Nokturno.net / tvorba / dílko

Prach vířil všude kolem. Karavana obchodníka s kořením Chalamita, čítající 50 vozů, se pomalu sunula pouštní oblastí. Tato poušť, kterou teď přecházeli, po cestě, po které jelo už tisíce kupeckých karavan, oddělovala východní stepy od střední části říše. Za posledních sto let, od ovládnutí severu imperiálními vojáky, nebyla tato cesta tolik nebezpečná. Ale pořád bylo potřeba mít dostatečnou ochranu před písečnými bandity. Jedním z pětadvaceti strážců karavany, které si obchodník Chalamit najal v Trusnánu, byl Armit.

Armit seděl jako jeden z nejstarších, a tím zároveň nejzkušenějších strážců, na kozlíku posledního vozu. Měl zajišťovat ochranu zadního voje karavany a taky nedovolit, aby kdokoliv zůstal pozadu. Nebyla to práce jednoduchá. Obnášela mnoho křiku, ještě více spolykaného prachu a hlavně nevděčnost od ostatních členů karavany. Proto se vždy na tuto pozici umisťoval nejzkušenější strážce. Obchodníci si byli vědomi důležitosti tohoto postu a dokázali ho, i přes značné řeči, patřičně ocenit. I to byl důvod, proč Armitovi tato práce zase tolik nevadila. Svým vzhledem, typickým pro příslušníky východních kmenů, výška přes dva metry, dlouhé, husté černé vlasy, atletická postava, černý plnovous sahající do poloviny těla, vzbuzoval v ostatních přirozený respekt. Kterému dodávaly váhu ještě dva meče, zavěšené na zádech. Nikdo ze stovky členů spolku strážců karavan nikdy neviděl Armita v přímém boji. Ale nikdo nikdy si nemyslel, že by je Armit nosil jen na ozdobu.

Nebylo úplně běžné, aby příslušníci východních kmenů pracovali pro spolek strážců karavan. Neuplatní při něm to, v čem jsou nejlepší. Stopování a lov. Ale také patří ke zvykům členů spolku, aby se nikoho z ostatních členů zbytečně nevyptávali na jeho minulost. A tak když byl Armit před 30 lety přijat za člena spolku z rozhodnutí samotného Nejvyššího strážce, nikdo nehnul ani brvou.

Práce strážce karavan byla stereotypní. Existovaly jen tři směry, kterými se doprovázely karavany z Trusnánu. Na jih, směrem k hraniční zdi, na sever, směrem k Trolím horám, do pevnosti Seneterum, a na západ. Do střední části říše. Do osady Kuram. I když označení osada byla vždy pro východní kmeny úsměvná. Kuram byl v porovnání s největším sídlem na východě, Kolordeonem, asi dvakrát větší. Žilo tam více než půl miliónu bytostí. Lidé, kteří obývali východní stepy, zde žili v menšině. Převažovali Imperiálové, ale žilo zde mnoho trpasličích kmenů ze severu, kteří se sem stáhli během trolích válek. Byly tam skřetí ghetta, oblasti ovládané elfími syndikáty a na okrajích této “osady” byly rozsáhlé zemědělské oblasti, kde převážně pracovali otroci z jižních zemí. Kuram byla přesně ta hnusná špinavá díra, plná kriminality, která symbolizovala to všechno, co většina příslušníků východních stepí nesnášela na Impériu.

