Nokturno.net / tvorba / dílko

Vracel se se svým psem k zámečku z ranní pochůzky po revíru. Zimní les byl tichý jako hřbitov. Mrzlo a čerstvě napadaný sníh odrážel miliony jiskřiček malého ranního slunce. Hvízdl. Přiběhla Elza, psí dáma, která ho na obchůzkách doprovázela už sedm let. Fenka Hanoverského barváře nyní zcela zahodila své způsoby a na sněhu se chovala jako půlroční štěně. Na zahvízdnutí přiběhla na dohled , aby zjistila, co se děje. Podívala se na něj.
„Ještě se proběhni!“ zavolal na ni. „Za chvíli budeme doma.“
Fena zavětřila a zmizela. Těšil se domů, jak si uvaří horký čaj. Zalitoval, že si ho nebude moci okořenit kapkou rumu, protože bude ještě řídit. Byl totiž Silvestr a musel do města na nádraží, kam přijede šest přátel, s nimiž trávil Silvestry už několik let. Letos ale bude poprvé hostitelem.
Silnice v tomto cípu jižní Moravy na soutoku dvou řek - Moravy a Dyje - už nebyly udržovány tak, jak si to pamatoval z doby před změnou režimu. Tehdy se o ně starali vojáci pohraniční stráže. Dnes lesácký traktor asfaltku k zámečku prohrnul jen tak, aby se neřeklo. Pro Forester, odpočívající v garáži, žádný problém.
Zámeček byl postaven nějakým šlechtickým rodem a za komunistů se v něm usídlili právě vojáci, kteří jej přizpůsobili svým potřebám. Po politické změně se vše postupně vracelo do původního stavu. Peníze do něj nasypaly potomci aristokratů, kterým před lety patřil v naději, že jim bude patřit zase. Bohužel se aristokraté přepočítali, ale vláda jim pěkně poděkovala.
Dnes byl zámeček opět jako nový a v létě přitahoval turisty ze všech tří republik, ležících kolem soutoku. V jednom křídle bylo muzeum, ve kterém se nechávaly obdivovat nálezy z vykopávek, které toto místo proslavily už dávno.
V druhém křídle byl jeho velký byt, který zde zřídili lesáci a který on a hlavně manželka s takovou láskou zařizovali v duchu anglických sídel. Teď v zimě tu byli úplně sami, protože do obory, ve které zámek ležel, byl zakázán vstup. Kromě své práce s krmením vyhládlé zvěře a celkovou údržbou jejího stavu, se musel postarat i o muzeum. Letos zima po dlouhých letech zase ukázala, jaká umí být, když se jí opravdu chce a dá si na své práci záležet. Mrzlo a sněžilo již od půlky listopadu a on si takovou zimu snad vůbec nepamatoval. Dnes ráno, když za tmy vycházel obejít krmelce, ukazoval teploměr mínus dvanáct stupňů. Když vstával, musel vynaložit hodně sebezapření, aby pípající radiobudík nevyhodil zavřeným oknem.
Teď už ale nelitoval, protože tak krásné ráno, dlouho nezažil. Po nočním sněhovém přívalu se les proměnil v pohádkovou zemi, kterou stvořila ledová královna s výjimečným citem pro krásu, a která tu a tam zavoněla kýčem. Na louce u Jeleního posedu zastihl stádečko vysoké, které se přišlo nasnídat. U jesliček stáli dva kolouši a dopřávali si sena, které tam předevčírem přivezl. Laně olizovaly sůl z vysokého dřevěného kůlu, na jehož vrcholu se skvěl veliký krystal, a který zářil vlhkostí slin. Okamžitě mu prolétlo hlavou – Betlém. Škoda, že už bylo po Vánocích.
Chvilku stádo pozoroval a pak jej vyplašil, protože neměl moc času. Nejdříve ometl tři koryta a potom do nich nasypal granule z veliké bedny pod posedem. Taková místa na krmení měl tři.
Nyní se vraceli s Elzou domů. Před zámečkem na ni opět hvízdl. Přiběhla na dohled a podívala se na něj.
„K noze!“ přikázal.
Pes svěsil ocas a lehkým klusem se vydal k pánovi. Dnes, v tom mraze, neměl srdce nechávat ji na dvoře ve cvingru a rozhodl se, že ji raději zavře ve sklepě, kde bylo přece jen příjemněji, než venku a nevadilo, že pejsek neovládne své tělo. Elza nebyla psem, který byl zvyklý žít v domě a proto nebyla naučená si o své potřeby říkat. Do bytu ji vzít taky nemohl, jednak z tohoto důvodu a jednak proto, že smrděla psem. Nebyla pravidelně koupána, vlastně vůbec ne. V příjemnějších obdobích se vždycky vyráchala někde v lese a to jí bohatě stačilo. Vykoupal ji jen když byla zablešená. Psovi je jistě lépe, když nemá chemii v kožichu.
