ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Umělec

25.03.05 | Tomík, @, další tvorba | 2353 x | vypínač

Ten chlapec se jmenoval Adrian. Adrian Torch. V době svých šestnácti let navštěvoval první ročník jisté střední školy. Líbilo se mu tam. Možná proto, že se tam zamiloval do jedné dívky. Byla to osudová láska. Láska, která mu obrátila život naruby a na jakou se nikdy nezapomíná. Problém byl však v tom, že s tou dívkou nechodil. A štvalo ho to. Vlastně ho to dohánělo k šílenství. Ta dívka mu pořád dokola opakovala, jak se jí líbí a jak moc ho má ráda. Ale nebyla schopna s ním navázat vztah. Bůhví proč? Jenže jednoho dne se všechno, úplně všechno v jeho životě změnilo…
Adrian držel v ruce mobilní telefon z něhož zněl hlas jeho sestry. Nevnímal ho však. Nevnímal ani své okolí. Nevnímal nic. Soustředil se pouze na informaci, která mu byla před několika vteřinami sdělena. Byla to šokující informace, která mu vyrazila dech. Nemohl jí uvěřit. Nevěděl jestli se má začít smát nebo plakat. Nevěděl vůbec nic. Jeho rodiče byli mrtví. Nějaký šílený vrah je zabil a on stál na místě s telefonem u ucha a v hlavě měl prázdno. Nikdy podobný pocit nezažil.
„Adriane, jsi tam!“ sestřin hlas ho vytrhl z šoku. Jeho mozek v ten okamžik strávil tu informaci. Jeho rodiče zemřeli. Už je nikdy neuvidí. Nepromluví s nimi. Nebude s nimi nikdy vtipkovat nebo se s nimi naopak hádat. Už s nimi nikdy nebude obědvat. Vlastně už s nimi nebude dělat vůbec nic. Oni umřeli a on to nemůže zvrátit. Nemůže vrátit čas, aby tomu zabránil. Nemůže dělat vůbec nic. Jakmile si to uvědomil, mobilní telefon mu vypadl z ruky. Náraz byl tak silný, že se roztřískal na několik desítek kousíčků. Ruka, která před chvílí mobil držela, zůstala stále u ucha. Jakoby strnula na místě. Jakoby s ní nemohl pohnout. Stál v této poloze několik vteřin, dokud ruku pomalu nespustil dolů. V tu chvíli na tváři ucítil vlhko. Byly to slzy. Plakal. Jeho rodiče byli mrtví a on se zmohl jenom na pláč. Proč se nemůže vrátit do minulosti a zabránit tomu? Proč tu stojí jak solný sloup a nic nedělá? Proč se nepohne a nejde, sakra, něco dělat?!
Konečně zaznamenal pohyb hlavy. Otočil směrem, kde se měla nacházet dívka, kterou miloval, jeho osudová láska. Byla tam a zírala na něj. Netušila, co se s ním děje a proč pláče. Chtěla ho jít utěšit, ale nemohla. Stála strnule na místě a s lítostivým pohledem na něj koukala. A on koukal na ni. Chtěl jí v ten okamžik říct, jak moc ji miluje, a jak moc p ní touží, ale jeho rodiče zemřeli, byli mrtví a tento fakt přehlušoval všechno ostatní. Nemohl se zbavit pocitu, že jeho život ztratil jakýkoli smysl. Proč by měl dál žít, když lidé, které v životě miloval ze všech nejvíce teď byli mrtví? Jeho veledůležité mozkové buňky ihned vyprodukovaly odpověď: Aby pomstil jejich smrt! Ano, najde toho vraha zabije ho tím nejbrutálnějším způsobem, jaký existuje! Ten parchant bude trpět! Bude trpět víc, než kdokoli na Zemi v celé historii lidstva trpěl! A nakonec umře! Umře a on bude mít z jeho smrti ohromnou radost!
Vrátil se zpět do přítomnosti. Popadl batoh s učebnicemi a odcházel pryč ze třídy. Bylo mu jedno, co se stalo a co se právě děje. Začal se soustředit na budoucnost. Musí najít toho vraha a zabít ho. Jinak by jeho přítomnost na světě neměla žádný význam.
Kráčel dlouhou chodbou dál až ke schodům vedoucím dolů k východu. Ještě před tím než odešel se ohlédl. Několik metrů za ním stála dívka, kterou miloval. Proč ho otravuje? Proč na něj tak blbě čumí?! Co po něm chce?!
Odvrátil pohled a odcházel pryč. Odcházel daleko, kde ho nikdo nenajde. Už nyní si v hlavě osnoval plán, jak bude toho vraha mučit. Představoval si jeho zkrvavené tělo. Ten vrah bude umírat ve své vlastní krvi. Bude umírat ve svých vnitřnostech. A až umře, vymočí se na jeho mrtvolu a nechá ji sežrat psům.

