Nokturno.net / tvorba / dílko

Kráčí sama, kráčí mokrým blatem.
Kráčí po místě pro mnohé kulty svatém.
Kráčí černým nočním dávným světem.
Kráčí a měsíc kyne z výšek všem svým dětem...

Přišla tam, kam chtěla, kam ji cesta svedla.
Poklekla na jeho hrob a celá útlá zbledla.
Milovala ho a on byl její modla
a v ten den co zemřel obloha jí zrudla.

Zapálila svíčku, obětnou jen pro něj.
Spálila se voskem trochu, noc je černý zloděj.
Utřela si slzy, spomínky tak bolí,
ať jí ho Búh vrátí, promění v kohokoliv!

Při uchu slyší šepot: "Tiše lásko, tiše.."
a milióny motýlkú pocítila v břiše..
Pak pocítila ješte chlad z paralerní říše.
Vypil její krev jak ze zdobené číše.

Položil ji ješte teplou na svúj kamenný hrob..
Žádala ho zpátky a probudila zlo...
Do vlasú ji zapletl mokré hřbitovní kvítí
než posledníkrát vydechla, spatřila jak jeho očí svítí...
Temně a daleko.