Elza měla ve sklepě svůj pelech, který jí udělal ze starého hubertusu, protože tam trávila už tři noci, kdy byly veliké mrazy.
Otevřel dveře a vstoupil na chodbu, která byla společná pro muzeum i pro jeho byt. Pečlivě si očistil boty a kalhoty od sněhu a stejně tak i psa. Sundal si beranici i zelený kabát podšitý kožešinou. Pušku opřel o zeď. Zavedl Elzu do sklepa a natočil jí čerstvou vodu do misky, kterou lačně vypila. Tak jí natočil ještě jednu, ale to už ležela v pelíšku.
Vystoupal po schodech zpátky na chodbu, sebral pušku a vystoupal ještě o jedno patro výš ke svému bytu.
„Karle?“ ozvalo se když otevřel dveře.
„Co je?“ zeptal se manželky, která někde v bytě uklízela.
„Volali z nádraží, že už jsou tu a že pro ně máš přijet.“
„Dobrá,“ řekl, když ukládal pušku do skříně k ostatním. „Jen se převléknu.“
„Počkej,“ zarazila ho žena a vykoukla do obýváku. „Nejdřív mi přines ze sklepa maso, ať můžu začít dělat oběd.“
Převrátil oči, ale šel nazpět do sklepa. Zamrzel ho ten čaj. No co, až se vrátí udělá svařák pro všechny.
V nejspodnější místnůstce bez oken, kde byla celý rok teplota sedm stupňů byla vanička se zvěřinou. Střelil si před Vánocemi mladého daňka, tak aby maso bylo na Vánoce a Silvestra správně odleželé. Vzal dlouhou kotletu a odnesl ji do kuchyně. Manželka už čekala.
„Gábino!“ zavolal na ni ode dveří. „Nechceš něco, když už tam jedu?“
„Né,“ odpověděla. „Jídla i chlastu máme dost.“
„Tak čau,“ rozloučil se a sebral z věšáčku klíčky od auta.
„Čau.“
Vnitřkem zámku se dostal do garáže. Subaru nebylo zamknuto. Nezamykal ho, když bylo v garáži. Otevřel vrata a nastartoval. Plochý čtyřválec boxer zapředl. Zastrčil cédéčko do štěrbiny rádia a zvolil My Dying Bride v em pé trojkách. Zařadil a vyjel na dvůr do sněhu. Subaru nemělo se sněhem větší problém, přece jen to byla čtyři krát čtverka.
Své přátele našel v nádražním baru. Byly to tři páry. Původně začínali na škole jako čtyři kluci. Později se k nim přidalo i několik přítelkyň a manželek. Mužská část se neměnila a ta ženská se již několik let držela ve stejné podobě.
Jakmile vstoupil do baru přivítal ho jásot. Patrik s Renatou, Luboš s Mirkou a Dušan s Ivanou, všichni na něj křičeli, dupali a tleskali. Musel se smát.
„Ahoj lidi,“ zavolal na ně, „jaká byla cesta?“
„Skvěláá,“ dostalo se mu hromové odpovědi. Silvestr je holt Silvestr. Barman znechuceně odvrátil pohled.
Když se dostali přes potřásání a pusinkování, vyzval je aby dopili a zvedli se.
„Do auta ti stejně všichni nevlezme,“ namítl Luboš. „Navrhuju rozdělit se na dámy a pány. A jelikož dámy mají přednost, my,“ ukázal na tři muže, „pojedeme až druzí.“
Dámám nezbylo než souhlasit. Odnesli do auta zavazadla a vyjeli. Zase zapnul rádio.
„Kájo, panebože, ty pořád posloucháš ty metalové běsy, jako na škole?“ komentovala Mirka.
„No a?“
„Mohl bys to trochu ztlumit. Neslyšíme vlastního slova.“
Dotkl se tlačítka na volantu a zvuk se stáhl.
„Já myslela, že z toho vyrosteš,“ pokračovala Mirka.
Ignoroval její poznámku a jí to nevadilo. Děvčata se bavila mezi sebou. Věnoval se řízení, protože právě sjeli z posypané cesty na neposypanou a to chtělo trochu soustředění. Cestou si všiml, že do telefonních drátů, natažených kolem asfaltky padl starý kmen stromu. V pondělí tam bude muset někoho poslat, aby ho skotil.