Adrian se vrátil do školy asi za měsíc. Do té doby po něm nebylo památky. Nikdo nevěděl, kde je. Věděl to pouze on sám a muž, kterému mohl za každých okolností věřit. Ten muž se jmenoval Shirley Carpenter. Učil bojová umění a všemožná psychická cvičení, která Adrianovi pomohla zazdít veškerou bolest, kterou cítil po smrti svých rodičů. Už to nebyl ten naivní kluk prahnoucí po pomstě. Teď to byl mladík prahnoucí po pomstě. A navíc dobře vycvičený mladík. Nic ho už netrápilo. Všechny útrapy ze sebe shodil. Všechno bral s chladnou hlavou. Nic ho nerozhodilo. Byl dokonale připraven se pomstít. Policie za něj našla vraha. Nyní zbývalo ho jen zabít.
Adrian si sedl na své místo ve třídě, vzal do ruky propisku a začal si s ní hrát. Rozebral ji, a pak ji zase složil dohromady.
„Adriane,“ zavolala na něj dívka, kterou kdysi miloval. Jmenovala se Sherry.
Adrian se na ni otočil s chladným výrazem v obličeji. „Co je?“
„Mohl bys jít na chvíli na chodbu.“ Po těch slovech Sherry zmizela. Adrian šel za ní.
„Tak, co potřebuješ?“
Sherry se mírně zarděla. „Jsem ráda, že jsi přišel. Četla jsem v novinách, co se stalo s tvými rodiči. Musí to pro tebe být strašné.“
Adrian ji chytil za bradu a přitáhl si ji k sobě. „Nestarej se do toho. Tohle je moje věc,“ procedil skrze zaťaté zuby a pustil ji.
Sherry byla šokovaná. Nedokázala pochopit, co se to s ním stalo. Jeho rodiče zemřeli, on si na měsíc zmizí ze školy a teď se chová takhle. Co to má znamenat?
Adrian moc dobře věděl, co dělá. To bylo první z přikázání, které cvičil: Nikoho si nepouštět k tělu. Do nikoho se nezamilovat. A to také měl v plánu.

Policie propustila vraha Adrianových rodičů kvůli nedostatku důkazů. To pro něj byla perfektní příležitost. Teď stačilo zjistit místo jeho bydliště a mohl ukázat celému světu, co v sobě skrývá. Konečně ho mohl zabít, jak poslední dva měsíce plánoval. Ano, trpělivost, to bylo druhé přikázání. Nic neuspěchat. Bylo mu šestnáct let a chystal se zabít. Co bude dělat až mu bude dvacet, třicet, čtyřicet a víc? Ale pal to čert, ať si klidně vraždí. Když ho to baví, proč ne?

