Nokturno.net / tvorba / dílko

Agrenar byl odsouzen ke zničení, všichni to věděli, armáda Tarkenů byla obrovská a ani mocné hradby města Sta věží ji nemohli zastavit, přesto nikdo neutekl, všichni byli připraveni bránit své milované město před nepřítelem.
Byl jsem mezi nimi i já, kouzelnický učen, stál jsem na nejvyšší věži kouzelnické akademie vedle svého mistra a byl jsem připraven. Ale když první střely z katapultů začaly dopadat na střechy domů, když první obránci začali umírat pod deštěm střel a když se brány města začaly otřásat pod nárazy beranidel, cítil jsem, že mne má odvaha opouští. Vzhlédl jsem ke svému mistrovi, stál tam, uprostřed magického pentagramu, mocný a vznešený, v tu chvíli se má odvaha vrátila, sevřel jsem pevněji svou hůl a chystal jsem se bojovat, ale pak jsem vzhlédl znovu a ten obraz se vytratil a já spatřil starého shrbeného muže odsouzeného na smrt jako my všichni.
V tu chvíli mne opustila naděje a já se dal do běhu, pryč odsud, musím odsud pryč. „Jane vrať se“, znělo mi v uších, ale já toho nedbal.
Po schodech dolů, zatočit do pravé chodby, proběhnout Zlatým sálem, pak po dlouhém schodišti až do přízemí, přes galerii a kuchyni přímo do sklepení. A tam pod sochou Araxe Mocného se nachází tajný vstup do Chodeb. Tudy mohu uniknout pryč z tohoto prokletého města. Tedy pokud naleznu cestu.
Den, dva či snad déle, sám nevím, jak dlouho bloudím v těchto proklatých chodbách, čas ztratil význam a celý můj svět naplnily temné chodby vedoucí odnikud nikam a ve kterých jsem za celou tu dobu neslyšel jiný zvuk než věčné kapání vody. Kap, kap odměřují kapky můj čas, bez jídla, beze spánku. Mohl bych v těchto chodbách bloudit celé roky a nepoznal bych rozdíl, tady neexistuje čas, jen chodby a kapající voda. Byl jsem hlupák, abych unikl smrti v boji, zvolil jsem radši smrt mnohem horší, smrt hladem a v osamění…
Už zase, už zase se mi zdálo, že slyším tiché kroky, jako když se pařáty posouvají po kameni, že slyším tichý dech. Snad jen začínám blouznit, snad jen ty chodby vysávají zbytky mého rozumu, ano určitě, tak to bude, za všechno můžou ty prokleté chodby a ta tma. Vzpomněl jsem si na mé dětství, louky prozářené sluncem, potůček bublající mezi kameny a šumící les. Pak se myšlenky vytratily a zůstala jen temnota. Já prostě musím vidět světlo, chci se zase napít vody a cítit vítr ve vlasech a slyšet něco jiného než to věčné kapání vody. Já tu nechci zemřít, ne tady ne, kdekoli jinde, jen ne v těchto chodbách, navždy zapomenut a ztracen.
Znovu slyším kroky, kroky v temnotě a tentokrát to není žádný přelud či zdání, ty kroky jsou ke mně stále blíž a blíž, a já už v té temnotě začínám rozeznávat obrys mé smrti, už vidím pařáty co se po mně natahují a obrovskou tlamu plnou tesáků, snažím se sebrat poslední zbytky své moci, ale neúspěšně, už cítím jak je mé tělo trháno na kusy a já se propadám do nicoty.
V tu chvíli jsem se s křikem probudil, se zrychleným dechem se snažím uklidnit, to nic, jen se mi zdál sen, žádná nestvůra tu není, jen pořád ty samé temné chodby a ta kapající voda, vypadá to, že mne nakonec přemohla únava je usnul téměř za chůze.
Už jsem se chystal vydat znovu na cestu, když v tom jsem si vybavil jeden okamžik ze svého snu, vzpomněl jsem si, že těsně před tím než jsem narazil na onu nestvůru, jsem jakoby koutkem oka zahlédl na zdi jednu z Run a Runy se přece ve snech obvykle nezjevují a už vůbec ne Runy jako tato, snažil jsem si vzpomenout na tvar, byla skoro jako Runa Am-ar-Khan, ale vypadala přeci jen trochu jinak, připomínala trochu Runu Am-kha-Nanhar, ale přeci… zarazil jsem se, ne to přeci není možné, to by mohlo znamenat jen jednu věc, že On je někde tady, v těchto chodbách a možná, že ty kroky co jsem slyšel…