Holky ztichly a dívaly se ven. Jeli kolem veliké louky, kterou asfaltka lemovala. Na jejím druhém konci stál zámeček. Asi uprostřed louky stály čtyři obrovské kaštany, u kterých byl také krmelec. Popásalo se u něj asi třicetikusové stádo daňků. Auto jelo dost daleko od nich a proto neutekli. Zpomalil, aby si je děvčata prohlédla. Holky ani nešpitly.
Zastavil před zámečkem, kde už je očekávala Gábina. Ženské vyskákaly z auta a on jim pomohl vyložit tašky. Zůstala po nich v autě lehká, dráždivě příjemná vůně parfémů.
Vrátil se na nádraží pro chlapy. Čekali na něj venku před vestibulem a pokuřovali. Když ho uviděli zahodili cigarety a nasedli.
„Tak, jak se má naše aristokracie?“ zeptal se Luboš.
„Jde to. A vy?“
„Ježíši, co to posloucháš?“ neodpověděl mu Dušan.
„To neznáš,“ odvětil.
„Pusť nám tam něco pro zahřátí,“ dožadoval se Patrik. „Třeba Metallicu. Kdybych tohle poslouchal hodinu, tak se asi oběsím,“ a vytáhl z kapsy malou placatou plechovou láhev. „Pánové, kdo si dá pravou neředěnou a čistou švédskou vodku? Ulil jsem si z láhve, když se Renata nedívala.“
Dali si všichni, včetně jeho, protože už sjel ze silnice do lesa.
Obzor se zase zatáhl těžkými sněhovými mraky a po krásném ránu nebylo ani památky, stejně jako po stádu na louce.
Vyložil je před domem a schoval auto do garáže. Pomalu se začínaly snášet těžké sněhové vločky.
Kluci čekali před vchodem, dokud jim neotevřel.
„Člověče, to je nádhera,“ ocenil Luboš. „Jak se ti podařilo dostat se k něčemu takovému?“ kývnutrím bradou obsáhl celou budovu.
„Někdo se o to postarat musí a navíc mi to neříká pane,“ odpověděl.
„Provedeš nás?“
„Jistě, ale moc k vidění tu toho není. Je to muzeum a pojďte dovnitř, nebo zmrznem.“
Všichni vešli dovnitř a oklepali si boty od sněhu.
„Jak je to staré?“ zeptal se Dušan, který byl vášnivý turista a navštívil snad všechny hrady a zámky v Čechách a nejen tam. Dříve takový nebyl, ale přenesla to něj jeho žena. Bylo vidět, že v něm našla odezvu.
„Nevím, ale v muzeu si o tom určitě něco najdeš.“
Vešli do bytu. Z kuchyně se k nim donesla vůně jídla a ženské chichotání. Vylezla odtud Ivana a zavelela: „Chlapi, něco nám nalejte, za chvíli jsme za vámi.“
„Gábino!“ zavolal Karel. „Máš tam nějakou volnou plotnu?“
„Na co?“ ozval se její hlas.
„Chci udělat svařák.“
„Svařáák anóó...“ ozvalo se zavolání a potlesk od ostatních žíznivých.
„Mám,“ odpověděla mu Gábina.
Karel zavedl hosty do obýváku a odešel do sklepa pro demižón červeného. Zkontroloval přitom Elzu. Spala na kabátě a vypadala spokojeně. Vrátil se nahoru.
Přivítalo jej hlučné dožadování se pití. V kuchyni zůstala jen Gábina a Renata. Vzal veliký hrnec a nalil do něj asi dva litry vína. Nasypal cukr a okořenil.
„Dohlédnete na to?“ zeptal se kuchařek. „Půjdu jim nalít, než to tu poboří.“
Přikývly.
„A nezapomeň s tím naléváním na nás,“ upozornila jej Gábina.
Vešel do obýváku.
„No to je dost...“ přivítali ho. „Ukaž nám bar!“
„Vydržte, už to nalívám.“
Vytáhl z vitríny štamprlata a každého se zeptal co bude pít. Pro všechny se něco našlo. Zavolali kuchařky a rozebrali si pohárky.
„Ať žije Hern!“ pronesl slavnostně Luboš. Kdysi dávno totiž dávali v televizi seriál o Robinovi Hoodovi a v něm byl bůh Hern. Na škole z toho udělali přípitek. Nikdo vlastně nevěděl co to znamená, ale vyvolávalo to vzpomínky na lepší časy. Všichni přípitek zopakovali a přiťukli si.
„Prosím, netřískejte skleničkama o zem, naše uklízečka to nemá ráda,“ řekl s vážnou tváří Karel.
„To je pravda,“ řekla Gábina. „Karel se vždycky vzteká, když vysává střepy z koberce.“
Všichni se rozesmáli. Dostala ho. Než se stačil bránit, zmizela v kuchyni i s Renatou.