Hezký obývák. Pohodlná pohovka, Plasmový televizor. Domácí kino. Hi-fi věž. Spousta filmů na DVD nosičích. Ten parchant si žije nějak nóbl na to, že zavraždil jeho rodiče. Ale teď už byl svému snu tak blízko. Stačilo jen počkat v jeho vlastním obývacím pokoji a pak, pak už jen zabít. Srdce mu bilo jako o závod. Byl celý bez sebe. Těšil se na tu chvíli jako na žádnou jinou. Zabije ho a bude zase spát v klidu. Už nebude muset na spaní požívat ty hnusné pilulky. Ale bude škoda nechat tak hezký byt od krve. Kdyby ho šlo zabít nějak čistě, udělal by to, ale on chtěl, aby vrah jeho rodičů trpěl. Možná, kdyby mu polámal všechny kosti v těle, možná by to byla neuvěřitelná muka. Ale nakonec ho stejně musel nějak zabít. Takový byl jeho osud.
Ještě další čtyři hodiny čekal na svou oběť. A pak se to stalo. Uslyšel cvaknout zámek a otevírání dveří. Někdo si vyzouval boty a mířil přímo do obývacího pokoje. Byl to on! Muž, měřící snad dva metry s holou hlavou a neoholeným strništěm vousů na bradě. Když spatřil Adriana sedět na pohovce s nohama na stole jen se v klidu zeptal: „Kdo jste? Pojišťovací agent? Nebo další z těch hajzlů, co sídlí nahoře a chtěj po mně nějakou špinavou práci?“
Adrian zaťal zuby. Ta slova ho rozčílila. To není možné. Dva měsíce ho nic nerozhodilo a teď ho jeho slova rozčílila.
„Jsem tvůj osud, chlape. Promiň, že jsem si nevzal kosu, ale to už je out stejně jako kalhoty do zvonu. Já se snažím vycházet s módou. Chystám se tě zabít. Budeš trpět jako hovado za to, co jsi provedl,“ odpověděl Adrian chladně.
„A copak jsem provedl tak špatného?“
Kdyby vyskočil z té pohovky a uškrtil ho, strašně by se mu ulevilo, ale tak to nechtěl udělat. Musí mít trpělivost a ovládat se. „Já jsem teď tvůj soudce a rozhodnu, zda-li budeš žít, nebo zemřeš. Můj rozsudek zní: Trest smrti tou nejhorší existující formou.“
„No, jasně, co je tohle za kokotinu?“
Teď byla ta pravá chvíle! Adrian vyskočil z pohovky a uchopil to hovado pod krkem. Nechtěl ho uškrtit. To ne. Dal si tedy záležet na tom, aby to toho zmetka trochu rozhodilo.
Vrah Adrianových rodičů se začal bránit. Mával kolem sebe rukama jako holka. Jenže stisk kolem jeho krku byl silný. Nemohl se z něj vyprostit.
Adrian sevření povolil a shodil vraha na podlahu. Z pouzdra, připevněném na opasku, vytáhl nůž, jehož čepel měřila asi patnáct centimetrů. Ostří nože přitiskl k vrahovu hrdlu. „Představoval sis někdy, že tě zabije šestnáctiletej kluk?“
„Proč to děláš?“ chroptěl vrah celý rudý v obličeji.
„Proč? Zabil jsi mi před dvěma měsíci rodiče. A to je velký důvod, abych tě vykuchal, nemyslíš?“
„Kurva, já jsem těch lidí před dvěma měsíci zabil několik!“
„Tak ty mi budeš oponovat, jo? Myslím, že tě to bude bolet.“ Nato Adrian bodl vrahovi nůž do levého stehna a nechal ho trčet rukojetí nahoru. Vrah zaúpěl bolestí.
Adrian zaklonil hlavu dozadu a hlasitě vzdychl, jakoby dospěl k vyvrcholení.
„Jsi cvok!“ křičel vrah.
Adrian uchopil rukojeť nože, která trčela z vrahova stehna a vytáhl jej. Poté nůž opět vrazil do rány. Vrah zakřičel.
„Bolí tě to?“ ptal se Adrian.
Vrah neodpověděl. Ten kluk moc dobře věděl, že ho to bolí.
„Slibuji ti, že tohle je teprve začátek.“ Adrian znovu nůž vytáhl, ale tentokrát ho vrazil zpět do rány rukojetí napřed.
„Nech toho! Prosím!“ úpěl vrah bolestí.
Adrian ustoupil. Nečekal, že vrah jeho rodičů bude prosit o pomoc. S tím nepočítal. Neměl rád, když ho někdo prosil. Vzpomněl si však na další přikázání: Odolávat tak dlouho, jak jen to bude možné. Proto se vrátil ke své oběti. Vytáhl nůž z vrahova stehna. Do rány, jež zůstala po noži strčil dva prsty a točil s nimi v ráně do protisměru hodinových ručiček. Pak přidal i třetí prst. Potom se naklonil k vrahovu obličeji a zašeptal: „Je to, jako kdybych palcoval holku. Cítím úplně stejné vzrušení.“
„Já tě dostanu, ty zmetku malej!“
Adrian vraha umlčel, když do rány přidal i čtvrtý prst a vytáhl z ní kus masa. Přes své vzrušení neslyšel křik své trpící oběti.
„Neodmlouvej! Nesmíš zapomínat, že já tady tahám za nitky.“ Po těch slovech Adrian roztáhl vrahovi čelisti a vložil mu do pusy maso vytržené z nohy. „Žvýkej, ty prase. Jen si to sněz!“ A zavřel vrahovi pusu, aby ho nemohl vyplivnout…

