ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Požírač dětí

29.08.14 | Firren, @, další tvorba | 908 x | vypínač



„Ty, kdo jsi poznal chuť věčného utrpení a zmaru, budeš oplývat velikou silou, abys Mi sloužil, dokud neřeknu dost.“
-Legenda o původu Moci-

***

Fouknu do píšťalky a sladký dřevěný tón se vlije do zraněného vlka. V rozdrcené tlapě to zakřupe. Bolestně zaskučí. V okamžiku po zranění není ani památky. Postaví se na všechny čtyři, chvíli zmateně poskakuje, a pak, postrčen pudem sebezáchovy, uteče pryč.
„Zatracený pasti,“ zamumlám a schovám píšťalu do kapsy vlněného kabátu. To je letos už třetí, na kterou jsem narazil. Bývají sice až u samotného okraje lesa, přesto mě znepokojuje, jak to tu v poslední době žije. Karavany putují sem a tam, dokonce jsem zahlédl i vojsko. Ale dokud se jejich malichernosti netýkají mě, dá se to snést.
Přichází večer, už abych byl doma. Prudké stoupání mezi hustými větvemi jehličnanů mě brzy odmění, čeká tam na mě teplo a fazolová kaše.
Něco je jinak. Zastavím se pár kroků před okovanými dubovými dveřmi vsazenými do skály pod hřebenem hory. Cítím kouř. Někdo je v mém domě a topí v krbu. Pochybuji, že by lovci otevřeli zajištěný vstup a překonali všechny nástrahy, které uvnitř na nezvané čekají. Přepadne mě lítost. Musím opustit milované místo a najít si jiné. Žiji zde už desítky let úplně sám a téměř s nikým nemluvím. Nechci nikoho potkat. Nechuť je o to větší, že jde o člověka obdařeného Mocí.
Avšak dříve, než se stihnu vytratit, dveře se zprudka otevřou. Překvapením ztuhnu. „Aulio?“ zašeptám nevěřícně.
Tmavé husté vlasy jí splývají ve vlnách až po pás a lehce se v průvanu pohybují. Žena je oblečená do stříbrem zdobené kožené zbroje. Vypadá jako bohyně, přesně tak, jak si ji pamatuji.
Ukáže mi krásnou tvář a roztáhne ústa do nečitelného úsměvu: „Požírač dětí,“ pronese slova, která jsem neslyšel už několik životů. Zvedne obočí. „Ty nepůjdeš dál?“
Stále se nemohu zbavit pocitu, že bych se měl na místě otočit a prchnout, přestože ona je jedním z těch, kteří se mnou trpěli v Jámě. Jenom naše vzájemná blízkost nám v tom šílenství pomohla si zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu.
„Je to už dlouho,“ řeknu a vkročím do domu. Hrubě vytesanou prostornou místnost vykutanou do skalnaté hory protkané zlatými žílami osvětlují svíčky rozložené na vyřezávaném stole.
„Proč jsi tady?“ zeptám se.
Aulia vytáhne z pouzdra u pasu píšťalu a strčí mi ji pod nos. „Je tvoje?“
Pokrčím rameny. „Každý se musí nějak živit.“
„To jako chodíš po vesnicích a prodáváš píšťaly?“ řekne tak vážně, až mě to zarazí.
„Proč by ne? Trocha hudby přece nikomu neuškodí.“
„Cože?!“
„Pravda, peníze jsou zlo, ale musím tě ujistit, několik menších jsem i daroval. Pasáčkům a tak.“
Aulia protáhne obličej, když pochopí, že si z ní dělám legraci.
„Pár jsem jich ztratil,“ přiznám se opatrně. „Ale to nic neznamená, v cizích rukách nemají žádnou Moc.“
Už mě začíná mrzet, že jsem neutekl, dokud byl čas. „Jak si mě našla?“ posadím se otráveně na židli.
„Koupila jsem ji na trhu. A když místní vyprávěli historky o začarovaném lese a další o jeho tajemném ochránci, který systematicky ničí pasti a straší lovce k smrti, bylo mi hned jasné, že tu je někdo s Mocí, že tu žiješ ty.“
„A co ode mě chceš?“ zeptám se nervózně. „Je to jenom píšťala.“
„Opravdu?!“ strčí si ji do pusy a lehounce foukne.
Ozve se tiché zahvízdání - téměř na samém prahu slyšitelnosti. Do tváře mě udeří neviditelná pěst. Utkaná z mé vlastní síly je tak silná, až mě ta rána zvrátí dozadu. Překvapeně zašátrám po hraně stolu, abych se přidržel, ale ruka mi sklouzne a žuchnu po zádech na zem.
Rychle se postavím, promnu si rukou naražený zátylek a vykřiknu: „Ta druhá píšťala jenom zažehnává žal!“
Aulia se na mě kouká, jako by nevěřila vlastním uším. „Posloucháš se vůbec? Víš co to znamená?!“
„Stvořitel je pryč, stejně jako omezení Moci,“ odpovím.
„Tobě to nepřijde jako zásadní věc?“
„Jak pro koho.“
„Ty jsi snad věděl, co to způsobí?“
Zakroutím hlavou: „Proč bych měl?“
Aulia opatrně řekne: „Potřebuji tvoji pomoc.“
Aha, tak takhle to je. Nejdříve mě vyruší, aby mě zfackovala jako nějakého fracka a teď bude chtít mou pomoc? „Zapomeň.“
„Ty ani nechceš vědět, o co jde?“
„Je mi to fuk.“
Svůj názor nezměním, ani když na mě při odchodu mrkne svůdnýma očima. Jakmile spatří můj zatvrzelý pohled, zašklebí se a dodá: „Koukal ses někdy v poslední době do zrcadla?“
Pokrčím rameny.
„Tak to radši nedělej.“