Ne to nemůže být pravda, musím se vzchopit, takhle bych cestu ven nikdy nenašel, ovšem pokud existuje, protože pokud je tady On tak žádná cesta ven není, a já jsem odsouzen tu zemřít, ne-li něco horšího. Ne, to přeci nemůže být pravda, já musím… bože zas ty kroky, Siliriane chraň mou duši, už pro mne přichází, panika mne přemohla, dal jsem se do běhu. „Stůj, při všech bozích zastav se.“ Zarazil jsem se. To znělo jako lidský hlas, otočil jsem a sebral poslední moc, která mi zůstala abych vykouzlil kouli čarosvětla, bleděmodré světlo mne na chvíli oslepilo, ale zrak se mi brzy vrátil a já jsem spatřil něco co bylo více jen kostrou potaženou kůží než člověkem. „Ach, díky bohu, jsi první koho jsem tu potkal, a že už tu bloudím mnoho měsíců.“ pronesl ten jež možná kdysi býval člověkem.
Napřáhl jsem ruce před sebe v obranném gestu: „Kdo jste?“ zeptal jsem se, můj hlas zněl po takové době tak cize a zdálo se jakoby narušil zvuk kapající vody, který teď zněl ještě zlověstněji než před tím.
„Já jsem, nebo spíše býval jsem mistrem na Čarodějnické akademii co stojí nad těmito chodbami a jmenuji se Tarkinius.“
Vzpomněl jsem si, že to jméno jsem kdysi slyšel, při hodinách historie, Tarkinius byl jeden z největších arcimágů své doby a na vrcholu své kouzelnické slávy se vydal na průzkum Chodeb, ale to se stalo před…
„Vy nemůžete být Tarkinius,“ oslovil jsem ho, „Tarkinius se ztratil před třemi staletími, tak dlouho by tu nikdo nepřežil.“
Pohlédl na mne a já si všiml jakéhosi podivného světla v jeho očích, které se jako jediná část jeho těla zdály být naprosto v pořádku. „Máš pravdu mladíku, nikdo by tu tak dlouho nepřežil, ani já, ale já ti nikdy netvrdil, že jsem živý.“ A pak se rozesmál, tichým, démonickým smíchem, který mi zmrazil krev v žilách. „Sleduji tě již delší dobu, ale nejsem jediný, v těchto chodbách sídlí zlo mnohem strašnější, než jakým jsem se stal já. On už tě hledá, hledá tě jako kdysi hledal i mne, ví že jsi tu, a ví že mu nemůžeš uniknout, hledá tě, a až tě nalezne, tvá duše bude ztracena.“ Postoupil o krok blíže.
„Co ode mne chcete?“ začala ve mne vzrůstat panika.
„Já? Já chci mnohem méně než on, mě bude stačit tvé tělo, duši si můžeš nechat.“ pak se opět rozesmál a já si všiml jeho tenkých ostrých zubů.
„Ne, bez boje mne nedostanete!“ vzkřikl jsem a začal jsem recitovat slova Moci.
Zarazil se a pravil: „Hlupáku, mlč takhle jen přilákáš jeho pozornost, copak to nechápeš, On už tě skoro vidí, a to co ti poskytne, bude mnohem horší, než smrt z mých rukou.“
Ale já nepřestával a dál jsem formoval Slova. Když Tarkinius viděl, že neustávám, v jeho očích se rozhořel temný plamen a rozeběhl se ke mně, v půli cesty se ale zarazil, jeho oči se v děsu rozšířily a pomalu se ohlédl do chodby za svými zády. „Je zde.“ řekl a hlas se mu třásl, i já jsem v tu chvíli pocítil přítomnost další osoby, naplnila mne hrůza, to co přicházelo bylo mocnější a strašnější než cokoli s čím jsem se kdy setkal.
Rozeběhl jsem. po chvíli se za mnou ozval krátký výkřik, který umlkl stejně rychle jako se zazněl. Zrychlil jsem. Nemohu utéct, jsem ztracen, i kdyby existovala cesta ven nikdy ji nenaleznu, On mne dostihne, tyto a mnohé další myšlenky se mi honily hlavou, ale já jich nedbal a běžel jsem dál.
Chodbou doprava, pak rovně, přes křižovatku chodeb, svažující se chodbou, vlevo a přímo… prudce jsem zastavil, byla tam přímo přede mnou na zdi, zářící a děsivá. Runa Am-kha-Nanhar, runa uvěznění, teď už nezbyly žádné pochybnosti, byl jsem přímo v jeho doupěti, odsud neuniknu, byl jsem ztracen, v hlavě mi zazněl hlas mého mistra: „ A deset nejmocnějších mágů té doby se sešlo…. runa ho připoutala aby už nikdy nemohl uniknout…kdyby se osvobodil…není strašnějšího stvoření…své oběti nikdy nezabíjí.
Pohlédl jsem do chodby kterou jsem přišel. Voda přestala kapat. Stál tam jeho, neviděl jsem ho, ale cítil jsem jeho přítomnost, už jsem nepociťoval strach, jen odevzdanost. „Tak pojď, zabij mě.“ zašeptal jsem.
„Ale já tě nechci zabít mágu.“ ozval se hlas, který zaplnil celou mou mysl. Přistoupil blíž, a já na okamžik pocítil jeho myšlenky. „Ach bože co jen jsem to udělal.“ to byla má poslední slova, pak už nebylo nic, ani temnota ani kapající voda.

