Nokturno.net / tvorba / dílko

Mám pocit, jakoby se můj život začal řítit rychlostí vody v úzkém rameni řeky, která se má za chvilku změnit ve vodopád. Dříve to bylo tiché a poklidné houpání se na letních vlnkách slabého vánku a teď se občas potápím a odírám si kolena o ostré kameny hořkosti.
Avšak nejděsivější na tom všem je, že jsem zjistila ten pravý důvod této změny. Nemění se svět kolem mne, ale já měním svůj postoj k dosavadnímu životu.
Moje vnitřní schránka se začala otevírat do rozpětí motýlích křídel plných obsidiánových barev a černě malované kontrury mého schovávaného já se lesknou s plnou hrdostí na slunci. Chtěla bych vykřiknout, že se mnou vlastně lidé nemluví, ale mé milované opovrženení ho hodné druhé já se producíruje před jejich zraky. Kdo by mi však věřil? S úsměvy a jemným ťukáním na lebeční kost by kroutili shovívavě hlavou.
Jak vysvětlit tu skutečnost nadvlády Janosových předků? Mojí rozpolcenost, která ze mě prýští již několik let. A nepřeberné množství myšlenek, které se stávají skutečností. Dříve nemyslitelné je dnes pro mne chlebem, který rozdávám po kouscích mezi své přátele, jež si dávají ruce za záda.
Co když přeci jen nejsem zlá, ale našla jsem sebe samotnou. Co když jsem již vykonala cestu ke svému niternému já, jenž již nechce sedět v koutě lebečních dutin a oslavuje proškrábání se na vrch.
Komu sdělit tuto novinu, která se skládá z nesmyslných tónů umírající srdečnosti?