Nokturno.net / tvorba / dílko

Podle skutečné události

0:04

Už pár minut jsem vzhůru. Nejsem si tím jistý, ale vsadil bych se, že jsem se probudil přesně o půlnoci.

Ležím na levém boku a sleduji matnou, modrou záři svých digitálních hodin. Cítím se naprosto odpočatý, což je divné. Spát jsem šel teprve před třičtvrtě hodinou. Štve mě, že jsem vzhůru, protože za necelých pět hodin mám vstávat do práce.

Snažím se znovu usnout, ale něco mě ruší. Ten zvuk. Zní to, jako když někde v domě najíždí obrovská turbína. Ten zvuk je stále hlasitější. Nakonec se ustálí na jediném tónu. Hlubokém, vibrujícím. Jakoby vycházejícím z pravého horního rohu okna mé ložnice. Vůbec netuším, co by to mohlo být. Bydlím v malém paneláku na okraji historického jádra města. Je to zajímavé. O padesát metrů dál do centra museli upravit vnější zdi nově postaveného domu tak aby zapadl mezi pět set let starou zástavbu, ale naše dvoupatrová, růžová kostka porostlá mechem nikomu nevadí.

Jinak se jedná o typickou socialistickou stavbu. Když sousedovi od vedle zazvoní budík, je to jako když zvoní váš budík. Když soused ze shora mluví v koupelně, slyšíte ho jako by stál vedle vás.

Můj byt je v přízemí. Dveře od ložnice jsou hned vedle dveří od bytu, takže když jde někdo venku po chodbě, jasně ho slyším. Podle kroků za ta léta dokážu odhadnout, který ze sousedů se vrací domů. Ale tento nový zvuk je mi záhadou. Nenapadá mě nic, co by ho mohlo vydávat, ať už vně, nebo uvnitř domu..

O tom všem přemýšlím, když zvuk náhle ustane. Jako by někdo otočil spínačem a prostě ho vypnul.

Ještě chvíli se dívám na modrou záři hodin a říkám si, že teď se mi třeba konečně podaří usnout. Jenomže spánek nepřichází.

Náhle se na chodbě hned za dveřmi bytu ozvou hlasité rány. Je to jakoby mistr kovář bušil kladivem do kovadliny. Tři rytmicky za sebou jdoucí, identické, zvonivé údery kovu o kov.

První co mě napadne je, že je venku zloděj. Nebylo by to poprvé kdy nám sklepy někdo vykradl. Donutím se vylézt z vyhřáté postele a podívat se kukátkem ven.

Na chodbě je tma. Ale prosklenými vchodovými dveřmi proniká dostatek z pouličního osvětlení, aby byly rozeznatelné jednotlivé detaily. Dveře protějšího bytu, schody, zábradlí, schránky dole u dveří.

Přímo před mými dveřmi se zhmotní stín. Vidím ho jasně a říkám si, že teď už bych se měl asi začít opravdu bát. Ale já přečetl a viděl spoustu hororů na to, abych se zalekl stínu. Snažím se lépe zaostřit na tmu venku. Stín zmizel. Nikde žádný pohyb.

Jdu do kuchyně, odkud je vidět ven před vchod. Venku fouká silný vítr. Stromy se divoce naklánějí v další z bouří, jenž tuto zimu zasáhly Evropu. Jestli mi jeden z nich spadne na auto, ráno jdu do práce pěšky.

Jinak venku není ani noha. Ještě jednou zkontroluju kukátko. Nikde nic. Odcházím do postele. Snad konečně usnu.

Jen ulehnu ozvou se další rány. Tentokrát dvě. Stejně kovové jako předtím. Hned na to někdo sepl spínač a hučení se rozjelo v plné síle.

Nešel jsem se podívat do kukátka. Nemělo to cenu. Byl jsem si jistý, že venku nikdo není. Byl jsem klidný. Nebál jsem se. Jen do doby, než jsem si představil, že se ty kovové rány ozvou uvnitř bytu. Co bych asi udělal? Zavolal Krotitele duchů?

Po nějaké době začalo hučení pozvolna slábnout. Z chodby za dveřmi se ozvala ještě jedna kovová rána. Ale byla jakoby dál. Slabší. Jako by se ozvala dole u vchodových dveří. Nebo u sklepa. Hučení dále sláblo.. Že by zlo odcházelo? Nakonec hučení ustalo úplně. Žádný další zvuk už se neozval.

Byly tři hodiny a čtyři minuty ráno. Konečně jsem usnul.

Do práce jsem samozřejmě přišel pozdě. Když jsem kolegům vyprávěl důvod své nedochvilnosti, samozřejmě se mi vysmáli. Prý bych neměl tolik chlastat Kdybych chlastal, spalo by se mi určitě líp.

Dvě hodiny spánku jsou opravdu málo. Celý den jsem měl pocit, jako kdybych tři roky nespal. A potom se mi začali vybavovat všechny podivné události ke kterým u nás doma došlo a najednou jsem si uvědomil, že jich nebylo málo.

Každý z nás už určitě někdy zažil, když si doma někam odložil nějakou věc a za chvíli ji našel na úplně jiném místě, i když by přísahal, že ji položil jinam. U nás byli takové události téměř na denním pořádku. Manželka to vždy odbyla slovy, že za to může babička, nebo děda, po kterých byt zdědila. Protože se nakonec nestalo nic zvláštního a protože si člověk nikdy nebyl jistý, zda skutečně onu věc položil tam kam tvrdil, vždycky se na to hned zapomnělo.

Ovšem až do události, která se stala asi před měsícem.