„Jako by mi na tom mělo záležet,“ zaskuhrám si pro sebe, když za ní zaklapnou dveře a nemyslím tím divoce rozježený plnovous, ani ušpiněnou tvář.
Přesně vím, o co mě chtěla požádat. Stvořitel ztratil Moc, nešťastníkům v Jámě spadly okovy a všichni získali svobodu, včetně jí. Většina se po té zkušenosti uklidí někam daleko, stejně jako já, a budou rádi, že mají pokoj a nemusí nic řešit.
Aulia vždycky byla jiná než ostatní, především díky své nezlomné vůli - možná pro to jsem ji miloval, ale to bylo dávno. Kromě jiného snila, že až přijde čas, zastoupí stvořitele na Jeho místě. Avšak ambice krotilo utrpení, kterým si musela projít, aby ze sebe smyla všechny špatnosti svého předchozího života, stejně, jako my všichni. Nyní však zábrany opadly a tak hledá Mocné, aby ji v té cestě pomohli. Je tvrdohlavá a nebezpečná.
Ať svého cíle dosáhne za použití slova nebo meče, se mnou počítat nemůže. Sloužil jsem stvořiteli a udělal mnohé věci, na které nejsem pyšný, abych získal svobodu. Nikdo mě nezatáhne do další zatracené války, i když je to člověk, jehož mám nade vše rád.
„Idiote!“ vynadám sám sobě. Nejsem jenom hlupák, ale přímo jejich král. Nechal jsem Auliu odejít i s píšťalkou. Pokud ji použije, bude se mnou konec. Za smrt všech lidí, které zabije, ponesu zodpovědnost, neboť to já jsem ji vyřezal z olšového dřeva. Říká se tomu „prvotní příčina“, a je chybou, za kterou se platí v Jámě.
Ne! Už nikdy! Srdce mi tluče v hrudi zběsilým tempem. Zmučeně zaskučím a jako vítr vyběhnu do chladného večera, abych ji zastihl, nežli bude pryč.
Vysoko nad hlavou zaslechnu hukot ne nepodobný hřmění padajících skal. Široká blanitá křídla nabírají vzduch a na hřbetě šupinatého netvora sedí čarokrásná Aulia. Její vlasy temné jako noc pohlcují poslední paprsky zapadajícího slunce. Řetězy v rukou místo opratí udává zvířeti směr.
Je už příliš vysoko. Dotknu se svých tichých přátel, kteří rostou všude kolem, to abych v jejich bytí našel klid. A stromy odpovídají. Větve mě lehce obejmou a vynesou až k samotným vrcholkům lesa. Vykřiknu svou veškerou Mocí: „AULIO, VRAŤ MI TU PÍŠŤALU!“ a síla, šířící se ve zvukové vlně, zaútočí na dívku. Dříve však, než ji zasáhne, tak zpomalí, až se její tok zcela zastaví. Aulia píská na Ničitele a přestože je určen pouze k destrukci, odpuzuje moji Moc, jako se odpuzují stejné póly magnetu, neboť je prostředníkem mé vlastní síly. Vzdám ten marný boj.
Aulia se tratí kdesi na severu v mracích. V uších mi doznívá její vítězný smích, je předzvěstí neskutečných hrůz.



Cesta až na konec lesa mi trvá celou noc. Mraky se roztrhají a svítání mě zastihne na okraji vesnice o desítce dřevěných domků se slaměnými střechami. Ve stájích bučí dobytek, zaslechnu dokonce frkání koně. Dal bych za něj cokoli.
Venku stojí žena a hází slepicím drobení. Když mě spatří, upustí leknutím proutěný košík a za šíleného řevu zmizí v nejbližším domě. Vzápětí se ze dveří vyhrne několik mužů ozbrojených vidlemi.
Usměji se, jak nejlépe dovedu: „Přeji vám pěkné ráno, dobří lidé. Jen procházím a přináším příležitost k obchodu.“
„Táhni, odkud si přišel!“ zařve sedlák stojící v jejich čele. Ostatní se k němu za souhlasného mručení přidají a máchají provizorními zbraněmi.
„Já vám nechci ublížit. Omluvte můj zjev, žil jsem totiž dlouhou dobu v lese.“
„Táhni, lesní démone! Znovu to nebudu opakovat!“ hlouček výhružně postoupí o něco blíž a z ostatních domků vykukují další zvědavé tváře.
Samé pověry a hlouposti. Ty hlavně, kdo by také šel na démona s vidlemi? Zhluboka si povzdechnu. Sáhnu do kapsy a vytáhnu zlatý valoun. „Jsem velice štědrý.“
Ve skupince to zašumí, chvíli se o něčem radí, pak mi sedlák znovu ukáže svoji zamračenou tvář. „Nechceme tvoje začarované zlato, přináší smůlu!“ a opět zašermuje vidlemi.
Moje trpělivost není bez hranic. Zatímco se zdánlivě nic neděje a o kousek dál se po nočním lovu líně povaluje kocour, oči sedláků se rozšiřují děsem. Před jejich zraky narůstám do obřích rozměrů, až zastíním vycházející slunce. Ukážu jinou tvář, ohyzdný obličej neznámého predátora ze vzdáleného světa. Z rozeklané tlamy plné ostrých zubů kapají sliny a spalují trávu kolem.
Sedláci vykřiknou. Při pohledu do mých hypnotických zeleně zářících očí stojí na místě zchromlí v šoku, neschopni se pohnout.
Vztekle zasyčím: „JÁ JSEM POŽÍRAČ DĚTÍ. DÁTE MI, CO CHCI! JINAK VÁŠ DOBYTEK POJDE, ZRNO NEDOZRAJE A ŽENY BUDOU RODIT ZRŮDY!!“ Pak se odmlčím, aby jim došel význam slov. „AŽ BUDETE PROSIT O SMRT, PŘIJDU A VYŘÍZNU VÁM SRDCE!“
Nejsem na takové jednání hrdý, ale tlačí mě čas.
„Co od na-na-nás chceš?“ zakoktá sedlák. Pryč je veškerý vztek a panovačnost, v jeho hlase cítím smrtelný strach.
Nadechnu se k odpovědi, avšak než ji vyslovím, zpoza nejbližšího rohu se vynoří útlá postava, v zeleném plášti s kápí na hlavě, napne luk a vypustí šíp.
Ve vzduchu se zableskne, když vytvořím štít. Střela se zastaví dva kroky od mé hlavy. Avšak není to jen obyčejný šíp, ale zbraň nabitá Mocí. Jako klubko hadů se ta síla kroutí v ocelovém, umě zdobeném hrotu, a snaží se najít v obraně sebemenší skulinu. Je to velice nebezpečná věc, která si žije vlastním životem. Poznávám Damiovu Moc. Ve svém prvním životě byl nožířem a vždy se k řemeslu toužil vrátit. Nikdo mu to nemůže mít za zlé.
Střela kolem mě krouží jako rozdivočelá sršeň a útočí na štít, jako by se snažila projít průzračným sklem. Stačila by malá nepozornost, malá chyba v jeho vzorci a byl bych na místě mrtev.
Do štítu vpletu vzorec chladu, jenž vysává teplo ze všech předmětů, které se jej dotknou. Ozve se prasknutí, když ocel podlehne hlubokému mrazu. Střela spadne na zem.
Útočník sáhne do toulce pro další šíp.
„POLOŽ TO!“ zaměřím na něj svoji pozornost.
Ztuhne v pohybu a luk mu vypadne z ruky.
„ODKUD MÁŠ TY ŠÍPY!“
„Z Valionu,“ zaslechnu dívčí hlas.
Dojdu až k ní. Ani se nehne. Odhrnu ji z čela kápi a na ramena se rozlijí zlatavé vlasy. Je to neznámá tvář, téměř ještě dítě.Určitě není z této vesnice. „KDO JSI?“
„Mara, dcera Damia Kováře. Přišla jsem z Valionu z pověření mého otce a čekám tu na tebe.“
Toto je dítě jednoho z mých nejlepších přátel? Po krátkém okamžiku překvapení si uvědomím, že jsem přestal používat svoji sílu. Rozhlédnu se kolem. Sedláci již plně při smyslech odstoupili dál a radí se. Nevypadá to, že by chtěli bojovat.
„Proč jsi na mě střílela?
„Abych se ujistila, že jsi Mocný.“
„A co kdybys mě zabila?“
„Toho netvora, který tu hrozil vesničanům?“ nahodí nevinný úsměv, „ochránila bych mnoho životů.“
„Já nemám v úmyslu je zabít,“ syknu na dívku, „ale ještě jsem s nimi neskončil.“
Otočím se na sedláky. „Jestli mi pomůžete, budete mít úrodu, jako nikdy před tím a povedete spokojený život. Rozmýšlejte dobře, máte na vybranou.“
Sedlák po krátkém zaváhání přikývne.
Položím zlatý valoun do trávy. „Chci dva nejlepší koně. Za zlato si kupte stádo.“ Pohlédnu na Maru: „A ty mě zavedeš za svým otcem.“
Dívka se na mě podívá, zamračí se, zakroutí očima, ostentativně vzdychne a otočí se na vesničany: „A taky vodu, mýdlo a břitvu.“



