Nokturno.net / tvorba / dílko

Tels držel nůž a pomalu jím jel dolů. Žena křičela bolestí. Opodál jiná žena, která právě podřízla muži tepnu, křičela rozkoší. Sklepením se nesl křik a zvuk lámaných kostí. Tels rychle přiskočil k odvodňovacímu kanálu a otevřel stavidlo. Pak se vrátil k porcování zaživa.
Dina na tohle čekala. Už to potřebovala. Stála celá nahá ve velké a prázdné nádrži na vodu, když vtom uslyšela známý zvuk. Za chvíli se začala nádrž plnit sytě rudou tekutinou. Sklopila hlavu do vodopádu, který bazének zásoboval další a další krví. Jakmile proud vody ustal a dolů spadla jen sem tam nějaká ta kapka, ponořila se to lázně úplně. Po hodině čachtání vylezla ven. Byla celá od krve. Podívala se do připraveného zrcadla. Viděla, jak jí začínají padat vlasy, jak se prodlužují končetiny. Kůže praskala. Z půvabné a okouzlující se v okamžiku změnila na ošklivou a hrůzostrašnou. Rozběhla se jednou z chodeb. Na konci ji čekalo jídlo-vystrašené a na její vkus až moc živé. Sto lidí najednou zařvalo hrůzou. Jejich řev zanikl v hluku z ostatních sklepů.
Torn se zamračil. „Takže Com je mrtvý?“ Deset hlav přikývlo. „Do prdele,“ ulevil si. „Co teď? Potřebujeme, aby nás bylo dvacet. Kolik nás je? Patnáct! Hodlá chcípnout ještě někdo?“ „Ale ne všichni zemřeli,“ zkusila ho potěšit Lem. „Ano, dva zdrhli.“ Podíval se na svých deset podřízených, jakoby zkoušel odhadnout, kdo ho naštve tentokrát. „Kde je zbytek?“ zeptal se. V odpověď zařehtal kůň. Všichni spěšně vyběhli ven. Na zemi vedle koně ležel Im. Jeho záda připomínala jehelníček. „Co se stalo?“ zajímal se Torn. „Oni…lovci lebek…“ s těmito slovy Im zemřel. „Jste neschopní idioti!“ začal Torn. „Copak chcete chcípnout všichni? Sice se každým úmrtím zvyšují podíly nás ostatních, ale taky nám to snižuje šanci, že to zlato získáme! Jedenáct! Kurva!“ Lem chtěla něco říct, ale Dart ji chytil za ruku a naznačil jí, že to nemá cenu. Znal Torna moc dobře a věděl, co dokáže, když se naštve. Celou noc se zbytku týmu zdálo, že Torna slyší přecházet před jeskyní a nadávat. Ráno byl pryč. Em to pochopil jednoznačně, akce se ruší. Proto vyběhl ven a započal přípravy na odjezd k Tunelu. „Ty někam jedeš?“ Em spadl z koně. Naproti němu stál Torn a byl celý od krve. Nemusel se ptát, kde byl, tušil to. Lovci lebek ztratili nejmíň patnáct bojovníků.
Tornův příjezd oživil debatu o jeho sebeovládání. V tomto ohledu se družina dělívala na dva tábory. Ten první, v čele s Dartem, nepovažoval náhlé výbuchy vzteku svého velitele za neškodné. Ostatní si tím už tak jistí nebyli. Vypadalo to, že se obě skupinky zase pohádají a dají tím Tornovi další důvod k nadávkám. Sám Torn dávno věděl, o čem se po večerech baví jeho družina. Někdy si sednul a z povzdálí s úsměvem poslouchal. Bylo dobré vědět, co si o vás ostatní myslí. Zabrání to případné vzpouře. Dnes ale pro ně měl jinou zábavu. „Projděte si mapu a zkontrolujte výbavu. Zítra to začne,“ oznámil, když se (už umytý) vrátil. Dart se v duchu usmál. Konečně!
