ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

15.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 33 x | vypínač


Část 9. Sama mezi zdmi.

Už se stmívalo a Eva otevřela okno, aby pustila čerstvý vzduch do pokoje. Na ulici bylo prázdno a jen sem tam zabočil na vedlejší silnici vůz, na chvíli osvítil temný chodník a pak zmizel. Občas se objevila nějaká postava, která vedla na řemínku psa nebo dva lidé, kteří mířili domů nebo do té příjemné kavárny na rohu. Povzdechla si a zavřela okno. Od té doby, co píše Román o orosených růžích, se nehnula z bytu, pokud to nebylo nutné. Ráda se vracela do svého bezpečí a usedala k počítači, aby buď pracovala, nebo psala další pokračování. Necítila se nikdy tak, že by potřebovala přátele, ale přátelé potřebovali ji. A tak nacházela vždy, když přišla několik e-mailů a na to si uvařila kávu, aby si zbystřila hlavu. Vlastně, na nikoho se neobracela, tak dokonale existovala jen v tom paralelním světě, když to bylo vůbec možné.
Nevěděla, jak žije Robert a ani o tom nepřemýšlela. Většinu času, který spolu trávili, byli na útěku a nemluvili o ničem, co připomínalo jejich život před útěkem. Čím víc o tom mlčeli, tím jim před očima rostl svět zapomenutých zahrad, opuštěných rybníků, polámaných letitých stromů na opuštěných místech jako důkaz, že tam už dávno nikdo nechodil. Když spolu mluvili, tak jen o tom a nešlo jim o to, aby zkultivovali ta místa, na to neměli dost sil, ale aby chtěli, aby zůstala tak tichá, jakými byli, když je objevili. Robert jednou řekl – je to krásné, tak to bylo krásné a kdysi, když ještě psali básně jí Robert napsal, že nenávidí tento toxický svět, a proto oba odešli, protože si to přáli oba z téhož důvodu. Být v tichu a být tišší. Jednou ji Robert napsal, že by pokládal za štěstí, kdyby se jednou objali. Eva mu e-mailem odpověděla, že určitě je někde nedaleko místo tak tiché, tak opuštěné, tak zapomenuté, že jejich objetí bude to jediné, co ještě je to místo schopno zažít. Když o tom všem nyní přemýšlela, popadla ji vnitřní úzkost. Napadlo ji, že budování toho paralelního světa nemůže probíhat na troskách toho světa, z kterého utekli, protože ty trosky budou k nim stále volat, naléhat, prosit a prostupovat jejich mysl. A v tomto hlubokém přemýšlení ji vyrušil zvuk příchozí zprávy. Robert posílá zprávu.
Zdravím tě, Evo,
Já z Tebou souhlasím, ale považ že nemůžeme svůj svět stavět na troskách toho světa, z kterého jsme utekli. Pořád by k nám volal, pořád se připomínal, pořád se ozýval a tomu musíme udělat přítrž. Ten nás svět není bez života, ale současně se k životu hlásí. To znamená, jak o tom uvažuji, že má naději dojít k nesmrtelnosti. Nejděsivější ze všeho, co obnáší ten svět, z kterého utíkáme, je jeho smrtelnost. Ten hrůzný příslib zániku už nechci prožívat a ty určitě také ne. Jenže jak to udělat? Myslel jsem na to, že je třeba vymyslet způsob života v našem světě a zavrhnout způsob života toho světa, kterému unikáme a zatím jsme se na to neptali a ani to nevymysleli. Tak proto bude tak těžké ochránit nás svět a zavrhnout ten svět plný utrpení a smrti. Máš nějaký nápad? Napiš.
Zdraví tě Robert.
Eva četla e-mail pořád dokola. Ani si nepoložila otázku, jak pronikl do hloubky jejích myšlenek. Možná, že je to právě ono, co jejich vzájemnost charakterizuje. Vstala od stolu, šla k oknu, rozhrnula záclonu a podívala se na oblohu. Těžké mraky skrývaly třpyt hvězd a mezi nimi proplouval měsíc. Chvíli se ukázal, chvíli byl zahalen do mraků. Evu napadlo, zda lze popřít existenci planet, nebes, vod, přírody i lidí, když jsou sami jejich nedílnou součástí. Ale ten svět, z kterého utekli, je plný násilí, bolesti, nespravedlnosti, zla, závisti, chamtivosti, a to je ten důvod, proč se ho oba snaží opustit. Vzpomněla si na to, jak ji babička jednou vyprávěla o Božím království. Moc tomu nerozuměla, ale napadlo ji, že ty podmínky, o které oba usilují, jsou v porozumění toho místa, prostoru, kde bude ležet vlk vedle beránka. Nic jiného ji nenapadá. Ale nyní si je jistá, že to, o co usilují je někde připraveno už dávno, takže to není nic zvláštního a že nedělají nic zvláštního, a i když o tom nikdy nemluvili, je to kdesi připraveno.
Zdravím tě, Roberte,
Děkuji Ti za tvůj e-mail. Já mám na něj odpověď, ale ještě jsem si ji srozumitelně nezformulovala. Myslím, že bychom se měli sejít a tyhle myšlenky probrat. Nebude to tak těžké, jak bychom si mohli oba myslet. Já ten nápad mám. Jednou, ještě na škole jsem četla dvoudílné dílo O Boží obci. Je to tak těžké čtení, ale jedno vím, že to, o co se snažíme, bylo už dávno popsáno. To znamená, že nevymýšlíme něco nového, ale snažíme se vstoupit do připraveného, existujícího. Není třeba se snažit zacelit trhliny v našem světě, jak jsme si oba mysleli, ale je třeba pochopit plně, o co jde. Třeba to pochopíme a třeba se nám podaří i do toho světa vstoupit.
Zdraví tě Eva.







 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860