Ze všech tří tras byla tato pro Armita nejméně oblíbená. Jako jediná vedla přes poušť. Východní kmeny nikdy neměli potřebu poušť jakkoliv pojmenovat. Neměli v povaze zabývat se zbytečnostmi. Pro ně to byla přirozená hranice jejich části světa. Před příchodem Impéria, od několika málo obchodníků věděli, že za pouští existují jiné země, ale samotní příslušníci kmenů neměli potřebu poušť přecházet. Obchodovali s trpaslíky ze severu, měnili obilí a rýži za kovy na výrobu zbraní a zemědělských nástrojů. Udržovali styky ze strážci hranic z jihu a občas odráželi nájezdy pirátů z ostrovů Slunce na východě. Stovky let žily východní kmeny v harmonii. Putovaly ze severu na jih a zase zpět po takřka nekonečných stepích. Naučili se dokonale stopovat a lovit. Svoje mobilní příbytky, které si stavěli z lehkých dřevin a kůží z ulovených zvířat, byli schopní postavit a zbourat během pár vteřin. A byli nejlepší jezdci na koních v celé říši. Pak před sto lety přišlo z jihu Impérium.

Armita z myšlenek vytrhl povel kočího k zastavení. Potřásl hlavou, aby zahnal vzpomínky na kdysi slavné a mocné východní kmeny a vzhlédl k obloze. Blížilo se poledne. Karavana zastavila k obědu. Podél celé cesty pouští, jejíž přechod trval takovéto karavaně přibližně týden, byly zbudovány odpočívací plochy, na které mohla karavana uhnout, aby nepřekážela v průjezdu jiným poutníkům.
Armit sestoupil z kozlíku a pomohl kočímu roztáhnout boční plachtu vozu, na rozích plachtu podepřeli dřevěnými tyčemi a tím vznikl prostor pro odpočinek a jídlo ve stínu přes spalujícím pouštním sluncem. Armit si z vozu, na kterém se převážely bedny s kořením dovezené na obchodních lodí z dalekého východu, vzal svůj ruksak, vyndal si deku, rozložil si ji u zadního kola vozu a pohodlně se usadil do tureckého sedu. Před sebe si rozložil z vaku sadu na vaření tradičního, kmenového čaje. Do písku vyhrabal malý důlek, vložil do něj kousek dřeva, který byl namořený hořící látkou, škrtl křesadlem o kamínek a dřevo vzplálo červeným ohněm. Armit chvíli pozoroval rudé plameny, vzpomněl si, jak vyměnil svoje dýky, které si jako mladý sám ukoval, za tento vynález s jedním obzvlášť mazaným trpaslíkem. Nornem. Když poté zjistil, jak ho Norn, okradl, vyhledal ho, a po chvíli přesvědčování s ním navázal velmi příznivé obchodní vztahy.

Musím se za ním zastavit abych doplnil zásoby, pomyslel si Armit a sfoukl plameny. Dřevo zůstalo žhavé a přes něj položil kovovou mřížku. Na ní konvičku, v níž je nasypán tradiční čaj a nalil do ní vodu z čutory, další dárek od “kamaráda” Norna, a čekal, až se bude voda vařit. A také, až mu z kuchyňského vozu přinesou oběd. Kolem panoval čirý ruch. Všichni z vozů vybalovali vybavení, roztahovali plachty a stany a chystali se k jídlu a odpočinku. Pravidla pro putování pouští byla vždy stejná. Z východu se odcházelo brzo ráno, v poledne se zastavovalo, tři hodiny se odpočívalo a poté cestovalo až do soumraku. Poté se karavana utábořila na noc a ráno znovu brzo vyrázěla. Dříve, než se slunce přehouplo přes duny. Tímto tempem karavana o jakékoliv velikosti byla schopná překonat vzdálenost z Trusnánu do Kuramu za týden. Byli však i tací cestovatelé, kteří nedělali pauzy. Jezdily tudy kryté kočáry tažené šestispřeží, které v několika oázách mohly měnit koně. Ty byly určené hlavně bohatším lidem, protože společnosti provozující tyto služby, si za ně nechali velmi dobře zaplatit. A pak tu byla imperiální pošta. Jejich jezdci byli schopni tuto trasu ujet za dva dny. Samozřejmě s výměnou koní.