Cesta na hřbetech koní utíká o poznání svižněji. Město je dva dny na sever. V polovině naší poutě nás zastihne noc. Utáboříme se pod mohutným dubem poblíž řeky vytékající z nedalekých hor. Naplníme měchy čerstvou vodou a usadíme se u malého ohně. Mara se s mou maličkostí podělí o chléb se sýrem, který vytáhne z tlumoku, a navrch přidá jablko. Do této chvíle jsem si ani neuvědomil, jaký mám hlad.
Sleduji mladou tvář. „Proč tě za mnou Damio poslal?“
„Aulia má jeho meč. Otec také ví, že získala tvou píšťalu. Byla u nás před několika dny.“
„Damio jí ho dal?“
„Ne, koupila si ho na černém trhu,“ vzdychne Mara. „Otec je vyhlášený mistr a jeho služby jsou velice žádané, nebo alespoň byly, dokud byla Moc omezena stvořitelem. Ale už několik let se ukrývá před davem přímo smrtelně bažícím po jeho umění. Ti lidé jsou ochotni zabíjet pro jeden jediný nůž.
Zvláštní slova na tak mladou dívku. „A co, že za mnou poslal právě tebe? Přece jenom tu není zrovna bezpečno.“
Mara se zasměje. „Ty si myslíš, že jsem dítě? To je tak milé. Snad kdysi dávno, ale teď už jenom stárnu.“
Vím, o čem mluví, týká se to mě stejně jako jí. „Jak dlouho jsi byla v Jámě?“
Mara se zachvěje a jakoby duchem nepřítomná řekne: „Zabila jsem jednoho člověka v prvním životě a pak mě potkaly tři hrozné smrti, než jsem se konečně vrátila do lidského světa,“ praví smutně. „Jak dlouho si byl v Jámě ty?“
„Nevím. Dlouho. Moji rukou padly tisíce lidí. Maro, a co tvoji rodiče z tohoto života?“
„Zemřeli na mor, když jsem byla ještě batole. Několik let se o mě starali v sirotčinci, dokud mě Damio nenašel.“ Zvědavě se na mě zadívá: „Otec říkal, že jsi byl jediný, komu se kdy podařilo vykoupit si svobodu.“
„Damio přehání, bylo jich několik.“
„Ale zřejmě to nestačilo, když je stvořitel pryč.“
„Dostal jsem šanci a splnil Jeho přání. Víc už mě nezajímá.“
„Mého otce ano, proto s tebou chce mluvit.“
Mlčím.
„Jaká byla jeho přání?“
„Nashromáždit dostatek Moci k průniku do dalšího světa a zachránit při tom víc životů, než jsem vzal,“ s lítostí odpovím.
Pak mlčím. Lehnu si a zabalím se do vlněného pláště. Usínám v pochmurné náladě a obávám se, že to už nebude lepší.