Ráno, ještě než vyšlo slunce, stáli všichni před jeskyní připraveni k akci. Bylo poznat, že někteří se na úkol netěší. „Mohli bychom se třeba vrátit a získat tak nějaké posily,“ navrhl Det. Helen se na něj podívala; okamžitě zmlkl. Torn zavelel a jedenáct koní se rozjelo do lesa. Cesta byla nudná, místy si slunce prodralo cestičku až na zem, jinak cestovali v pološeru. Kolem poledne se zastavili u potůčku, aby dali odpočinout bolavým zadnicím. Dart si začal přebrušovat svůj meč. Očividně by raději pokračoval v cestě. Jejich pauzu přerušil děsivý řev. Torn se rozhlédl po svých lidech. „Kde je Bak?“ „Šel se vymočit,“ odpověděla Rix. „Proč to chceš – Do prdele!“ Torn spolu s Lem a Dartem vyběhli za Rix. Když ji dohonili, klečela nad Bakem a vzlykala. Lem odvrátila pohled, Dart se zamračil. Bak ležel na zemi a víc než člověka připomínal větrem ohlodanou sochu. Jeho kůže měla šedivou barvu a místy byly vidět jeho kosti. V obličeji se zračila bolest. Torn sáhl po meči. „Co chceš dělat?“ zeptala se Rix zděšeně. „Musí zemřít“ „Ale-“ Čepel přeťala Bakův život. Rix se nadechla a chystala se něco říct. Pohled do očí svého velitele ji od toho odradil. „Jdeme zpátky,“ přikázal. Nemohla tomu uvěřit. Chvíli stála a dívala se na bezhlavé tělo. Když na ni Dart zavolal, věnovala mrtvému ještě jeden pohled a následovala ostatní. Ani ji nenechali vydechnout, musela nasednout na koně a rozjet se za nimi. Zbytek dne strávili na cestě. Nikomu se nechtělo moc mluvit a jízda byla nejlepší důvod jak to nedělat. Večer, krátce po setmění se zastavili. Dart vybral vhodné místo, kde nebyly stromy tak hustě u sebe a přikázal rozbít tábor. Torn od Bakovy smrti nepromluvil a, ačkoliv to nejprve jeho podřízení uvítali, nyní jim jeho hlas začínal chybět. Byli zvyklí na nadávky a najednou je neslyšeli. Bylo to, jako když se ocitnete zčistajasna na svobodě. Tou nenadálou volností můžete zešílet. Rozdělali oheň a shlukli se kolem něj, aby se ohřáli a mlčky vzpomněli svého druha. Jen Torn seděl daleko od zdroje tepla. Tak daleko, že se k němu dostal jen malinký zlomek světla. Pozoroval hvězdy a přemýšlel o osudu jejich poslání. „Vždyť to jsou hvězdy!“ Torn se otočil. Dart užasle zíral skrz koruny stromů na temnou oblohu. „Děláš, jako bys je viděl poprvé.“ Dart si přisedl a podal mu hrnek s krávou (nechtějte vědět původ názvu ani složení tohoto nápoje…-pozn. autor). „Měl by jsi to taky zkusit,“ řekl mu. „Zkusit co?“ Dart ukázal nahoru. „Radovat se z maličkostí.“ Torn se na něj nechápavě podíval. „Rovnováha jménem život,“ dodal Dart. „Ta kniha je zakázaná.“ „Ano, ale jenom v Suonu, jinde ji číst můžu.“ „Nechápu, proč jsi to vůbec dělal.“ „Víš, ta kniha mě učí být klidným a zbytečně se nerozčilovat.“ „Nech toho, slyšel jsem to už tisíckrát. Abys věděl, teď máme důležitější věci na práci než jen debatovat o náboženství.“ „Poslouchám.“ „Chci upustit od našeho poslání.“ Dart přikývnul. „Ty se nedivíš?“ „Ne.“ „Jak to?“ „Viděl jsem tě, když jsme našli Baka. Už tehdy tě to napadlo.“ „Ano. A hned zítra to taky udělám, řeknu všem, že je konec.“ Vrátil Dartovi prázdný hrnek a uložil se ke spánku. Dart ještě chvíli obdivoval hvězdy a pak si šel lehnout taky.