Zábava se začínala rozjíždět. Po vynikajícím obědě Karel s Gábinou rozdělili pokoje pro hosty. Na každý pár vyšel jeden, jen koupelna byla společná. Hosté byli nadšeni a libovali si, že budou spát jako rozežraná šlechta v šestnáctém století. Dnes byl Den rozežranosti.
Venku sněžilo a teplota ještě víc klesla. Teď už bylo mínus šestnáct.
Potom je Karel zavedl do muzea a Gábina jim podala přednášku o historii slovanstva v Čechách.
Když se dostali k vitríně s kostrou, povyprávěl jim Karel příběh, který se vázal k její historii.
„Tato kostra prý patřila dívce, která byla v dobách osidlování této země výjimečná. Bylo to v dobách, kdy sem přišli první křesťané a ona byla pohanka. Nežila ve vesnici, ale v malé chaloupce v lese. Byla moc krásná a znala magii. Ve vesnici se jí báli a proto v ní nemohla žít. Když se ale vyskytla nějaká nemoc, zranění, nebo slavnost., náčelník pro ni poslal, aby pomohla. Dělala to ráda a doufala, že když pomůže, vesnice ji přijme a nebude vůči ní nepřátelská. Ne vždy se to podařilo a mockrát ji z vesnice vyhnali, někdy i s výpraskem a ona pak probrečela noc.
V té době ke kmeni dorazil i křesťanský kazatel, který náčelníka pokřtil. Od té doby ji kmen nenáviděl, protože ona jediná na křesťanskou víru nepřistoupila. Marně náčelníka přesvědčovala, aby kazatele vyhnali, protože je to zlý člověk a jeho víra je pošlapáním tradic jejího kmene, o kterém namáhavě shromaždovala informace. Modlila se ke svým bohům, ale žádný jí nepřišel na pomoc. Brala to jako zkoušku své víry.
Pak na kmen přišla nemoc a neúroda. Ona jim řekla, že se od nich odvrátili dobří bohové, kteří je ochraňovali celé věky. Znovu poradila vyhnat misionáře. Tentokrát se náčelník poradil se staršími a opravdu misionáře vyhnali. Ten však kouzelnici slíbil krutou pomstu. Když byl misionář pryč, přišel náčelník za ní a nařídil jí, aby něco udělala. Řekla mu, že to nejde jenom tak, hop na krávu a už je tele, že musí počkat na ty správné dny.
Snažila se, vykonávala temné obřady, prosila bohy o odpuštění. Věděla, jaký osud ji potká, když neuspěje, ale nikdo jí nepřišel na pomoc. Potom náčelníkovi zemřela dcera na neznámou chorobu a proto znovu povolali do vesnice křesťana. Ten si ihned věděl rady a ze všeho obvinil kouzelnici. Chytili ji, spálili její chaloupku v lese a chtěli ji vyhnat. Misionář však řekl, že to nestačí. Jestli se chtějí zbavit jejího prokletí, musí ji očistit od ďábla. Přesně popsal muka, jakými musí dívka projít, aby byla kletba prolomena. Zavřeli ji do chlívku k praseti a za týden měla očista započít. Každou noc ji tam chodil kazatel znásilňovat. Marně prosila náčelníka o pomoc. Se smrtí se už smířila, ale nechtěla být ponižována na úroveň zvířete.
Celou tu dobu shromažďovala sílu. Vysála ji i z prasete, které zdechlo. To byl pro křesťana další důkaz její viny. Chyběly jí magické artefakty, které shořely v její chatrči. I tak ale poslední noci před popravou připravila mnichovi nemilé překvapení. Když na ní ležel, dotkla se jeho varlat a vyslovila kletbu. Mnichovi okamžitě zčernal šourek a odpadl. Muž byl šílený vzteky. Omdlel. Když se opět probudil, málem ji ukopal k smrti. Náčelník tomu zabránil. Ráno ji přivázali k mučícímu kůlu. Její umírání bylo strašné. Nářek se nesl do dálek, ale její prosby nikdo nevyslyšel. Večer, těsně před smrtí, když už v ní téměř žádná kost nebyla celá, proklela všechny křesťany a celý kmen. Pronesla hrozné zaklínadlo, které ji naučila stará vědma a které mohlo fungovat jedině tehdy, když bylo podepřeno vlastní obětí. V okamžiku, kdy zaklínadlo dokončila, klesla mrtvá k zemi.
