Nokturno.net / tvorba / dílko

Půlnoc

A je to tady zase! Pondělí! To by mě samo o sobě nevadilo, ale mnohem víc mě štve, že je začátek září. Konkrétně třetího a já(nejsem sama) musím jít do školy. Podle mě by měly být prázdniny teda mnohem dýl, protože za tu chvilku si vůbec nestačím odpočinout.
Aaaa, sakra, můj budík drnčí jak o závod a je teprve sedm. Sedm? Tak nekřesťanská hodina! Oženu se po budíku, ale jaksi se netrefím a plácnu rukou přímo do budíku, který letí volným pádem směr země. Konečně přestane drančit. Hurá. Ale ne, kruci. Mí svědomí! Tak tohle nesnáším, začne mi hlodat v hlavě červíček, že bych měla vstávat a ne se takhle poflakovat. Tak vstanu a vyrazím do koupelny.
To jsem se ale pěkně přepočítala. Koupelnu okupuje táta. Proto se raději vyrazím podívat, co si vezmu na sebe. Probírám se oblečením a hledám něco normálně normálního do školy, ale co by nebylo zašpiněný od nějakého pití. Já neumím pít či co. Skoro vždycky se pokecám. Táta vyleze z koupelny a já tam vlezu rychlostí olympijského sprintera. Mám totiž ještě dva bratry. Jeden z nich je moje dvojče a ten druhý je o čtyři roky mladší.
V koupelně se kouknu do zrcadla. A jejé! Na hlavě mám pěknou helmu a další beďar na bradě. Můžu jít hrát příšeru do nějakého hororu. Vlasy začnu kartáčovat. Kartáčuju je tak dlouho dokud se nelesknou a sepnu si je do menšího culíku vysoko na hlavě. Umeju se a vytáhnu si šminky.
„Alex dělej. Nejsi tu sama!“ vříská na mě moje drahé dvojčátko. Oba máme stejně uhlově černé vlasy a nechtěně se oblékáme stejně. Teda ne jako úplně stejně, ale většinou jsme barevně sladění. Jsme stejně vysocí a je na nás vidět, že budeme nějak příbuzní. „Žiješ?“ vříská dál Radek. Máme pěkný jména Alexandra a Radek. Máma byla Radka a táta je Alexandr. To mladší bráška se jmenuje Honza.
Vezmu ještě lesk jahodové vůně na rty. Kouknu se na sebe do zrcadla a překontroluju se. Jo, konečně můžu vyjít na ulici. Řeknu si a otevřu dveře do koupelny. Na zem se svalí Radek(byl o dveře opřený). Usměju se na něj. Dělá, že je naštvaný, ale já vím, že si dělá srandu.
Do tašky přes rameno hodím kalendář na poznámky, propisku a vydám se k ledničce. Radek je na rozdíl ode mě rychlý, tak už je z koupelny venku a teď vybírá ledničku.
„Ať tam taky něco zbude.“ popichuju ho. O točí se a ožene se po mě. Hodím tašku do kouta, kde už je Radkova a uvidím se v zrcadle, které je na chodbě. Jsem vysoká cca 170cm, štíhlé postavy a mám černý vlasy a oči. Jinak jsem typická holka z velkoměsta.
„Copak krásko, pěstujeme narcismus?“směje se Radek, ke kterému se přidá i Honza.
„Haha.“ řeknu suše. Nakouknu do ledničky, ale moc toho tam nezbylo jen jakási bageta z bůhví kdy. No nic, hlad mám jak vlk. Drapnu ji a jdu s bratrama do školy.

„Ježiši, pořád stojí.“ postěžuje si Radek, když dorazíme ke škole.
„Cos čekal chytráku.“ rýpnu do něj. To už Radka nezajímá, protože vidí naše milé bratrance. Máme pět bratranců, čtyři od jednoho strejdy, jednoho od druhého strejdy a jeden strejda nemá děti. On táta má tři bratry. Jsme trošku větší rodinka. Ale já jsem jediná ženská v ní. Naše máma umřela, když bylo Honzovi pět. Teta Zuzka od strejdy Richarda utekla a teta Adéla taky umřela.
„Čau!“ pozdraví nás Matěj. Ten je z nás nejstarší je to jediný syn strejdy Richarda, ti ostatní jsou od strejdy Marka.
„Ahoj!“vypadne ze mě a obejmeme se. Matěj je v maturitním ročníku, ale hlavu si z toho rozhodně nedělá. Tak se pozdravíme s ostatníma bratrancema a jdeme do nového školního roku.