Slunce už bylo dvě hodiny na obloze a členové týmu si kontrolovali výzbroj nebo se nudili. Všichni čekali na Torna. Lem ho chtěla jít hledat, ale Dart to zakázal. Když se Rix zmínila o tom, že by třeba nemuseli čekat, rozkřičel se na ni. Konečně se zpoza jednoho stromu vynořil Torn. Vypadal unaveně. Šaty měl roztrhané a přes rameno něco nesl. „Sloník,“ vydechl Dart a usmál se. „Helen, rozdělej oheň, bude se podávat čerstvé maso.“ Helen poslechla a jakmile dala kus Sloníka nad plameny, roznesla se táborem vůně pečeně. Rix zamračeně sledovala Heleninu kuchařskou činnost. „Co to má znamenat?“ zeptala se. „Jen to, že se akce ruší.“ Všichni zůstali stát jako opaření a zírali na Torna. Jen Dart tepelné zpracování oběda a nevšímal si nově vzniklého problému. „To nemůžeš!“ odporovala Rix. „Ale můžu.“ „Jsi hnusný prolhaný hajzl, sliboval jsi nám bohatou odměnu. Co z toho teď budeme mít?“ „Co třeba život?“ zkusil Torn. „Život?“ „Ano, je nás tolik, že bychom při provedení akce patrně zemřeli všichni.“ „Ale jistou šanci na úspěch máme, ne?“ „Nechci to riskovat.“ „Chceš, jsem si jistá, že chceš. Jen o tom ještě nevíš. Buď to uděláme s tebou nebo bez tebe. Ale jestli odmítneš splnit svůj slib, zabiju tě.“ Maes vytasil mačetu. „To těžko,“ procedil skrz zuby. Náhle se objevil záblesk světla, který byl následován pachem spáleniny. Maes se zhroutil na zem s dírou v břiše. „Pozemské zbraně jsem vám zakázal,“ řekl zcela klidně Torn. „Sklapni!“ zaječela Rix. „Máš tu smůlu, že byl Bak můj přítel. Proto tě nezabiju, ale nechám to na zdejší přírodě. Takže,“ otočila se ke zbytku týmu. „Kdo jde se mnou pro zlato?“ Dart sledoval, jak se všichni pozemšťané přidávají k Rix. „Ty s námi nepůjdeš?“ zeptala se ho Rix. Zavrtěl hlavou. „Tak tu chcípni. A co ty, Lem? Chceš být naživu a bohatá?“ „Jdi do prdele!“ Rix se usmála. „Jak libo. Nic jim tady nenechte, ani krabičku se sirkama.“ „Ta děvka!“ vykřikla Lem, když Rix s ostatními zmizela za stromy. „Klídek, však ona zemře dřív než my,“ pokusil se ji uklidnit Torn. „Tam, kam se vypravila, je potřeba víc než jenom pět lidí, byť by byli sebelíp vyzbrojeni.“ Lem se na něj nechápavě podívala. „Ty jsi nám o tom hradu neřekl všechno.“ „No, možná, že jsem na něco zapomněl...“ přiznal se Torn. „Teď už je to jedno. Každopádně je nic pěkného nečeká.“
Rix se zděšeně ohlédla. „Slyšeli jste ten zvuk?“ „Jaký,“ zeptala se Tyn. „Ale nic. Asi mi ten les už leze na mozek.“ Elm seskočil z koně. „Přestávka!“ „Žádnou pauzu jsem nepovolila!“ rozčilovala se Rix. „A ty si myslíš, že tě budeme poslouchat? Drahá Rix, tím že jsi sebrala velení Tornovi ještě neznamená, že jsi ho nahradila. Já si dám pohov a jestli chceš, můžeš mě klidně zastřelit. Jsem si jistý, že vám chybět nebudu. Vy čtyři jste tak dokonalí, že to zvládnete i beze mě.“ Rix chvíli zápasila s touhou rozstřílet jeho hlavu na kaši. Nakonec však usoudila, že má pravdu, bez hlavy jim bude k hovnu. Zamračený obličej vystřídal nepatrný úsměv. Mlčky seskočila na zem a protáhla se. Vražda Elma se odkládá na konec mise. Vtom se ozval smích. Otočili se po směru hlasu. Tels se přikrčil a velmi opatrně se odplazil. Měl štěstí, že svůj smysl pro humor zkrotil. Při představě, jak budou ti lidé vypadat za dva dny se nevydržel nesmát moc dlouho.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Helen. „Nejspíš bychom se mohli tak dva tři dny kochat krásami této planety a pak vypadnout. Navrhuji Tragedion, to je jedna z planet podporující zločinecký řád.“ „A smějí tam ženy?“ zajímala se Helen. Legenda jménem Tragedion se šířila nadsvětelnou rychlostí. „To je trošku problém,“ připustil. „Oficiálně ano, ale prakticky tam žádnou nenajdete.“ „Takže-“ „Ano, ta legenda nelže, ale nemusíš ji tady rozvádět, aby se Lem v noci nebála.“ „Já-“ začala Lem, ale Torn ji přerušil. „Je to pro tvé dobro.“ „A co třeba M-365?“ navrhl Dart. „Tu neznám“ „Denně na ní zemře 6 milionů obyvatel násilnou smrtí. Je až s podivem, že ji týdně navštíví miliarda lidí. A to je jen můj hrubý odhad. Na M-365 neexistuje zákon. Tamní vládce má neomezenou moc a styky takřka s každým zlodějem v galaxii.“ „To už zní líp,“ usoudila Helen. Z debaty je náhle vyrušil děsivý řev. „Co to bylo?“ zeptala se vystrašená Lem. „Velký sloník,“ informoval ji Dart. „A jak vypadá ten V-“ Z lesa se vynořilo dvoumetrové zvíře podobné kdoví čemu (nechci omezovat vaši fantazii) a s řevem se vrhlo na skupinku. Všichni se dali na útěk. Torn chvíli kličkoval mezi stromy a když si byl jistý, že ho nikdo nenásleduje, pomalu se vrátil zpátky. Posadil se na kámen a čekal. Jako první se objevil Dart. Vypadal, že mu nic není. „Kam běžel?“ Torn jen pokrčil rameny. Dart se opřel o strom a zapálil si ciganretu (viz. Kráva).