Vítr se mnou pohupuje nad krajinou tonoucí ve tmě. Náhle mě zachvátí neklid. Pocítím tlak v hlavě - stále se stupňuje, a srdce mi buší jako o závod.
Vzdušné proudy už mě nenesou. Snažím se je uchopit, abych zastavil pád, utíkají mi však mezi prsty. Dopadnu na zem a svět kolem na okamžik rozzáří oslepující záblesk světla. Při tom nárazu zaslechnu Ničitelův zpěv. Jeho tón se mi promítne v mysli v samotné podstatě mé Moci. Vím, odkud přichází.
„Vzbuď se,“ vytrhne mě ze spánku dívčí hlas.
Otevřu oči. Nade mnou klečí Mara a lomcuje mým ramenem. „Něco se ti zdálo.“
„Nesl mě vítr a pak přišel pád,“ žaludek mi stáhne slabost, když si představím zničující účinky smrtícího nástroje. „Aulia použila moji píšťalu,“ zaskuhrám, jako bych měl knedlík v krku, „na severu.“
Dívka zesiná. „Ve Valionu?!
„Ne, mnohem dál.“
Mara si viditelně oddychne, ale soucitně se na mě zadívá: „Zabíjela?“
„Nevím.“
„Otec říkal, že Aulia je tvá nejlepší přítelkyně.“
„To bývalo v Jámě.“
„Pak je možné, že ti nechce ublížit, ale jenom přilákat, aby tě přesvědčila ke spolupráci.“
„Můžeš to říct na rovinu, ne? Sprostě vydírat! Trochu nevybíravá metoda. Znám ji dobře, věřím, že mi tu píšťalu vrátí, když zjistí, že se mnou nic nehne.“
„A co když ne?“
„Pak tahle cesta nemá žádný smysl.“
Doufám, že nejsem příliš naivní. Také bych mohl sedět doma, a pranic se o svou budoucnost nestarat. Ale když existuje šance, musím ji využít, dokud mohu.
Dívka si znovu lehne a zabalená do pláště řekne: „Otec ti pomůže.“
„Možná to nebude stačit,“ odpovím tiše.
Za chvíli usne. Já už spát nemohu.



Druhý den ráno překročíme řeku a napojíme se na rozježděnou cestu z udusané hlíny. Už to do města není daleko.
Proti nám jede karavana. Jakmile nás muž za kozlíkem prvního spřežení spatří, varuje ostatní zvednutím ruky a cosi vykřikne. Pak přitáhne dvěma statným zvířatům uzdy. „Hóóóúú,“ zavelí a povozy se zastaví. Ticho ruší jenom frkání koní a nářek dítěte někde vzadu.
Projíždíme kolem a smutné tváře se za námi otáčejí.
„Do města bych nejezdil,“ ozve se vozka.
Ohlédnu se na muže: „Proč ne?“
„Vy to nevíte? Celý město je prokletý a umírá.“
Mara ve směsici překvapení a strachu vyhrkne. „Jak je to možné? Před několika dny jsem tam byla!“
„Včera to začalo.“
„Co?“
„To nikdo neví,“ řekne vozka skoro šeptem. Možná je to trest za všechny špatnosti, kterých jsme se dopustili.“ V dlani sevře železnou minci, kterou nosí na koženém řemínku zavěšenou kolem krku. „Ale Kovář nás ochrání.“
„Hele Robe, já jsem se žádnejch špatností nedopustil, aby bylo jasno!“ vyprskne jakýsi muž z druhého vozu.
„Tak nám řekni ty, vo co teda de, hm?
„Říkám ti, že příroda. Valion prostě stojí na blbým místě.“
„Jó, jasně, už dva tisíce let!“
„To nic neznamená. Byls ve stokách, a vůbec, ještě níž v jeskyních? Nebyl. Tak drž hubu!“ Střelí po nás pohledem: „Celej život jsem ty stoky opravoval a podíval se i dolů. Říkám vám, že se brzo celý město propadne do země. Je to jenom otázka času.“
První vozka ještě prohodí: „Každopádně bych tam nejezdil,“ pak zamlaská, švihne opratěmi a vůz se rozjede. Ostatní jej následují.
„Tušíš, o co jde?“ zeptám se Mary, jakmile zmizí z dohledu.
Zakroutí hlavou a špitne: „Tuším. Ale otec to bude vědět. Už tam skoro jsme.“



Před námi stojí majestátní kamenné hradby Valionu. Z brány proudí davy uprchlíků - mladí i staří, celé rodiny z města utíkají, aby si zachránily život.
Zaslechnu hluboké zahřmění a země se zachvěje. Zaslechnu ostré prasknutí. Z opevnění se odlomí kus větší nežli dům a dopadne přímo mezi prchající. Zranění i umírající křičí bolestí. Kůň se pode mnou začne vzpínat a chvíli trvá, než se mi jej podaří uklidnit.
Teď mohu udělat jenom jednu věc - ne, že mohu, já chci udělat. Sáhnu do kapsy, vylovím píšťalku a fouknu.
Mezi zraněné se vylije léčivá síla. Jako stříbrný opar vklouzne do jejich ran, rovná kosti, hojí tkáň, avšak nešťastníkům pod troskami pomoci už nedokáže.
Uprchlíci se zmateně rozhlížejí, pak jeden z nich ukáže prstem na mě. „To je Moc!“ vykřikne.
„Pane, pane, prosím, pane, volají lidé a dav se rozeběhne k nám. Ale nejsou mezi nimi jenom prosebníci, zahlédnu i zbraně a zatvrzelé tváře.
„Musíme pryč!“ zakřičí Mara. „Tudy!“