Hned u vchodu zakopnu a málem si rozbiju nos a zábradlí u malého schodiště(tři schody). Chytí mě Tom a tím i zachrání před promoklou zemí z betonu. Au, to by bolelo. Pomyslím si a poděkuju. Vejdeme do školy a vyrazíme do šaten, teda ony to jsou takový skříňky na věci. Já, Radek a Aleš, to je bratranec stejně starý jako my, vyrazíme do prváku na Vyšší střední. Honza má namířeno do druháku na Nižší střední.
Proplétáme se spletitými chodbičkami naší školy, neznát to tu, tutově bych zabloudila. Můj smysl pro orientaci je na takové úrovni, že dokážu zabloudit na kulatým náměstí, kde je z jednoho konce vidět na druhý. Radek to považuje za umění. Samozřejmě s nádechem ironie. Konečně jsme dorazili do třídy. Senza Monika už je tady! Jo Monika, to je moje nejlepší kamarádka. Sedí v naší lavici. Je to předposlední u okna. V té lavici sedáváme snad celou věčnost.
„Ahoj Mony.“ přisednu si.
„Ahoj Alex.“ usmívá se až je mi to krajně podezřelé.
„Co-co se děje?“vysoukám ze sebe.
„Přijde k nám do třídy novej žák.“ napíná mě. Pozvednu obočí.
„A dál?“
„Jen jsem tak náhodou potkala pár holek z jeho bývalé školy….“ tajuplně se usmívá.
„No….“jsem nedočkavá jak malá holka. Monča se tak snadno do někoho nezakouká, ale spousta kluků se jí líbí. Aby taky ne, máme tu i pár pěkných exemplářů, ale nic pro mě.
„Je to brunet s upřímnýma očima, fotbalista a vynikající lyžař.“ řekne mi. Nevypadá jako nějaká šestnáctka, co objevila nový idol, ale spíš jako normální holka, co se dozvěděla o normálním klukovi. Monča nesnáší ty „blbečky“ z naší třídy, mimochodem k nim patří i mí příbuzní. Velcí machři a flákači, tak tenhle popis sedí tak akorát na Radka. Ne že by byl hloupý, ale učit se mu připadá až moc náročný, tak to většinou opíše ode mě nebo od Moniky. Shodou okolností sedí za námi se svým nej kamarádem Martinem.
„Alex, nechceš jet se mnou a s našima na hory, zase jedem o Vánocích, někam do Tater.“ řekne trochu otráveně Mony.
„Vždyť máš sjezdovky ráda, proč se tak mračíš?“ vyzvídám.
„Pořád jezdíme na to samí místo a jedou tam i mamininy známí z práce. Mají syna, naprostého kokota.“ svěří se mi se svým trápením. „Pojeď ať se tam neunudím nebo nezabiju o nějakej strom jak budu chtít ujet tomu inteligentovi.“
„Jela bych, ale o Vánocích se mi to vážně nehodí, to se zase všichni sejdeme a znáš naši početnou famílii.“ trošku je mi to líto, ráda lyžuju, ale na Vánoce bych neodjela.
„Dobrý den, rád vás vidím, že jste celý, viďte pane Černý.“ Usměje se náš třídní na Radka, který má v oblibě se s někým prát.
„Také vás rád vidím.“ Odpoví, ale dál je mu rozhovor ve třídě ukradený a o něčem se baví s Martinem.
Máme dobrého třídního a taky toho kluci patřičně zneužívají. No kluci, všichni nejsou tak aktivní jako mí příbuzní, buď patří k jejich partě nebo jsou pasivní a nebo ještě hůř patří k jiný partě. To jsou pak rvačky pořád. My máme ve třídě patnáct kluků a z toho je jich šest v partě Matěje a spol(tedy naší), potom jsou čtyři pasivní a posledních pět patří k Romanově partě. To je podobný típek jako Matěj, ale mají jiný názory a oba jsou to šéfové nějaké party, takže se navzájem vůbec nemusí. Roman chodí do stejného ročníku jako náš Matěj jen do B, Matěj je v A.
Profesor Kořistka pokračuje v uvítání a přeje nám všechno dobré v nastávajícím školním roce. Omílá stejnou pohádku jako každý rok. Myslím, že jsme se dostali k jádru věci.
„Chtěl bych přivítat nového člena našeho třídního kolektivu…“ teď na chvíli zmlkli i kluci. „..pana Vojtěcha Malého.“ Přivítá ho profesor a kluk sportovní postavy plný sebevědomí vstoupí do třídy. Všechny holky ho hltají očima, má upnuté tričko, které perfektně zvýrazňuje jeho propracované tělo. Ten musel začít chodit do posilky snad v deseti. Pomyslím si. Vojta se na všechny usmívá a očima hledá volné místo. Jedno je vedle našeho pasivního Zdeňka. Zdeněk je prostorově výraznější s velkými brýlemi, které odkoukal od Harryho Pottera, jak o něm vtipkoval Radek s kluky. Vojta si k němu přisedl a Zdenda z toho byl nervózní. Každý se tam totiž díval, ale ne Zdeňka, což ho trochu uklidňovalo. Zdeněk sedí v první lavici uprostřed, takže je to celkem dřina koukat se z mého místa, aby jste něco viděli.