Helen se zastavila až po půlhodině běhu. Zcela neprofesionálně padla na zem a těžce oddychovala. Ještě nikdy neviděla Velkého Sloníka takových rozměrů. Ona vůbec sloníky vídala spíš na talíři. A když vás honí oběd, není to nic příjemného. Pomalu vstala a vydala se hledat ostatní. V lese to bude těžké, ale když půjde po svých vlastních stopách, mohla by se dostat do tábora. Slunce rychle zapadalo, takže přidala do kroku. V noci mohla narazit na lovce lebek a to by moc příjemné nebylo. Obzvlášť když nemá žádnou zbraň.
Lem se ohlédla. Sloník byl vytrvalý. Zatímco běžela, přemýšlela o tom, který magor Sloníky pojmenoval, a zvažovala své šance na přežití. Sloník se najednou octl jen kousek od ní. Cítila jeho horký dech. Stálo ji to hodně sil zrychlit, aby se Sloníkovi vzdálila. Ten naopak nejevil žádné známky únavy. Les začínal řídnout. Byla u konce s dechem a bylo jasné, že na volném prostranství ji dohoní. Vyklopýtala ven. Ještě uvidím poslední západ slunce, pomyslela si, když vyklopýtala z lesa. Už nedokázala běžet. Lehla si, zavřela oči, čekaje smrt. Ta však nepřicházela. Pomalu se začala šourat zpátky, připravena však okamžitě utéct. Nebylo třeba. Sloník ležel deset metrů od louky. Kopla mu do hlavy, nepohnul se. Lem si tedy na jeho těle ustlala. Za poslední týden to bylo nejměkčí spaní.
Když se Dart probudil, všiml si několika věcí. Slunce ještě nevstalo, Torn už ano, spal-li vůbec, a Helen se vrátila. Ani ji Sloník nepronásledoval. Takže to musela odnést Lem. Chudák, pomyslel si. „Co teď?“ „Počkáme,“ navrhla Helen. „Ne,“ řekl Torn. „Jestli přežila, což nepředpokládám, nebude mít dost sil, aby se vrátila. Sloník toho vydrží hodně. Doufejme, že tenhle nerad běhal.“
Zatímco její druzi se vydali na záchranou výpravu, Lem se nasnídala. Jedno se Sloníkům upřít nedá. Chuť jejich masa je jedinečná. Po jídle chtěla jít do tábora, ale místní kmen lovců lebek s tím nemohl souhlasit. Když na Lem zaútočil první z bojovníků, odnesla to ošklivým šokem a on zlomeným vazem. Jakmile se však začalo objevovat víc a víc lovců, stávalo se občas i to, že nějakou tu modřinu či škrábanec dostala i ona. Nakonec ji přemohli (spíš jen díky počtu než bojovností)…
„Sloníka bychom měli, teď by to chtělo ještě Lem.“ řekl Dart. „Nebude daleko,“ konstatovala Helen. „Myslíš?“ Torn se usmál. „Když dokázala uhnat tak velkého sloníka, může být kdekoliv. Podívejte, tady chybí kus nohy. Sloníci jsou velmi energetičtí. Kdepak, Lem už nenajdeme.“ „Co teda budeme dělat?“ K úžasu Darta i Helen Torn pokrčil rameny a ukázal na mrtvé zvíře. „Dá si někdo kousek?“
Lem se probrala přivázaná u kůlu. Dlouhou vteřinu doufala, že se jí to zdá. Že ta hádka odehrávající se opodál je jen další malá roztržka mezi Tornem a někým z týmu. Po otevření očí její myšlenky nabraly zcela jiný směr. Do prdele, blesklo jí hlavou. Náčelník lovců se vztekal a rozhazoval rukama. Naproti něj stál vysoký hubený muž od třiceti do sta let (postavou na třicet, barvou vlasů na sto) a něco náčelníkovi vysvětloval, ukazuje přitom na stádo dvaceti krávám podobných savců. Došlo jí to velmi rychle. Ten člověk si chce koupit nějaké odchycené lidi. Napadlo ji pomodlit se, ale okamžitě to zavrhla. Vždyť ani neví, jaký bůh (samozřejmě smyšlený) vládne této planetě. Hádka ustala. Teď jsem v hajzlu, napadlo ji. „Dobrý den, slečno.“ Otočila hlavu tak, aby viděla na majitele hlasu. Byl jím onen muž neidentifikovatelného věku. „Odpusťte mi mé způsoby, ale to víte, nějak Vás musím donutit poslouchat.