Nokturno.net / tvorba / dílko

Kapky krve stečou
do potoka z řeky těla,
květy jara pláčou
zalít je jinak docela
-to nechtějí...

Zvadlou duši vzala voda jí,
krvavě spláchla naději,
že v poslední růži se promění
ona a duše s ní.

Měsíc byl jejím přítelem
za kterým chodila svěřovat se jen,
ale on ji neporadil...
tím spíše ji zahubil?!

K té vesmírné poušti se modlila,
aby světu - svému snu svěřila,
jak moc ji bolí život na této planetě
vidíc smrt a tmu ve své samotě.

A hlubiny moří pějí hlasy duší,
které se topí v krvi její
pro věčnou beznaděj,
která v ní vládla
ve věčných oceánech utopena.

Osud tomu chtěl padnout na ostří Smrti?
V prostorovém prázdnu, v tónech tmy sama bloudí...
(spí?)
A hledá klid duši, jež hledala celý život...

Našla ideál - v temném spánku spočinula její láska.
Utichnula...