ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Tajemství vraždy

31.05.05 | čtenář Kaženka, @ | 2386 x | vypínač


1
Tak tady se to dneska rozjede! Přesně tohle si pomyslela Karča, když vstoupili do sálu. Už se pomalu blížil večer, asi tak za hodinu nebo dvě bude tma a kolem se občas projde někdo, kdo trochu přebral s pitím. Dnes se tu totiž konala oslava narozenin jejího otce, starosty obce Jeníkov, spojená s příchodem jara. Přišla sem skoro celá vesnice, protože o zábavu tu bývá vždy dobře postaráno. Ani Karča nepřišla sama. Spolu s ní byla i Šárka, hubená blondýnka a zároveň Karčina nejlepší kamarádka.
V sále bylo narváno k prasknutí, ale místo u stolu ještě našli. Hrála docela hlasitá hudba, takže se stěží dala slyšet vlastní slova. Starosta Stránský seděl u vyvýšeného stolu a přijímal gratulaci od majora Martina Rubeše. Ani si nevšiml, když do sálu vešla jeho dcera, a tak byl překvapený, když se k němu najednou blížila se Šárkou po boku. Karča měla v rukou dárek a Šárka velkou kytici. Když dívky přistupovaly blíž k vyvýšenému stolu, hlasy v sále utichly, stejně tak se ztlumila i hudba. Bylo to domluvené znamení. Všichni, i major, se usadili na svá místa a vzhlíželi ke starostovi.
„Drahý otče a starosto naší obce Jeníkov,“ začala Karča přednášet předem připravená slova, „dnes slavíme příchod jara a jako každý rok i tvé narozeniny. Dnešek je ale něčím zvláštní, protože Ty neslavíš obyčejné narozeniny, ale jubileum – svoje 45. narozeniny! Proto Ti přicházím za celou naši obec popřát ještě alespoň dalších 45 let ve zdraví!“
Ozval se potlesk. Na to mu jeho dcera podala zabalenou krabici s modrou mašlí a Šárka krásnou kytici. Obě mu pogratulovaly a políbily ho na tvář. Starostovi vždycky dělalo dobře, když byl středem pozornosti, vlastně i proto pořádal tyto slavnosti.
Začal rozbalovat dárek, který dostal. Byla v něm výborná irská whisky. Starosta se usmál, i když trochu trpce. Každý ve vesnici věděl, že miluje dobré pití.
„Děkuju své dceři Karolíně a vám všem, kteří jste přišli. Neslavíme tu ale jenom moje narozeniny, dnešní slavnost je hlavně svátek jara. A i když nám letos začalo teplo trochu dřív než podle kalendářního roku, bavte se dnes večer, jak nejlíp dovedete!“
Znovu se ozval potlesk. Stránský se usmál na Karču a ta si šla spolu se svou kamarádkou sednout ke svému stolu.


Večer byl v plném proudu, všichni se skvěle bavili. Starosta zrovna mluvil s paní Voleskou, matkou Šárky. Na slavnosti nechyběl ani strážmistr Tomáš Málek, podřízený majora Rubeše. Tento mladý muž, který u policie pracoval teprve krátce, seděl u stolu se svým nadřízeným.
Do hovoru pana Stránského se vložila Šárka.
„Mami, mami,“ volala, „vzala´s mi ten foťák?“
„Jemináčku, já jsem na něj zapomněla.“
Šárka se trochu zakabonila: „To je škoda! Chtěli jsme se vyfotit.“
„Tak si půjč můj,“ vložil se do řeči starosta a vytáhl svůj foťák z kapsy a podal ho Šárce. Ta odběhla s fotoaparátem v ruce zpátky za Karolínou.
Martin Rubeš, asi třicetiletý muž střední postavy, viděl na svém podřízeném neklid. Tomáš Málek vážně nebyl zrovna ve své kůži, ale proč – to se mohl Martin jenom dohadovat. Chvilku seděl a přemýšlel, najednou vstal od stolu a zmizel v davu. Jenom cítil, jak ho oči Tomáše probodávají do zad.
Šárka s Karčou se bavili s přáteli. Fotili se v různých pózách a vlastně fotili úplně všechno, co viděli. Šárka se najednou zadívala do davu, Karča si toho všimla. Nevěděla, na co nebo na koho se její kamarádka dívala. Ale nepokládala to za důležité.
„Já hned přijdu, jo?“ řekla Šárka Karče, „Jdu jenom na záchod.“
Karča kývla hlavou a Šárka odběhla pryč.


Když se Šárka vrátila, byla ve výborné náladě. Snad až moc dobré. Karča to zpozorovala a zamračila se.
„Slíbila´s, že toho necháš!“ řekla Karča starostlivě.
„Já vím,“ odbyla ji Šárka, „neboj se, přestanu. Časem!“
Pro Karču to nebyla zrovna uspokojivá odpověď, ale Šárce v tomhle věřila. Snad byla i trochu moc naivní, když si myslela, že na heroin se nevytvoří silná závislost. Navíc v dnešním světě, kde se o drogách mluví a píše ve všech médiích.


