Nokturno.net / tvorba / dílko

24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do očí. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala.
Doug sám nemohl uvěřit svým slovům. Věděl, že se tento rozhovor už stal. A věděl, jak na něj Linda zareaguje. Jenže to přeci není možné!

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad!

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze. A obdivoval ji. Zamyslel se nad tím, co by s ní dělal, kdyby s ní mohl být jedinou noc. Nespal by s ní. To ani náhodou! Miloval ji a jeho cílem nebylo ji pouze zneužít. Choval by se k ní něžně. Tak něžně, jak by to jen bylo možné…
Z jeho rozjímání ho vytrhla hlasitá rána.
Linda!
Ani nevěděl, že přecházela silnici.
Teď viděl pouze auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
Doug se k jejímu bezvládnému tělu rozběhl. Vzal její hlavu do dlaně zvedl ji ke své hrudi. Doufal, že by mohla ještě žít, ale věděl, že to není možné. Nemohla to přežít. Rozplakal se. Neovladatelně se rozplakal a šeptal její jméno. Nevnímal své okolí. Pouze držel její hlavu u své hrudi a plakal.
Ale tohle už se taky stalo. Už někdy dřív… A v okamžiku, kdy si Doug začal na všechno vzpomínat mu blesklo před očima.


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do očí. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala.
Doug sám nemohl uvěřit svým slovům. Věděl, že se tento rozhovor už stal. A věděl, jak na něj Linda zareaguje. Jenže to přeci není možné!

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad!

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze. A obdivoval ji. Zamyslel se nad tím, co by s ní dělal, kdyby s ní mohl být jedinou noc. Nespal by s ní. To ani náhodou! Miloval ji a jeho cílem nebylo ji pouze zneužít. Choval by se k ní něžně. Tak něžně, jak by to jen bylo možné…
Z jeho rozjímání ho vytrhla hlasitá rána.
Linda!
Ani nevěděl, že přecházela silnici.
Teď viděl pouze auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
Doug se k jejímu bezvládnému tělu rozběhl. Vzal její hlavu do dlaně zvedl ji ke své hrudi. Doufal, že by mohla ještě žít, ale věděl, že to není možné. Nemohla to přežít. Rozplakal se. Neovladatelně se rozplakal a šeptal její jméno. Nevnímal své okolí. Pouze držel její hlavu u své hrudi a plakal.
Ale tohle už se stalo. Už někdy dřív… A v okamžiku, kdy si Doug začal na všechno vzpomínat mu blesklo před očima.


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do očí. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala.
Doug sám nemohl uvěřit svým slovům. Věděl, že se tento rozhovor už stal. A věděl, jak na něj Linda zareaguje. Jenže to přeci není možné!

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad!

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze. A obdivoval ji. Zamyslel se nad tím, co by s ní dělal, kdyby s ní mohl být jedinou noc. Nespal by s ní. To ani náhodou! Miloval ji a jeho cílem nebylo ji pouze zneužít. Choval by se k ní něžně. Tak něžně, jak by to jen bylo možné…
Z jeho rozjímání ho vytrhla hlasitá rána.
Linda!
Ani nevěděl, že přecházela silnici.
Teď viděl pouze auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
Doug věděl, že by se měl k jejímu bezvládnému tělu rozběhnout. Ale neudělal to. Proč by to vlastně měl dělat. Vždyť tohle se už stalo. Věděl, že kdyby to udělal, nic by se nestalo…


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do očí. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu.
„Tak co?“ zeptal se dívčí hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala.
Doug sám nemohl uvěřit svým slovům. Věděl, že se tento rozhovor už stal. A věděl, jak na něj Linda zareaguje. Jenže to přeci není možné!

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad!