Stalo se to před devíti lety, ale Adrian slyšel křik umírajícího vraha jeho rodičů až dodnes. A pokaždé mu při té myšlence na rtech rozkvetl slastný úsměv. Pomstil smrt svých rodičů a teď vedl docela obyčejný samotářský život.
Stal se umělcem v oboru, který by jen ztěží někdo považoval za umění. Ale jemu se to líbilo. Právě dokončil nové dílo. Jmenovalo se Smrt přijde jen jednou. Vlastně se tak jmenovala všechna jeho díla. Možná to znělo trochu morbidně, jenže ho jiný název nikdy nenapadl. Jak byste taky chtěli nazvat takový holocaust-nahá žena přivázaná k posteli vlastními střevy a na ní rozkročmo sedící muž bez hlavy. Tomu všemu přihlížela mrtvola devítiletého chlapce, kterého donutil sníst vlastní ušní boltce. Bohužel se ten kluk později pozvracel, takže celé to dílo pokazil.
Život nájemného vraha byl tak krásný. Přinášel spoustu potěšení a slasti. Hlavně, když musel zavraždit nějakou pěknou paničku. Nejdříve ji znásilnil a teprve pak z ní udělal své umělecké dílo. Neznal slitování. Před pěti lety, když jeho sestra přišla na to, že se dal na dráhu vraha, musel zabít i ji. A vůbec mu nevadilo krájet její lebku na dvě půlky. Možná to byl trochu bizarní styl umění, ale jednou to lidé pochopí. Jednou, až se smíří se smrtí.
Adrian si vyfotil své dílo digitální fotoaparátem a odešel pryč z toho domu. Ani se nesnažil po sobě zamaskovat stopy. Oficiálně byl totiž mrtvý. A zákon se nevztahoval k mrtvým lidem. Popravdě, se už ani nejmenoval Adrian. Jeho nynější jméno bylo Basil.

Měl Namířeno ke svému nadřízenému. Byl to takový ten uhlazený chlapík v saku a napomádovanými vlasy, který si na špinavou práci vždycky někoho najal. Vlastnil neuvěřitelný řetězec kasin v celé zemi. Kšeftoval s drogami a nechal vraždit nepohodlné osoby. Takový on byl. Ve všech ohledech se odlišoval od Adriana.
„Basile,“ povídal, když se Adrian vrátil z toho domu, „já vím, že tě to baví, ale nemůžeš zabíjet trochu nenápadněji?“
„To můžu, Gogu, ale já nechci. Normální, chladnokrevné vraždění je o ničem. Tohle alespoň lidi zaujme.“
„Tak za prvé, lidem se z toho chce tak akorát zvracet. A za druhé, neříkej mi Gogu, nemám to rád.“ Skutečně tu zkratku své přezdívky nenáviděl. Jeho přezdívka zněla Synagog, ne Gog a pokaždé, když ho tak Adrian oslovil, měl chuť vytáhnout bouchačku a zastřelit ho. Jenomže moc dobře věděl, že by mu Adrian zlámal všechny kosti v těle ještě dřív, než by stačil zbraň vytáhnout. Jeho reflexy byly skutečně neuvěřitelně rychlé. Znal ho do posledního detailu. Věděl vše o jeho minulosti. Jak mu zabili rodiče. Však to byl taky jeho bratr, kdo nechal jeho rodiče zavraždit. A dnes byl mrtvý jak vrah jeho rodičů, tak i jeho bratr. Nic mu nestálo v cestě zmocnit se podsvětí. A kdyby se mu to povedlo, policie by měla co dělat, aby mu zabránila v páchání zločinů. Koneckonců, vždyť po jeho boku stál Adrian, neměl se čeho bát. Taky si vedl všechny údaje o lidech, se kterými se Adrian ve svém životě setkal. Znal i dívku, kterou Adrian miloval, když mu bylo šestnáct. To byl také důvod, proč nechal vyvraždit její rodinu. Ano, bylo to tak. Poslal Adriana vyvraždit rodinu dívky, kterou tak vroucně miloval. V tomhle ohledu se stal z Adriana hňup. Prostě vzal jakoukoli práci a nezabýval se tím, koho zabije. Bylo mu to jedno. Zabil by i svou vlastní matku, kdyby ještě žila. Ta holka ho teď za to bude nenávidět a bude se mu chtít pomstít. Bude jej chtít zabít a snad se jí to povede. Snad ano. Adrian totiž začal být přítěží. Jeho vraždění bylo přítěží. Jestli někde nechá jedinou stopu, která by k němu vedla, měl by po plánech.
„No, tak dobrá, Synagogu. Můžeš mi aspoň říct, koho jsem teď zabil?“
„Bohužel, Basile. Je to tajná věc.“
„Tak mi aspoň řekni, jakým způsobem tě ohrožovali.“
„Prostě žili.“
Tak od něj odpověď nevydoluje. Přestal se tedy vyptávat a opustil ho. Namířil si to do jednoho nedalekého baru, kde to míval opravdu rád. Stejně jako vždycky ho i dnes při vstupu dovnitř zaslepila zelená laserová světla. Šel si sednout na své oblíbené místo u pultu. Za chvilku k němu přicupitala krásná, mladá číšnice. Měla nádhernou postavu a co se obličeje týkalo, ten byl opravdu bez chybičky. Prostě dokonalá holka. Už s ní několikrát spal. V posteli byla opravdu dobrá.
„Tak co to bude?“ vytrhla ho z rozjímání.
„Dejte mi colu. Víš, že nic jiného nepiju.“ Cola bylo nejlepší pití, které znal. Nesnášel alkohol. Pokaždé, když ho jen ucítil, chtělo se mu zvracet. A to, co alkohol s lidmi vždycky udělá, to nenáviděl mnohem víc. Opilci, kteří se jeden večer nalili a druhý den ráno si nic nepamatovali podle něj nepatřili do společnosti.
Vedle Adriana si našla místo neznámá žena. Nádherná žena. Nebyla sice dokonalá, ale v obličeji měla jakési zvláštní rysy, kterými ho oslnila. Objednala si whisky. Proč pije whisky? Vždyť je to nechutný!
„Tu břečku bych nepil,“ oslovil ji, aniž by se na ni podíval.
Žena se na něj podívala zkoumavým pohledem. „My se známe?“
„Ne, ale klidně to můžeme napravit. A přestaňte, prosím vás, na mě tak zírat. Nesnáším to.“
Konečně dorazila jeho objednávka. Cola s horou ledu, jak to měl rád. Vzal ji a trochu z ní usrkl. První lok měl nejraději. Chutnal nejlépe. Měl nejsladší chuť.
„Nepotřebuji poučovat o tom, co mám pít, a co ne!“ rozohnila se žena.
„Omlouvám se. Berte to jen jako radu do života.“
„Dobrá,“ přikývla žena a představila se: „Já jsem Sherry.“
Zamiloval se do ní. Poprvé po devíti letech se zamiloval. Líbil se mu její příjemný, melodický hlas, její uhrančivý pohled a upřímný úsměv. Ten pocit už skoro neznal. V žaludku ho podivně šimralo. Tep se mu zrychli. Co to s ním je?!
„Já jsem Basil. Basil Nashold.“
„Zajímavé jméno.“
„Díky. Co takhle se odsud vytratit?“
„Chceš mě dostat do postele, co? To ti schvaluji, proto půjdeme ke mně domů. Rodiče by už tam neměli být.“
„Tak moment,“ zarazil ji Adrian, „ty žiješ s rodiči?“
Sherry se zasmála. „Ale to ne! Jen byli u mě na návštěvě. Dnes měli odjet.“
Adrian se podíval Sherry do očí. Vždyť on ji znal! Byla to ta dívka, kterou miloval, když chodil ještě na střední školu. Pamatuje si ten úsměv, ty oči, ten hlas. Panebože, to není možné.
„Tak tedy jdeme k tobě,“ souhlasil Adrian.

