ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

16.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 54 x | vypínač


Část 10. Robert a Eva vyprávějí své příběhy.

Robert Evě napsal, že v dohledné době se mohou vidět, pokud bude Eva chtít a mohou si domluvit místo shledání. Napsal, že nemá chuť na to, aby se s ní potkával se známými a ti se ho vyptávali. Neber to Evo tak, že se nechci ukazovat s tak atraktivní dámou, jako jsi ty, dokonce za tím ani nestojí jiná žena, ale mám k tomu důvod, který bych ti rád vysvětlil a možná pochopíš všechno, co jsi zatím nechápala.
Zdraví Robert.

Zdravím, Roberte.
Váhala jsem, co ti mám na Tvůj záhadný e-mail odpovědět. Samozřejmě, že budu ráda, když vybereš nějaké místo, kde se můžeme sejít a promluvit si z očí do očí o tom našem světě, jehož trhliny jsme ještě nezacelili. Svědčí o tom to, co píšeš, že potřebuješ mluvit o tom, co tě tolik tíží, že tě to odvrátilo od světa a rozhodl jsi se k tomu útěku. Otázka je, zda nám pomůže o těch důvodech, jak z tvé, tak z mé strany hovořit a ujasnit si, kam chceme patřit, za jakých podmínek a proč. Zda je to zdůvodnitelné a já myslím, že ano. Vždyť na jedné straně panuje láska, úcta, přátelství, pokora a spravedlnost a věčnost, na druhé straně nenávist, nepřátelství, žárlivost, chamtivost a smrt. Nikdo vlastně neví, kam patří, ale to se ukáže až v konci, při účtování. My to nevíme také, neboť jsme lidé, kteří sice do toho světa patří, ale nemohou snášet to, co k tomu světu patří, a k němu patří i zatracení. Na druhé straně chtějí prožívat něco jiného, co už okusili a chtějí jít dál ve smíru, přátelství, v pokoře a lásce k životu, k druhým lidem, ke světu, k přírodě a stvořiteli. Takže si budeme vyprávět o tom, co se nám stalo, že jsme se dali na útěk, což jsme nikdy neučinili. Dobře, vymysli tedy místo, kde se sejdeme a kde si můžeme promluvit a jak budeme v našem románu pokračovat dál.
Zdraví Eva.

Eva čekala na email tři dny, než ten třetí den, v noci se ohlásil v počítači cinknutím – přichází nová zpráva. Vstala z postele, přehodila přes sebe župan, protože bylo už chladno a sedla si k počítači. Byla rozrušená, protože čekala od Roberta důležitou zprávu. To není jen tak, pomyslela si, ale rozhodující chvíle začínají. E-mail byl velmi obsáhlý. Asi jej psal celé dny, co se odmlčel a jistě mu velmi záleželo na tom, aby mu porozuměla. Dobře, pomyslela si, výborně, budu číst pomalu a dělat si u toho poznámky, abych správně odpověděla. Dostala chuť na kávu, vstala a šla kuchyně. Netrvalo dlouho a už k ní zavoněl hrnek kávy tak přátelsky, jak nikdy před tím.

