ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Osud

25.04.05 | Tomík, @, další tvorba | 2282 x | vypínač

Svět je plný lásky, nenávisti, sympatie, lhostejnosti, zrady, přátelství, naděje, utrpení, touhy a snů. Lidé na Zemi tyto city považují za samozřejmé. Některé city jim připadají krásné a některé zas odporné. Bohužel tomu nikdo z nich nemůže poručit. Otec všech těch citů, osud, si nevybírá…
Toto je opravdu zvláštní příběh. Stal se zvláštním hlavně proto, že vypráví o tom, jak se city vzepřely svému otci, což se stalo pouze jednou v celé historii lidské existence. A proč se to stalo? Hlavní příčinou byl mladý, zamilovaný pár. Dívka a chlapec. Ten chlapec se jmenoval Sheridan a jeho osudová láska Jean. Patřili k sobě o tom nebylo pochyb. Ale osud jim chtěl udělit velkou lekci…
Jednoho krásného dne, jak už to na začátku každého příběhu bývá, když spolu Sheridan a Jean seděli na lavičce v parku, je s uslzenýma očima sledovala Láska. Nemohla si pomoci. Ten pohled na dva zamilované lidi ji vždycky rozplakal.
„Zase brečíš?“ zeptala se jí její sestra Sympatie.
Láska sebou leknutím trhla. „Co tady děláš? Tady mám být jenom já!“
„Myslíš, že kdyby si ti dva nebyli sympatičtí, tak by spolu chodili?“
„Hm…,“ zamyslela se Láska. „Asi máš pravdu.“
„Asi určitě. Proč je pořád pozoruješ? Když jsi tak nebezpečně blízko, musí se pořád líbat. Dej mi taky trochu prostoru, aby si mohli jenom popovídat. Co ty na to?“
„Když já nevím. Osud mě sem poslal, abych jim dopřála šťastných chvil.“
„Tohle Osud řekl?“ divila se Sympatie.
„Jo, je snad na tom něco?“
„Něco podobného Osud dělá málokdy. Určitě něco chystá. Navíc, viděla jsem tady naši sestřičku Touhu.“
„To ale nic neznamená,“ namítala Láska, „touží po sobě, to je jasné. Vždyť se milují.“
„To si nemyslím, má drahá. Podle mě bude jeden z nich toužit po někom jiném.“
„Vrať se, Sympatie, tam, odkud jsi přišla a nech mě působit tam, kde mám.“
„Fajn.“ Nato se Sympatie rozprskla na miliardy malých světélkujících kousíčků. Láska dál stála na tom samém místě několik dalších hodin.

Tak, jak Sympatie zmizela, tak se také objevila na podivném místě zahaleném mlhou. „Otče!“ zavolala a čekala, kdo se ozve.
Místo odpovědi se jí před nosem zjevil vysoký muž s bílým plnovousem a vrásčitou tváří. „Copak si přeješ, dceruško?“
„Byla jsem se podívat za Láskou, jak jsi mi nařídil.“
„A na co jsi přišla?“
„Bere celou tu věc moc vážně. Měli jsme tam nechat našeho bratra, Přátelství. Aspoň by to nebylo tak složité. Láska bude bojovat. Myslím si, že náš plán je v troskách.“
„Není. Věř mi, zlatíčko, že není. Všechno to mám promyšlené. Když všichni budete dělat, co jsem vám nařídil, všechno vyjde, jak má. A jak si vede náš nováček, Lambert?“
„Myslíš bratra Zradu?“
„Jo, zrovna toho. Nechci vyslovovat jeho jméno. Příčí se mi to. Nemám rád zradu. Je mi ho líto, že na něj připadla tato úloha. Snad v ní nesetrvá dlouho.“
„Snad ne,“ přitakala Sympatie.
„Kolikátý v pořadí už je? Sedmý, osmý? Už nevím.“
„Je dvěstěčtyřicátý devátý,“ odpověděla.
Osud se zasmál. „Myslím, že už mi paměť moc neslouží. To je jedno. Ještě jsi mi neodpověděla, jak si vede.“
„Co jsem o něm slyšela, je ve svém oboru dobrý, ale prý Lásce leze moc do řemesla. Už si na něj nejednou stěžovala. Cokoli prý dá dohromady, to on nechá rozpadnout.“
„Jo, jo. Taková je doba, moje drahá. S tím už nic nenaděláme. Řídíme jen lidské city, ne jejich činy.“
„Máš pravdu, otče. Asi se za Zradou půjdu podívat.“ Sympatie zase zmizela v záplavě světélek.