Adrian neměl rád chladné noci. Nesnášel, když se musel klepat zimou. Bylo to odporné!
S Sherry si po cestě povídali, smáli se a dováděli. Dováděli ale jen do té doby, než dorazili k jejímu domu.
Takový šok jako tehdy ještě Adrian nikdy nezažil. Stěží se udržel na nohou. To přece nebylo možné! To nemohla být pravda! Tady přeci Sherry nemohla bydlet! Ne v tom domě, kde dnes vraždil! To ne!
„Stalo se něco?“ zeptala se Sherry ustaraně, jakmile spatřila Adrianův vystrašený výraz. Co se to s ním děje? Nechává se ovlivňovat svými city! Tohle nikdy nedělal. Tak proč teď?
„Ne, nic. Jsem úplně v pohodě. Já jen, že jsem ten dům už někde viděl.“ Chabá výmluva, ale ona jí uvěřila. Musel to zahrát. Musel zachovat chladnou hlavu. Nesměl na sobě nechat nic znát. Jakoby se nic nestalo.
Sherry zasouvala klíč od domu do zámku. Otočila jím. Adrianovo srdce bilo jako zvon. Zámek cvakl. Dveře se otevřely. Jak Sherry, tak i Adriana udeřil do nosu podivný zápach zatuchliny.
„Co to proboha je?“ zašklebila se Sherry a zacpala si nos. Takto pokračovala dál do domu. Prošla předsíní do kuchyně a z kuchyně si razila cestu do ložnice. Otevřela dveře ložnice a uviděla Adrianovo umělecké dílo. Její matka ležela přivázaná vlastními střevy k posteli a na ní obkročmo seděl její otec bez hlavy. Na to se skelnýma očima hleděl její malý bratříček jemuž na bradě ulpěly zbytky zvratků. Stěny i mrtvá těla se topily v zaschlé krvi. Sherry vyběhla z pokoje a zvracela. Zvracela dobré dvě minuty.
A tomu všemu Adrian pouze přihlížel ode dveří a nic neříkal. Jen tam tak stál s tupým výrazem v obličeji a k ničemu se nezmohl. Co taky mohl dělat. Nebyl moc dobrý herec, takže k ní nemohl jen tak přiskočit a utěšovat ji. Nechal ji v klidu vyzvracet se. Pak k ní přistoupil a objal ji kolem ramen. Divil se, že Sherry nepláče. Bylo to celkem logické, jestliže se dostala do šoku. Plakat začne, až si uvědomí, co se stalo. Možná by ji měl zabít také. Jeho úkolem přeci bylo vyvraždit celou rodinu. Ne jen její tři čtvrtiny.