Voda v konvici začala vařit. Armit si nasadil koženou rukavici a začal přelévat z výšky obsah konvice do kovového hrnečku. V tu chvíli upoutal jeho pozornost zvuk kopit. Po imperiální cestě uháněl tryskem příslušník imperiální pošty. Na nádherném koni seděl příslušník východních kmenů. Dlouhá hříva vlasů vlála za jezdcem. Ostatní členové karavany věnovali jezdci jen jeden pohled a poté se vrátili ke své původní činnosti ale Armit ho pozoroval celou dobu, co míjel jeho zorné pole a ještě notnou chvíli propaloval pohledem horizont, za kterým jezdec zmizel. Krev v těle se mu vařila ale navenek jste mohli pozorovat pouze menší zorničky a čaj přetékající z hrnečku.

“Nic si z toho nedělej. Určitě vám nedělá ostudu.” vytrhl Armita ze zamyšlení hlas kočího. Armit se prudce otočil na kočího a vrhl na něj stejný pohled jako na horizont. Po chvilce, kterou si oba upřeně hleděli do očí, kočí zvedl omluvně ruce a šel se zase věnovat zvířatům. Znal Armita, a věděl, že možná trochu přepálil. Sám pocházel ze západu, a tady se ocitl jenom proto, aby dohlížel na zásilky svého pána. Nerozuměl všem těm zvláštním zvyklostem, které udržovali mezi sebou východní kmeny a taky nechápal, co tolik těm z východu vadí na Impériu.

Armit svoje myšlenky uklidnil jedním cvičením, kterého ho učil jeho děd a trochu zklamaně pohlédl na rozlitý čaj. Však lítost byla jen chvilková a už zase seděl vyrovnaný se vším kolem a začal upíjet krásně nahořklý čaj. Roky cestování pouští ho naučily, jak ochlazovat svoje tělo v těch největších vedrech, a horký, hořký čaj bylo to nejlepší ochlazení. Ačkoliv to mnoha lidem, kteří nepocházeli z těchto končin, připadalo více než zvláštní. Armit měl zavřené oči a poslouchal bzukot stojící karavany. Na cestě vlastně existovaly jen tři druhy zvuků. Skřípající, prášící a frkající karavana, stojící karavana a spící karavana. Nejvíce Armitovi vyhovovala ta spící. Noční poušť byla plná zvěrěny a jejich noční život byl jediný zvuk společně s větrem prohánějícím se dunami. Hvězdné nebe nad hlavou a toto pouštní ticho, byli ti nejlepší společnici na těchto cestách.

Armit nespal, spíše tak meditoval někde mezi hlukem karavany, který postupně utichal, jak se členové karavany ukládali k odpočinku, a svými myšlenkami. Najednou zaslechl rušivý element v neměnném bzukotu. Kroky, které nebyly pravidelné. Kroky člověka, který za sebou táhne jednu nohu. Chalamit. Obchodník s kořením a majitel karavany přicházel k zadními voji. Armit otevřel oči, položil prázdný hrníček před sebe do písku a otočil svůj pohled směrem, odkud slyšel přicházet Chalamita. V jasném slunci, několik vozů vpředu, kráčel statný poloobr, Hnut, osobní strážce Chalamita, i když velmi prostého rozumu, držíc deštník, aby ostré slunce nepálilo na osobu, jenž křičela vlevo od něj. Chalamit byl poloobrovi tak do pasu. Armit stále nechápal, jak tento chlapík, malý, obtloustlý, plešatý, mohl být příslušníkem stejného národa jako on sám. Ale obchodník byl znamenitý. Dokázal obchodovat se všemi. I s piráty z ostrovů Slunce, kteří jinak obchodovali jen sami mezi sebou.

Avšak to, co teď znepokojilo Armita je to, proč jsem Chalamit jde. Nepamatoval si, kdy naposledy by během cesty šel sám majitel karavany osobně z jakéhokoliv důvodu do zadní části. A to znamenalo jedině. Nějaké potíže, které neumí vyřešit sami vpředu. A to se Armitovi ani trochu nelíbilo.