Ujíždíme, avšak v dohledu města nedaleko hradeb. Stále k nám doléhají rozdivočelé hlasy davu.
Dorazíme k lesíku. „Koně musíme nechat tady,“ řekne dívka a sesedne. Udělám to samé a vzápětí zjistím proč. Hned za okrajem porostu zeje hluboká průrva, přes kterou leží kmen stromu. Přejdeme po něm na druhou stranu. Pomohu Maře odebrat hromadu větví a objeví se velká díra do země.
Z dutého trouchnivějícího pařezu u vchodu do podzemí Mara vytáhne plátěný balík napuštěný lojem, vybalí svazek loučí a jednu dotykem zapálí. Má stejnou sílu, jako její otec.
Za námi se ozve zběsilé zaržání koní, tak bolestivé, až mě z toho sevře u srdce. To dav trhá zvířata na kusy, aby si každý odnesl alespoň část. Nebohé němé tváře neměly žádnou šanci z obklíčení uniknout.
„Prahnou po Moci,“ ucedí Mara, „chtějí zbohatnout.“
Tak bychom také dopadli, pomyslím si ponuře.
„Chytni mě za ruku,“ řekne dívka a nastaví tu svou. Neptám se proč, ona to tu zná, já ne. Její dlaň je teplá a trochu vlhká.
Oheň z louče osvětluje nahrubo vyraženou chodbu čtvercového průřezu. Její strop v pravidelných rozestupech podpírají ocelové nosníky. Svažuje se dolů, přímo pod město.
Při dalším otřesu mi za krk dopadne sprška hlíny. „To není zrovna bezpečné, co?“ poznamenám při pohledu do tmy.
„To je ta nejbezpečnější cesta, kterou si můžeme dovolit,“ odpoví Mara, zatímco mě vede s jistotou průzkumníka dál.
„Nebudou nás sledovat?“
„Tenhle vstup je na pozemku mého otce. Neodváží se vejít. Nejspíš si myslí, že už jsme oba mrtví.“ Zastaví, sehne se, uchopí do ruky kámen a hodí ho do chodby za námi.
Oblázek dopadne na skalnatou zem. Ozve se prasknutí a společně s velkým kusem kamenité podlahy zmizí někde v hloubce. Poslouchám, kdy dopadne, ale nic neslyším. Zbude po něm jenom hluboká díra.
„Pasti,“ řekne Mara s náznakem hrdosti v hlase.
„My jsme prošli.“
„Máme klíč,“ dodá a její pohled spočine na našich spojených rukách.
Před tím jsem si ho nevšiml - její ukazováček obtáčí ocelový kroužek, při bližším pohledu se v něm jako stíny míhá Damiova Moc.
Mara si všimne si mého pohledu a s jistotou pronese: „Jestli se mě pustíš, zemřeš.“
Chvíli nad tím vážně uvažuji. Bylo by to jako vysvobození, ovšem, pokud by Aulia neměla Ničitele. Avšak místo stvořitele je zatím prázdné, měl bych alespoň jeden další život jenom pro sebe. Ale až bude ustanoven, co potom? Zamrazí mě - věčné utrpění v Jámě, pokud nedostanu píšťalu zpět.
„Ani na to nemysli,“ sykne Mara, které dojde, kterým směrem se ubírají mé myšlenky.
Přikývnu, abych ji uklidnil.


Postupujeme stále dál a skalnaté stěny se po nějaké době změní v hladce opracované, ale na mnoha místech popraskané kamenné bloky.
Země se znovu otřese. Tentokrát slyším i ostrý zvuk, jak ocel narazí na ocel. A také řev. Drásá mi uši a zarývá se mi do mozku jako tisíce rozžhavených jehel.
Mara se rozeběhne a já s ní. Cítím, jak se jí chvěje ruka.
Přímo před námi, na konci chodby uprostřed kruhové místnosti, stojí Damio. Dlouhé zlatavé vlasy má rozcuchané. Oblečený do kdysi bílé košile a pracovní kožené zástěry, svírá v mohutných rukách kovářské kladivo a připravuje se k ráně. Před ním stojí perlík, avšak žádný polotovar na něm není. Za hrozného řevu udeří. V epicentru je zemětřesení tak silné, že to s námi pohodí. Kdybychom se nedrželi za ruce, jistě bychom upadli.
„Co se to děje?“ zašeptám v obavách.
„Zešílel,“ vydechne dívka a v pobledlé tváři se jí zračí strach.
Damio si nás všimne. Z jeho zuřících zarudlých očí šlehají plameny. Zavrčí jako vzteklý pes. Znovu pozvedne kladivo, několika mohutnými skoky se dostane k nám, rozmáchne se ze strany a zaútočí.
Prudce Maru stáhnu za sebe. Rychle vytvořím štít. Ostře to zazvoní, když se kovářova Moc setká s tou mojí. Zatmí se mi před očima pod náborem neuvěřitelné síly, jež prolomí moji obranu. Úder do boku mě zvedne ze země a pošle proti stěně. Zaslechnu křupnutí drcených kostí, Mařin křik ...



Vidím pod sebou Jámu, svět věčného utrpení a zmaru. Místo, jež bude zase jednou zaplněno.
Chvíli se vznáším nad nemrtvým bahnem, z něhož po každé smrti znovu ožijeme, abychom v ukrutných bolestech umírali zas a zas, dokud nás On nepovolá do služby.
Propluji labyrintem. Ocitnu se nad vysokými věžemi Drakionu, jediného města na dně Jámy, nyní prázdného, čekajícího na stvořitele a Jeho zatracené duše. Z ocelových, do ruda rozžhavených hradeb i stěn domů, padají zvolna jiskry, jako vločky snášící se na zem.
Z velké dálky ke mně doléhá zvuk píšťalky. Sladký dřevěný tón naplní mou mysl vzpomínkami na okamžik před několika životy - vyřezávám ji ze dřeva, obklopen nejlepšími přáteli, jejich blízkost mi dává víru v lepší zítřky.
Tón píšťalky je naléhavý, jako by mě do sebe nasával. Jáma se zmenšuje, až z ní zbude jenom bod a i ten nakonec zmizí.