Profesor dál povídal.
„Hej Alex, Moniko.“ Zasyčí na nás Radek, aby nebylo slyšet. Obě se otočíme a nasloucháme. „Neznáte ho? Nevíte kdo to je?“
„Jsme snad informační centrum, že se ptáš.“ Utrhnu se na něj, ale vzápětí pokrčím rameny, že nevím.
„Je hezčí než ty, co?“škádlí ho Monika, ale Radka tyhle řeči neberou, tak jen odsekne, naškrábne něco na papír a pošle to Vojtovi. Za chvíli vzkaz dojde až k příjemci. Hltám společně s ostatními holkami každý jeho pohyb. Z oslintávání mě vytrhne jak Radek úpí nad rozvrhem, který nám profesor napsal na tabuli.
„No bezva.“ Povzdychnu si i já a sjedu na židli dolů. V tom okamžiku se otočí Vojta naším směrem a zamává, je mi jasné, že to na mě nebo na Mony asi nemává, ale na Radka. Připadám si trapně a tak se pokusím nenápadně zase si sednout jako normální člověk.
„Co si mu to psal?“ vyzvídám u bratříčka.
„To bys ráda věděla.“ Ušklíbne se a nechce povědět.
„Když nepovíš, tak nepovíš.“ Zkusím nasadit neutrální tón. Moc se mi to nedaří. Radek ví, jak na mě. „No tak bráško…“ prosím a Monča začne prosit taky.
„Neříkej mi bráško, ježiši Kriste.“ Zježí se.
„Ale bráško..“ provokuju.
„Jen jsem se ho ptal do jaký party patří.“ Řekne úplně nevině.
„Ježiši, viděla si někdy takový pako…“ otočím se k Monči, která jen přikyvuje. „…nemyslíš na nic jiného než na tu vaši partu.“ Běduju.
„Ani nechci vidět na co myslíte vy, vy krasavice.“odsekne Radek a dál se baví s Martinem.
Otočím se zpátky na Vojtu, on je tak sladký. pomyslím si. Ale pořád to není ono. Zvoní, co to je vážně zvonek? Podivím se nad strašným zvukem, který by snad vzbudil i mrtvého. Sjedu zpátky na židli. To dělávám vždycky, když se nudím nebo se mi něco nelíbí.
„Čau.“přijde Vojta za kluky a kukne na nás.
„Ahoj.“ Řeknu otočím se na ně. Monča ho chvíli pozoruje jako v transu, ale pak ze sebe taky něco vysouká. Ostatní holky už se formují do typických skupinek. Niki a Jarča, taky moje nej kamarádky, se na nás otočí, ale civí na Vojtu.
„Nazdar, vodkaď seš?“ Promluví Radek, dá si nohy na stůl a začne se houpat na židli.
„Ze Zlíčena.“ Odpoví a přisedne si.
„To to sem máš krapet z ruky.“ Řeknu jen tak, ale mám pocit, že se červenám.
„Teď bydlím tady v Černým mostě.“ Řekne a koukne zpět na Radka.
„Já jsem Radek Černý, to je Martin Páčil, moje sestra ta je tabu,“ dodá po tichu a Vojta se usměje, při čemž já věnuji Radečkovi nevraživý pohled, „to je Monika a ostatní holky. To je můj bratranec Aleš a Milan, Radim, Luboš….“zaklábosí se. To už mě nijak nevzrušuje, řeči o partě. Sice do ní patřím taky, ale nejsem zase tak zapálená jako kluci. Dokonce i Monika tam patří, ale jen proto, aby ji dali pokoj ostatní party. Pokud někam nepatříte je to holt blbý. Lepší je zvolit menší zlo. Některý party kradou. My si vypůjčujeme auta. Kluci se do nějakého vloupají, projedou se sním a vrátí ho na stejný místo v pořádku, teda občas, občas je to pěkně škráblý nebo tak něco.

Škola dnes trvala pouze dvě hodiny, ale od zítřka to máme zase na plno. Před školou posedává banda kluků, na první pohled poznám, že jsou to mí milý bratrancové. Radek ze šatny vyletí, že málem srazí Monču a zakřičí za ní pouze jakési „sorry“.
„Ach jo.“ Povzdechnu si.
„Proč „ach jo“ ?“ zeptá se Monika.