Na kmen se snesly strašlivé časy. Téměř celý vymřel. Přežil impotentní mnich a několik rodin. Náčelník mnicha podřízl a uskutečnil obřad, v němž hrála hlavní roli mnichova krev a podařilo se mu vyvolat ducha umučené dívky, vůči které cítil strašlivou vinu. V kouři ohně, na kterém se vařila mnichova krev se mu zjevila její silueta. Omluvil se jí, a chtěl, aby odvolala svoji kletbu. Ona to udělala, avšak s podmínkou, že si každý rok, poslední den, vybere několik obětí na úplatek bohům, kteří její kletbu vyslyšeli a kteří ji také zruší. Náčelníkovi se to podařilo usmolovat, že to nebude každý rok, ale za blíže neurčený počet let.
Pak její duch zmizel a kmen začal opět žít v blahobytu až na sedm hrůzných vražd, které se staly deset let po událostech. Vrah se nikdy nenašel, jen náčelník věděl své.
„To sis vymyslel,“ řekl nevěřícně Dušan.
„Nevymyslel,“ zastala se ho Gábina. „Ta pověst je v městské kronice opsána z listu, který byl nalezen v archivu městského pivovaru v roce 1825. Nález tohoto hrobu s tělem v roce 1978, z ní dělá skutečnost a ne pověst.“
„Takže je to něco jako místní Bílá paní?“ pronesla svou domněnku Mirka.
„Jo,“ vyhrkla Ivana. „Máte tu strašidla? Třeba nějakého Ruprechta?“
„Já nevím,“ řekl Karel. „Fakt je, že jsem si už několikrát myslel, že tu strašidla máme. Kolikrát slyším šramot, někdo mi schovává věci...“
„Tak to u nás straší taky,“ odtušila Renata.
„Nevíš jak se jmenovala?“ zeptala se Mirka.
„V kronice je napsáno, že se jmenovala Niša,“ odpověděla Gábina.
„Chudák holka,“ rozlítostnila se Mirka.
„Pfff, takových bylo...“ řekla trochu cynicky Gábina. „Ale teď už toho necháme. Mám pro vás překvapení. Račte mne následovat,“ deklamovala Gábina jako herečka.
Odvedla je do hodovní síně zámečku. Tam byl připraven dlouhý stůl. Na něm talíře, láhve sklenky a všechno stylové, středověké.
Všichni vyvalili oči.
„Sakra Gábino...“ pronesl Karel, když zavřel pusu. „Kdys to stihla?“
Gábina se rozsvítila jako úsporná zářivka. „Dnes ráno, když jsi byl v lese.“ řekla hrdě. „Kdo zapálí oheň?“ ukázala na veliký krb, ve kterém byla narovnána hranice z březových polen, na které by se jistě dala nejedna čarodějnice upéct.
Pochopitelně se o to začali drát všichni. Karel, ale vytrhl dlouhé zápalky z ruky Patrikovi, který se už chystal škrtnout a podal je své ženě.
„Myslím, že za tu nádheru si to zasloužíš,“ a dal jí pusu.
Oheň se rozhořel a polena začala prskat. Bylo tu chladno a proto Karel přinesl další dávku svařáku. V kuchyňce, přiléhající k hodovnímu sálu, holky přichystaly večeři. Ta byla také podřízena středověkému stylu. Pečená zvěřina, zelí a chleba. Orgie.
Venku začal foukat vítr a meluzína houkala v komíně.
Po večeři se vrátili do bytu. Bylo tam přece jen trochu tepleji. V obýváku si pustili hudbu a začali tančit.
Ke Karlovi se přitočila Renata s mobilem v ruce.
„Já nemám signál,“ oznámila.
„Tady jsi hluboko v lese,“ vysvětloval. „Český signál tu není. Někdy sem zabloudí vlny z Rakouska a to taky jen za dobrého počasí, ale u dálnice se teď dokončuje vysílač.“
„A pevnou tu nemáte?“
„Máme. Telefon je v kanceláři muzea.“
„Můžu si tam zajít? Chtěla bych zavolat mamce.“
„Já půjdu s ní,“ přidala se Ivana.
„Dám vám klíč. Trefíte tam? Je to jedna místnost za muzeem.“
„Není to tu zase tak velké,“ ohrnula rozkošný rtík Renata.
Karel jim podal klíče, které vysely na věšáku na chodbě. V kuchyni se podíval na venkovní teploměr. Ukazoval devatenáct stupňů pod nulou a hustě sněžilo. Vrátil se do obýváku, kde se právě zapnula televize, protože zrovna začínal pořad, který zajímal většinu z tohoto spolku. Jako každý rok dávali premiéru nové hry Divadla Járy Cimrmana.
Když pořad skončil, scházela do nového roku hodina a půl.