“ Chtěla mu odpovědět, kam si to svoje „odpusťte“ může strčit, on ji však zarazil. „Na otázky času dost. Nyní pojďte se mnou, prosím.“ Najednou měla ruce volné. Podívala se opačným směrem než jí ukazoval Tels. „Být Vámi, nepokouším se utéct,“ řekl a usmál se jejímu zděšenému pohledu. Poslechla ho. Definitivní tečku za nadějí na (alespoň) rychlou smrt udělal mřížovaný vůz stojící na cestě. Překvapená samotnou existencí lesní cesty, nastoupila dovnitř. Doufala, že už se většího údivu nedočká. Čtyři sedící postavy ji vyvedly z omylu. Rix se na ni zašklebila. „Tak tebe taky?“ Tels dal pokyn neviditelnému vozkovi a vůz se rozjel ke svému cíli. Nutno podotknout, že velmi zajímavou rychlostí. Snad to bylo tím, že měla Dina hlad.
Torn se mračil na stopy v zemi. Otisky bot se míchaly s otisky bosých nohou. „Řekni, že to nebyla Lem,“ prosila Helen. Podíval se na ni. „Jestli to byla ona, žije.“ „Jak to můžeš-“ Dart ji poplácal po zádech. „Ty jsi toho o lovcích lebek moc neslyšela, že?“
„Co tady proboha děláte?“ Rix se usmála. „To co ty. Sedíme a čekáme.“ „Ale vždyť jste chtěli-“ Rix jí dala ruku před ústa. „Tohle patří k našemu plánu,“ vysvětlila. Lem nic nechápala a zřejmě to na ní bylo vidět, neboť ji Rix obdařila jedním z pohledů říkající „až přijde čas...“ Vůz se najednou s trhnutím zastavil. „Prosím, panstvo, jsme u cíle,“ řekl ten člověk, co si je koupil, a otevřel dveře. Lem rozpačitě seskočila na zem a rozhlédla se kolem. Byli na konci lesní cesty. Stromy dolů propouštěli slunce jen neradi, ale i tak se dal poznat obrys kamenné pevnosti. A čím déle na hrad Lem zírala, tím se zdál být blíž. Nakonec se jeho vnější hradby octly jen pár centimetrů od jejího nosu. Být překvapená neměla čas, někdo ji šťouchnutím do zad přinutil vejít do objevivších dveří. Chodba byla plná pavučin a vlhkosti. Jediným světelným bodem byla malá tečka v dálce. Tels se chopil úlohy hostitele a průvodce. „Tudy, prosím.“ Jak Lem po chvilce zjistila, vlhký kámen není vhodný pro rychlejší pohyb-několikrát uklouzla a málem spadla. Ke svému zděšení ji napadlo, jestli není vlhkost záměrná. Ještě nemohla vědět, že má pravdu. Objevili se v místnosti se stovkami svící a velkým stolem plným pečeného masa (nepochybně ze sloníků). Tels jim nabídl „něco malého k zakousnutí“ a odešel. Všichni se okamžitě pustili do jídla. Cpali se jak nejrychleji mohli. Pravděpodobně považovali maso sloníků za neodolatelné. I Lem se kdysi zdál nadívaný sloník jako ta nejlepší lahůdka, ale ani v dobách, kdy by si nějaké to sousto dala, by tak nehltala. Bylo to divné. Zanedlouho se ukázal její odmítavý postoj k pokrmům štěstím. Jako první se začal dávit Elm. A ostatní následovali jeho příkladu. Jakmile omdlela i Rix, otevřely se dosud zavřené a tím i zcela skryté dveře. Z nich vyšli tři muži. Jednoho Lem poznala. „Odneste je do špajzu,“ přikazoval Tels a mnul si ruce. Sluhové postupně se všemi zmizeli za třiceticentimetrovým kusem železa. Lem nebyla tak hloupá, aby se snažila je sledovat. Radši se vydala směrem odkud přišla. Ven to šlo hůř, protože cíl jejího pochodu tentokrát nebyl označen svíčkami. Zato co chvíli klopýtla. Poslední zbytky světla se ztratily. Taky mohl ty svíčky někdo sfouknout, napadlo ji. To ovšem nebyla moc optimistická myšlenka. Zastavila se a naslouchala. Jediným zdrojem hluku byla voda kapající ze stropu.
