše, že další vlak jede v 13.50.UAAAAA!!
Jdem do města.
Přejdeme mostek a přes malebné trhovisko docházíme k malému Carrefuru. Dem na nákup. Lahváčky,ser,kolbasy......když jsem u čajů, přistupuje ku mně dvoumetrova ramenatá rumunská žena-ochranka. Vysvětluje mi, že batoh si můžu/musím nechat za pokladnama, že mi ho pohlídají. Vzhledem k výše zmíněné vizáži zmíněné neodmítám a neodporuji. Ptám se jestli mám odložit i foťák. Nemusím, pokud si hodlám udělat fotky obchodu není problém....hm. Nechávám si foťák a jdu hledat pavla. Když ho nacházím, objevuje ho i paní z ochranky a batohový ritual začíná na novo. Donakupujeme, zaplatíme a jdem do parčíku dopít pivka. V parčíku se zastavil čas v 80 letech minulého století. Po nějaké době k nám dojde slečna v černém. Říká že naproti u ní v kavárně (je to servírka) sedí dvě slečny a chcou nám zaplatit kafe a povykládat si o čemsi co se týká cizích kultur. Absolutně se mi se svými chabými znalostmi angličtiny nechce fungovat jako překladatel. Nějak se z toho vykecám. Když slečna nakvašeně odkvačí, prcháme na nádraží. Po cestě si v tržnici kupujeme dvoulitrovou petku plnou naložených papriček.
Tak, opět na nádraží v Simerii. Uchylujeme se bokem od lidí a uleháme, popíjíme a čekáme na vlak.
Po nějaké době se vedle nás zastaví lokomotiva a stojí. Stojí asi půl hodiny z nastartovaným motorem. Vystoupyvší mašinfíra nám něco vykládá o Uno. Pak odjede, nechápeme o co šlo, ale co už...Ve 12:50 přichází ajzlboňák a huláká na nás „ Baru Mare!!Baru Mare!!“ Asi nám jede vlak, postavíme se a pomalu odcházíme na perón, po chvíli zjišťujeme, že vlak jede opravdu. Pomalá chůze se postupňe mění v úprk, ztížený batohy a upitými pivy.
Nastupujeme. Vlak je masakroidní. Klasický vagón, modře natřený a úžasně zřízený. Odpadkový koš leži na sedačce, dveře nejdou zavřít a vůbec celý interiér je jaksi vyžitý. Jdu na záchod, po otevření dveří zavírám a jdu zpátky do kupé. O tom co jsem viděl na toaletě se nebudu zmiňovat, těm co mne znají osobně to rád povykládám. V kupéčku pomalu usínám. Jedeme do hor. Zničeho nic nás probudí další rumun co na nás huláká Baru mare. Asi místní zvyk. Aha, vystupujeme.
Takže jsme v Baru Mare. Ohromné údolí, mezi dvěma horskými hřebeny, malá červená budka a kousek opodál malý kostelík. Míříme pastvinou k němu. Vidíme první domorodce a místní zvěř. Pasačku a krávy. Kostelík je pěkný, krásně pomalovaný a my si u něj dáme cigárko. Pak jdeme dál, po nějaké době přicházíme k výpadovce, která nás vede pomalu do kopce.Pokračujeme par set metrů po ní a po poradě z mapou a dalším cigárku, odbočujeme do leva a míříme do kopce. Cesta se pomalu mění v lesní cestu a stoupá stále prudčeji a prudčeji. Mezi stromy po levé straně občas zahlédneme protější zalesněné kopce v kterých občas vykukují holé skály. Zhruba po pěti kilometrech se vzhledem k nadcházejícímu večeru rozhodneme na cestě utábořit. Vytvoříme malý oheň a po chvíli míříme každý ke svému stanu. V noci posloucháme neslyšné soví lety. Usínám...