„Kde je vůbec Ivana a Renata?“ zeptal se Dušan, když mu došlo, že je jich nějak málo.
„Šly telefonovat,“ řekl Karel roztržitě a začal se věnoval chlebíčku, který si do pusy chtěl nasoukat celý, k obveselení publika.
„Ale kdy odešly?“ nenechal se Dušan odbýt a chytil Karla za rameno.
„Před chvílí,“ zahuhlal Karel s plnou pusou. Pak ale dodal: „Vlastně né! Bylo to před tou televizí,“ podíval se na hodinky. „To už jsou skoro dvě hodiny.“
„Půjdeme je najít,“ řekl Dušan trochu naléhavě.
„Neblázni,“ chlácholil ho Karel. „Asi je v muzeu něco zaujalo, nebo se šly najíst do hodovní síně.“
„Stejně se po nich půjdu podívat.“
„Dobře. Jdu s tebou.“
V té chvíli zablikalo světlo.
Karel s Dušanem vyšli na studenou chodbu.
„Ivanóó!“ zavolal Dušan do tmy. „Rozsviť,“ poručil Karlovi.
„Cvak.“
Schodiště zalilo mdlé světlo. Vystoupali k muzeu a když Karel sahal na kliku ozval se příšerný, nelidský jekot, který oba muže přimrazil na místě.
„C-co to bylo?“ vykoktal ze sebe za okamžik Dušan.
„Já nevím. Asi vítr,“ odpovídal šeptem Karel.
„Tak toto nebyl vítr ani omylem,“ nesouhlasil Dušan.
„A co by to mohlo být, nevíš? Asi si z nás holky dělají srandu,“ uklidnil se Karel..
„Ty potvory! To jim vrátíme.“ Očividně i jej přijatelné vysvětlení uklidnilo.
Potichu vstoupili do muzea s úmyslem vyděsit holky. Z venku pronikalo velkými okny přízračné světlo a kreslilo rozmazané tvary po linoleu. Přišli ke kanceláři muzea a s řevem se vrhli dovnitř. Holky tam nebyly, zato kancelář vypadala jinak, než si Karel pamatoval. Místnost byla pobořena a většina nábytku chyběla. Karlovi se zatmělo před očima – Co tady ty holky, proboha, prováděly? Jak tohle vysvětlí?
„Co se to tady stalo?“ zeptal se Dušan.
„To nevím,“ odpověděl Karel, „ale jsem v pěkném průseru.“ Zalomcoval jím vztek. „Kde ty čůzy jsou? Renatóó! Vylezte... Kurva, podívej se na to!“ ukázal na vitrínu, kde bývala kostra čarodějky. Nyní byla rozbitá a kostra zmizela. „Dyť mě za to zavřou! Zbláznily se?“
Znovu se ozval řev.
„Kurva, vylezte!“ zavolal Dušan. „To už není sranda.“
Vztekle dupali k hodovní síni, odkud se řev ozval. Když otevřeli dveře, bylo tam ticho a tma. Karel rozsvítil. To, co uviděli, jim zmrazilo krev v žilách lépe, než mráz venku. To že síň byla také pobořena a část nábytku zmizela, bylo teď vedlejší. Na stole, na bílých ubrusech leželo místo zbytků od večeře rozkuchané lidské tělo. Vše bylo zastříkáno krví a vznášel se tu nepříjemný zápach krve a výkalů. Dušan nekontrolovaně zvracel na koberec. O Karla se pokoušely mrákoty. Vnitřnosti, krev ani zápach mu nevadili. Byl na to zvyklý. Nelišilo se to od vyvrhování zvěře. Avšak zvíře nebylo nikdy tak brutálně roztrháno. Podle obličeje nepoznal čí je to tělo, ale oblečení nasvědčovalo tomu, že je to Renata. Na chvilku mu mozek vypověděl službu. Když znovu přišel k sobě, uviděl Dušana, jak sedí opřen o zeď a kroutí hlavou. Musel ho odvést. Pomohl mu vstát a opustili síň. Uslyšel křik. V hlavě mu vířily myšlenky.
Něco slyší. Je to křik. Lidský křik. Rychle kráčí k bytu. Na schodech potkává Gábinu a Mirku, ječící hrůzou. Gábina se mu snaží něco říci, ale nerozumí jí. Musí si vzít pušku. Gábina jej chytá za ruku a křičí mu do ucha, že Patrik je mrtvý. Gábina je hysterická. Vrazí jí facku. Trochu ji to zklidní.
„Co se stalo, Gábino!“ zaječí na ni.