„Škola.“ Udělám plačící kukuč. A Monča se usměje, při čemž vyrazíme ze školy rovnou někam do města. Venku potkáme kluky a je mezi nimi i Vojta. Něco si domlouvají. Pak se rozloučí a Vojta s Milanem odchází.
„Brácha!“ zařvu na Radka., aby mě slyšel.
„Jo?“ přiběhnu k němu s Mončou blíž .
„Tak Vojta bude patřit k vám?“ zeptá se Monika.
„Myslíš snad k nám.“ Ohradí se Lukáš.
„Jo, jasně:“
„jo bude, děvenko.“ Srazí ji Tom a už čekají jen na Matěje. Monika se chvíli dívá na Toma, pak do země a pak se otočí ke mě.
„Myslela jsem, že to třeba nebude takovej kretén.“ Špitne, aby to neslyšeli kluci. Pak se najednou ze dveří vyvalí všechny maturitní ročníky a debatují o plese.
Matěj jde rovnou k nám a připojí se ještě nějací kluci. Roman jde na druhý konec, ale nemá zájem se tu zdržovat. Dlouhonohá blondýna, která chodí s Matějem do třídy, zaníceně s ostatními debatuje, co bude napsáno na šerpě.
„Adriano, proč tam nenapsat prostě MATURANT 2005?“ zeptá se jí Míša. Ty dvě se zrovna nemusí.
„Ni ubožejšího tě nenapadlo?“ vyjekne na ni svým písklavým hlasem. „A barva musí být růžová.“ Tímhle rozhodnutím, myslím podráždila mužské osazenstvo ve třídě, protože na ni teď všichni civí. „No co mám už koupený šaty.“ Obhajuje se Adriana.
„Tak už je jasný, co tam napíšem OPRAVDOVÁ OD MATELA.“ Řekne Matěj. Adriana se urazí dojde k němu, dá mu facku a odpochoduje pryč. Matěj i ostatní sledují její perfektní pozadí, jak se vzdaluje. Vím, že by ji Matěj rád dostal na ten ples vedle svého boku, ale nejenom na ten ples.

Vyrazili jsme s Mončou do města. Jdeme po náměstí a prohlížíme výlohy, občas někam zapadneme a zkoušíme si různé věci. Já si nejradši kupuju trička. Monika spíš sahá po spodním prádle. Když nás málem vyhodí z jednoho obchodu, kde si vyzkoušíme polovinu zboží a stejně si nic nekoupíme, tak jdeme na zmrzlinu. Já zmrzlinu miluju, nejradši mám karamelovou a Monika jahodovou. Když tak sedíme na náměstí u kašny, která tu je od roku raz dva, pozorujeme kluky.
„Stejně se mi víc líbí Vojta.“ řekne Monika a líže zmrzlinu. Já ale zůstanu otupěle zírat na kluka, co stojí na rohu. Má krátké hnědé vlasy, vyšší postavu, tak nějak normální a je hrozně netrpělivý stále přešlapuje. „Kam se díváš?“ zeptá se po chvilce Monika.
„Tam.“ řeknu a hlavou pohodím tím směrem.
„Hm, za moc nestojí.“ zkope mě a otráveně se dívá jinam.
„Já si to nemyslím.“
„Tak za ním běž.“ postrčí mě Monika až málem spadnu z kašny. Já jen pokývám hlavou a nasadím výraz, že je to „vážně skvělý nápad“. Onen dotyčný se rozhlíží na všechny strany a je jasné, že ať čeká na kohokoliv, jeho zpožděný mu řádně vyčte.
„Nechceš se jít kouknu do Pinku?“ zeptám se na obchod s bižuterií, před kterým stojí ten dotyčný.
„Třeba.“ Slezeme z kašny a rázným krokem se vydáme nejen směr bižuterie, stříbro, zlato, ale také směr nervózního kluka. Už jsme skoro u něj a na jednou přiběhne Mirek. To je jeden z Romanových stoupenců.
„Ahoj Robe.“ pozdraví Mirek onoho dotyčného. Bezva, takže patří k Romanovi, to by mě Matěj asi zabil. Řeknu si v duchu a pokračuju dál do obchodu. Daleko ale nedojdu. Zastavím se hned za dveřmi a dělám, že si prohlížím bižuterii, kterou tam mají danou.
„Čau Miro.“ pozdraví ho i Robert.
„Tak večer teda platí sejdem se u Romana a půjdem na to. Jak dlouho tady čekáš?“ zarazí se Mirek nad pohledem Roberta.
„Asi půl hodiny, ty pako.“ vyjede na něj.
