ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

11.08.19 | čtenář Irena, @ | 134 x | vypínač

Část 3. Starý altán a nebe plné hvězd.
Jakmile ji vzbudili, vyskočila z postele, osprchovala se, pak se oblékla, stejně jako večer se lehce nalíčila a šla na snídani. Pomalu jedla, protože měla čas a slíbili si, že se sejdou o osmé hodině. Bylo teprve sedm hodin. Když jí přinesli snídani, rozhlédla se kolem sebe a uvědomila si, že je zase v tom světě, kterému lidé říkají reálný svět. Číšník ji nabídl časopisy, ale ty odmítla. Pozorovala hodiny, jak se čas posouvá a jak ji pomalu sbližuje s tou osmou hodinou. Podívala se do okna, po kterém stékaly dešťové kapky. Jako slzy lidí, kteří byli vytrženi ze svého světa a nevědí, co si počít. Dvě minuty před osmou nakoukla do recepce a uviděla ho. Popadla kabelku a šla za ním.
„Dobré jitro,“ řekla a on ji též popřál dobré jitro a stiskl ji podávanou ruku.
„Už jste snídala?“ zeptal se.
„Ano, tak kam dnes půjdeme?“
„Mám takový plán. Zavedu vás do krásné staré zahrady. Stojím tam starý altán a lavicemi, které jsou přikryty kobercem a před altánem je rybníček.“
„Ano, to bude pěkná procházka.“ řekla s úsměvem.
„Vy se usmíváte, to je dobře,“ řekl, „vy jste někdy něco takového viděla?“
„Jistě, že jsem to viděla, včera, než jsem usnula.“
Ničemu se nedivil, jen kývl hlavou a nabídl ji rámě. Zavěsila se do něho a on ji vedl k autu.
„Není to daleko. Mohli bychom jít i pěšky,“ řekl.
„Udělejte to, co je pro vás nejvhodnější,“ řekla Eva, protože věděla, že jsou oba tam, kde by měli být.
Tak se dohodli, že půjdou pěšky.
Vedl ji přes lesní park, dlouhou cestou, která se zdvíhala do kopce a kolem cesty stály stromy a pod břehy tekl proužek potoku. Chytala se každého dojmu, který na ni mocně působil. Zapisovala si do myšlenek všechno, co viděla, proto cesta k oroseným růžím musí vést takovou cestou, kde jemně mluví příroda, je slyšet voda a je cítit omamná vůně deště, která přestával a vlhké půdy, která se jím nasycuje, aby ještě naposledy v tomto létě poslala na svět ze semen podzimní květiny. Mlčeli. I Robert se sytil těmi dojmy a vjemy a také cítil, že cesta k oroseným růžím teprve nyní začíná. Cesta se stočila doleva a oni po ní šli v očekávání, že uvidí starý altán, rybníček a že ty věci existují i v jejich mysli, i doopravdy.
„Tam,“ ukázal a přidal do kroku. Už byla vidět ta stará zahrada se starými stromy, která ukrývala starý altán a rybníček. Vešli tedy na cestu, která vedla k altánu.
„Nikdo sem nechodí, nikdo o něm neví. Komu jinému, než nám se může snít o něčem takovém,“ řekl. Vešli do altánu a sedli si na lavici. Nad jejich hlavami se skláněly staré stromy a nich pozpěvovali ptáci. Téměř strnule se dívali před sebe. Obloha šla do syté modři, po ní pluly bílé mraky a mezi nimi zářilo slunce. Mlčeli, drželi se za ruce. To slunce zářilo jen na chvíli a pak zašlo za mraky. Obloha začala šedivět. Zase bude pršet, pomyslela si.
„Když začne pršet, to nevadí, stromy a střecha altánu nás ochrání.“
„A co bude dál?“ zeptala se.
„Tudy vede cesta do kavárny pod třemi sosnami. Je to blízko.“
„Zůstaňme tu ještě chvíli. Ještě jsem nedopsala kapitolu.“
Usmál se.
„Ale já ano. Pošleme si ji a pak se přesvědčíme, zda jsme byli tam oba, nebo jen jeden z nás.“
Po cestě do kavárny pod třemi sosnami ji řekl, že má v Praze nějaké jednání a že ji zaveze zítra domů. Byla ráda. Cesta autobusem ji unavovala, Od autobusu pak musela jet metrem a pak pěkný kus pěšky k domu, kde bydlela. Neměla ani odvahu mu nabídnout pohostinství své domácnosti, protože od počátku, co píší Román o orosených růžích, se nesnažili sblížit, natož proniknout do života toho druhého. Vlastně na to vůbec ani jeden nemyslel. Měli jiný úkol. A teď se potvrdilo, že jsou schopni oba stejně v tom paralelním světě přebývat. Nač do toho plést nějaké osobní záležitosti, natož se snažit vytvořit citový život a pak spadnout do žumpy běžného světa. Vždyť oba se tak snažili z toho vybřednout. Ani jeden a ani druhý se neptal – co vlastně děláš? Jaké máš vzdělání? Jsi vdaná, jsi rozvedená, jak žiješ apod. Cítili se oba jako dvě postavy neobyčejného příběhu, který vytvářeli a který je jinak spojoval. Oba si uvědomovali, že ten svět, v kterém žijí jako dvě reálné bytosti, je může pohltit a tomu se oba bránili. Neřekli si, - budeme psát básně, skládat hudbu, malovat obrazy. Až přijde čas, kdy budou moci znázornit to, co vidí, co cítí a čemu jsou oddáni, pak to budou dělat společně, aby udrželi to území a zákonitosti, který v tom světě vládne. Prozatím mají starou zahradu, altán, rybník a hvězdné nebe nad hlavou.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14754
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6332
autorů: 860