„Ivana... Zabíjela... Změnila se,“ vyráží mezi vzlyky. „Něco mlela. Nerozuměli jsme jí. Mysleli jsme, že je opilá, ale ona z ničeho nic utrhla Patrikovi hlavu a zakousla se do ní. Utekli jsme.“
„A kde je Luboš?“
„Nevím. Zrovna si odskočil. Nebyl tam, když ta Ivana přišla.“
„Dobře. Počkejte na mě tady. Hned se vrátím.“
„Kam jdeš?“
„Pro pušku.“
Souhlasně a trochu uklidněně kývá.
Světlo znovu zabliká a zhasne. „Do prdele!“ vzteky procedí přes zaťaté zuby. Po paměti jde do bytu. V obýváku se světlo opět probírá, ale asi jen proto, aby se páslo na jeho vyděšené tváři. Třeští oči na spoušť, způsobenou krvavými orgiemi. Na stole leží Patrikova hlava a připitomělým úsměvem na něj zírá. Z hustoty vzduchu se málem pozvrací. Světlo znovu bliká. Připadá si jako ve filmu od Tarkovského. Dlouhý záběr kamery a mysli si co chceš. Potácí se ven z obýváku a vchází do ložnice. Tma. Šmátrá před sebou a hledá skříň. Najde ji a už třímá brokovnici. Ještě náboje,bleskne mu hlavou. Sehne se ke dnu skříně, když se jej něco studeného dotkne vzadu na krku. Zaječí a narovná se. Pušku nepustí. Mávne jí jako klackem před sebou. Zasáhne a něco se skácí k zemi. Světlo znovu naskočí a ukáže mu oběť. Je to Luboš. Leží na zemi a rukama si tře zraněné místo na hlavě.
„Promiň,“ omlouvá se, „to byl reflex.“
„Karle, to jsi ty? Co se to tady děje?“ pokouší se postavit na nohy. Karel mu pomáhá. „Nějaká svině zabila Patrika. Musíme zavolat policajty.“
V tu chvíli Karlovi dojde, co je za den. Podívá se na hodinky. Je pár minut před půlnocí. Končí rok.
„Máš nějakou flintu i pro mě?“ ptá se Luboš, když vidí Karlovu brokovnici. Karel hmátne do skříně a vytáhne troják. Brokovnici podá Lubošovi. Vytáhne ještě dvě krabičky nábojů a nacpe si je do kapes. Potom ještě podá jednu Lubošovi. Znovu zhasne světlo.
„Baterku,“ řekne Karel spíš pro sebe. V kuchyni vytrhne poslepu celý šuplík z linky a vysype ho na zem. Baterku nenajde, ale stejně poslouží světlo na kolo. S pomocí červeně blikajícího světla najde skutečnou baterku. Prohledávají celý byt, ale nikoho nenacházejí. Při odchodu byt zamykají. Znovu se ozývá řev, odněkud shora. Zaklapne pušku a páskou přilepí baterku k předpažbí. Vyjdou na chodbu. Karel si opře pušku do ramene. Stoupají po schodech. Ženy tu nejsou. Uslyší jejich křik. Rychle vyběhnou navrch. Ve tmě postupují pomalu. Výkřiky ve tmě mrazí. Mají tak sevřené půlky, že každý výkřik málem způsobí znečištění prádla. Když nefunguje elektřina, netopí se. V domě je chladno a přesto jsou oba zpocení a pot jim kape z nosů. Cítí divný smrad. K ženskému křiku se míchá podivné huhlání. Luboše něco švihne do obličeje. Lekne se a střílí. Neví na co. Výstřel zazní v místnosti jako apokalypsa, atomový výbuch a silné zemětřesení dohromady. Karel si cvrkne. Luboš trefil okno. Dovnitř proudí ledový vzduch se sněhovými vločkami. Nepovedenému výstřelu se někdo směje. Karel propátrává prostor před sebou. Teď už to ví jistě. Zešílel. Skleněná vitrína, na kterou je upřen kužel světla, právě odtrhává nohy od podlahy, kde byly přišroubovány. Vzpíná se a strašlivě ječí. Asi strachy. Všechny exponáty uvnitř se sesypávají na jednu hromadu. Vzápětí skleněná truhla utíká ke schodišti. Karel ji pronásleduje. Seběhnou do sklepa. Truhla si otevře jedny dveře a zamkne se za sebou. Karel zkouší otevřít, ale nejde to. Vrací se do muzea. Už je tu ticho.
„Luboši? Jsi tu?“ zavolá na přítele, na kterého téměř zapomněl.
Uslyší tichý pláč. Světlo baterky přítele vyhledá. Sedí na zemi v tureckém sedu a v náručí objímá torzo zakrváceného Mirčina těla. Po tváři mu tečou slzy.