Zpráva kapitána 7. průzkumného oddílu, dne 7. rozkvetu, tři měsíce po pádu Agrenaru
Dnes ráno jsme u vstupu do stok objevili mrtvé tělo v kouzelnickém oděvu, zvláštní byla její naprostá zachovalost a téměř vítězný úsměv ve tváři. Při bližším ohledání jsme seznali, že mrtvému úplně schází oči a na jejich místě se nachází jakási černá kapalina. Tělo jsme vzali s sebou a po dokončení našeho poslání, Vám ho předáme k bližšímu prozkoumání.
Vše ostatní jinak pokračuje podle plánu a žádné komplikace se nevyskytly.

kapitán Arimar

„A vy říkáte, že tohle je jeho poslední zpráva?“ zeptala se žena v černém obleku.
„Ano a vrátit se měl již před pěti dny.“ odpověděl jí nervózně vyhlížející mladík.
„A proč jste mi to, sakra, přišel říct až teď? Měl jste okamžitě vyslat jízdní oddíl v jejich stopách.“ začala zvyšovat hlas.
„Ale to jsem udělal, problém je v tom, že se z celého oddílu vrátil jen jediný muž.“ mladík byl čím dál tím víc nervózní
„Nu, a co vám pověděl.“ zeptala se ho, už o něco klidněji
„Právě kvůli tomu jsem přišel, asi byste se na něj měla jít podívat sama.“

Muž, nebo spíše to co z něj zbylo seděl v rohu, třásl se a zdálo se, že pláče. Na tělo měl četná zranění, která mu byla jen zběžně ošetřena a na několika místech ještě pořád krvácel, ale nezdálo se, že by to muži nějak vadilo, vypadal, že vůbec nevnímá okolní svět. V tu chvíli si všimla, že muži chybí oči.
„Vydrápal si je sám.“ poznamenal Konrád když si všiml na co se dívá.
„Ale proč?“ zeptala se ho Sarian, s kterou to viditelně otřáslo.
„Kdoví, zeptej se ho sama, třeba ti to poví, nám nic říct nechtěl. Pořád jen blábolil něco o osudu, a že se něco už stalo a na otázky vůbec neodpovídá.“
Sehnula se tedy k muži a zkusila na něj mluvit. Neodpovídal.
„Zbývá tedy jediná možnost.“ řekla a pohlédla na Konráda
„Tím bys ho ale mohla i zabít Sarian, uvědomuješ si to?“ odpověděl jí Konrád, když si uvědomil na co myslí.
„Máme snad jinou možnost?“ zeptala se ho. „ Kdyby jsme měli, nikdy bych to neudělala, ale já se prostě musím dozvědět co viděl, že ho to přimělo takhle se zmrzačit.
Přistoupila blíž k muži, a přiložila mu dva prsty na čelo, muž na to vůbec nereagoval. Sarian naposledy pohlédla na Konráda a pak se skutečnost rozplynula…
Zrak se jí pomalu začal vracet, nad sebou uviděla Konráda. Byl bledý.
„Co se stalo? Krátce potom co si vstoupila do transu si sebou začala strašně zmítat, a pak si padla na zem a nejevilas vůbec známky života.“ říkal a hlas se mu přitom třásl.
Skoro ho nevnímala, z transu se vzpamatovávala jen velmi pomalu a také si začala uvědomovat co právě viděla. Muž vedle ní žil, třásl se ale ještě víc a v očích měl skelný výraz.
„Ať se všechny hlídky okamžitě vrátí.“ řekla a pak opět ztratila vědomí.