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze. A obdivoval ji. Zamyslel se nad tím, co by s ní dělal, kdyby s ní mohl být jedinou noc. Nespal by s ní. To ani náhodou! Miloval ji a jeho cílem nebylo ji pouze zneužít. Choval by se k ní něžně. Tak něžně, jak by to jen bylo možné…
Z jeho rozjímání ho vytrhla hlasitá rána.
Linda!
Ani nevěděl, že přecházela silnici.
Teď viděl pouze auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
Doug zůstal stát na místě. Měl se rozběhnout k jejímu tělu, věděl to, ale neudělal to, protože si na všechno vzpomněl! Tohle se už stalo! Už to věděl! Ale za chvíli se zase probudí ve své posteli a nebude si na nic z toho vzpomínat. Všechno se to zase bude opakovat a on s tím nic nenadělá. Vyprskl smíchy. Smál se tak hlasitě, jak jen dokázal. Nemohl se ovládnout. Záchvat smíchu ho zcela ovládl…


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy Se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do očí. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné! Ale je. Tohle už se někdy stalo. Byl si tím jist. Proto vzal propisku a začal psát. Na všechny otázky odpověděl tak, jak měl.

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal úplně popsaný papír. Nyní už nebyl šokován jako prvně. Nyní už to všechno znal.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Ale stalo se něco jiného. Věděl, že včera i předevčírem vyslovil tu pitomou větu, která Lindu naprosto zmátla a uvedla do rozpaků. Teď ji však neřekne. Odpoví na její otázku úplně jinak: „Jo, bylo to v pohodě. Naprosto bez chyby.“
„To ráda slyším,“ pověděla mu s úsměvem na tváři Linda.
„A já jsem rád, že to ráda slyšíš.“ Po těchto slovech nastala trapná chvilka mlčení. Jen na sebe hleděli s rozpačitými výrazy v obličejích.
„Co budeš dneska dělat po škole?“ přerušila Linda to ticho.
„Nejspíš nic.“
Linda se zaradovala. „A nešel bys mě doprovodit domů?“
„Klidně!“

Teď už věděl, že změnil celý běh událostí. Už nic nebylo stejné. Děly se samé nové věci. Dougova nálada se pohybovala ve výšinách.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Čekal na Lindu.
Po dvou minutách konečně dorazila. Pozdravila ho a oba se vydali vstříc novým událostem. Teprve u přechodu přes silnici se Doug zastavil. Teď to mělo přijít! Teď se to mělo stát! A taky se to stalo. Doug se sice zastavil před přechodem, toho si ale Linda nevšimla a dál pokračovala v cestě.
Viděl auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
Doug si povzdechl. „A je to zase tady.“ Dál už spatřil pouze bílé světlo…


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Minule to bylo jiné. Minule zažil něco naprosto jiného. Něco, co znovu nemohl zažít. Nemohl to ovládnout. Prostě dál dělal to, co musel.

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu. Jenže minule to bylo jiné.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala. Ale minule to bylo jiné. Minule jí pověděl něco jiného. Ale nemohl si vzpomenout, co. A to bylo ono! Tohle celou dobu vrtalo Dougovi hlavou! Věděl, že se to všechno před tím stalo. A také věděl, že minule všechno bylo jinak. Jen nevěděl jak jinak.

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde. Minule přeci bylo všechno jiné.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad! Jenže minule se to stalo jinak.

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze. A obdivoval ji. Zamyslel se nad tím, co by s ní dělal, kdyby s ní mohl být jedinou noc. Nespal by s ní. To ani náhodou! Miloval ji a jeho cílem nebylo ji pouze zneužít. Choval by se k ní něžně. Tak něžně, jak by to jen bylo možné…
Z jeho rozjímání ho vytrhla hlasitá rána.
Linda!
Ani nevěděl, že přecházela silnici.
Teď viděl pouze auto. Tmavě zelené auto. A před ním Lindu. Ležela na silnici, oči zavřené.
„Hej! Lidi! Kurva, máte tady mrtvou holku, tak co kdybyste něco udělali!“ křičel Doug. Všichni přihlížející na Douga s úžasem zírali. Co to ten kluk, proboha, dělá?
Záblesk…


24. března 2004

Zase ráno. Tentokrát se Dougovi opravdu nechtělo vstávat. Jenže musel. Ne proto, že by měl nějaké povinnosti, ale proto, že mu to nařizoval jakýsi vnitřní hlas. Nedokázal to pochopit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Nikdy k němu nepromlouval žádný hlas v hlavě. Že by se zbláznil? Možné to je. Ale to neměnilo nic na faktu, že ho neustále jakýsi hlas nutil zvednout se z postele a jít do školy. Poslechl ho. Zvedl se z postele a šel do školy.