„Sorry, dochvilko.“ urazí se Mirek co si zabručí na odchodu a zase utíká jinam. Robert pokývne hlavou a rozhlídne se. Bohužel i tam kam nemá. Vidí mě jak ho pozoruju a v ruce mám náušnice s červenou kytičkou. Robert se usměje a vejde.
Páni, je tak bezvadný.
„Ahoj, pěkný náušnice.“ pozdraví. Nejdřív trochu s pusou dokořán jen tak stojím, ale pak se přemůžu a taky ho pozdravím.
„Já jsem Robert a ty?“ usmívá se a já ho hltám. Potom od něj odlepím oči a zadívám se na náušnice.
„Alex, jsem Alex, tobě se opravdu ten hnus líbí?“ pozoruju červenou kytičku, co mám v ruce a vypadá to jak pro tříletou holčičku.
„Kompliment, ale jinak se v náušnicích nevyznám.“ zasměje se. Já se taky pousměju, vrátím náušnice zpátky. „Nechceš zajít na zmrzlinu?“
„Ráda.“ usměju se. připadám si jako idiot, určitě tak musím vypadat. Ještě houknu na Moniku, že jdu na zmrzlinu a vyrážím.
„Kam chodíš do školy? Že tě neznám?“ zeptá se.
„Tady do osmiletého gympla. A ty?“
„Na zdrávku.“ řekne a otevře dveře do cukrárny. Jde pro zmrzlinu a já jsem v sedmým nebi. Je pěkný, milý, laskavý, ještě se něco dozvědět o něm. Po chvíli dojde s dvěma poháry. Teda dneska moje tělo o zmrzlinu nouzi mít nebude. Usměju se a naberu si na lžičku.
„Ty patříš k Romanovi?“ zeptám se. Já kráva! Takovou blbost říct, ale co na mysli to na jazyku. Jenom příště víc přemýšlet.
„Jo, hm, ty ho znáš?“ mírně se podiví, i když v naší malé části Prahy zná Romana a Matěje každý. Teda myslím každý, kdo chodí do školy.
„Tak trochu.“ vyhnu se ošklivé skutečnosti, že můj bratranec je jeho úhlavní nepřítel. „Zdrávku? Co z tebe bude, pan doktor?“ hledám jiný téma.
„To nevím, zatím se chci dohrabat k maturitě a potom se uvidí a ty?“
„Nevím, vůbec nemám tušení.“ usměju se a hltám zmrzlinu. V jeho očích je jakási třpytka a působí dojmem strašného slušňáka, i když to tak nebude, to by nebyl v Romanově partě. Ještě hodnou chvíli si povídáme. Vystřídáme všechna možná témata od školy(Romana) po rodinu, zájmy. Nakonec si vyměníme telefonní čísla a odejdeme.
Cítím se jak znovuzrozená. Kluk, který si mě všimne, ale ještě neví, kdo jsou mí příbuzní. To necháme na později. Jdu přecpanými ulicemi Černého mostu a jsem šťastná, mám jeho telefonní číslo! Přijdu domů a hned volám Monice. Ta mi to, ale doma nezvedá, tak zkusím mobil. Ten má vypnutý. Ach jo. Mám chuť to někomu říct, ale komu? Najednou uslyším z vedlejšího pokoje výkřik. Vstanu z postele a šinu si to k Radkovu pokoji. Zaklepám a vstoupím. Radek zase mučí Honzu. No jasně, jak jinak. Perou se a Radek má pěknou přesilu, tak Honzíkovi trochu pomůžu. Hodím po Radkovi polštář a je z toho peřinová bitka. Omylem se přerve další polštář a sněží nám v pokojíku. Honza skočil Radkovi na záda a já ho chytla za nohy. Ten spadl, jak dlouhý tak široký se rozplácnul na zem. Zaklel, ale bitka pokračovala, dokud jsem se nerozkašlala.
„Alex je ti něco?“ ptá se Honza, který si toho konečně všiml, že se dusím. Ještě ho smete jeden polštář a pak si toho všimne i Radek. Praští mě do zad.
„To ti pěkně děkuju.“ zaúpím a pořád kašlu. Kluci vedle mě sedí a nevědí, co dělat. Já to taky nevím, ale snažím se to vykašlat. Ten kousek peří, který jsem asi vdechla. Vykašlu to. Jo, trochu mě bolí v krku, ale už se zase můžu nadechnout. Svalím se na zem.

O pár minut později se proberu a ležím na Radkově posteli. Radek na mě vylévá vodu a Honza sedí vedle.Trochu zaprskám
„Té vody je už dost.“ posadím se a otřu si obličej.