Zrada právě stál ve školní třídě plné studentů. V zadní lavici seděla Jean. Dělala si do sešitu zápis, jak profesor diktoval.
„Čau, bráško,“ pozdravila Sympatie.
Zrada se na ni nevzrušeně podíval a oplatil jí pozdrav: „Ahoj. Nečekal jsem tě tu.“
„Já vím,“ usmála se Sympatie od ucha k uchu. „Co tady kuješ? Další zradu?“
„Moc dobře víš, co tady mám za úkol.“
„A viděla tě Láska?“ zeptala se šeptem, jakoby je někdo sledoval.
„Ne, na to si dávám moc velký pozor. A mimoto, nejmíň polovina lidí, kteří v téhle třídě sedí, podvádí své partnery.“
„Za to si můžeš sám, Lamberte.“
„Neoslovuj mě mým pozemským jménem. Víš, že to nemám rád?“ obořil se na ni Zrada. „Už je to šestnáct let, co jsem umřel a co tu působím, tak by ses konečně mohla naučit říkat mi Zrada.“
„Jo, jo. Myslíš, že je to tu lepší než na Zemi?“
„Nevím, nějak mi nesedí role Zrady. A taky si nemůžu zvyknout na to, jak pomalu tu ubíhá čas.“
„Tu roli Zrady sis vybral sám. Kdybys za svého života nepodvedl své dvě holky…“
Zrada sklopil zrak. „Nevyčítej mi to. Vím, jakou chybu jsme udělal. Ale Osud mi dal lekci. Vzal mi zrak, mou dívku a nakonec i život.“
„Jo, to je jeho úkol. Ale dokud s tímto nebudeš chtít opravdu seknout, budeš žít. A pokud s tím nepřestaneš nikdy, budeš žít navěky. A to je snad dobrý, ne?“
„Jo, pokud ti Osud nepřidělil právě Zradu.“
„No, tak já asi půjdu působit zase někam jinam. Vidím, že je tu opravdu napjatá nálada. Užij si to tady. Čau!“ Sympatie zanechala Zradu samotného napospas svým myšlenkám. Někdy měl opravdu velkou chuť s tímhle úkolem skončit. Moc dobře věděl, jak se člověk cítí, když ho zradí někdo, koho miluje. Sám si tím prošel. Proto nechtěl lidem působit bolest. Ale musel. Sám si to zvolil.
Zrada upřel zrak na Jean. Věděl, na co myslí. Myslela na chlapce. Jenže tím chlapcem nebyl Sheridan. Byl to někdo jiný…

Mezitím, v ten samý okamžik, v jiné třídě seděla na okenním parapetu Láska a sledovala Sheridana. Vedle ní seděla Naděje. Láska nemohl uvěřit svým očím, když ji spatřila. „Co tady, probůh, děláš?“
„Musím tu být. Taťka to chce.“
„Proč bys tady musela být? Nevidím žádný důvod k tomu, abys tu okouněla, tak odejdi!“
„Sestřičko, ten kluk miluje svoji dívku. Potřebuje naději.“
„Proč?“ nechápala Láska.
„To je prosté.“ Naděje seskočila z parapetu a zastínila Lásce pohled na Sheridana. „Ta dívka je víc než o rok starší než on, je krásná a on neí jediný, kdo o ni má zájem. Potřebuje věřit, že ho nepodvede.“
„Myslím, že už to chápu,“ odpověděla Láska Zamyšleně. „Ale proč nejsi venku? Tolik tě zas nepotřebuje.
„Ale ano. Spatřila jsem tady Touhu a Zradu. A jak sis mohla všimnout, nejsou v téhle třídě.“
„O čem to mluvíš?“ opět nepochopila Láska.
„Mluvím tady o tom, že ten kluk určitě tuší, že ho ta holka podvádí.“
„Ale ona ho nepodvádí! To bych snad věděla!“
„Právě, že ne. Ta Jean, nebo jak se ta holka jmenuje, nemiluje ani jednoho z nich. Sheridana milovala na začátku, ale teď ji ten vztah už omrzel. A co se týče toho druhého hocha, ten jí neposkytuje lásku, ale pouze potěšení.“
„O kterém z našich sourozenců teď mluvíš?“
„To, co ti teď povím, má zůstat tajemstvím. Zrada, Touha a Sex se proti tobě spolčili.“
„Parchanti!“ ulevila si Láska a zmizela.
Sheridan ve své lavici zavrtěl hlavou. Takový pocit ještě nezažil. Jeho láska k Jean nějak zeslábla. Teď měl plnou hlavu pochybností o Jeanině věrnosti. Ale protože poblíž stála Naděje, věřil, že se v ní nemýlí.