Doug kráčel školní chodbou a pozoroval obličeje svých přátel. Tohle už přece zažil. Už přece šel po této chodbě včera. A taky včera hleděl stejným lidem do oč. A všichni mu opláceli jeho pohled stejně jako včera. Ale dnes přeci nebylo včera. To není možné!

Doug seděl v lavici. V pravé ruce držel propisku a před ním ležel papír. Byla to písemka. Písemka z dějepisu. Ale vždyť tuhle písemku už psal. Věděl otázky i odpovědi na ně. Jak to mohl vědět? To přeci není možné!

Konečně zazvonilo na přestávku. Doug odevzdal naprosto čistý papír. Nemohl v tom šoku napsat žádnou odpověď. Prostě to nešlo. Vždyť se vůbec neučil, tak jak mohl znát všechny odpovědi? To prostě bylo proti přírodě. A hlavně proti zdravému rozumu.
„Tak co?“ ptal se hlas za jeho zády.
Doug se otočil a spatřil nejkrásnější obličej na celé škole. Byl to dívčí obličej. Naprosto dokonalý. Hnědé oči s uhrančivým pohledem. Sametové tváře. A neobyčejně nádherně tvarované rty. Jmenovala se Linda. Věděl, co se stane. Nejdřív se mu rozbuší srdce. Pak zrudne a vykoktá, že to bylo v pohodě. Tohle se mělo stát. Avšak stalo se něco úplně nečekaného. Vyslovil větu, kterou by nikdy nevyslovil v přítomnosti té dívky: „Asi bych ti normálně odpověděl, že to bylo v pohodě. A když ti tohle řeknu, odpovíš, že to nemohlo být v pohodě, protože jsem měl úplně prázdný papír. Proto řeknu, že to byla katastrofa. Nevím proč, ale byla.“
Linda na něj šokovaně zírala.
Doug sám nemohl uvěřit svým slovům. Věděl, že se tento rozhovor už stal. A věděl, jak na něj Linda zareaguje. Jenže to přeci není možné!

Všechno se mu zdálo stejné. Věděl všechno už předem. Znal přesně všechny rozhovory, které se měly v příštích minutách i hodinách odehrát. Ale nebyl si jist tím, zdali k nim dojde.

Doug vycházel ze školy. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Ještě před tím, než vykročil vstříc svému osudu, se rozhlédl kolem sebe. Všechno to znal! Úplně všechno. Ale proč? Proč se to dělo? Byl to snad jen sen? Nebo nějaká podivná halucinace? Nebo deja vu? Nevěděl. Jediné, co mohl tušit, byl směr, kterým se teď vydá domů. Ale tím směrem šel už minule. Co kdyby se tomu postavil a vydal se opačným směrem? Dobrý nápad!

Doug tedy šel opačným směrem. Teprve u přechodu přes silnici zaregistroval, že před ním jde Linda. Pozoroval ji. Pozoroval oblé tvary jejího dokonalého těla. Pozoroval její vlasy. Pozoroval způsob její chůze.
Nějaký tichý hlásek v hlavě mu našeptával, že by se měl raději soustředit na dění kolem sebe, než na Lindu. Poslechl ten hlas. Věděl, že by ho měl poslechnout. Věděl, že mu může věřit. Věděl, že může věřit sám sobě a že, ať udělá cokoli, jeho rozhodnutí bude správné. A o tom nepochyboval.
Linda přecházela silnici.
‚Teď!‘ volal ten hlas v jeho hlavě.
Doug jej uposlechl. Rozběhl se za Lindou. Jakmile ji doběhl, strhl ji zpět na chodník. Jak Doug, tak i Linda skončili na zemi. A v tom samém okamžiku, kdy měla Linda stát na přechodu, projelo kolem nich tmavě zelené auto.
Linda na Douga s úžasem zírala.
„Nemusíš mi děkovat,“ zněla Dougova odpověď na její pohled.
„Ale já chci,“ vysoukala ze sebe po dlouhé odmlce Linda a dlouze Douga políbila na rty.
Už by se to mělo stát! Teď by mělo nastat ráno, čtyřiadvacátého března. Ale nenastalo. Čas utíkal dál dopředu a Dougovi byla nabídnuta jedinečná příležitost dál Lindu líbat…


25.března 2004

Zase ráno. Nový den…





Konec