Adrian si nevěděl rady. Tu ženu miloval. Nemohl jí tudíž prozradit, že právě on vyvraždil její rodinu. Ale co když na to přijde? Není hloupá. Určitě se to někde provalí. A co když se Synagog doví, že jeden člen té rodiny žije? Bude usilovat o její krk a tím by ji vystavil smrtelnému nebezpečí. Existovalo jediné východisko-musel ji zabít! Otázkou bylo, kdy to má udělat? Teď by byla ideální příležitost. Jenže teď nebyl připraven ji zabít. Teď mu jí bylo líto.

Až po sedmi dnech se s ní opět setkal. Potkali se na pohřbu její rodiny. Před hloučkem plačících lidí oděných v černém ležely tři rakve. Dvě rakve měly hnědou barvu, pouze ta poslední byla bílá. Na víku každé rakve spočíval věnec s černou stužkou.
V čele hloučku lidí stál kněz a odříkával jakousi modlitbu.
Adrian se otočil a kráčel pryč. Neměl rád pohřby. Nesnášel ty křesťanské kecy, které byly při pohřbu předčítány z Bible, o tom, jak lidská duše dojde spasení u Boha. Stejně to nebyla pravda. Byl to jen způsob, jak se postavit smrti tváří v tvář. Byla to iluze, které lidé chtěli uvěřit, když jim zemřel někdo blízký, nebo když oni sami leželi na smrtelném loži.

Příští dva měsíce se Adrian utápěl v žalu. Sherry se odstěhovala pryč. Nechtěla už nikoho vidět. Ani jeho samotného. Chtěla zapomenout na minulost. Tohle Adrian znal moc dobře. Sám tohle prožil. A pak se z něj stal vrah. Brutálně vraždil nevinné lidi. Považoval to za umění. Co když se něco podobného stane i s Sherry? Co když se bude chtít pomstít? Co když najde vraha své rodiny? Vždyť tím vrahem byl on sám. Musel Sherry najít a zabít ji! Nebo on sám zemře její rukou.

První místo, kde se rozhodl Adrian hledat, byl New York. Zde, v jednom zapadlém krámku, vyučoval tokijský učitel bojových umění, jmenoval se Shirley Carpenter. Před devíti lety učil i jeho samotného. Bylo velice pravděpodobné, že bude zaučovat i Sherry.
Ihned při vstupu do krámku Adriana udeřila do nosu ostrá vůně všemožného koření. Rozhlédl se kolem sebe. Nic se nezměnilo. Všechno bylo úplně stejné, jako před devíti lety. Stejný chaos. Ze stropu visely různé tokijské ozdoby a každý kus nábytku byl zahalen jakýmisi hadříky s draky a jinými tokijskými ornamenty.
„Je tu někdo?“ zavolal Adrian nejistě.
Nikdo se neozýval, zkusil to tedy znovu: „Haló! Je tady někdo?“
Odkudsi zezadu se ze tmy a jemného oblaku dýmu vynořila malá postava tokijského učitele. „Hledáš mne, nebo jdeš za tou dívkou?“
Adrian se otočil a uklonil se. „Hledám tu dívku, můj učiteli.“
„V tom případě, pojď vedle,“ odpověděl Shirley a ukázal svým kostnatým prstem na dveře vedoucí do místnosti, kde Adrian před devíti lety trávil většinu svého času. Tu místnost tvořil pouze růžový kulatý koberec po jehož stranách byly rozmístěny polštářky různých barev.
„Posaď se zde, Adriane.“
Adrian poslechl. Jeho učitel si sedl naproti němu do tureckého sedu a začal: „Máš v duši zatmění, viď?“
„Ano. A nejen v duši, ale i v srdci.“
„Srdce je pouze fiktivní záležitost. Ty musíš věřit pouze své mysli a instinktům.“
„To není nic, co bych nevěděl…“
Tokijský učitel nepatrně zvýšil hlas: „Tak se podle toho řiď!“
„Snažím se, ale zamiloval jsem se.“
„Do té dívky? Myslím, že se jmenuje Sherry.“
Adrian přikývl.
„Potkal ji stejný osud jako tebe. Musíš se umět vžít do její situace.“
„Byla tady?“
„Ano. A naučil jsem ji to samé, co tebe. Chce se pomstít.“
„A vy jí v tom pomáháte?“
„Ne, pouze ji vedu. Je to křehká žena, potřebuje vedení.“
„Kde je teď?“
„Je na místě, kde ji nenajdeš. Až bude správná chvíle, zaútočí a dostane tě.“
„Ona už ví, že jsem zabil její rodinu?“
„To ne, ale je jen otázkou času, kdy na to přijde. Není hloupá.“
Adrian se postavil na nohy. „Řekněte mi, kde je.“
„To nejde. Už jsem ti to říkal.“
„Měl jsem vás rád.“ Nato vytáhl z pouzdra za pasem pětačtyřicítku a vystřelil. Ještě dlouho poté se jeho učiteli kouřilo z hlavy. Ale nebylo to proto, že by tak moc přemýšlel…