Chalamit došel k poslednímu vozu, v jehož stínu seděl Armit. Zastavil se před plachtou a chvíli čekal ve stínu svého ochránce. Zbytek karavany po očku sledoval, co se bude dít. Pro všechny byla tato situace nezvyklá. Když už začalo být ticho od posledního vozu karavany nesnesitelné, udělal malý ale obtloustlý obchodník gesto pravou rukou směrem ke svému ochránci. Dával jím najevo, že má počkat tady. Což k jeho výšce, se kterou by se pod plachtu vozu stejně nevešel, bylo logické, ale vzhledem k jeho inteligenci to bylo nutné zdůraznit. Obchodník si bezděčně upravil svůj drahý oblek z nejlepších látek, propašovaných z jihu, protože jejich oficiální vývoz byl zakázaný a vstoupil pod plachtu vozu.

Zastavil se před Armitem a podíval se mu přímo do tváře. Armit pohled opětoval a v očích obchodníka viděl něco, co u něj ještě neviděl. Toto byla jejich třináctá společná cesta a nikdy v jeho očích neviděl strach. Chalamit byl protřelý obchodník, který se skutečně ničeho nezalekl. Armitův šestý smysl mu říkal, že se děje něco opravdu hrozného.

“Můžeme si důvěrně promluvit, mistře strážce?” zeptal se Chalamit a lehce ukloní hlavu na znamení úcty. Armit také lehce kývne hlavou a postaví se na znamení úcty a toho, že spolu mohou hovořit jako rovný s rovným. Následným mlčením a upřeným pohledem na obchodníka ho vyzýval, aby tedy započal hovořit.
Obchodník na chvíli uhnul pohledem k zemi, jakoby hledal ty nejsprávnější slova, a poté, s pohledem opět upřeným na strážce, započal vysvětlovat, s čím za ním přišel.

“V Trusnánu, dva dny před odjezdem mě navštívil jeden můj starý, řekneme obchodní přítel.” začal rozvážně obchodník vyprávět svůj příběh. Armit si v tu chvíli vzpomněl na svého trpasličího “obchodního přítele”.
“Dlužil jsem mu ještě jednu službu. Bohužel pro mě si pro to nevybral vhodný čas.” Obchodník se zamračil a promnul si prsty kořen nosu. Bylo na něm vidět, že neví, jak mu říct o tom problému. “A jakou službu po tobě chtěl, ten tvůj přítel? Mistře obchodníku?” Zeptal se Armit hlubokým, klidným hlasem. Obchodník se drobně ošil a vychrlil ze sebe: “Chtěl abych mu něco převezl.” Chvíli zkoumal konvici pod sebou a mokrý flek v písku od vylitého čaje. Armit nikterak nenaléhal na obchodníka, východním kmenům byla trpělivost vrozená. Možná proto ani po sto letech nic neudělaly s nadvládou impéria, pomyslel si trpce Armit. Obchodník přestal zkoumat prostor pod sebou a pokračoval ve vyprávění.
“Vlastně to není něco ale někdo. Kdybych býval věděl, jaké starosti s ní budou, býval bych na to nepřistoupil.” Obchodník opět nervózně odvrátil zrak a zmlkl, jakoby se styděl. Armit zbystřil. Pokud se jednalo o ženu, kterou chtěl někdo tajně přepravit, bylo v tom něco velmi nebezpečného. Cestovali již čtvrtý den a do teď nikde nezachytil ani náznak toho, že by s karavanou cestovala žena. Nebylo to úplně vyloučené, někdy některé chudší ženy si platily cesty do jiných oblastí, ale tentokrát ne. A pokud to byl někdo, koho nesměl zahlédnout ani nikdo jiný z karavany, musel to být někdo, kdo byl na imperiálním seznamu.