Něco tvrdého dopadlo na obličej Zrady, který se svalil na podlahu. Z prázdna nad ním vystoupila Láska.
„Co to děláš?“ tázal se Zrada a mnul si přitom rozbolavělou čelist.
„To se tě chci taky zeptat. Co to děláš?“
„Dělám to, co mám!“
„Vypadni odsud! Nech Jean na pokoji! Nenechám ty dva rozdělit!“
„Myslím, že už je pozdě, sestro. Jestli se Sheridan dozví, že ho Jean podvedla, neunese to břemeno a sám se s ní rozejde.“ Zrada se postavil na nohy a položil své sestře ruku na rameno. Láska jeho ruku odstrčila.
„Ale on to nezjistí!“
„Chceš ho nechat žít ve lži? To není podle tvého gusta.“
„Kde je Touha a Sex?“
„Sex se chystá na noc. A Touha by se měla tady někde potulovat.“
„Odejdi odsud!“ nařídila Láska svému bratrovi.
„Když to udělám, budeš tu jen ty. A když tu zůstaneš jen ty, nezamiluje se do Sheridana, ale do svého druhého přítele. Buď ráda, že po něm jen touží. Kdyby se do něj zamilovala, už se Sheridanem nezůstala.“
„Jak chceš!“ Po těchto slovech se Láska vytratila neznámo kam.

Před Osudovým trůnem vystoupila z neviditelného výtahu jeho nejmilejší dcera. „Lásko, co tě sem přivádí?“ uvítal ji otec a vstal z trůnu s rozevřenou náručí, aby mohl svoji dceru obejmout. Láska však couvla o krok dozadu. „Nedotýkej se mě, tati. Chci vědět, proč jsi na Jean a Sheridana nasadil Zradu, Touhu, Sex a Naději!“
„Má milá, život není procházka růžovým sadem. Lidé se zamilovávají a trpí. Buď ráda, že Žárlivost má hodně práce s jinými záležitostmi.“
„Nepochybuji, že se taky objeví.“
„To děláš dobře, dceruško,“ pronesl Osud chladně.
„Jestli se spolu ti dva rozejdou, půjdu za Smrtí a Lhostejností.“
„Co chceš dělat?“
„Ušetřit jeden lidský život trápení. Nikdo by neměl trpět kvůli mně.“

