Nokturno.net / tvorba / dílko

... jo, bylo léto, horký léto, tak jak léto má být..


Vytáh jsem ze schránky jakoby tejden nevybíranou poštu, sakra, byl jí kopec, se divím, jak ji listonoška do tý schránky všechnu nacpala. Než přijel výtah jal jsem se v ní probírat, to jakože v tý poště. Zvědavá Monča nevydržela.
" Júú... bobku, kdo ti to tolik píše. Je tam všechno jenom tobě..?.. a mně ne? "
" Počkej, holka... nervi mi to z rukou... sakra... seš jako malá. No vidíš... a už je to na zemi..."
Monča ale hbitě všechno posbírala a s takovým svým nevinným kukuč zakňourala.
" Bobku... nezlob se, to jaksi samo... víš? "
Už doma, u stolu v minikuchyňce jsem se pustil do třídění pošty. Monča dělala kafe.
" Hele, Mončo... koukni sem, přišla mi karta... no né... od babičky."
" A ty máš babičku, bobku? "
" Jo mám, až dvě... proč se ptáš? "
" A dědu máš taky? "
" Jo a taky až dva..."
" A tu kartu máš od který ? "
" Od tý z Moravy... a píše, abych přijel. "
" A pojedeš?"
"Jo... " potvrdil jsem otázku, ale když Monča na mě udělala takovej ten svůj smutnej ksichtíček s cukající bradičkou, dodal jsem "... jasně že ty taky... ale budeš se chovat mravně a vyjadřovat slušně, jo?"
Odpovědí bylo horlivý přikejvnutí a vztyčenej prostředníček.

A jeli jsme. Mám kabrio a jelikož bylo krásně a horko, střecha šla dolů, co Monča nadšeně kvitovala a než jsem se zmoh na jakejkoliv protest, seděla vedle mne jenom v prádýlku, čož v jejím případě byly pouze kalhotky. Šoféři, který jsme míjeli, řvali nadšením. Jo, to bych já na jejich místě taky, neboť Monča byla kus. A tak za takovýho pozdvižení jsme dojeli do jistý malebný moravský vísky a zůstali stát před masivníma vyřezávanejma dřevěnejma vratama malýho, ornamentama pomalovanýho vesnickýho stavení. Monča se v autě postavila a s vykulenejma očima zírala opravdu jako to tele na nový vrata.
" Bobku... to je paráda, nádhera... " a ještě jinak hlasitě projevovala svý nadšení, na který se po chvilce před vraty zjevili děda s babičkou.
A tak prvně Monča spatřila je a oni zase ji, téměř nahatou a s rozcuchanejma vlasama.
Babičce vylítly ruce nad hlavu.
" Panenkomárja... cérko... honem se oblíkni, aby tě lidi neviděli... ještě nám tu nastydneš."
" Sákryš, synku... a to je tvoje děvče? " děda se pobaveně pod vousy usmíval, pak na mě významně mrkl,"... líbí se mi."
" Mně taky, dědo... "
Když auto skončilo na dvoře za těma malovanejma vratama, na přivítanou jsme si s dědou cvakli slivovičku, babička s Mončou zas dobrý vínečko a pak ještě a ještě a než přišel večer, bylo jasný, že Monča to má u babičky a zvláště u dědy dobrý. Okouzlila je svou spontánností a neuvěřitelnou, až dětskou naivitou, vlastní všem blonckám...

Ráno u snídaně nám babička prozradila, že k obědu bude její specialita, borůvkovo makovej závin. Je to dobrota nad dobroty, kampak se na něj hrabe knedlovepřo. Monča se bez váhání nabídla pomoct a my s dědou, abychom nepřekáželi, jsme odešli do sklepa.
" Poslyš, chlapče..." ozval se děda, když jsme si už poněkolikátý z koštýře naplnili skleničky,"... ta tvoje buchta se mi opravdu líbí... celkem by do tý naší famílije pasovala... co povíš? "
" Počkej, dědo... to jak myslíš, že by Monča do naší familie pasovala. To snad babička byla taky tak hanbatá? "
" Zadrž, synku..." skočil mi do otázky děda, "... ještě to by scházelo, aby nás bába slyšela."
Koukal jsem udiveně na smějícího se dědu.
" Vy mladí si myslíte, že jste objevili ameriku..." dodal a tím mě odrovnal.

Ten borůvkovo makovej závin byl fantastickej...

Když jsme se v pondělí vraceli, Monča si snad půlku cesty opakovala recept.
" Vařit brambory až se rozvařej... pak zahustit moukou za stálýho míchání... talíř namazat máslem, aby se bramborová kaše nepřilepila... rozetřít na centimetr hrubou vrstvu... sakra, bobku... máme doma ňákej metr? "
" A k čemu by ti byl, Mončo ?"
" No jak změřím, že to bude centimetr?"
" Odhadem..."
" Ty jseš ňákej chytrej, pindíku... a co když to neodhadnu? "
" No tak to bude hrubší... nebo tenčí... na tom prdlajs záleží..."

Já myslil, že babiččin recept upadne v zapomnění a navíc Monča zbaštila všechny borůvky, co jí babička dala. Tři dny chodila s fialovou pusou a naříkala, že se nemůže vytento. Ale...
Na zkoušce naší kapely mě podrazák Olda, bubeník, zaskočil zákeřnou otázkou.
" Poslyš... nemá teď někdy Monča narozky? "
" Nojo... ještě žes to spomenul... sakra, víte vůbec někdo, kterýho dnes je? " zeptal jsem se.
" Hele... loni sme byli u Netopejra, pamatuješ? Nebuď pacholek a dotáhni tam v sobotu Monču. My tam přikvaltujem s těma svejma... co ty na to? "
Nebyl to zlej nápad, u Netopejra byla echtovní hospoda uprostřed lesa, s prima v oleji naloženým sejrem, utopencema a dršťkovou pro hladový a dobře vychlazeným pivem pro žíznivý turisty. Když jsem Monči o nápadu kluků řek, zarosily se jí zraky. Asi dojetím.

V sobotu jsme dorazili k Netopejrovi. Turisti tam už seděli a nasávali a tůry měli v paži. Panovala tam skvělá nálada, kterou kazit jsme neměli v úmyslu, tak jsme si sedli a zdvižením pravic s plnejma kríglama vzdali hold pivu. Holky si po chvilce začaly něco tajnůstkářsky špitat a pak zvedly prdelky a někam se zdejchly. Po hodině ale naši spanilou jízdu ukončily parádním překvápkem. Jak to zvládly ví bůh, ale každýmu naservírovaly porci borůvkovo makovýho závinu... No co vám budu vykládat, nacpali jsme se k prasknutí. A nejen my, taky přítomnejm turistům se ušlo, holky totiž jaksi neodhadly dávkování a tak namísto osmi porcí jich bylo téměř padesát... Hospodskýmu to, že mu holky spotřebovaly komplet zásobu brambor zřejmě vůbec nevadilo, jelikož, jak se nám pozdějc přiznal, skasíroval za zbylý porce od turistů přes dva tácy. My za to měli měsíc na víkend u Netopejra plzeňský zadara. Mončo... díky.