ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

18.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 107 x | vypínač

Část 11. Úvaha nad smrtí.

Eva si ještě jednou přečetla Robertův příběh a zamyslela se. Věděl, že je nevyléčitelně nemocná a přesto, přes všechna rizika, která z jeho rozhodnutí byla postavena proti němu, se pokusil ji zachránit. Tedy zachránit její tělesnou podstatu. Snad proto, že byla tak krásná a že ji vroucně miloval, možná proto, že si uvědomil, že bude sám a že se bude trápit vzpomínkami, a to všechno poznamená jeho ducha, mysl, a schopnosti vykonávat svou praxi. Jsou dvě možnosti, řekla si – buď to tak udělal z pouhého sobectví, protože nemohl už tehdy unést pocit, že to všechno, co je spojeno s jeho ženou zmizí, anebo proto, že to prostě chtěl dokázat – uzdravit ji, ale ne z ješitnosti, prestiže, ale proto, že stál sám proti smrti, kterou nenáviděl a nenávidí. A tato nenávist, která nevyplývala ze strachu, zbabělosti či ješitnosti ho zavedla k myšlence, že existuje paralelní svět, kde není smrt. To je pro něho podstatné, žít „den bez smrti“. Tím myslí ne tělesnou, ale i smrt duše. O tom, byla Eva nyní přesvědčená. Jenže Eva dá na fakta, a ne bláboly všelijakých autorů, kteří se snaží tyto věci vysvětlovat. Z toho má strach, chce tomu čelit a přijít na to sama.
Vstala od stolu a šla do kuchyně, aby si uvařila na to velké přemýšlení kávu. Cítila se nějak vyčerpaná, i když nebylo proč. Bylo to jen pár myšlenek a jí náhle bylo, jako by týden nespala. Jak je to možné, pomyslela si a když si zalila vodu do šálku, odnesla kávu do pracovny a postavila na stolek vedle pohovky a ulehla na ni.
„Tak, o čem jsem vlastně přemýšlela?“ pomyslela si, a protože si nedělala žádné poznámky, jak byla zvyklá, nebyla si schopná vybavit, o čem to bylo. Monitor na počítači šel do stavu spánku a světlo počítače zhaslo. Sedla si a pomalu popíjela kávu, která tak silně voněla a to ji dělalo dobře.
„Zřejmě jsem na něco vážného myslela a asi jsem to neměla dělat. Proč pořád něco analyzuji? To se mi ještě nestalo.“ Snažila se udržet, aby neusnula. „Vida, tělo je vyčerpáno, ale myšlenky pracují na plný plyn,“ uvědomila si. „Tak dobře budu myslet.“
„Není mým úkolem zkoumat smrt a přesahuje to navíc mé znalosti. Jak to bylo vlastně řečeno u toho rajského stromu?
„Smíš jíst ze všech stromů v zahradě. Ale ze stromu poznání dobra a zla nebudeš jíst, neboť v den, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“ „Vyhostil člověka postavil před zahradu Eden cherubíny a plamen blýskavého meče, aby střežili cestu ke stromu života.“ Eva se náhle pohroužila do spánku, než ji vzbudil mobil. Otevřela oči a sáhla pro něho. Volal Robert.
„Zdravím tě, Evo,“ řekl, když přijala hovor.
„Já tebe taky,“ řekla s vypětím sil.
„Co se ti stalo? Co ti je?“
„Já nevím, jsem hrozně unavená.“
„Jsem v Praze, mohu tě přijít navštívit?“
„Ano, přijď. Půjdu odemknout dveře, jen do nich trochu strč.“
Znovu zavřela oči a probudila se, až s ní zatřásl.
„Probuď se, co se stalo?“
„Já nevím, najednou to na mne přišlo. Nechápu to.“
Posadila se a dala si hlavu do dlaní.
Sedl si do druhého křesla a díval se na ní. Připadalo mu, že je velmi bledá. Šel do kuchyně, přinesl ji vodu a ona vypila celou sklenici a vrátila mu ji. Postavil ji na stůl.
„Tak, teď mi pověz, co se stalo,“ řekl Robert.
„Uvažovala jsem o smrti. Znovu jsem si přečetla tvůj příběh a přemýšlela jsem, proč jsi to všechno se svou ženou udělal.“
„Dobře, až budeš v pořádku, počítám za deset minut, tak postav na kávu a budeme o tom mluvit.“
Eva cítila, že z ní opadává tíseň, že všechno, co jí uvedlo do toho děsivého spánku odchází a že se je schopná udělat to, o co jí požádal. Postavila podnos se šálky na stůl a zapálila si nabízenou cigaretu.