Zrada seděl na stromě nad hlavami Sheridana a Jean. Vedle něj seděla Pravda. „Myslím, že už je ten pravý okamžik, aby se Sheridan dověděl pravdu o své dívce, co myslíš ty?“ zajímalo Pravdu.
„Chceš slyšet můj názor?“
Pravda přikývla.
„Já myslím, že by Sheridan měl dál žít ve lži.“
Pravda při vyslovení posledního slova zaťala zuby. „Nemluv tu, prosím tě, o mé sestře. Víš, jak ji nenávidím.“
„Promiň. Chtěla jsi jen slyšet můj názor.“
„Ticho, ticho,“ zašeptala Pravda a upřela svůj zrak na dění pod sebou. Jean právě odcházela pryč. Nechala Sheridana samotného. Po jeho tvářích se kutálely slzy.
„Je mi ho líto,“ ozvalo se nad hlavami Zrady a Pravdy. Oba dva zvedli hlavy. Nad nimi, na tlusté větvi stála, opírajíc se loktem o kmen stromu, Utrpení.
„Bolesti, co tady děláš?“ vyjekl Zrada.
Utrpení začala rozzuřeně křičet: „Já nejsem Bolest, já jsem Utrpení! Bolest působí fyzickou bolest, já se zabývám tou psychickou!“
„Promiň,“ omlouval se Zrada. „Já jen, že vypadáte úplně stejně.“
„Jo, to už je osud dvojčat.“
„Trpí moc?“ zeptala se Pravda, hledíc na uplakaného Sheridana.
„Víš, jak se to říká, ne? Pravda bolí. A tahle pravda bolí opravdu moc. Řekla mu, že ho podvedla a že ho nemiluje a on má teď pocit, že to nesnese a že už nemá pro co žít.“
„Ale Smrt se tu neobjevila, takže bude žít dál.“
„Třeba se ještě objeví.“
„To si pište, že se objeví!“ prohlásila rázně Láska nad hlavami všech ostatních. „Ale neumře Sheridan, ale někdo jiný.“
„Snad ne Jean? To ji tak moc nenávidíš za to, co mu provedla?“
„To ne,“ zavrtěla Láska hlavou, „ale chci, aby na ni Sheridan už nemyslel.“
„Hlavně, aby sis proti sobě nepoštvala otce.“
„To už jsem udělala. Hele, mí drazí sourozenci, blíží se večer, co kdybychom šli načerpat síly na další den?“
„Dobrý nápad,“ souhlasili všichni unisono a zmizeli v zářících zrnkách prachu.

Sheridan si šel lehnout. Dlouho do noci nemohl usnout. Pořád nemohl z hlavy dostat myšlenky na Jean. Vzpomínal na ty krásné věci, které spolu prožili. Jak ji držel v objetí, jak ji líbal…a ona jej zradila. Byl by teď raději mrtvý.
„Nemysli na takové věci,“ promluvil mužský hlas v jeho hlavě.
Sheridan se posadil na posteli a zakřičel: „Kdo je to?!“
Z temnoty před ním vystoupil plešatý chlapík v modrém kabátu. „Já se jmenuji Sen. Pro tuto noc patřím tobě.“
„Proč? Co to má být za pitomost, vždyť já nespím!“
„Ale ano, Sheridane. Vím, co se ti dneska přihodilo a vím, jak se cítíš. Touto formou snu ti chci pomoct. Problém je v tom, že až vstaneš, budeš tohle všechno považovat pouze za výplod své fantazie a znovu se začneš utápět ve své bolesti ze ztráty blízké osoby. Já ti chci pouze poradit, abys to nedělal. Zkus na to všechno zapomenout.“
„Já myslím, že to nepůjde. Jsem do té holky blázen. Myslel jsem, že ona do mě tak, ale zmýlil jsem se.“
„To se občas stává. Na každého jednou dojde. Láska si tě znovu najde. Člověk je jednou nahoře a jednou dole. Osud ti začne přát jako ostatním, i když teď si to možná neuvědomuješ. Až se probudíš, zkus si vzpomenout na naši rozmluvu. Sbohem.“
„Ty už jdeš?“
„Musím. Sbohem!“
„Neodcházej!“ volal Sheridan. „Neodcházej!“
Do Sheridanova pokoje pronikly první paprsky slunce, které ho vzbudily.
Místo Snu zaujala Láska, Utrpení a Nenávist.
„Podle mě by si ten kluk měl uvědomit, jestli tu holku miluje nebo ji nenávidí,“ hlásila Nenávist. „Už mě totiž štve tu být s tebou, Lásko. Nemám tě prostě ráda.“
„Já tebe taky zrovna nemiluji,“ oplatila jí Láska stejnou mincí. „Ale abych ti udělala radost, já teď na chvilku zmizím. Neraduj se však, ještě se vrátím.“

