Nokturno.net / tvorba / dílko

Temnota mi hučí
o jarních sladkých tmách,
do uší větrem hučí
v mých expresivních snách.

V nich křečovitě skončí
co vzroste z kapek růží,
kapky, co po probuzení
se mi o kříž roztrží.

Temnota mi skučí,
půl dvanácté zvoní,
je slyšet páry koní,
jež duši moji honí.

Ze hřbitova zdá se mi sen,
kde mrtví mají touhy jen.

Srdce s dechem zápasí,
a s vzdechem řekne mi,
když do boje se vytasí,
že duše, srdce - v ní.

Duše rozplylo se tmou;
ze hřbitova zdál se sen,
srdce vzplálo temnotou,
kolik touhy bylo v něm.

Epitaf:
Co popel nenávratně schvátí,
tobě živý, přeji nepoznati.