ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

13.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 58 x | vypínač

Část 8. Eva přemýšlí o Robertovi.
Zamrzelo ji, že ho pustila do toho počasí, aniž mu nabídla nocleh. Z jedné strany ji omlouvalo, že ho pořádně nezná a on nezná ji. Co by si asi pomyslel? Jaký je jejich vztah? Jsou přátelé? Ne. O tom se nedá jen tak mluvit. Znají se, jsou spoluautoři. Co by si asi pomyslel, kdyby mu řekla, klidně tu přespi. Z těch myšlenek znervózněla. Od počátku žádný z nich neplánoval, že mezi nimi vznikne milostný vztah, i když běžný čtenář by se nezlobil, nepovažoval by to za banalitu. Opřela se o opěradlo křesla a přivřela oči. Snažila si vybavit jeho podobu, jeho gesta a oči. Svou úvahu dokončila tím, že ho prostě nezná, ale ráda si s ním píše, že má zajímavé názory a že k ní vlídně hovoří. Nedala mu ani svou vizitku a on ji nedal také žádnou vizitku. On ví, kde bydlí, ona to neví, jen ví, že působí v Jeseníkách. Nezná jeho příjmení a on nezná její příjmení. Jsou tu, ve svém světě inkognito. Čekala ovšem na odpověď na svůj nejnovější e-mail. Vysvětlila mu, proč se jí zdál ten sen a zároveň i vyslovila své přání se o některých věcech nebavit, zvláště, když jsou na útěku. Bylo deštivé odpoledne a Eva už pila čtvrtou kávu. Jen tak, ze zvyku. Před ní ležela kniha o malířství, kterou si ráda listovala a ještě raději přemýšlela o obsahu těch krásných děl. Prohlížela si tváře dávných lidí a opatrně obracela listy. Ticho přerušil zvonek. Eva vstala a šla ke vchodovým dveřím. Podívala se kukátkem, kdo to zvoní a rozpoznala tvář sousedky. Odemkla a otevřela dveře.
„Dobrý den, prosím vás, nezlobte se, že vás vyrušuji. V naší schránce byl omylem dopis adresovaný vám.“
„To se stává,“ řekla Eva, usmála se a přijala dopis, „děkuji vám.“
Sousedka se ale neměla k odchodu.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptala se Eva sice zdvořile, ale trochu rozmrzele.
„Chtěla bych se vás na něco zeptat.“
„Tak se prosím ptejte,“ řekla Eva už netrpělivě.
„Všimla jsem si, že vás nedávno navštívil jeden člověk. Ne, že bych se chtěla nějak vtírat do vašeho soukromí. To ne,“ řekla sousedka, „víte, já ho znám. Mohu na chvíli dál?“
„Jistě,“ řekla Eva a úplně ji zamrazilo.
Sousedka vešla do předsíně a zavřela dveře.
„Ten pán je velká lékařská kapacita, pracuje v Jeseníkách v tom moderním špitále. Léčil našeho tatínka, jezdili jsme tam za ním a on ho skutečně vyléčil. Jenže ztratili jsme na něho kontakty a moje maminka taky tak onemocněla. Nemáte na něho kontakt?“
Eva na ni zírala a byla skoro bez sebe. Jejich svět dostal trhliny. A pořádné.
„Ne nemám, ráda bych vám posloužila, ale opravdu nemám. Zkuste se zeptat v těch lázních, třeba ho tam znají.“
„To je dobrá rada. Zkusíme to. Děkuji vám.“
Když sousedka odešla, Evu zachvátil třes. Sedla si opět k té knize, kterou si před tím prohlížela a obrazy jí pluly před očima. Chvíli tak zůstala a pak začala přemýšlet – no a, tím se nic nemění. Co je mi potom. I kdyby byl kosmonaut. Uvařila si pátou kávu na uklidnění a všimla si, že dorazil e-mail od Roberta.
Zdravím tě, Evo,
Děkuji ti za odpověď. Náš svět, milá Evo, dostal trhliny. Jak je zacelit? Tvá identita byla odhalena. Zahlédl tě totiž jeden člověk, který tě poznal a vykládal mi o tobě. Dobře tě zná. Dělal jsem, že mně to nezajímá, ale přiznám se, že jsem naslouchal se zájmem. To vůbec nevadí. Na naší věci se nic nemění. Vůbec nic. Jsme přeci úplně někde jinde a co se týče mně, já to nechci měnit. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět. Tak to teda víš. Pokusíme se tu trhlinu zacelit. Co ty na to říkáš?
Zdraví Robert.
Eva si pomyslela, že je to nějaké vyšší řízení a že to není jen tak. Vůbec ji nenapadalo nějaké kloudné řešení. Musí o tom přemýšlet a napsat nějaký rozumný e-mail. Musí napsat pravdu. Třeba to je k něčemu dobré, že to jeden o druhém ví. Vždyť se nic neděje. Nebo se něco dít bude a oba čeká nějaký úkol.
Zdravím Tě, Roberte.
Ano, náš svět dostal pořádné trhliny a ty náš srazily do světa, z kterého jsme se snažili utéct. Ale jakou to má pro nás cenu vzhledem k našemu románu a našemu bytí v jiném světě? Tak dlouho jsme si drželi jeden druhého od těla, až prozřetelnost nás k sobě v tomto ohledu přiblížila. Tím nezmizí ani naše sny, ani naše dílo a naše práce pro ten paralelní svět, v němž hodlám setrvat. Jestliže o mně všechno víš, pak určitě chápeš, proč já jsem se snažila vzdálit a já chápu tebe. Já jsem se totiž také o tobě dnes dozvěděla totéž od sousedky, která tě zahlédla a nutně potřebuje kontakt na tebe. Prý jsi léčil jeho tatínka a úspěšně, ale nyní onemocněla její maminka a chce se na tebe obrátit. Jmenuje se paní Lhotová . Asi tak. Když jsem o tom o všem nyní přemýšlela, nic se neděje. Trhliny pěkně spravíme, zalepíme, zatlučeme a o těch věcech nebudeme mluvit. Souhlasíš?
Zdraví tě Eva.
Poslala e-mail a vzala do ruky obálku, otočila ji, protože chtěla vědět, kdo ji to posílá a pak ji rozlepila. Byla to pozvánka na konferenci, která se bude konat v hotelu v Jeseníkách. Eva se rozesmála. To je dneska den, pomyslela si. Cesty se spojují a zase rozdělují. Třeba se setkají. Rozhodně není taktické, aby mu to hned napsala. Tak, to tak ne, tak to nepůjde. Jestli bude pěkný večer, napíše zase jednu kapitolu do románu O orosených růží. Určitě dostane odpověď. Pokud nebude večer příznivý, tak tu kapitolu napíše třeba zítra nebo jindy. Pozvánku si založila do desek a zavřela ji do stolu. Venku se stmívalo a vzduch se ochladil. Chtělo se jí spát. Když se sprchovala, tak ji napadlo, že ji asi čeká zase nějaký sen a ten si poznamená.



 Přidat komentář 




› Online 1


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14752
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6317
autorů: 860