Nokturno.net / tvorba / dílko

Nabarvím si rty namodro
a ty se mě zeptáš,
jestli mi není zima.
Chutnáš mi po kouři a po konci,
ale kdo by se tomu divil.
Schováváš do dlaní dva bílý oblázky,
úplně omletý přečtenýma slovama,
aby je nikdo nezahlídl.
Stejně tohle ráno všichni spí.
Poztrácela jsem tělo v kmenech stromů,
ale zůstalo s tebou
(víš, jenom to tělo, já si vymýšlela pohádky).
Zkusila jsem neposlouchat život,
ale křičí mi do vlasů a pod nehty.
Prvá, druhá...
rozpočítám svoje lásky
a zahrabu do písku hrst pocitů (vítězství).
Mezi kapky nebo něčí slzy
(ne moje, já přece nikdy nebrečím)
napíšu pár zelených slov
a budu se tvářit, že je to báseň.
Navzdory mým rudým vlasům.
A na zápěstí si ke korálkům namotám další opilý ráno.

Láska vám umírá v postelích,
ve vlasech má věnec z kopřiv
a vy spíte.