Nokturno.net / tvorba / dílko

Zazvonil telefon. Chtěl jsem ho nechat, ať si zvoní, dokud by to volající nevzdal, ale...
" Hele... bobku, zvedni to..." zakňourala tulící se Monča, "... takovýhle zvonění zchladí vášeň líp nežli studená sprcha... "
No jo, to by nebylo dobrý, neboť Monča už byla řádně rozjetá, už se dostávala do švungu, tak jsem to zved.
" Ahoj, brácho... tady Bára."
A sakra... segra. Když ona mně volá, tak to je vždy nějakej průšvih nebo pohroma na obzoru.
" Ahoj... co se děje? Vždyť tys mi nevolala už celou věčnost..."
" Né? Hele... buď v klidu, do deseti minut jsem u tebe. "
Tak to je v prdeli, pohodička s Mončou se bude musit odložit na neurčito, ať mi odpadne, jestli se mejlím.
A opravdu, těch deset minut ještě ani neuplynulo a Bára byla přede dveřmi.
" Nevyrušuju?" zeptala se, aniž by pozdravila.
" Ale to víš že jo..." řek jsem bez skrupulí, "... takže... jakej máš zas problém, sestřičko? "
" Hele... jelikož já mám jaksi neplánovaně vážný společenský povinosti... a Olda je kdesi na služební... a rodičové jsou daleko... takže jedinej, kdo mi může pohlídat prcka seš ty. Co ty na to? "
Mně to však bylo jasný, švagr Olda je tutově na chalupě s nějakou buchtou a segra chce jít získat korpus delikti, aby to mohla Oldovi spočítat. Už jsem jí chtěl říct, že ať se jde bodnout, ale Monča mě předběhla.
" Jasně že jo, Barčo... A kde máš prcka? "
Sakra... holka pitomá, ani páru nemá o tom, co přivolává na naši hlavu. Ten segřin prcek je totiž pěkně vykutálenej osmiletej vychcánek. A když téměř rychlostí blesku stanul před segrou, za jejímiž zády se doposud ukrejval, bylo pozdě. Ducatej samolibej ksichtíček s poťouchlejma očičkama nevěštil nic dobrýho.
" Tak co budem dělat, prcku? " položil jsem otázku, sotva segra za sebou zavřela dveře.
" Pujdem do interšpáru, strejdo... je tam bezva! " odpověděl bez přemejšlení... no a bylo rozhodnuto.
Chodili jsme po suprmarketu, koukali po regálech, několikrát se šli nabaštit do bufetu... Vše probíhalo pohodově a nic neavizovalo blížící se pohromu. Až jsme se stavili u boxu s počítačovejma hrama. A tehdy to začalo.
" Hele, strejdo... kup mi tudletu hru... tu ještě nemám... a ještě tudletu... a taky tudletu..."
" Kruci, prcku, brzdi! Víš kolik stojí?! Vyber si jednu... tu ti koupím."
" Ne... já chci všechny! "
" Všechny ne... jednu! "
" Ne... všechny! "
" Ne... jednu! "
Prcek sevřel rty a nenávistně zasyčel.
" Ne? "
"... se poser, mladej. Ne! "
Sotva jsem to vyslovil, prcek sebou seknul o zem, začal kopat a mlátit rukama a řvát jako by ho z kůže drali.
" Sakra, prcku... nevyšiluj! Slyšíš?! "
Ale kdepak prcek, začal řvát ještě víc. Lidi na nás koukali a kroutili hlavama. Najednou mi došlo... prcek bezpochyby viděl jeden takovej šot v televizi, tam se taky takovej malej hajzlík tímhle způsobem předváděl a segřin prcek se v něm evidentně zhlíd. Koukli jsme s Mončou na sebe, že co jako uděláme.
" Hele, bobku, pojď... jdem si do bufetu dát kafe... " navrhla Monča, "... a malej ať se tu třeba umlátí... Neboj, ono ho to přejde."
Popíjíme kafé a poočku sledujem prcka, kterýho si už všimli i ňákej mužskej a ženská, patrně suprmarketová ochranka. Zastavili se u něho, postavili na nohy, na něco se ho ptali a pak, když jim ten malej podrazák na nás prstem ukázal, kvaltem k nám zamířili.
" Že vyrušujem... ten malej je váš? " zeptali se.
" Ne... mý segry. My šli jenom prcka vyvenčit."
" Musíme vás upozornit, že z právního hlediska jste za něj zodpovědni a brát to na lehkou váhu... "
" Jo jo... je nám to jasný... Mončo pojď, jdem toho spratka dát do latě."
Když nás prcek uviděl přicházet, opět začal ječet.
" Sakra... já ho přerazím... přetrhnu vejpůl jako hada! " ulevoval jsem si vztekle.
" Počkej, bobku... nech to na mě. " ujala se Monča nečekaně iniciativy, odvedla prcka kousek stranou, sklonila se a něco mu do ucha pošeptala.
A ten malej parchant najednou, jako když utne, přestal ječet. Sakra, co mu to ta Monča jenom řekla?!
Přijeli jsme domů, segra už nervozně pobíhala kolem svýho auta, kterýmu odešla halogenka a já ji měl vyměnit. Monča s prckem, kterej se jí držel jako klíště, nejevili o mou technickou zdatnost zájem, odešli, ale za nějakou tu minutku byli zpátky, akorát jsem končil výměnu. Pak jsme si řekli ahoj a šli každej po svejch.
" Hele, Mončo... mně stále vrtá hlavou, co tys tomu prckovi řekla, že on přestal ječet a byl mírnej jako beránek? " zeptal jsem se Monči ve výtahu.
" Ále... to je takovej starej trik, na kterej se chytne každej pitomec..." culila se Monča, "... já mu řekla, že když přestane ječet, tak že mu doma ukážu svý kalhotky..."
Polilo mě horko.
" Sakra, Mončo... snad jsi tomu parchantovi nedovolila juknout ti pod sukni... a nedejbůh už ve výtahu?! "
" Kdepak, bobku, až doma. Víš... dovolila jsem mu kouknout do šuplíčku, kde je mám uložený. "
Jo, tahle Mončina diplomacie mě zaskočila, tak to bych do ní neřek, jenže hlavou mi jaksi vrtá, jestli to opravdu bylo tak... Kdyby jo, ten prcek by vzteky, že se nechal napálit, určitě začal ječet jako pavián... Ale on nic... Sakra!