Ležel jsem v ložnici a nevím proč se všechno tohle děje vždycky, když ležím v ložnici. Před chvílí jsem se probudil po noční a teď jsem na mobilu projížděl zprávy tak jak to mám ve zvyku. Po chvíli přišla manželka a na postel vedle mě položila digitální minutku, která má své místo na magnetu na lednici. Řekla mi, že až to zapípá, až ji dám vědět a zavřela se v koupelně.

„Jasně,“ řekl jsem si a dál se věnoval mobilu.

Asi za pět minut začala v kuchyni pípat ona minutka. Zapípala třikrát a někdo ji vypnul. „Fajn,“ říkám si, „nakonec si to pohlídala sama, tak co otravuje?“ a dál jsem čuměl do mobilu.

Za další dvě minuty se otevřely dveře od koupelny a z nich se ozvalo. „Co ta minutka? Už to pípalo?“

A teprve tehdy mi to došlo. Nejen, že se ona minutka teleportovala zpět do kuchyně na své obvyklé místo. Ale dokonce ji tam někdo vypnul a já to nebyl. Já se válel v posteli s minutkou po svém boku. A manželka byla celou dobu v koupelně. A nikdo jiný doma nebyl. U nás vážně straší.

Po příchodu z práce jsem byl pevně rozhodnut, že dnes půjdu spát co nejdřív. Když jsem ulehl, okamžitě jsem usnul.

Přesně o půlnoci mě něco vytrhlo ze spánku. Hukot turbín se nesl ze všech stran. Z kuchyně vycházela nepřetržitá série úderů kovu o kov.

Zatím, co já byl paralyzován strachem, manželka vedle mě spokojeně spala. Nechápal jsem jak je možné, že nic neslyší.

Hukot turbíny sílil. Zvonivé rány se začaly přibližovat. Nevěděl jsem co mám dělat. Ještě chvíli a zlo vtrhne rovnou do mé ložnice.

Jenže tohle je můj domov. A u mě doma mě rozhodně žádný démon terorizovat nebude.

Vyskočil jsem z postele a vtrhl do chodby. Veškerý hluk rázem ustal.

Nahlédl jsem do kuchyně i obýváku. Nikde nic. Jestli to takhle půjde dál, budu se muset odstěhovat.

Vrátil jsem se zpět do postele. Manželka stále spokojeně spala.

Nemohl jsem usnout. Sledoval jsem dveře do chodby, když v tom se mi začalo zdát, že se tma v chodbě rozjasňuje.

Pomalu jsem vstal a šel se podívat. Tam v chodbě, hned vedle dveří od bytu máme na zdi pověšenou malou dřevěnou skříňku na klíče. Její dvířka byla otevřená. Z jejích útrob se linula matná rudá záře.

Přistoupil jsem blíž a pohlédl do nitra skříňky. A pak mi to všechno konečně docvaklo.

Je to asi rok, co jsem měl své, takzvané okultní období. Zajímal jsem se o všechno co souviselo s okultismem. Knihy, pověsti, symboly, prostě všechno. A tenkrát jsem na jednom internetovém fóru narazil na chlápka, který tvrdil, že vlastní unikátní přívěsek. Symbol Černého slunce, který prý patřil samotnému Himmlerovi.

O Himmlerovi je známo, že praktikoval okultismus a že se pokoušel získat nadvládu právě za použití Černého slunce, jenž je dodnes součástí mramorové podlahy v horní kruhové síni, takzvaného vůdcovského sálu hradu Wewelsberg, řádového hradu SS pod přímou správou Heinricha Himmlera.

Celé téhle báchorce jsem tehdy moc nevěřil. Ale jednalo se o krásně zpracovaný, bronzový symbol Černého slunce, který měl asi čtyři centimetry v průměru. A navíc byl za velice lákavou cenu a tak není divu, že nakonec skončil jako přívěsek na mých klíčích.

Později mě mé okultní období přešlo. Přívěsek Černého slunce jsem pověsil na háček ve skříňce na klíče a úplně ne něj zapomněl. Až do teď.

Černé slunce viselo tam kde jsem ho zanechal, jen bylo do ruda rozžhavené. Cítil jsem teplo, které z něj sálá. Cítil jsem vůni hořícího dřeva, která vycházela z míst kde skříňka začala žárem černat.

Hukot turbín začal opět sílit.

Údery kovu o kov rachotily ze všech stran.

Strhl jsem skříňku ze zdi a odběhl s ní do koupelny, kde jsem ji hodil do vany a pustil na ní vodu.

Černé slunce zasyčelo a hukot turbíny trochu polevil.

Odnesl jsem symbol i se skříňkou do obýváku. Tam jsem ze skříně vyndal šperkovnici, kterou měla má žena po babičce. Byla to nádherná, ručně vyráběná skříňka ze stříbrného plechu, zdobená křesťanskou symbolikou. Veliká vzácnost.

Vyhodil jsem ze skříňky těch pár šperků, co tam bylo a nasypal do ní Černé slunce. Jakmile jsem zaklapl stříbrné víko, zdobené křesťanským křížem, hukot ustal.

Nevím jak manželce vysvětlím až zjistí, že šperkovnice zmizela. Můj příběh mi určitě neuvěří. Celý ho prospala. Svou skříňku už nikdy neuvidí.

Druhého dne hned ráno jsem šperkovnici důkladně schoval na tajném místě, které znám ze svého dětství a vím, že tam nikdo nechodí.

Doufám, že ji nikdy nikdo nenajde.

https://emil-friedberg.webnode.cz/