„To, jak jsi vyprávěl o smrti své ženy, a o tvém boji, za který tě odsoudili, může mít dvojí rozměr. Jeden je, že víš o „dnu bez smrti“, a proto ten paralelní svět mezi námi anebo proto, že jsi se rozhodl se smrti postavit sám. Proto ty orosené růže. Vzpomněla jsem si na ten příběh vyhnání lidí ze zahrady Eden a jejich propadnutí smrti. Dá se vyložit tak, že se postavili proti Stvořiteli ještě tak nejapným způsobem, ale z druhé strany, Roberte, je v téže knize vysvobození od smrti Ježíšovou obětí. Věčný život. O čem to vlastně je? Není to filosofie, není to psychologie, není to teologie, ale …,“ Eva se odmlčela a napila se kávy.
„Je to jasná zpráva o přemožení smrti,“ řekl Robert. „vstal z mrtvých, křísil mrtvé, vzkřísil Lazara, i když byl u tři dny po smrti a jeho tělo zapáchalo. Vstal z hrobu, stejně jako Ježíš. Jenže Lazar zemřel přirozenou smrtí, Ježíš nezemřel. A teď pozor. Zjevoval se lidem, jedl s nimi, mluvil s nimi, a pak následuje na nebevzetí.“ A také sestoupil mezi odsouzené do šeolu.“
„Jasně, Roberte, může to znamenat, že odešel do jiného světa. Takže ten svět existuje. Naznačil to lidem. A to všechno, co se kolem toho celá staletí psalo a vykládalo je čistě lidská záležitost, protože lidé se drželi toho trestu a nedokázali si představit, že by to neplatilo. Ale platí to tak, že člověk musí mít předpoklady, aby do toho světa mohl odejít.“
„Samozřejmě, to už věděli staří Řekové, to věděl Sokrates, že to existuje, a proto mluvil o péči o duši, proto Platón mluvil o péči o duši, Aristoteles zase o nehybném hybateli a taky Jan Patočka,“ řekl Robert.
„No, je vidět, že to máš nastudované. Ale není to jen tak. Kdybychom to studovali od počátku, tak bychom došli k názoru, že je pravda, že člověk v sobě nese semena nesmrtelnosti,“ řekla Eva. A nyní si vzpomeňme o vztahu Ježíše k Jahvovi. Dělám všechno, co dělá můj otec. To, o čem mluvíme, o tom věděli už lidé dávných civilizací.“
„Takže podtrženo – sečteno. Existuje paralelní svět“, řekl Robert. Pro nás je důležité, zda do něho můžeme vejít jako živí jedinci, nebo jako mrtví jedinci,“ dodala Eva.
„Fajn, takže když jsi mluvila o knihách sv. Augustina, ten zase tvrdí, že v lidské společnosti existují dvě obce, obec pozemská a obec Boží. Lidé jsou mezi sebou promíchání, takže nemá nikdo tušení, do jaké obce patří. To se uvidí, až po posledním soudu,“ odpověděla Eva.
„No a do Boží obce postupují lidé, kteří se neodvrátili od Boha.“ odpověděl Robert.
„Jasně, Roberte, konečně dějiny ukazují na to, že takový vzorec existuje v obyčejné lidské společnosti,“ dodala Eva, „Ale tady nejde opravdu o paralelní svět, ale možná o přípravu na to, že do něho lidé po tělesné smrti vstoupí.“
„Tak, a co z toho vyplývá pro nás?“ zeptal se Robert.
„Zatím jsme nacházeli místa v naší mysli. Místa, co na zemi neexistují. Můžeme v nich prožít život, který nežijeme v reálu, vyzkoušet si to, zda nás to oba změní, zbaví náš to chyb, které jsme v reálu dělali, vždyť o tom je pokání. Chápeš to?“ řekla Eva.
„Ale to neznamená, že jsme osvobozeni. Protože do toho světa jsme vešli jako tělesní lidé se všemi vlastnostmi, které tělesní lidé mají, a mají je proto, že je to v reálu posuzováno jako normální. Kdybychom tací nebyli, lidé by nás odsuzovali, že nejsme nenormální,“ řekl Robert.
„Takže nám nezbývá, než pokračovat dál a navenek se chovat jako normální lidé? A co nám to dá? Budeme stále mezi dvěma světy, i když víme, a řekli jsme to nahlas, jak to je ze smrtí a jak to je, když připustíme „den bez smrti,“ odpověděla Eva.
Venku se stmívalo a Eva se rozhodla, že mu nabídne nocleh.


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860