Ozvaly se bubny a dusot stovky nohou. „Narozdíl ode mne, ty je znáš dokonale, co?“ podotkla Helen sarkasticky. Torn sevřel rukojeť nože pevněji.
Byla už téměř u dveří, když ji někdo poklepal na rameno. Prudce se otočila a (snad podvědomě) vymrštila nohu. Tels se poroučel k zemi a ona s ním, neboť podlaha nepřála kopům z otočky.
Helen zase utíkala. Ještě ani nestačila zapomenout na strach ze sloníka, a už se opět bála. Tentokrát za to mohli lovci lebek, kteří ji (narozdíl od sloníka) skutečně pronásledovali. Ačkoliv mezi nimi bylo bezpočet střelců, ani jednou se nepokusili za ní poslat nějaký ten otrávený šíp. To ovšem znamenalo jediné-chtějí ji živou.
Podobné štěstí jako Helen (tedy touha lovců po živé kořisti) neměli Torn s Dartem. Po počátečním úspěchu, kdy se jim podařilo část pronásledovatelů zabít, se na jejich stranu přiklonil nezdar. Nejprve byl Dart lehce raněn letícím šípem (jediným štěstím snad bylo to, že šíp nebyl otrávený), potom se octli v lovištích Velkých sloníků. Bohužel to poznali až podle hromady kostí. „Co teď?“ zeptal se Dart. „Vypadá to, že máme pokoj od lovců. Sem určitě nepřijdou.“ „Proč ne? Vždyť lebek je tu dostatek.“ Ozval se velmi nepříjemný zvuk lehce určitelný jako kručení v žaludku.
Helen se naposledy ohlédla, aby zjistila své šance na vyváznutí. Přitom zakopla o padlý strom. Během krátkého letu si nadávala za nepozornost a stihla se i pomodlit za nezlomení svých končetin. Pádem si zlomila vaz, čímž dokázala nesmyslnost modliteb.
Lem se probrala s bolestmi hlavy. Chvilku přemýšlela nad tím, proč vedle ní leží nějaký muž. Záhy se jí však paměť vrátila. Vzala za kliku od dveří, ale bylo zamčeno. Tels se pohnul. Lem zoufale zkoušela otevřít dveře. Nechtěla v tom odporném hradě zůstat už ani minutu. Pak ji napadlo něco naprosto šíleného, byť se jednalo o logické řešení. Opatrně, aby neuklouzla, se rozběhla chodbou nazpět.
Zvíře, které se před nimi objevilo vypadalo (a chovalo se) velmi hladově. Dart se podíval na svou nohu. I když bylo zranění nepatrné, pach krve musel přilákat spoustu dalších sloníků. „Jednoho ještě zvládnem,“ utěšoval ho Torn, avšak záhy se ukázala jeho slova jako mylná. Zanehlouho se totiž mýtina sloníky jen hemžila. Torn Dartovi potřásl rukou. Žádná poslední slova nebyla třeba. Dart pozvedl pěsti. „Tak pojďte.“ První sloník se rozběhl a skočil…
Tels držel nůž a pomalu jím jel dolů. Žena křičela bolestí. Opodál jiná žena, která právě podřízla muži tepnu, křičela rozkoší. Sklepením se nesl křik a zvuk lámaných kostí. Tels rychle přiskočil k odvodňovacímu kanálu a otevřel stavidlo. Pak se vrátil k porcování zaživa. O něco dál stála stovka vyděšených lidí v malinké místnosti. „Co to do prdele je?“ zeptala se Rix svých přátel, když se chodbou rozlehl řev a spěšné kroky. Odpověď se už blížila.


THE END

kaunaz.isa@centrum.cz