Otevřu oči, Mara klečí nade mnou a píská.
Vedle ní stojí Damio, v ruce drží kladivo, jako by nevěděl, co si s ním počít. Po zuřivosti v jeho očích není ani památky. Když spatří, že jsem nabyl vědomí, zakvílí: „Promiň, to jsem nechtěl!“
Pozvednu se na loktech a několikrát se nadechnu. „Viděl jsem Jámu.“
Rychle mi pomůže se posadit. „Nikdy bych – “
„Je mi dobře,“ přeruším ho v půlce věty.
Mara se ke mně nakloní: „Byl tam někdo?“ z očí ji čiší zvědavost - pak je ale překryje stín.
„Ne.“
Damio se unaveně posadí, opře se o zeď a i přes svoji mohutnost vypadá křehce a zranitelně. Opře si hlavu do dlaní a zavzlyká: „Kdy to skončí?!“
„Možná brzy,“ řeknu ve snaze ho utěšit, přestože vím, že už jen těžko dokáže odvrátit svůj nepěkný osud.
„Anebo nikdy,“ obrátí na mě uslzený zrak, „zemřela kvůli mně už spousta lidí.“
„To mě mrzí.“
„Vyráběl jsem nože a meče, protože to je to jediné, co opravdu umím. Já, netušil jsem - .“
„To netušil nikdo,“ přeruším ho v půli věty.
„Já o Moc nestojím! Už se nechci vrátit do Jámy!“ řve Damio a jeho oči se začínají plnit hněvem. Rozklepe se.
Mara k němu přiskočí a obejme jej. Kovářovo tělo se v její náručí otřásá v nezastavitelných křečích a dívka jej hladí po vlasech. Vypadá to však, že ho její přítomnost uklidňuje. Po chvíli v náručí usne jako malé dítě unavené po probdělé noci.
„Spletla jsem se,“ praví potichu rozechvělým hlasem dívka, „otec už ti nedokáže pomoci. Zhoršuje se to. Chtěla bych jít s tebou, ale nemohu. Jinak se něco hrozného stane.“
Podává mi píšťalku.
„Nech si ji,“ pohlédnu na Damia, „budete ji potřebovat víc než já.“
Mara vděčně přikývne a schová si ji do kapsy. Stáhne z prstu ocelový kroužek: „Ber, vyvede tě z podzemí.“
Navléknu si jej na malíček. „Děkuji. Snad se ještě někdy setkáme,“ řeknu, a myslím to zcela upřímně.
Dívka smutně odvětí: „Snad ano.“



Její dar musím opravdu ocenit. Postrkuje mnou ze strany na stranu, jak mě provádí klikatými chodbami mezi nastraženými pastmi. Kráčím jinými místy, než kterými jsme sem přišli. Cesta vede skrz přírodní jeskyně plné krápníků a kamenů rozmanitých tvarů. Po nějaké době spatřím světlo. Vynořím se ze země dosti daleko od hradeb Valionu na kopečku mezi zbytky starého chrámu. Pohlédnu na město. Ve své majestátnosti vypadá, jako by mělo přečkat celé věky.
Zahřmí a pohne se země. Pak ale nepřichází chvíle klidu, avšak následují další, ještě silnější otřesy a zas a znovu – a nabývají na síle. Starobylé věže se začínají hroutit, hradby praskají po celé své délce. Slyším výkřiky děsu desítek tisíc obyvatel, jež nedokážou uniknout. Do vzduchu se vznesou oblaka dusivého prachu, hlíny a kamení. Valion se rozpadá, noří se do země jako potápějící se loď na rozbouřeném moři.
Cožpak Mara neodkázala zkrotit šílenství, jež Damia popadlo? Je to jako zlý sen. Zaklepu hlavou, abych se probudil, avšak realitu nedokážu popřít.
Velká část metropole se úplně ztratila z povrchu země. Čekám na místě dlouhou dobu až do chvíle, než se začne usazovat prach. Stále nemohu uvěřit tomu, co se stalo. Přede mnou se rozkládají neutěšené ruiny kdysi živoucího sídliště. Pod nimi zůstali moji přátelé. Mohu jen doufat, že jejich smrt byla rychlá. Avšak teď nesmím truchlit, čeká mě ještě dlouhá cesta. Lítost, která ji však doprovodí, bude pálit víc než oheň.


Projdu několika vesnicemi, než se mi na trhu podaří sehnat obstojného koně. I tak mi trvá několik týdnů, než se dostanu až na dohled od Vysokých hor. Jejich štíty se skrývají pod tlustou vrstvou ledu.
Aulia na sebe opět upozorní, když použije píšťalku a já věřím, že ke mně stále něco cítí a nechce na mě uvrhnout do věčného zatracení. Pospíchám, jak nejrychleji mohu.
V posledním městě, před hornatou krajinou, vyměním koně za velice vzácného vrana, vycvičeného černého opeřence úctyhodných rozměrů. Musím při tom v aukci přeplatit několik zájemců a utratím veškeré zbývající zlato.
Zde také poprvé narazím na sochu ženy, kterou tak dobře znám. Tyčí se uprostřed náměstí jako titán mezi mravenci a lidé ji k nohám kladou dary. Tu květiny, misku ovoce, či rozlévají na zem pivo nebo víno, při tom se jí klaní a pronášejí svoje přání.
Když letím nad hornatou krajinou a vítr mi hvízdá v uších, spatřím další monumenty v hloubce pod sebou - avšak nejen ty, také chrámy vystavěné na její počest zdobí osady na úpatích hor i mnohá údolí naplněná zelení a potůčky. Tak Aulia shromažďuje sílu, aby dokázala prolomit bariéru mezi světy a stát se stvořitelem, nejmocnějším z Mocných, neomezeným vládcem nad Jámou a určitelem dějin.



Jako by hory neměly žádného konce – tak rozlehlé a vysoké jsou ve své majestátní kráse.
Nevím, jak dlouho jsem na cestě a živím se zbytky z vranova lovu, než přijde zima. Pohoří bičují ledové větry a sníh, těžké mraky vrhají do údolí tmu i ve dne. Pak zahlédnu stavení - ne jedno, ale mnohá obydlí, a také lidi. Usměvaví sklízejí bohatou úrodu, jako by se jich mráz nedotkl. Políčka s plodinami v různé fázi růstů se rozkládají i na kamenité půdě, děti se smějí, běhají nahé kolem potůčků a ostatní se věnují rozličným činnostem. Staří na verandě spokojeně bafají z dýmek, čtou knihy, nebo klábosí se sousedy přes dřevěné plůtky.
Když mě spatří, mávají a vesele halekají. Snesu se dolů. Připraví chutnou krmi, aby pohostili znaveného poutníka. Žijí zde v poklidu a v harmonii.


Zůstanu několik týdnů. Chvílemi si přeji, abych tu mohl zůstat navždy. Klid a mír tohoto místa mi připomíná domov z mého prvního života, mé dětství, kdy jsem nebyl ničím a nevěděl nic. Jedině na tomto místě by snad mělo cenu žít.