„Tys nám dala.“ řekne Radek. Chvíli si s bratry povídám, ale pak mi začne zvonit mobil. Rozběhnu se do pokoje, a volá mi, on mi volá. Robert! Jenom mě prozváněl ale mám tu esemesku. AHOJ ALEX, NECHCES ZAJIT DO KONIA? R.
Bezmyšlenkovitě odepíšu, že ano. Chvíli čekám a ozve se zapípání. TAK TREBA VE STREDU V OSM. Usměju se na svůj mobil a dám mu pusinku. Ve středu to je pozítří. No bezva, co na sebe? Poradím se s Mončou.
Odbíjí již osmá hodina večer a bratříčkové se scházejí k televizi. Já si vezmu bundu a vyrazím trochu na vzduch. Vzduch je sice zamořen vším možným i nemožným, ale já si potřebuju zchladit hlavu. Bloudím ulicemi, sídlišti Černého mostu. Najednou ani nevím jak se přede mnou objeví dům, ve kterém bydlí Monika. Je to moc pěkný domeček, jeden z těch moderních, přestěhovali se sem z paneláku teprve přede dvěma lety. U Moniky v pokoji se svítí a tak hodím menší kamínek do skla. Myslela jsem, že je menší, ale rámus udělal velký. Monika vykoukne z okna a otevře.
„Ahoj, co blbneš, moje drahá tetička přijela na návštěvu, kdyby bylo po jejím tak chodím do dívčího kláštera.“ zasměju se a vylezu na strom, který jim roste na zahradě.
„Ahoj, já jsem neměla co dělat a navíc ti musím něco říct. Pusť mě dovnitř.“ žadoním. Vždycky Moniku přemluvím, je moc hodná na to, aby mě nechala za oknem. Tak tak vlezu do jejího pokoje.
„Vyzout.“ okřikne mě a ukazovákem pravé ruky rázně ukáže na mé zablácené tenisky. „Tak co bylo tak strašně důležitý?“
„Mám s Robertem rande.“ sdělím jí celá šťastná.
„S kým?“ zajímá se.
„S tím klukem, co jsme ho dneska potkaly přece.“
„Aha, kvůli který mu si mě tam nechala samotnou?“ udělá nakvašený obličej. „Není náhodou od Romana?“
„Je no a?“
„Romeo a Julie.“ ušklíbne se a rozesměje.
„Fakt vtipný.“ naoko se urazím. Zaslechnu jakousi hádku a jdu ke dveřím.
„Toho si nevšímej, naši se poslední dobou hádaj jak na běžícím pásu.“ řekne a začne něco malovat. Monika ráda maluje a strašně pěkně až jí to závidím.
„Já už půjdu, jestli nebudu v jedenáct doma, tak mě táta zabije.“ kouknu na hodinky. Půl jedenáctý, to stihnu, když půjdu přímou cestou.
„Tak zítra ve škole.“ otevře Monika okno.
„Aaa“ zaúpím.
„Co?“
„To zní tak hrozně, ve škole.“ Monika se usměje a já lezu po stromu. Ten strom je velký a taky starý, aspoň mě unese.

Pilně se na dnešek připravuju. S Monikou probíráme různé oblečení ať už moje nebo její. Je pět to bych mohla stihnout. Vykoupaná jsem, teď jen vybrat oblečení a meke-up. Monika mi nutí samí pěkný věci, takže nemám tucha, co si vybrat. Nakonec zvítězí tričko pink se srdcem uprostřed a výstřihem po břicho. Vezmu si nové černé rifle, které jsou mírně do zvonu. Vlasy si sepnu skřipcem. Použiju řasenku Max Factor 2000 Clarie, na kterou jsem dostala slevu a taky oční stíny od Avonu. Tmavě hnědej bude pravej, řeknu si v duchu. Konturkou si zvětším rty, aby vypadaly plnější a dodělám leskem taktéž od Avonu. Ještě si vezmu tmavě fialovou riflovou bundu.
„Páni, ty seš kočka.“ pochválí mě Monika a prohlíží si mě.
„Myslíš? Já nevím, ty rifle, co ty modrý, tamty.“ navrhnu.
„Ne ty by se k tomu vůbec nehodily, dej na mě.“ usadí mě a já si nechám ještě nanést poslední úpravy make-upu. Musím uznat, že Monika je v líčení a výběru šatů umělkyně.

Vypadám jak princezna a sebevědomě si to kráčím večerními ulicemi Černého mostu. Dojdu na smluvené místo o pár minut později, ale Robert nevypadá naštvaně. Má na sobě rifle a koženou bundu. No asi si nedal tolik záležet jako já, holt kluci.
„Ahoj.“ zase musím vypadat stupidně, když se usmívám od ucha k uchu jak kobyla. Robertův dojem na mě je snad jiný. Doufám.