Armit si povzdechl a zeptal se přímo: “Jak Vám v té věci mohu pomoci? Mistře Obchodníku.” To oslovení řekl z výrazným důrazem na slovo obchodník. Pokud měl v něčem takovém pomoci, nehodlal to dělat zadarmo.
Chalamit byl zkušený obchodník a ihned pochopil, která bije. “Nemějte strach, pokud všechno půjde dobře, nebudete na tom tratný, mistře strážce.” Řekl a lehce se uklonil. Armit si nebyl jistý, zda mu může zcela věřit, ale zvědavost zvítězila. Někdy je potřeba rozbít rutinu na cestách a taky bylo pravdou, že Armit neměl rád Impérium a pokud mohl pomoci někomu, kdo je na imperiálním seznamu, bude z toho mít dobrý pocit. A to byl ten nejpádnější argument, aby pokynul obchodníkovi, že ho tedy bude následovat, aby se na ten “problém” podíval.
“Výborně. Pojďme tedy dopředu, cestuje v druhém voze.” řekl již trochu zadýchaně obchodník, neboť nebyl zvyklý tak dlouho stát na svých vlastních nohách, a vydal se ke svému ochránci, aby mohl zpátky jít opět ve stínu deštníku. A opírat se o obří ochráncovu ruku.

Armit pomalu uklidil všechny svoje věci do ruksaku a ten vložil zpět do vozu. Zkontroloval si, zda má u sebe váček se všemi penězi, svoje dýky a meče a pomalu se vydal za obchodníkem, který se pomalu šoural podél karavany. Většina lidí během hovoru šla spát, ale pár jich sedělo venku a hlídali okolí.
Armit přemýšlel, koho najde ve druhém voze a jak mu bude moci pomoci. Musel to být někdo skutečně důležitý, protože ve druhém voze se vozilo to nejcennější zboží. Za chvíli došel k obchodníkovi s jeho přerostlým a přihlouplým ochráncem, a srovnal s nimi krok. Neměl chuť mluvit. Ostatně to neměl skoro nikdy.
Obchodník po očku mrkl nahoru na Armita, jakoby se chtěl ujistit, že tam je a začal opět hovořit: “Věřím, že Vám mohu důvěřovat, a že všechno, co uvidíte a uslyšíte zůstane svázáno tajemstvím tak, jak je ve smlouvě o ochraně.” Armit nedal na sobě nic znát a jen stroze odpověděl: “Samozřejmě.” Někoho jiného by tato nedůvěra v čestnost příslušníků spolku strážců karavan možná urazila, ale na to byl už Armit nad věcí. Vzhledem k situaci snad i chápal obchodníkovi obavy. Zahrávat si s imperiálním právem nebyla legrace. A mnohým se to už nevyplatilo.

Pomalu společně došli k prvním šesti vozům. Byly trochu oddělené od ostatních. Patřily přímo Chalamitovi a prěvážely ty nejcennější věci. Hlídalo je šest strážců, kteří teď stáli na stráži poněkud dál od vozů. Armit mel dojem, že je to na přímý rozkaz obchodníka. Došli k druhému vozu a obchodník dal zase příkaz svému ochránci jen pomocí gest rukou. Ochránce na ně chvíli zíral a poté se otočil zády k vozu a rozhlížel se kolem. “Jinak to s ním nejde. Získal jsem ho vloni v kartách. Je sice hloupý ale sílu má za šest.” Usmál se poprvé obchodník ale Armitovi ta historka vtipná nepřišla, slyšel ji už asi po třetí za poslední týden. Armit se významně podíval na plachtu vozu aby dal najevo, že už by rád věděl, o co kráčí. Obchodník se přestal usmívat a také se významně podíval na plachtu. Zhluboka se nadechl, rozhlédl, zda někdo nepovolený není poblíž, a odhrnul plachtu v zadní části vozu. Za ní byl malý prostor, s pár bednami a za nimi další plachta, rozdělující prostor na půl. Obchodník pokynul Armitovi aby se sám přesvědčil, co je za druhou plachtou.
Armit vlezl hbitě do vozu, musel v něm být přikrčený a pomalu odhrnul závěs. V hromadě polštářů, dek a látek, ležela osoba. Byl z ní vidět jen obličej. Spící. S velkým nosem a ušima. Postava byla drobnějšího vzrůstu. Něco mezi trpaslíkem a goblinem. A pak to najednou Armitovi došlo. “Gnom!” Řekl možná trochu více nahlas než chtěl a postava v lůžku lehce zachrápala. Chalamit zatahal strážce za šaty a naznačil posunkem, aby zase vylezl. Armit se naposledy podíval na malého gnoma pod ním, pomalu spustil závěs a vyskočil ven. Poodešel společně s obchodníkem o kousek vedle, pod plachtu stanu s křesli a stolkem s občerstvením. Oba se posadili, obchodník nalil dvě číše vody a první se napil na důkaz, že voda není otrávená. Chalamit sice nevypadal jako příslušník východních kmenů, ale jejich zvyky měl zakořeněné hluboko v sobě.

