ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

13.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 978 x | vypínač

Část 7. Podzimní nálada.
„Když se barví listí na stromech a vzduch voní po kouři ze zahrad, svádí mne to k psaní básní.“ řekla Eva a usmála se, „vždycky jsem unikala jinam těmi básněmi.“
„Když je taková atmosféra, cítím smutek,“ řekl Robert a skutečně se jeho oči zaleskly slzami.
„Nebudu se tě ptát, proč jsi smutný, protože to pochází z toho světa, z kterého jsme se vzdálili,“ řekla Eva a skutečně, cítila najednou něco, co ji hned zranilo.
„Budeme o tom mluvit?“ zeptal se Robert.
„Myslíš, že bychom měli?“ opáčila Eva.
„Co nám to přinese? Kam nás to zase zavede? Z našich míst do šedi ulic. To bys chtěla?“ zeptal se Robert a dotkl se její ruky.
Podíval se na oblohu, po které pluly mraky a pomyslel si, že bude brzy pršet.
„Myslíš, že v našem románu bychom měli vysvětlovat náš postoj ke světu, z kterého jsme odešli?“ zeptala se Eva.
„Ne, protože by vyšla najevo naše identita,“ odpověděl Robert.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Eva.
„Zatím jsme o ní nemluvili ani před sebou. Proč se s ní dělit? Vždyť je to tak banální,“ řekl Robert.
„Máš pravdu, je to banální. K čemu je dobré zavlékat naše problémy mezi čtenáře. K čemu je dobré o nás v reálu mluvit v souvislosti s našimi sny?“ odpověděla Eva.
„Ztratili bychom jeden druhého v tom bludišti, které nemá ani jednu šipku do našeho světa,“ odpověděl Robert a bylo znát, že mu hodně záleží na tom, aby zůstali ve svém světě.
„Máš chuť na kávu?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl Robert a usmál se, „moc rád piji s tebou kávu. Je to něco zvláštního,“ řekl Robert.
„Proč zvláštního?“ zeptala se Eva.
„Protože se vždycky něco stane v našem světě.“ řekl Robert.
Když přinesla na podnose šálky, s cukrem, lžičkami a zákusky a položila je na stolek, všimla si, že se venku ještě víc setmělo a zdálky bylo slyšet hřmění.
Robert si dal dvě kostky do kávy a zamíchal jí. Eva nesladila.
„Vyprávěj mi něco,“ řekl Robert, „a potom ti budu vyprávět já.
„Tak dobře. Vzpomínám si, a to jsem tě ještě neznala, že jsem šla k večeru po ulici, která byla lemována krásnými starými domy a kolem chodníku byly velké stromy. Taky to bylo z podzimu. Schylovalo se k večeru. Najednou jsem měla pocit, že jsem někde jinde než v té ulici, že je to jen kulisa, a to ostatní je doopravdy.“
„A co tě první napadlo?“
„Jak se dostanu domů. Obrátila jsem se, ale ta ulice zahýbala úplně jinam než dřív. Dostala jsem velký strach, že jsem někam zabloudila a blíží se večer, bude tma a já budu bloudit až do svítání.“
„Vyprávěj dál,“ povzbudil ji Robert.
„Padla na mne únava z toho strachu, z té úzkosti a já pořád šla dál a dál, než mne probudilo světlo.“
„A co bylo dál?“ naléhal Robert.
„Seděla jsem tady, v křesle a uvědomila jsem si, že to byl sen. Okna byla otevřená, do pokoje vnikal slabý vítr a prostor osvětlovaly pouliční lampy,“ skončila své vyprávění.
„Ale ta ulice skutečně existuje, viď?“ řekl Robert.
„Jistě a jmenuje se Jiráskova třída. Proč se mi o ní zdálo, nevím. Je tu tolik ulic a o žádné se mi nikdy nesnilo. A teď vyprávěj ty.“
Robert se podíval na hodinky.
„Budu muset jet. Je to pěkně daleko do Jeseníků,“ řekl.
Mohla říci, že by mohl přespat u ní, ale neřekla to, nenabídla to. Vstal a pomohl jí odnést šálky do kuchyně.
„Napíšeme si,“ řekl na rozloučenou.
„Ano,“ řekla a odemkla vchodové dveře. Ještě byl čas nabídnout nocleh, ale nevyužila ho. Když odešel, začalo pršet a litovala, že svůj příběh vyprávěla. Vrátil se jí ten tísnivý pocit, že se nemůže vrátit domů. Slibovala si, že na ten sen zapomene, ale nebylo to možné. Co asi znamená?
E – maily.
Řekli jsme si, že si napíšeme, takže já píši jako první. Cesta do Jeseníků byla jako vždy svízelná. Hodně pršelo a já měl co dělat, abych viděl přes přední sklo, i když jsem zapnul stěrače. Ono je jedno, jestli jedu ve dne, v noci, za pěkného počasí nebo za horšího počasí. Dorazil jsem a chvíli jsem se pokoušel o návrat do našeho světa. Ale unavilo mne to, tak jsem šel spát. Dnes jsem už v pořádku natolik, že dokáži na sto procent fungovat. Tak trochu jsem se zamyslel nad tvým snem. Jestli tě to tíží natolik, jak jsem pochopil, myslím, že bys měla do té ulice jít třeba dopoledne. Třeba odhalíš, co je tam pro tebe tak zajímavého. Třeba tě tam drží nějaká vzpomínka z minulosti a může být velmi pěkná, jenže ty lituješ, že se neuskutečnila. Nemusíš to rozebírat a netrap se tím. Jsou věci, které projdou životem a v konci nemají žádný smysl.
Zdraví Robert.
Děkuji za e- mail. Jsem ráda, že jsi dojel v pořádku. Tady taky v noci hodně pršelo a hřmělo. Taky jsem se pokoušela o návrat a zdálo se mi několik snů po sobě. Jsem taky v pořádku a funguji na sto procent. Když se mi ten sen zdál, tak jsem tedy rozhodně v pořádku nebyla. Zažívala jsem v práci velký stres, kterého jsem se nemohla dostat i přes velké úsilí přes meditaci i medikaci. Ale říkali jsme si, že o tom nebudeme mluvit, co kdo z nás dělá a čím se zabývá. Nemá to vůbec žádnou cenu se o tom spolu bavit. Stejně jsou to věci, o kterých by se neměli lidé vůbec bavit. Jakou cenu mají pro nás soukromé životy jednoho nebo druhého, když se nedá na nich nic změnit? Jakou cenu mají pro nás naše profesní životy? Vždyť právě z toho utíkáme, aby nás ty věci nezavalovaly. Vždyť to nemá smysl. To, co nás vzájemně obohacuje je vzájemné porozumění a také touha cesty za něčím, co může naše životy blahodárně orosit, jako ty růže na tvé zahradě. Doufám, že jsi mi porozuměl.
Zdraví Eva


 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866