„Ahoj, půjdem?“ ukáže na dveře a taky se usmívá, ale je mu to sluší. Jdeme až k „našemu“ kinosálu.
„Vstupenky prosím.“ vyzve nás kluk v modré vestě. „díky“. Všechny myšlenky mi uletěly z hlavy a chci se jen bavit. Sedneme na místa, místa pro dva, tak v těchto křeslech jsem ještě neseděla. Sednu si, ale něco mi tu přeci jen chybí.
„Popcorn.“ řeknu najednou a Robert se na mě zaraženě podívá.
„Ty jíš ten vzduch s kukuřicí.“ odpovědí mu je jen další kobylí úsměv. Připadám si strašně trapně, ale Robert se nabídne, že pro něj dojde.
Požužlávám popcorn a ani si nevšímám filmu, jako toho, kdy už konečně dá ruku na moje koleno a uchýlíme se k prvnímu polibku. Pořád nic. Buď je ten kluk trdlo nebo nebo se mu ten film líbí a nechce se nechat rušit. Teda já mám myšlenky. A už je to tady. Trochu nejistě se zaváháním, ale přece skončí jeho ruka na mém koleni. Chytnu jeho ruku a otočím se na něj. Naše tváře se přibližují, cítím jeho horký dech, slyším jeho tlukot srdce, zrychlený tep, naše rty jsou si blíže, až ucítím jeho rty na těch mích. Líbáme se, přidají se i jazyky, musím uznat, že umí i něco nového. Jednu ruku mi dá kolem ramen a druhou kolem pasu. Já držím popcorn a levou ruku mám na jeho stehno. Líbáme se strašně krátkou chvíli, ale ten film už končí. Odtrhli jsme se od sebe. Bezva zbyl mi popcorn a teď stihnu i titulky. Jsem v sedmým nebi a jsem jsem tak strašně šťastná. Ještě chvíli jdeme temnými uličkami noční Prahy. Dojdeme na malé náměstíčko, kde jsme se potkali.
„Moc se mi ten film líbil.“ usměju se. Stoupnu si na kašnu. Chytne mě za ruce a stáhne dolů. Přitiskne ke kašně:
„Mně taky.“ políbí mě. Jeho ruce přejíždí po mých zádech.
„Ahoj, budu muset jít.“ trochu se odtrhnu, i když nerada, už je pozdě. Radek mě zabije a když ne on tak táta určitě.
„Ale...“
„Ne, vážně, v jedenáct mám být doma.“ řeknu a ukazováček přitisknu k jeho rtům.
„No jo, to máš co dělat, je tři čtvrtě na dvanáct.“ dá mi pusinku na čelo a rozloučíme se.

Jsem šťastná, vážně moc. Hupsám si to temným parkem, v dohledu nikde nikdo, jen auta a ruch jsou slyšet z hlavní ulice, která je odtud vzdálená pár zatáček. Jdu a usmívám se, pískám si, broukám, já si snad začnu zpívat, měla bych se krotit.
Najednou mám divný pocit, že za mnou někdo je, naštěstí se mi to jen zdálo. Zase se otočím směr domov. Pane bože, já začínám mít strach. Zrychlím tempo.
„Aaa“ vykřiknu, ale už ležím na zemi. „Aaaa, puste mě, ne, aaa“ křičím, co my síly stačí, ale onen dotyčný, mi roztrhá tričko a kus látky mi nacpe do pusy. Mám strach, strašný strach, snažím se mu vysmeknout, ale z kapsy vytahuje špagát a svazuje mi s ním ruce nad hlavou. Melu sebou jako kapr na suchu a moc moc se bojím. Zrychluje se mi tlukot srdce až utíká závod s časem. Začnu se potit. Onen dotyčný muž s maskou na mě sedí obkročmo. Nemůžu se hýbat, nemůžu nic. Snažím se křičet, ale díky kusu látky je to jen utlumený zvuk. Muž mi začíná pomalu rozepínat zip u riflý. Hladí mi prsa. Můj tep má rychlost světla a stejně i dech. Muž přerývavě dýchá a funí. Rukama přejíždí po mém břiše, po mých prsou. Opět sebou začnu házet ze všech sil, ale nic nezmůžu, ten chlápek je dvakrát větší než já. Přesto se snažím. Strhává ze mě rifle a začíná funět či sípat jako nějaký astmatik. Povolil stisk nohou, začnu sebou škubat a kopnu ho do intimních míst. Zaúpí. Snažím se utéct. Bojím se, mám strach rozměrů naší sluneční soustavy.