“Nemůžu tomu ani věřit. Gnom, a přímo u vás v karavaně. Jak je to možné? Myslel jsem, že je impérium všechny vyvraždilo.” Řekl už ne tolik klidným hlasem Armit a podíval se přímo na Chalamita. Upil čerstvé vody a čekal na odpovědi.
Obchodník odvrátil pohled od svého společníka a zadíval se na horizont nekonečně pouště.
“Je to gnomka. Poslední princezna kdysi slavné říše gnomů. Potomek hrozně staré královské dynastie. Alespoň takhle mi to bylo řečeno.” Ušklíbl se obchodník a otočil se na Armita aby zdůraznil, že tomu opravdu spíše nevěří. “Ale ty peníze, které jsem za to dostal, by přesvědčily asi každého.” Řekl, napil se a opět se otočil do pouště. Chvíli mlčel a poté pokračoval. “Vím, že sis asi domyslel, že je na imperiálním seznamu. Jako každý přeživší gnom. Imperiální rozvědka pracuje spolehlivě.”
“Ale jak se sem dostala?” Zeptal se Armit.
“Prý z opačného konce Modrého moře. Víme, že je tam pevnina. Piráti tam občas loupí. Od nich sem asi přijela. Prý se tam něco stalo a už tam dál nemohla být. Ale znáš mě, čím víc víš, tím hůř.” zasmál se Chalamit a pokračoval: “Každopádně já ji měl dovézt jen do Kuramu. Tam už by si ji převzala spojka. Ale to nejhorší jsem ještě neřekl.” A i když chtěl Chalamit pokračovat, přerušilo ho zavrčení jako od obrovského vlka. “Co se děje, Hnute?” Zakřičel obchodník a zvedl se z křesla. Armit se zvedl ihned po něm a oba zamířili na druhou stranu vozu, kde hlídkuje poloobr. Ukazuje dopředu na cestu, kde se v dálce zvedá oblaka prachu. Skupina jezdců tryskem míří ke karavaně, když se přiblíží, je rozeznat rudá barva plášťů a brnění, stejně jako pár rukou navíc.
“Imperiálové, elitní jednotky,” podotkne Armit a dodá: “takhle daleko na severu jsem je nikdy neviděl. Tohle nevěstí nic dobrého. Měli by jsme všechny rychle probudit a připravit.”
“Souhlasím.” Odpoví úplně bledý Chalamit a křikne na strážného poblíž aby všechny připravil k odjezdu. Sám se vydá k prvnímu vozu a začne balit. Armit si položí ruku na jílec dýky a poodejde dopředu před první vůz a pozoruje blížící se jednotku. Vidí, že je to celá rota, padesát jezdců. Tuší, že třicet let klidné služby dnešním dnem právě končí.