„Ne, teď k ní v žádném případě nemůžete, ještě není ve stavu kdy by mohla odpovídat na vaše otázky.“
Pomalu otevřela oči. Ležela v čisté bílé posteli. Za dveřmi slyšela Konráda jak se s někým hádá. Pomalu se jí začaly vracet vzpomínky, byla dole u toho muže, pak mu nahlédla do myšlenek, a potom…
Dveře se rozletěly, a do místnosti vstoupil vysoký muž v kápi. Nebylo mu vidět do tváře. Za jeho zády viděla Konráda jak se ho snaží zastavit. Bezúspěšně, muž ho vystrčil z místnosti a zamkl dveře. Potom rázným krokem přistoupil k jejímu lůžku a spustil na ni:
„Teď mi řeknete všechno co jste viděla, a nevynecháte ani jediný detail, chci vědět přesně, čím ten muž prošel.“
Pohlédla na něj. „Proč se ho nezeptáte sám, pokud vím tak můj proces přežil.“ zeptala se neznámého a hlas se jí pořád ještě třásl.
Ušklíbl se, „To bohužel asi nepůjde, v noci si totiž rozerval žíly na krku a než si toho někdo všiml, byl už mrtev.“
Vyděšeně se na něj podívala: „To nemůže být pravda, vždyť..
„Pravda to bohužel je,“ skočil jí do řeči, „ale tím se můžete zabývat později, teď chci slyšet vše co jste našla v jeho vzpomínkách.“
„To co jsem viděla bylo příliš hrozné, než abych se o to dokázala tak snadno s někým podělit.“ odpověděla mu.
„Pak mi tedy nedáváte jinou možnost.“ Přistoupil blíž a poslední co cítila, byl dotyk jeho prstů na svém spánku.

Už jsou to dva dny co pátráme po tom ztraceném jízdním oddílu a zatím jsme nenašli ani jedinou stopu. Ti mizerové určitě někam zdrhli a my to teď odnesem, velitel sice říká, že se jim určitě něco muselo stát, a že my musíme být trpělivý, ale mě to zatracený trmácení touhle zatracenou pustinou přestává bavit. Včera jsme narazili na smečku mrchožroutů a Jásoň to pěkně schytal, málem přišel o ruku a i mě ty bestie pěkně podrápaly.
Jak řikám jestli to tamti odnesli a sou mrtví, tak je stejně buď něco sežralo a je zbytečný aby to sežralo i nás nebo zdrhli a v tom případě je stejně nenajdem, takže proč riskovat krk, kámoši se mnou souhlasej, ale když jsem to řek veliteli, tak se na mě podíval tak, že mě hned přešla chuť remcat. Ale stejně mě to tu už štve, nejradši bych už byl doma se ženou a mym klukem, protože tady mě akorát dřív nebo pozdějc ňáká potvora sežere.
Třetí den jsme konečně našli něco čemu by se dalo stopa: Mrtvý tělo jednoho z členů oddílu a průlom v okolnim porostu směrem k severu. Velitel zavelel k pochodu, po průlomu a já se ho zeptal: Proč deme tam kam vede ta stopa, protože bysme logicky měli jít na druhou stranu. Velitel ale řekl, že na jih bych se asi po dvou mílích dostal k ruinám Agrenaru a jestli tam jako vážně chci tak ať klidně du, já po zvážení svých priorit, jsem dospěl k názoru, že jít tím průlomem možná nebude až zas tak špatný nápad a už jsem neprotestoval.
K večeru jsme dorazili na paseku, kde jsme nejspíš našli to co jsme hledali…
Stromy se rozestoupily a my vstoupili na malou paseku koupající se v záři zapadajícího slunce. Na mýtince jsem uviděl to co jsme hledali, ale byl bych radši kdyby se tak nestalo, všude se tu povalovaly kusy lidských těl, většinou jen bez kůže, ale daly se zahlédnout i holé kosti. Někteří na sobě ještě měli uniformu. Zvláštní na tom byla jedna věc, nikde nebyla ani kapka krve. A uprostřed toho všeho stál člověk…
Nevim co to bylo zač, ale po tom setkáni sme zůstali jenom dva, velitel a já. Zdálo se jakoby se ta věc ani nepohnula a už dva mí kámoši byli mrtví, samozřejmě nás ani nenapadlo zkoušet bojovat, okamžitě sme se rozjeli pryč, ale bylo to rychlejší než my. Neujeli sme ani deset metrů, když další tři padli mrtví k zemi, a Ono to prostě v jednu chvíli stálo na místě a pak To stálo na mejma mrtvejma kámošema, a tak sme zůstali sami s velitelem, ujížděli jsme nocí a modlili se aby tomu naši kámoši stačili. A pak, dřív než se si stihnul všimnout, že velitelem vedle mě už ňákou chvíli není, pode mnou padl kůň…
Stál tam, ani ne tři metry ode mne a díval se mi do očí, a jeho oči byli černé jako nejčernější noc, nedokázal jsem odtrhnout pohled, pak přišel ke až ke mně. „Budeš žít, ale nemysli si, že to je proto, že bych tě litoval nebo měl soucit. Pravda je taková, že potřebuji aby si Jim vyřídil tuto zprávu: Nemůžete změnit svůj osud, protože se to už stalo a stane se to znovu… Teď jdi.“
Noc, je noc a běžím. Já běžím, běžím nocí. Ztratil jsem koně, musím běžet nocí bez koně. Zpráva, běžím nocí s důležitou zprávou. Noc, běh, zpráva? Šílenství!