Chytí mě tvrdě za ruku „Kampak děvenko snad si mi nechtěla utíct.“ funí a chraptí, mám dojem, že dostane infarkt. K mé smůle, ho nedostane. Stáhne mě na zem, kde mi dá několik facek, nehty se zarývá do mé pokožky na hrudníku a náramně si to užívá. Já mám jiný dojem bolest strach,bolest strach. Stále se to ve mě střídá. Házím sebou, snažím se hýbat, ale je to marné. Drží mi ruce nad hlavou, sedí obkročmo a jazykem mi přejíždí čelo, tvář, rty a začne mě líbat. Nechci, bráním se. Já, já začínám brečet, kousnu ho do jazyku, ale to je horší, opět mě zliská a zacpe mi pusu kouskem látky. Líže mi břicho a rukama dráždí bradavky. Brečím, naplno brečím, melu rukama, nohama, ale jemu to nikterak nevadí.
Skrčí mi nohy a snaží se je roztáhnout, já dělám naprostý opak a chci se odplazit. Nemůžu má. „Pane bože, prosím“ začnu se potichounku modlit, aby mě neslyšel. Když už volám Krista Pána, cítím jak do mě proniká. Trošku vyjíknu, ale mezi mým pláčem není nic rozpoznat. Stále sebou házím, ale jemu došla trpělivost. Začne mě surově mlátit, kde může. Kousek od nás leží u mých nohou v trávě klacek všimne si ho a začne mě s ním, mlátit, nejdřív po hlavě, potom po hrudi a potom břiše. Cítím jak do mě proniká znovu a znovu. Je to strašné. Z dálky uslyším půlnoční zvony. Modlím se, prosím boha, aby mi pomohl, slibuji, že budu chodit do kostela. Volám všechny svaté nejenom boha, ale i panenku Marii, Ježíše Krista. Brečím, je mi chladno na nahý hrudník. Kousky trika nejsou jen v mých ústech, ale také kolem po cestě. Snažím se dát nohy k sobě, ale on zase začne. Křičím, křičím, ale nikdo mě neslyší. Začne mi téct krev z hlavy. Mám vlasy slepené a už přes to ani nevidím, ale snažím se křičet.
Slyším velké oddychnutí. Muž se odvalil. To, to je má šance, snažím se vstát, ale jsem jak přibytá, necítím tělo, nevidím nic než jen krev, mám jí slepené řasy. Když muž zjistí můj úmysl jediné, co udělá je, že si do mě ještě jednou kopne, ale za to pořádně. Z úst mi vytryskne krev, ale hned zase přestane. Slyším cvrlikání cvrčků a rychlý sípavý dech. Ruce mi sjedou podél těla a já si vyndám z úst kousek trička. Převalím se na bok a tiše pláču. Je mi strašně, strach, bolest, zima, bezmocnost. Slyším vzdalující se kroky. Ještě chvíli ležím a brečím, mám strach, že když vstanu, tak se vrátí, nakonec se ale odhodlám . Kleknu si, odrhnu si vlasy z obličeje. Zamžourám, mám rozmazané vidění. Popotahuju, ale slzy mi stále stékají po zkrvených tvářích. Bolí mě hlava, ale nejenom ta. Vstanu a trochu zavrávorám. Rozhlédnu se a opodál v trávě vidím svoji bundu, jdu si pro ní. Bundou si zahalím nahé tělo. Rifle si zapnu. Je mi strašná zima. Vydám se domů.
Jdu ba se přímo šourám k domu, nemůžu jít, podlamují se mi nohy a ani nechci myslet na to, co se stane až přijdu domů. Vytáhnu klíčky, ale přes krev nemůžu rozpoznat, který to je. To už ale slyším rychlé hlasité kroky.
„Takhle se chodí domů mladá dámo.“ zařve na mě táta a za ním stojí Radek. Když mě uvidí spadne mu čelist. „Proboha miláčku, co se ti stalo?“ Rozpláču se a jdu k němu. Pevně ho obejmu a brečím, moc brečím. „Radku, pojedu s Alex do nemocnice běž spát a dohlídni na Honzu.“ nakáže táta. Vezme mě do náruče a odnese k autu, položí mě na zadní sedadla. „Alex, co se stalo?“ zajímá se táta, při čemž již porušil víc jak čtyři dopravní předpisy. Má odpověď je jen pláč. Jsem na zadním sedadle schoulená do klubíčka a pláču. Vidím světla, spousty světel, to už jsme tam. Táta mě vezme a odnese mě do nemocnice.

Teď ležím v nemocničním lůžku a vidím ho, slyším ho. Muž s kuklou dvakrát větší jak já přerývavě sípavě dýchá. Zatřepu hlavou, abych toho zloducha z myšlenek vyhodila, ale nejde to. Stále tam je a bude mě strašit každý den, každou hodinu.