Pak jedné noci, zatímco spím na seníku útulné stodoly, uslyším Ničitele potřetí.
Aulia není vůbec daleko. Vznesu se do noci na křídlech svého společníka nad rozeklaný kraj a nechám hvězdy, aby mi osvítily cestu.
Když tu náhle ve stínu vysoké hory zahlédnu mezi skalami mihotavé světélko. Svit ohníčku odhalí postavu sedící na kožešinové podušce. Zatím nerozeznám její tvář, avšak poznávám ji ze způsobu, jakým vstane, i z pohybu ruky, když na mě zamává.
Snesu se dolů. Do praskání ohně se vmísí ostré klapnutí, když se vranovy pařáty dotknou země. Seskočím z opeřence a dojdu k ohništi. Teď vidím Auliuv celé její kráse. Oděna je do bílého, téměř průsvitného roucha, a tmavé vlasy spletené do copu protkané měkce zářící stříbrnými nitkami. Usmívá se na mě a v očích ji tančí jiskřičky.
„Viděl jsi, co dokážu?“ zeptá se Sochařka.
„Viděl,“ odpovím chladně.
Podá mi do ruky Ničitele. „Už se nemusíš bát, brzy budu stvořitelkou i bez toho, abych brala životy.“
„A co to divadlo, když pomoc nepotřebuješ? Proč jsem se sem musel hnát?!“
„Hlupáčku, není to zřejmé? Chci tě mít u sebe. Sám bys to doupě těžko opustil.“
„Byl jsem spokojený!“
„Na jak dlouho? Než by se objevil někdo jiný?“
To stojí za krátkou úvahu. Možná ne v tomto životě, ani v dalším, ale jednou by se to stát mohlo, podobně, jako teď. A kdyby k tomu došlo v režii někoho jiného, zřejmě by to dopadlo hůř. Měl bych ji být vděčný? Mrzí mě její přístup k věci. „Kdo ti dal právo rozhodovat o mém životě?“
„Já tě potřebuju, copak to nechápeš?! K čemu je mi Moc, když se o ni nemám s kým podělit? Než být sama, to bych radši shnila v Jámě! Chci toho tak hodně? Myslela jsem, že mě máš rád,“ přiblíží se ještě víc. Její vlasy voní po květinách a kouři, cítím na krku její teplý dech.
Auliina blízkost a držení rozechvělého těla mi přináší něco známého, cit, který se na celé životy kamsi vytratil, aby byl znovuobjeven zde, mezi horami dalekého severu. Je ztracena, cítím to v ní a bolí mě z toho srdce. Chci ji utěšit, jako jsme to kdysi dělávali, když na nás padl splín.
Přitiskne se na mou hruď a políbí mě na ústa. Její rty chutnají po jahodách a medu.
Vzduchem to zasviští, ozve se mlasknutí a zároveň mě bodne v prsou. Aulia v nepochopeném překvapení třeští oči a upírá je do mých. Podlomí se jí nohy. Zachytím její bezvládné tělo do náruče, ještě než dopadne na zem. Za zad jí trčí opeřený konec šípu a kolem hrotu, koukajícího z hrudi, se do bílého roucha rozpíjí krev. Podvědomě sáhnu do kapsy pro Léčitelku.
„Hledáš tohle?“ ozve se ze tmy Mařin hlas. Vystoupí ze stínů skal jen o pár kroků dál a odhodí luk. V ruce drží píšťalu a druhou vytahuje meč, v jehož čepeli se přelévá Damiova Moc.
Nejjemněji, jak dovedu, položím Auliuna kožešinu a bleskem se natáhnu k dívce. Z píšťalky vyšlehnou plameny a v mžiku ji stráví. Mara pak z dlaně úsporným pohybem setřese prach a pozorně mě sleduje.
Několik úderů srdce se snažím pochopit, co se právě stalo.
Ze strnulosti mě probere Auliin trhavý dech. Rychle k ní pokleknu. Musím ji zachránit za každou cenu! Avšak vytvořit složitý vzorec, jenž by vyléčil smrtelné zranění, je velice obtížný úkol a vyžaduje čas. Z tohoto důvodu jsem vkládal struktury Moci do dřeva a vyřezával píšťaly.
„Neumírej mi,“ zašeptám, „teď vytáhnu šíp.“
Aulia mrkne, stále mě sleduje a přerývaně dýchá.
Nejprve odlomím hrot. Aulia vykřikne, a její prsty se mi v křeči zaryjí do stehna.
„Šššš, lásko, za chvíli bude,“ snažím se ji ukonejšit, zatímco se její oči plní slzami. Pevně uchopím opeřený konec střely a prudkým pohybem ji vytrhnu ze zad.
Okamžitě začnu spřádat kouzlo. Snažím se zacelit proraženou plíci, avšak síla mi z nedokonalé struktury uniká, nedokážu ránu zatáhnout. Na smrt bledá Aulia chrčí, slyším, jak se uvnitř jejího těla míchá s krví vzduch. Její rty získávají namodralou barvu, už nezbývá mnoho času.
Při dalším pokusu podchytit poničené cévy, mě uchopí za ruku, zakašle a z koutku úst ji vyteče stružka rudých bublinek. „Setkáme se v příštím životě?“ pohnou se téměř neslyšně její rty.
„Ano,“ odpovím se staženým hrdlem.
„Nezapomeneš zase na mě?“
„Už nikdy. Budu na tebe čekat.“
V tváři se jí mihne náznak úsměvu, pak sebou cukne. Znovu mi sevře ruku, zamrká a život se z ní vytratí. Okamžik jenom sedím a koukám do jejich vyhasínajících zraků, než se jejich pohyb docela zastaví.
Otočím se na Maru: „Co jsi to udělala?!
„Můj otec se do Jámy nikdy nevrátí. Nikdy!“ zachrčí a nervózně před sebe napřáhne meč. „Budu jeho slávu šířit do všech koutů světa. Lidé budou uctívat Damiovy zbraně a velebit jeho jméno. Brzy pro něj získám dostatek Moci, a až povstane jako stvořitel, já budu jeho první služebník.“ Udělá dva nejisté kroky vpřed. „Přidej se k nám a už nikdy neskončíš v Jámě, to ti slibuju.“
Přemýšlím, že se Maru pokusím zabít, i když mě to bude stát život. Na poslední chvíli se zarazím – jaké další osudy závisí na Mařině přežití? Kolik lidí odsoudím k smrti? Bude jich žít víc a nebo jich víc zemře? To není otázka, na kterou dokážu odpovědět, nemohu znát budoucnost. Třeba už Auliu neuvidím a místo toho mě potká věčné zatracení. To by nechtěla. Ale sloužit někomu, kdo zradil své přátele? „To radši skočím ze skály!“
„Myslela jsem si to. Jsi příliš velký zbabělec,“ sykne zklamaně Mara a obličej ji zkroutí škleb.
„Kde je Damio?!“
„Zemřel pod Valionem, aby se vyhnul šílenství a utrpení, nežli přijde jeho čas. Zkáza zkaženého města jenom prohloubí víru lidí v jeho nekonečnou sílu a moudrost.“ Střelí očima na ocelový kroužek, který mám stále obtočený kolem prstu. „Byl to jeho nápad. Hledali jsme Auliu několik let a když se u nás objevila, pochopili jsme, že ona nám nepomůže. Posbírala příliš mnoho síly. Ohrozila otcovo nástupnictví na Jeho místo,“ a pohrdavě dodá. „Dovedl jsi mě k ní, za to ti děkuju."
Stáhnu kroužek z prstu a zahodím ho někam do tmy. Celou dobu mě vodila za nos. „Vypadni!“ zavrčím vztekle.
„Nebo uděláš co? Damiova Moc je mnohem silnější než tvá, to už víme. Nebudu s tebou ztrácet čas, nestojíš za to.“ Zapíská na prsty a za ní dosedne mogot, okřídlený ještěr skloní rohatou hlavu a ona po jeho krku vyšplhá do sedla. „Škoda, mohli jsme se lépe poznat.“
„A abych nezapomněla,“ pronese - a když se zvíře připraví k letu, a švihne rukou. K nohám mi dopadne Žalovníček, poslední z mých píšťal. „Budeš ji potřebovat.“
Stín zakryje hvězdy, když se mogot odpoutá od země a vznese se k nočnímu nebi. Chvíli ještě slyším hukot křídel. Ten brzy utichne.
Ruce si rozdrásám do krve, než vyhrabu hrob a vložím do něj tělo milované ženy. Zatížím jej kameny, dám Aulii sbohem.
Zvednu ze země píšťalku a zafoukám. Její tón odplaví všechen žal a zbude jenom nevyplněné prázdno, jako když vám něco chybí a nemůžete přijít na to, co to je.
Smutek mě již netrápí. Ale bublá ve mně nenávist, přelévá se ze strany na stranu a zaplňuje tu nicotu.