Pomalu jsem otevřel oči. Byla mrtvá. Nepřekvapilo mne to, v tom muži zůstala ozvěna Jeho myšlenek a přešla na ni, stejně by brzy zemřela, pokud ne hůř.
Otevřel jsem dveře a vyšel z místnosti. Ten mladík co mne nechtěl pustit dovnitř tam čekal a okamžitě mne zasypal otázkami. Nechtěl jsem mu lhát, on to asi měl právo vědět. „ Je mrtvá, zabil jsem ji.“ řekl jsem mu.
Podíval se na mne, zprvu neschopen slova, pak řekl jen: „Proč?“
„Stejně by pravděpodobně zemřela, viděla moc, jsou totiž věci které nemůžeš vidět a přitom dál zůstat člověkem, já jen ukrátil její utrpení.“
„ Pravděpodobně? Takže šance byla!“
„Hochu, kdyby nezemřela bylo by to akorát horší, věř mi.“ Vypadal, že začíná chápat.
„Ale proč ona?“ zeptal se mne nakonec.
„Válka přináší oběti, někteří musí zemřít, aby jiní mohli žít.“
Vyděšeně na mne pohlédl. „ Ale válka přece skončila, Agrenar byl zničen.“
Pokusil jsem se na něj usmát, abych ho uklidnil, a pak jsem pravil: Ne chlapče, válka teprve začíná a my se můžeme jen modlit a doufat, že si nevyžádá životy nás všech“ Pak jsem se odvrátil a vydal jsem se na cestu.

Seděli proti sobě, muž v honosném obleku a stařec v roztrhaném rouchu.
Svému osudu neunikneš, můj Pane,“ pravil ten stařec „ a ani ho nemůžeš změnit. Už to začalo, události se daly do pohybu, On se probudil.“
Já nenechám nějaký přízrak dob minulých aby zničil moji říši, říši kterou jsme já a moji předci tak dlouho budovali.“ vzkřikl muž a v hněvu zabodl svůj meč do země.
„ Nezastavíš ho králi, můžeš to zkusit, ale selžeš, jakož to zkusili jiní a jakož i oni selhali. Tvá říše padne, bude sice první, ale nebude poslední a ty to nezměníš, stejné jako nemůžeš změnit svůj osud. Vždyť i ty jsi ji viděl, čeká na tebe, tichá a děsivá a nebude čekat dlouho.“
V muži vzkypěl hněv, vytrhl meč ze země a zarazil ho hluboko do starcova těla. Jeho ruce zkropila rudá krev, muž na ně pohlédl, pak pokrčil rameny a vyšel ze starcova příbytku.

Věci se daly do pohybu a svět lidí byl odsouzen ke zkáze, mnozí to věděli a ostatní to alespoň tušili, ale nikdo z nich se s tím nehodlal jen tak smířit. Všichni se snažili změnit to co se změnit nedá. Snažili se ale zbytečně, žádný člověk přece nemůže změnit osud…
nebo může?
Jednooký chlapec pracoval na poli a po cestě vedoucí k vesnici zatím kráčel stařec v potrhaném rouchu.