Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsem milovníkem psů a to již od dětství. Počas mého života se jich u mne už několik vystřídalo, velkých, malých, chlupatých nebo nechlupatých, já je ale měl rád všechny. Nenajdete věrnějšího tvora, který navíc vám svou lásku a oddanost dá najevo jako žádný jiný tvor. Shodou náhod jsem asi před pěti lety asistoval u porodu fenky pekinezky s rodokmenem, který by jí zcela určitě záviděla nejedna šlechtična, a na boží svět přišla čtyři krásná štěňátka, dvě holčičky a dva kluci. Majitel fenky, jež měla krásné jméno - Lady, mi nabídl vzít si jedno ze štěňátek a tak já jsem si po třech měsících přivezl domů pejska, jenž měl v pasu už zapsané jméno Don Carlos. Byl krasavec, chlupatý, hezky stavěný a jak jsem záhy zjistil, nevšedně inteligentní a učenlivý. Na výstavách pak sklízel jedno ocenění za druhým, až se stal bezkonkurenčním šampionem. A já se dmul pýchou...
Asi tak v půli předminulého měsíce mi zazvonil telefon.
" Dobrý večer..." ozval jsem se jako první, "... kdo mi volá, prosím? "
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem uslyšel.
" Promiňte... dobrý večer, tady je Naďa... Naďa Červenová. "
Pak mi poněkud rozpačitě a ostýchavě vysvětlila, že je majitelkou Juanitky, fenky pekinézky a že jí toho mého pejska doporučil poradce chovu, takže jako jestli bych byl ochoten... atd...
" Dobře, dobře, paní Naďo..." přerušil jsem ji, "... já vím jak to chodí. Musíte mi ale říct, kdy ta vaše Juanitka bude mít ten nejlepší termín..."
" Za dva týdny... " špitla.
" Tak jo... těším se. Nashle za dva týdny..."
Don Carlos asi intuitivně vycítil, že jsem jednal jeho jménem, pozorně na mě koukal a čekal, co mu řeknu.
" Hele chlape... za dva týdny se budeš moct předvést... a ne že si uřízneš ostudu ! "
Dny ubíhaly a já jaksi ve víru denních starostí na návštěvu pani Nadi a Juanitky zapomněl a tak když před branou do dvora zastavil bílý bourák a z něj vystoupila za slunečnými brýlemi schovaná žena a ptala se po mně, byl jsem chvíli za pitomce, než mi to došlo. Ale pak jsem už situaci ovládl.
" Ááá.. pani Naďa, jen pojďte dál..."
*
Bylo pozdní odpoledne, sluníčko ještě pražilo a my s paní Naďou, usazeni pod jabloní, jsme pili chlazenou bazovou limonádu a pozorovali Dona Carlose a Juanitku. Juanitka byla rozžhavená od touhy jako drát, ale Don Carlos se jaksi neměl k činu. Ale já věděl, že vše bude, jak má být.
" Odkud jste, paní Naďo?" zeptal jsem se najednou po všech těch obligátních zdvořilostních frázích zvědavě.
Zvědavě snad víc, než by se na první setkání patřilo, snad až nezdvořile, ale pani Naďa se jen usmívala. Co se jí samotné týkalo, byla velice hezká, jemně rezavé vlasy a světle modré oči tvořily působivý kontrast, mohl jsem na ní oči nechat. Všimla si to.
" Máte to tady velmi hezké... a tohle stavení je mlýn ?" snažila se odvést můj zájem o ni.
" Jo... kdysi tady hospodařili děda s babičkou..."
Jelikož jsem nepokračoval, nastalo rozpačité ticho, které ale po chvilce přerušila.
" Ptal jste se, že odkud jsem. Bydlím v Jindřichově Hradci... s bráchou... a nejsem paní..."
A pak se rozpovídala a já se nestačil divit. A dozvěděl jsem se, že je ode mne tak o sedm let mladší, že s bráchou, dvojčetem, vystudovali medicínu v Praze na UK a že jsou z Doněcké oblasti na Ukrajině, ale Rusové, že její brácha je už půl roku tam doma, nebojuje, ale zachraňuje životy v téhle nesmyslné bratrovražedné válce, o které nám tady naše televize, noviny a jiná média ale lžou až hanba. A povídala, a brečela a já bez hlesu poslouchal a téměř ani nedýchal.
*
Večer přišli ještě sousedé a tak se naše povídání protáhlo až nějak k půlnoci. Otevřela své srdce všem. Jistěže jsme si i potykali. Odjela příštího dne dopoledne. Sousedka jí nabídla možnost u ní přespat ve stylově vyřezávané dřevěné posteli s měkkými peřinami. Ráno přišla ke mně, udělala nám oběma snídani, ale bylo na ní vidět, že jí do řeči příliš není. Respektoval jsem to. Když odcházela, opět brečela. Rozpačitě jsem jí utíral slzy a ujišťoval ji, že když "to" na Juanitku přijde, určitě přijedu asistovat.
*
No... Juanitka zatím mou asistenci nepotřebovala, a asi už ani potřebovat nebude. Nebudu mlžit, před měsícem mi přišla esemeska " Mildo, jedeme domů, ozvu se ".
Já čekám, ale nikdo se neozývá... začínám mít strach.