Nokturno.net / tvorba / dílko

Část 5. Večer u počítače.
Robert měl pocit, že by měl Evě odepsat a vysvětlit ji, co svým e-mailem myslel, nebo ji poděkovat, že odepsala a že cítí to tak, jak on to myslel, a to byla pravda. Nelhali si. Nepotřebovali se jeden druhému předvádět, nebo se dokonce dohadovat. Robert jen nyní potřeboval nějakou záminku, jak se dostat od starého altánu ke svým růžím. Znepokojeně pozoroval mraky na obloze a ve vzduchu byl cítit podzim, i když přetrvávalo teplé počasí. Byl čas, kdy růže odkvétaly. Mohl napsat Evě stručnou SMS, aby věděla, že e-mail obdržel, že s ní souhlasí a také ji sdělit, že ráno, pokud bude toho schopen, odjíždí stříhat růže. Měla pochopit, že by se měla v tutéž dobu chystat též na cestu. Ale pořád váhal, protože nevěděl, jestli neodpočívá anebo se nevěnuje něčemu jinému. Položil mobil na stůl, srovnal kupičku popsaných listů a svázal je do desek. Najednou se ozval signál, že přichází textová zpráva. Rychle vzal mobil do ruky a doufal, že mu píše Eva. Byl však zklamaný. Nějaká firma mu nabízela slevu na knihy. Položil mobil opět na stůl a věnoval se, tak vyrušen, vázáním desek. Z pootevřeného okna vanul čerstvý vzduch a zřejmě se schylovalo k dešti. Cítil se unavený, zklamaný, ale tyto pocity byly v jejich světě jednou provždy zakázány. To by nikdy nedospěli do cíle, kdyby směšovali pocity ze světa, kterého se zřekli se světem, který budují. Položil desky na stůl a vstal. Narovnal se v zádech a poodešel k oknu. Odhrnul záclonu a zahleděl se na ulici, osvícenou pouličními světly. Třeba na ten e-mail čeká, pomyslel si. Vrátil se zpět k počítači a chvíli přemýšlel, co jí napíše. Aby to bylo v souladu s tím, co si usmysleli. Od té doby, co byli spolu v Jeseníkách a prožili krátký příběh, nepřestal na ní myslet a byl si jist, že ona na něho tak nemyslí. Nevadí. Dodržuje řád a pořádek nejen v tom světě, z kterého oba uprchli, ale i v tom paralelním. Usmál se a vybavil si její tvář. „Evo, napiš,“ řekl a skutečně to zafungovalo. Přišel e-mail. Byl skutečně od ní.
Eva píše: Roberte, zítra odjedeme na naše místo. Je čas, abychom se věnovali tvým růžím. Před chvílí jsem otevřela okno a dýchl na mne podzim. V tom světě čas rychle běží, v našem světě vlastně tak rychle neběží. Ať děláme, co děláme, musíme stále ten svět, z kterého jsme odešli, respektovat, protože v něm máme věci, které jsme nemohli odnést s sebou a tím se nemůžeme o ně starat. První naší povinností je, abychom se postarali o srub a chalupu a o zahrady, které je obklopují. To ostatní až po našem návratu. Kdyby se ti to nehodilo zítra ráno, tak to můžeme odložit na jiný den.
Zdraví Eva.
Ten e-mail četl několikrát. Co to asi znamená? Výzva k návratu „domů“ a psaní dalších kapitol? Nic jiného to znamenat ani nemohlo. Zítra bude určitě pršet jak zde, tak i tam.
Dobře, že mu připomněla, že se musíme o oba světy starat a respektovat čas každého z nich.
Robert píše: souhlasím s tebou, že zítra odjedeme na naše místo a souhlasím i s tvou úvahou o čase. Růže už budou odkvetlé.
Zdraví Robert.