„Je to Ivana,“ říká Luboš. „Teď je vedle. Našel jsem ji, jak právě trhá Mirčinu hlavu. Střelil jsem jí do krku. Nic jí to neudělalo. Tu pušku můžeš klidně zahodit.“ V hlase a výrazu lze najít zoufalství a rezignaci.
„Kde je Gábina.“
„Někde tady leží.“
Karel zašmátrá světlem po podlaze. Najde svou ženu. Leží na zemi, celá zakrvácená. Poklekne k ní. Žije. Znovu se ozve řev. Uslyší kovové zařinčení. Upře světlo tím směrem. Vidí Luboše, jak zvedá ze země velký keltský bronzový meč a běží ke schodišti. Nechá Gábinu ležet a běží za Lubošem. Ten zmizí v bytě. Dveře jsou rozbity. V obýváku najde Luboše. Stojí rozkročen, v rukou svírá meč a na něco zírá. Zaměří baterku. Nad podlahou se vznáší Ivanino tělo. Vypadá přízračně. Jakoby se do něj navleklo něco většího. Připomíná mu to brouka z Men in Black. Páchne. Z otevřených úst vychází temné hučení. Střílí. Se stvořením s nic neděje, jen hukot přejde v jekot. Proběhne kolem něj křičící konferenční stolek. Luboš se rozmáchne a usekne stvoření nohu. Příšera zakloní hlavu a spadne z ní Ivanina kůže. Odhalí se v celé své příšernosti. Je to mrtvá dívka s ohořelými šaty, která vyřvává do světa bolestivou agónii. Vyrve Lubošovi meč a vrazí mu jej do hrudi. Luboš vyprskne spršku krve, než mu příšera utrhne hlavu. Potom zmizí. Z dálky k němu doléhá jekot. Uvědomí si, že to křičí on. Musí odsud pryč. Jediná naděje je auto. Telefonem nikoho nepřivolá. Z venku se ozvou výstřely a výbuchy. Oknem proniká blikavá záře. Půlnoc. Ve městě začaly ohňostroje. Rozběhne se k muzeu pro Gábinu. V zámečku je absolutní ticho, které několikrát přeruší řev strašidla. Potichu najde Gábinu a zvedne ji do náruče. Snese ji do garáže a uloží do auta. Pak si vzpomene na psa. Vrátí se pro něj. Sotva však otevře dveře, pes někam uteče. Musí ho najít. Prohledává zámeček. Místnost po místnosti. Nejdřív sklep. Nejdříve sklep. Většina dveří nejde otevřít. Jsou zamčeny, ačkoli by být neměly. Najde sekeru a jedny dveře rozseká. Za nimi najde ukrytý nějaký nábytek z ložnice.
Slyší štěkot. Vychází z bytu. Rozběhne se tam. Vběhne do obýváku a vytrhne meč z Lubošova těla. Štěkot se změní ve vytí, které vychází z jídelny. A tam ji najde. Netvora. Stojí naproti němu a v ruce drží za uši hlavu Elzy. Komíhá se jí u kolena. Vzteky ve rozmáchne a sekne potvoru do krku. Meč uvízne v páteři. V tom okamžiku začne stará dubová knihovna, napěchovaná knihami, ječet a vypadává z ní zasouvací sklo. Pohne se a uteče za dveří. Ozve se slabé pípání. Potvora si vytrhne meč z krku, zahodí ho a potichu řekne – „Nišáá!“
„Pusť ty uši! Svině!“
Karel nepříčetně řve. Doufá, že to příšeru zažene, nebo mu někdo přijde na pomoc. Nic z toho se však nestane. Potvora jej chytne do rukou a začne s ním třást, jako s panenkou. Pak ho položí na zem a chytne mu do rukou hlavu. Je se vším smířen. Teď už se nemůže stát nic jiného než... Zavře oči.
Když je znovu otevřel, ležel ve své posteli a zírala na něj rozespalá Gábina. Na stolku pípal budík.
„Proboha,“ řekla manželka trochu vyděšeně, „co se ti to zase zdálo?“
„To byl sen?“ zeptal nevěřícně a objal svou nic nechápající ženu. Potom vstal. V kuchyni si udělal snídani a hlavou mu znovu projel ten noční horor. Po druhém rohlíku už myslel na dnešního Silvestra a začal se těšit. Teď ráno musel do lesa nakrmit zvěř.
Oblekl se a zašel do sklepa pro Elzu. K jeho velkému překvapení dveře od kumbálu nešly otevřít. Chtěl je vyrazit, ale nešlo to a bolelo to. V dílně si vzal rýč. Pak ho to trklo…Zahodil rýč a rozběhl se k bytu. V obýváku chyběl konferenční stolek...