Dobrý večer, Evo,

tak jsem se se rozepsal, že nevím, jak dlouho to budeš číst a ani nemám tušení, co mi na to odpovíš. Ty víš, jak miluji náš svět a jak si hledím růží, které představují krásu, nevinnost, štěstí a vždycky dokáží překvapit. Jsem přesvědčený, že i ty ráda vstupuješ do našeho světa, abys se mnou sdílela tu radost z tajemnosti existence našeho světa. Krásné věci, které náleží světu, z kterého utíkáme, jsou v našem světě stokrát krásnější, stokrát více voní, stokrát více těší a utěšují rány, které jsme obdrželi ve světě, který se snažíme opustit. Kdybychom opustili náš svět, neměli bychom už nic, než pustou realitu, stereotyp a byli bychom svědky neutěšitelných bolestí, nevyléčitelných nemocí, neumlčitelných urážek, zničujících příběhů. Tak jsme si řekli jednou – a dost.
Když jsme vstupovali do našeho světa, obával jsem se, že nedokáži zapomenout na všechny ty rány, které jsem zažil, já idealista, který se pokoušel učinit to špatné dobrým, to bolestné utěšujícím, to špatné správným. Nešlo to. Začal jsem se léčit sám básněmi, které jsem psal ve chvílích, kdy se zdálo, že se něco otvírá, ale do toho okamžiku jsi vstoupila ty. Byla jsi silnější, než já a nezbývá mi, než ti poděkovat za to, že jsem přemohl touhu překročit práh života. Vím, že je to neodpustitelný krok, ale ty jsi byla před tou branou, kterou jsem měl projít. Netušila jsi nic.
Stalo se to, že po několika letech šťastného manželství jsem ztratil milovanou ženu. Onemocněla nevyléčitelnou nemocí a já se snažil ji vyléčit. Důvěřoval jsem svým znalostem, zkušenostem a svému umění. Jenže, místo, abych ji léčil a ona došla šťastného konce, jsem jen prodlužoval její utrpení. Když zemřela, všichni se proti mně postavili a obvinili mne, že jsem porušil zásady, na kterých medicína stojí a dostal jsem zákaz vykonávat praxi v nemocnici. Moje provinění nebylo však tak velké, když mi svěřili práci na obvodě, ale nade mnou pořád visel Damoklův meč. Moji pacienti se brzy dozvěděli o mé tragédii a přestali mi důvěřovat. Tak jsem po nějaké době dostal umístěnku v Jeseníkách. Ztratil jsem všechny přátele, ztratil jsem zázemí sebedůvěru. Ale potom, když jsem si uvědomil, že žiji v bezedné pasti, kterou jsem si nám vyrobil, jsem se opět vzchopil a získal si zpět lidi, úctu, důstojnost. Vyléčil jsem hodně lidí, ale sám sebe jsem nedokázal vyléčit z pocitu viny, i když mi už vinu nikdo nepřičítal. Ta prázdnota byla nepřekonatelná a ty jsi mi ji pomohla zaplnit. Chvíli jsem si myslel, že v tom novém prostředí je možné žít dál, ale uvědomil jsem si, že je třeba ho pěstovat, protože jinak by zmizelo – určitě máš také takový pocit. Nabyl jsem důvěru hlavně tehdy, když jsi mi napsala o těch dvou sférách. Ano, to bylo promyšleno už dávno, ale já jsem přemýšlel, proč lidé nepřechází do toho šťastnějšího a perspektivnějšího světa a setrvávají v tom neperspektivním. Možná, že se bojí, že přijdou o své jistoty, a proto nedokáží překročit ten práh. Přemýšlel jsem, jaké jistoty očekávají od světa tak nejistého, zkaženého, a tak jsem pochopil, na jaké cestě jsme se oba ocitli. My jsme se alespoň pokusili a rozhodně jsme nečekali žádnou odměnu.
Našel jsem místo našeho shledání. Požádal jsem svého přítele, zda-li by mi nepůjčil na tři dny chatu, kterou má v Benešově. Odpověděl mi, že nepůjčil, ale rád by mi ji prodal. Protože jsem tě už trochu poznal, asi bys s tím nesouhlasila, tak jsem objednal dva pokoje v pěkném hotelu v Benešově na náměstí. O koupi té chaty budu ovšem uvažovat. Když padnou u nás v Jeseníkách mlhy a začne zima, je to docela hrozné a já bych chtěl mít místo, kde bych rád trávil dovolenou. Asi tak.

Zdraví Robert.

Eva dočetla e-mail a neměla už chuť na něho reagovat. Jeho přiznání k chybě až k cestě k básním a kouzlení paralelního světa ji nějak nesedělo. Musí si to promyslet. Je to nějak překotné. Do těch snů se vloudila další trhlina a tentokrát z jeho strany. Možná, že si ho příliš idealizovala, ale ten úder pravdy byl příliš silný. Zavřela počítač, odestlala lůžko a ulehla. Musí si to všechno promyslet. A když zavřela očí, zdálo se jí, že se bortí nějaká křehká zeď a za ní už není nic. Měla by odpovědět, říci mu svůj příběh, aby pochopil, co je pro ni důležité. Ale jak začít? Vstala, otevřela počítač a rozhodla se, že odpoví.

Zdravím, Roberte.

Děkuji Ti za tvůj e-mail. Pozorně jsem si ho přečetla. Tvá motivace k vytvoření lepšího světa pro tebe je sice pochopitelná, ale nemůžeš se zřejmě zbavit bolestných vzpomínek. To se do našeho světa nehodí. Co se týče tvé viny, já chápu, že tak může člověk jednat, že je to reakce na možnou ztrátu milované osoby, ale nedokázal jsi prostě pochopit, že konec je přirozený. Zatím nevíme, zda to v našem světě platí. A jestliže chceme překročit práh za tu cenu, že oželíme naše docela bezvýznamné jistoty, pak se můžeme vydat na další cestu k cíli.
Moje motivace k uskutečnění této cesty spočívá v tom, že jsem chtěla najít spravedlnost, rovnováhu ve světě a možnost ji uskutečnit. Jenže těch hledačů je velmi málo a ten zbytek mi rušil kruhy. Moc mne to zklamalo. Za mnou byl celý zástup nešťastných lidí, zhrzených a ukřivděných. Musela jsem se přizpůsobit, abych mohla svou práci dál vykonávat, ale nálepku jsem už dostala. Nemíním se své práce vzdát, a proto hledám ta vrátka co světa, kde jsou takové věci samozřejmé a věřím, že je najdu. Možná, i díky tobě. Nejsem idealistka, ale myslím si, že náš svět není v pořádku a že je třeba najít cestu k jeho narovnání.
Chvíli přemýšlela, že napsala – sděl mi datum, kdy mám do Benešova přijet a prosím, abys na mne čekal na nádraží. Půjdeme se projít, okolí je moc krásné.

Zdraví Eva.

Znovu si lehla a nechala počítač běžet. Zavřela oči. Snad to pochopí, snad se přidá k mému úsilí, snad to všechno dobře dopadne. A usnula.


 Přidat komentář 




› Online 1


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860