Nasednu na vranův hřbet a plný neutišitelné zloby se vracím k domovu. Ženu zvíře tak dlouho na hranici možností, až ztratí výšku, snese se na zem a vysílením pojde.
Mé vlastní zranění od šípu není hluboké, rána se brzy zahojí, palčivé vzpomínky však zůstávají.
Opět zarůstám vousem, přestože břitvu nosím u sebe. Časem ji vyměním za chléb a mléko. S nikým nemluvím. Kudy jdu, tam mě považují za němého blázna. Někteří se nade mnou slitují a sem tam mi podstrčí něco malého k snědku.


Chodím ztracený v myšlenkách, uzavřený ve svém nitru a čekám, kdy mě opět přepadnou záchvaty vzteku. Poslední dobou přicházejí čím dál častěji. V tůních vídám hněv při pohledu na svůj stín, který ze mě zbyl a z očí se mi dere Moc, aniž bych to chtěl.



Už to není daleko do vísky, kde jsem poprvé potkal Maru. Od mé poslední návštěvy se podstatně změnila, přestože uplynuly teprve dva roky. Přibyly chalupy. V přilehlém okolí se rozkládá velké množství stanů i povozů.
Celou vesnici zaplňuje povyk mnoha lidí. Mačkají se na sebe a jako u vytržení pozorují něco v svém středu. Slyším hlas: „…aby naše zrno zrálo, dobytek se rozrůstal…“
Proderu se mezi nimi, abych se podíval, co je v centru jejich pozornosti.
„…aby naše děti byly zdravé…“
Konečně se dostanu až do prvních řad. Vidím sedláka, se kterým jsem měl co dočinění. Košili vyměnil za vlněné roucho. V ruce drží zkrvavený nůž, ve druhé srdce, vyjmuté z dětského tělíčka ležícího na oltáři před ním a volá: „Přijmi naši oběť, Požírači dětí!“
Rozklepu se, stisknu zuby - jejich skřípot cítím až někde v hloubi svých kostí. Všechno je ztraceno. Celá moje snaha je pryč. Čeká mě utrpení a zmar, neboť tady kvůli mě umírají lidé. Teď už vůbec na ničem nesejde.
Každé sedlákovo slovo mě ubíjí. Jako by do mého těla vrážel dýku za dýkou.
Vztek a zklamání mnou cloumají do všech stran. Maro, ani tvůj otec o mně neví všechno. Kdyby ano, nikdy bys mě nenechala žít. Damio, chcete si se mnou hrát?
Bublající břečka špíny zaplní zbytek prázdného místa v mé duši a pak se jako nezastavitelný příboj přelije ven.
Něco se zlomí. Už necítím zlobu, ne, je to mnohem horší, za hranicemi chápaní a zdravého rozumu.
Dobře, Maro, chtěla bys mě poznat? Chceš vědět, jaký opravdu jsem?
Nechtěl jsem vnímat tento svět, přesto jsem jeho součástí. Je mým neoddělitelným pokřiveným celkem, tak, jako tomu bylo vždy, když jsem si to přál, i ve chvílích, kdy jsem pravdu odmítal. Pak pohlédnu na krvelačný dav a sáhnu do kapsy pro Ničitele.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860