Nokturno.net / tvorba / dílko

Déšť, vítr, skoro půlnoc, tu cestu mi byl čert dlužen... Byl jsem za volantem snad již osm hodin a domov, teplé jídlo a konečně postel ještě daleko. Měl jsem z toho špatnou náladu, v ústech odpornou pachuť po cigaretách, ani v rádiu nic zvlášť obveselujícího nedávali. Jako naschvál.
Najednou mi oči div nevyskočily z důlků a vzápětí jsem reflexivně dupl na brzdu. Můj anděl strážný naštěstí bděl a tak jsem do té postavy, která se nečekaně před autem vynořila, nenarazil. Zastavil jsem, vyskočil z auta a poběhl dozadu, kde na vozovce bez pohnutí klečela. Sakra... co tu blbne?! Omrzel ji život?! Pomohl jsem jí postavit se, pak jsem ji vtáhl do auta a sedl opět za volant, mokrý až na kůži. Při sporém osvětlení jsem se podíval, koho jsem to málem přejel. A začal jsem se divit. Víte koho? Ženskou, prostitutku, znal jsem ji z vidění. Stávala pod košatou lípou na okraji jistého městečka a necudně nabízela své instrumenty kolemjedoucím. Nemám pro tyhle typy pochopení, myslím si ale, že to jsou nešťastné lidské bytosti. Alespoň ty, které jsou otrokyněmi svého nenasytného pasáka. Jenže tuto ubožačku, co jsem našel, dělilo od té košaté lípy pěkných pár desítek kilometrů. Třásla se chladem a smrděla. Zapnul jsem vytápění, ale po chvíli jsem ho vypnul, protože smrad nabíral na intenzitě a bylo mi z něj na zvracení. Tedy, jaký jen požitek mohou z takového zapáchajícího tvora chlapi mít?!
" Héj... slyšíš mě? " oslovil jsem tuto chuděru a potřásl jí.
Obrátila ke mně tvář, zřetelně poznamenanou krevními podlitinami. Roztáhla naběhlé rty do úšklebku, ve štěrbině po chybějících zubech se jí zjevil růžový jazyk.
" Slyším... slyším... " ozvala se sípavým kuřáckým hlasem.
" Stalo se ti něco? Zavezu tě do nemocnice? "
" Jój... do nemocnice né... musím jít domů... dyť mi nic není. "
Nastartoval jsem a stáhl okénko, protože smrad byl nesnesitelný.
" Sakra, smrdíš, že se to nedá vydržet. Ty se necítíš? Jak se jmenuješ? "
" Pamela... "
Pamela... mohlo mě to napadnout. Odbarvené blond vlasy, bujné poprsí... Všechny tyto chuděry se chtějí nějakému tomu svému idolu podobat. Otevřeným okénkem dovnitř proudil čerstvý chladný vzduch. Uháněl jsem deštivou nocí a uvažoval nad tím, co s Pamelou.
" Poslyš, Pamelo... a co ty jsi v těchto končinách dělala? "
" Jój... milej pane, pracovala... a těžko. " sípavý dech přešel do kašle.
" A to tě ta robota tak zrasovala? " zeptal jsem se ironicky.
" Jo jo... dyť víte... vlezla jsem kunčaftovi do auta... chtěl tu... no... fajfku za pětset. Tak že tam v lesíčku mu to udělám... a pak čau. No on mě, gádžo jeden skurvenej, ať mu koule vyschnou a šlak trefí, odvezl až kdesi sem... pak si to dal udělat... a pak mě chtěl vyhodit a bez placení ujet. Jój.. znám ja takový, ale tenhle mě ještě i zmlátil... až jsem se od bolesti posrala. "
Pamela se rozplakala a přerývaně pokračovala.
" Ani korunu mi nedal! Jój... co já dám těm svejm ubohejm chudáčkům dětem jíst? Belino mě zabije... "
O tom jsem sice pochyboval, ale neměl jsem zájem Pamele protiřečit. Řekl jsem si, že ji vyložím tam někde u té lípy, pojedu kolem, bude to tak nejlepší, kdoví, co by mě čekalo, kdyby... Nechat si přišít cosi za límec a mít potom opletačky... tak to mi není zapotřebí.
A tak když se v záři světel z deštivé tmy vynořila pověstná lípa, zastavil jsem, aby Pamela vystoupila. Ta mi najednou navrhla "odplatu" za dobrodiní, že prý se nemusím bát a šklebila se na mě oteklými bezzubými ústy. Opět mě začal dusit štiplavý smrad, tak jsem Pamelu vystrčil z auta a šlápl na plyn. Doufal jsem, že než přijedu domů, smrad se vyvětrá. Když jsem cestou uvažoval nad vším tím, co mi Pamela napovídala, přišel jsem jí na lež. Tyhle kurvy si totiž dají zaplatit předem. Z náhlého popudu mi ruka zabloudila do kapsy saka... peněženka byla fuč.
Opět se potvrdila stará pravda... posluž čertu, peklem se ti odmění.