Adrian věděl, že Sherry dříve či později přijde učitele navštívit, proto se rozhodl počkat v jeho krámku. Přemístil se však do jiného pokoje. Nechtěl cítit ten smrad učitelovy mrtvoly. Neměl to rád. Ve vedlejším pokoji se tedy posadil na pohovku a pustil si televizi. Tři hodiny přepínal televizní kanály a koukal na všemožné nudné, či méně nudné pořady. Strávil tři dlouhé hodiny čekáním na Sherry. A teď se dočkal. Přišla. A nemohla uvěřit svým očím, když Adriana spatřila. „Basile, co tu děláš?“
„Ale, no tak. Nedělej, že nic nevíš.“
„Tak to tedy nevím.“
Basil vypnul televizi a hodil dálkové ovládání na podlahu. „Nejmenuji se Basil. Jsem Adrian Torch.“
„To není možné!“ Sherry v šoku couvala zpět. „Ale vždyť jsem ti byla na pohřbu.“
„Já vím. Kde jsi teď byla?“
„Na to ti nemusím odpovídat!“
„Byla jsi u Synagoga, nemám pravdu?“ odtušil Adrian.
Sherry souhlasně pokývala hlavou.
„To on zařídil můj pohřeb. Byl to jeho nápad nechat mě mrtvého. Vždyť přece zákon se vztahuje jen k živým lidem. A já jsem oficiálně mrtvý. A proto můžu páchat všemožné zločiny.“
„Ale ty přeci nejsi zločinec!“
„Jsi tak naivní. Naposled jsi mě viděla na maturitním večírku. Od té doby se hodně změnilo. Ty sis nevšimla, kolik neoblíbených profesorů umřelo. Vrah mých rodičů umřel. I moje sestra musela zemřít. A to jen proto, že všichni něco tušili a mohli být hrozbou. Proto jsem krátce po maturitě zemřel.“
„Jsi vrah. A tebe já jsem milovala?“
„Tomu se říká smůla. Už víš, kdo zabil tvou rodinku?“
„Ne. Ale Synagog mi slíbil, že na to přijde a nechá mě toho vraha zabít.“
„V tom případě pro tebe mám jedno malé tajemství. To Synagog si mě najal, abych zabil tvou rodinu. A já jsem to udělal.“
Sherry po jeho slovech bez váhání vytáhla kolt, kterým Adrianovi mířila na čelo.
Adrian se tomu zasmál. „Ten samý jsem od Synagoga dostal taky. Ale nefunguje. Takhle si tě vyzkouší, víš? Postaví tě do smrtelně nebezpečné situace s rozbitou zbraní a sleduje, jak si poradíš. Ovšem teď si neporadíš, protože já mám funkční zbraň.“ Vytáhl svoji pětačtyřicítku a zamával s ní před Sherry, která, smířená se svým osudem, svoji zbraň odhodila. „Zabiješ mě teď?“
„Bohužel.“ Adrian stiskl spoušť. Kulka vyletěla z hlavně a zaryla se Sherry do čela. Její mrtvé tělo se skácelo na podlahu, přičemž shodilo z jedné skříňky sošku, jež v Tokiu symbolizovala smrt.
Hezký pohled.

O dvě hodiny později dostala policie telefonát o dvou mrtvolách v jednom malém New Yorském krámku. Zanedlouho poté se kolem toho krámku sjelo plno policistů, doktorů i novinářů, kteří našli v krámku na pohovce sedět dvě postavy, mužskou a ženskou. Obě postavy byly po smrti. Mrtvá žena měla ruku položenou na rameni muže a muž objímal ženu kolem pasu. Oběma na čele zůstala zaschlá krev po výstřelu. Na stěně bylo jejich krví napsáno: Umělec se vrátil!
Policie tuto sérii vražd vyšetřovala už necelých sedm let. A pořád nevěděli, o koho se jedná. Jenže tentokrát jim Umělec zanechal stopu - tip na Synagoga.