Na hřbitově, kde stála Smrt se objevila i Láska.
„Co tady pohledáváš?“ divila se Smrt.
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„A ví o tom Osud? Bez jeho svolení nemůžu pracovat.“
„Neví. Ale to, o co tě chci požádat je mnohem důležitější než nějaké povolení. Záleží na tom život jednoho chlapce.“
„Milá sestro, já životy beru, nedávám je.“
„Tak jednou udělej výjimku,“ žadonila Láska. „Dám ti za to na oplátku jiný život.“
„Jen jeden? To je málo. Chci dva a udělám, co bude š chtít!“
Láska bez rozmyšlení odpověděla: „Dobrá, platí. Ale ten druhý život ještě zcela nezapočal.“
„Co tím myslíš?“
„Člověk, kterého ti chci dát, čeká dítě.“
„Přijímám.“
A tehdy to bylo poprvé a naposled, kdy si Láska se Smrtí podaly ruce.
Tím to ale pro Lásku neskončilo. Ještě musela najít Lhostejnost a teprve potom mohla zahájit realizaci svého plánu.

Lhostejnost stála nad krvácejícím mužem. Vedle ní stál muž s pistolí v ruce a dál do krvácejícího muže střílel.
„Jak se na tohle můžeš dívat?“ hovořila Láska s nechutí.
„Ale! Kohopak to tu vidím? Copak potřebuješ, sestřičko?“
„Tvoji pomoc.“
„Teď? Nemůže to počkat? Zrovna se tak dobře bavím.“
„Jo, to vidím. Ale já tě vážně potřebuji.“
„Tak jo, co to má být?“
„Pojď se mnou a uvidíš.“

Láska opět seděla na okenní římse ve školní třídě, kterou Sheridan navštěvoval, tentokrát však s Utrpením.
„Co jsi to vlastně připravila?“ vyzvídala Utrpení.
„Nech se překvapit! Jestli ti jde o to, jestli budeš mít co dělat, tak ti říkám, že budeš mít práce nad hlavu.“

Do třídy právě vstoupil vysoký profesor s brýlemi naraženými na kořeni nosu. Nešel ale vyučovat. Přišel si pro Sheridana. Měl pro něj opravdu zlou zprávu.
Sheridan tedy vstal ze svého místa a následoval profesora do kabinetu, kde se oba posadili.

„Tak sestřičko, tady moje práce končí. Sbohem.“ S tímto Láska zmizela v nenávratnu. Avšak její místo zaujala Lhostejnost.
„Co se to tady děje?“ zlobila se Utrpení.
„To nevím, ale myslím si, že s tím otec nebude souhlasit.“

„Sheridane,“ začal profesor, „právě mi volali z místní nemocnice.“
„Ano? A co má být?“
„Tvoje matka na cestě odtamtud měla dopravní nehodu.“
Sheridan poplašeně vyskočil ze židle. „Co se jí stalo? Je v pořádku?“
Profesor zakroutil hlavou.
„Takže je mrtvá?“
„Bohužel, chlapče.“
„To ne!“ Sheridan odsunul židli a v šoku opouštěl místnost. Nemohl uvěřit tomu, co se právě dozvěděl. Netušil, jestli má plakat, nebo se vrátit do třídy a dělat, že se vůbec nic nestalo. Na cestě chodbou potkal Jean. Vášnivě se líbala s nějakým chlapcem staršího věku. Možná, kdyby byl tento obrázek viděl jindy, šíleně by žárlil. Ale za těchto okolností ho Jean nezajímala. Byla mu Lhostejná.


„Tady jde vidět, že Láska umí i přemýšlet.“
„To jistě,“ souhlasila Utrpení s Lhostejností, „ale za jakou cenu? Kdyby nechala zemřít Sheridana…“
„Trpěli by jiní,“ skočila jí Lhostejnost do řeči.
„Asi máš pravdu.“
„Myslím si, že Osud z toho nebude příliš nadšený.“
„Já to vidím na vyloučení.“
„Myslím, že udělala, co musela,“ uzavřel jejich rozhovor samotný Osud.



Konec




 Přidat komentář 




› Online 21


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866