Škoda, že Adrian nemohl vidět, jak Synagog křičí jeho jméno, když ho policie zatýká. Mohla to být docela sranda.

Policie vtrhla do jeho domu v okamžiku, kdy to nejméně očekával – při pohlavním styku s jednou ze svých prostitutek. Policisté ho od ní odtrhli, nasadili mu pouta na ruce a posadili jej nahého do auta. Za celou tu dobu ze sebe, šokován, nevydal ani hlásku. Teprve na stanici konečně otevřel pusu. „Co se děje?“ zeptal se tupě.
„Dostali jsme na vás tip. Vražda Michelle Torchové, Tommyho Bannera, Timothyho Poppera, May Neilové, Shirleyho Carpentera a spousty jiných. Říkají vám ta jména něco?“
„Samozřejmě, že ne! Za koho mě máte?! Já nejsem vrah! To udělal…“ Synagog se zarazil. Nemohl prozradit Adrianovo jméno. Musel by jim pak vyzradit úplně všechno. Jak Adriana oficiálně nechal zemřít a najal si ho jako vraha.
„Kdopak to udělal?“
Ale, koho to zajímá?! Když už má jít do vězení, ať tam dostane i Adriana. „Udělal to Adrian Torch.“
„Tak Adrian Torch, jo?“ Strážník se podrbal na bradě. „Ale pokud já vím, tak Adrian Torch je mrtvý.“
„Je živý a zdravý! To on si říká Umělec!“
„A jak to všechno víte?“
„Najal jsem si ho. Vraždil pro mě!“
„No, dobrá. Najdeme a vyslechneme ho. Ale zatím vám z toho kouká přinejlepším doživotí.“

Ale to se Adriana netýkalo. Nikdo ho nemohl najít. Ne teď, když měl novou identitu a nový život. Na jednom velice řídce osídleném ostrově si našel ženu, založil rodinu a opaloval se před svým domem na sluníčku. Žil nyní ideálním životem.
Všechno, co má svůj začátek, má však i svůj konec. Proto i tenhle ideál nebyl věčný.
Jednoho krásného, slunného dne Adrian zažil další životní katastrofu. Když se vrátil z rybaření, našel doma něco, co by raději v životě nechtěl vidět. Ze stropu na tenkých provázcích visely tři hlavy. První patřila jeho ženě a zbylé dvě jeho synům. Někdo ho našel a teď se mu mstí. Ale kdo to mohl být. Synagog byl ve vězení. Sherry mrtvá. Možná si Synagog někoho najal z vězení, aby ho vystopoval a zabil.
Adrian vzal do ruky nůž a pomalu se plížil po svém domě. Někde se ten vrah musel schovávat. Jestli ho vidí, určitě se pase pohledem na nejistého Adriana Torche, na muže, kterého nikdy před tím nic nerozhodilo. Ten nyní stál v kuchyni a vyčkával, jestli neuslyší nějaký zvuk, jímž by se vrah prozradil. Nic neslyšel. Nic až na zvuk kapající vody na podlahu přicházející z vedlejší místnosti. Šel se tam podívat. Zmýlil se. Na podlahu nekapala voda, nýbrž krev. Tři těla visící přivázaná za nohy. Adrian padl na kolena. Složil hlavu do dlaní a plakal jako malé dítě. Jeho pláč však neměl dlouhého trvání. Někdo mu přiložil k temeni hlavy zbraň. Cítil chlad oceli, z níž byla zbraň zhotovena.
„Kdo jsi?“ zajímal se.
„Jsem tvůj kat. A myslím, že jsem si se Synagogovou zkouškou poradila bravurně, nemyslíš?“ odpověděl ženský hlas.
Adrian si nemohl vzpomenout, o čem ta žena mluví. Nemohl její větu nikam zařadit. Ve které etapě jeho života se zapletl s nějakou ženou? „Já nevím, o čem to mluvíte.“
„Nedělej ze sebe blbce Adriane. Vyvraždil jsi celou moji rodinu, vše na čem mi v životě záleželo.“
Sherry. Už si vzpomněl. Ale jak je to možné? Sherry měla být mrtvá. „Jak je možné, že ještě žiješ? Zabil jsem tě.“
Sherry vystřelila. Adrian se svalil na podlahu. Zemřel. „Celou dobu jsi byl vedle,“ pronesla nakonec k Adrianovu nehybnému tělu a odešla ven z toho domu. Odcházela k přístavu, kde na ni čekal Synagog. Společně pak odpluli do Ameriky.


Konec
@


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 25.03, 13:31 - Dr.Str.
 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866