2
Slunce už svítilo, když šla lesem asi osmnáctiletá dívka, měla roztrhané oblečení a na svých neupravených tmavých vlasech nosila starou kšiltovku. Šla pomalu a vychutnávala si krásu přírody. Najednou na zemi našla jablko. Někdo ho tu nejspíš nechal. Protože měla hlad, zvedla ho, otřela do mikiny a s chutí se do něj zakousla. Mělo sladkou příchuť. Pomalu šla dál, až došla na okraj lesa. Krajina tu dál pokračovala jako svahovitá louka s občasným porostem stromů. Dívka najednou strnula. Viděla na louce ležet drobnou blondýnku. Nehýbala se. Jablko, které dívka svírala v dlani, spadlo na zem. Dívka se rozeběhla k nehybnému tělu. Poznala ji.
„Šárko! Šárko!“ volala a přitom se ji snažila vzbudit, „Vstávej, kruci, tak vstávej!“
Dívka se najednou zděsila. Vstala od bezvládného těla a utíkala pryč, co jí nohy stačily.
Běžela přes vesnici. Na ulicích se skoro nikdo nepohyboval. Všichni ještě vyspávali včerejší slavnost. Dívka se nedívala doprava ani doleva, až doběhla ke svému cíli – policejní stanici. Vrazila do budovy, lehce vyběhla po schodech nahoru a prudce otevřela dveře jedné kanceláře. Tam seděl za stolem mladý muž, strážmistr Tomáš Málek.Tomáš se trochu vyděsil, když se rozrazily dveře, ale ještě víc se lekl výrazu dívčiny tváře. Byla bílá, bledá jako stěna, a on se mohl jenom dohadovat, co jí mohlo takhle rozčílit.
„Lucko!“ oslovil ji, když vstal ze židle a šel k ní, „Lucie, co se ti stalo?“ V jeho hlase se dalo snadno odhadnout, jakou má o tuto dívku starost.
Lucie stála jako přikovaná. Snažila se udržet svoje myšlenky na uzdě, uspořádat je tak, aby mohla srozumitelně říct, co viděla. To se jí ale nepovedlo, a tak ze sebe vypravila jen: „Já…to ne…ale Šárka…ona leží…nehýbe se.“
Tomáš vzal Lucii za ramena, v hloubi duše věděl, co se stalo: „Šárka? Šárka Voleská?“ upřeně se díval na dívku, ta jen pokývala hlavou na znamení souhlasu, „Kde leží?“
„Tam za vesnicí, na louce, u lesa.“ Lucka nevěděla, jak dál to místo popsat, kolem vesnice byly přece samé louky. Snad jen doufala, že Tomáš pochopí, kde. A nedoufala marně.
Strážmistr kývl, že ví: „Řekla jsi o tom ještě někomu?“
Lucie zavrtěla hlavou, pořád stála u dveří a nevěděla, co dělat. Tomáš jí chtěl říct, aby počkala, ale zatím, co se hnal k telefonu, aby zavolal záchranku, dívka utekla.


3
Do přeplněné kanceláře se Daniel dostal jen tak tak včas. Ráno vyspával, a pak trčel v dopravní zácpě. On sám tomu říkal odvrácená strana velkoměsta, a když se někdo nedostane do práce, tak to přece určitě nemůže být jeho vina. Daniel věděl moc dobře, že dnes nevypadá zrovna světově. Když uviděl svou kolegyni, začal toho trochu litovat, ona si toho totiž všimla taky.
„Ale ale, pane kapitáne,“ spustila, „snad jste nezaspal, zrovna dnes. Oslavoval jste povýšení? Má to tak někdo štěstí!“
„No tak, Míšo,“ chlácholil ji, „snad bys mi nezáviděla?“
„Já? Vůbec!“ rozesmála se, „Ale šéf by tě rád viděl, Dane. Asi chce zkontrolovat, jak moc jsi včera večer přebral!“
„Moc vtipný!“ pokusil se o kyselý úsměv a spěchal ke svému šéfovi.


Major Kraus byl muž ve středních letech, měl zavalitou postavu a rád si zařval, ale v srdci to byl hodný pán, který miluje svou práci policejního vyšetřovatele. Nejradši by se vrátil zpět do práce v terénu, ale úkolem nadřízených je, bohužel pro něho, sedět v kanceláři a bdít nad svými lidmi. Vlastně záviděl tomu hubenému osmadvacetiletému muži, který seděl naproti němu a čekal na jeho rozkazy.
„Tak, kapitáne Kováři,“ začal přísně mluvit s mladým mužem, „oslavil jste pořádně povýšení?“
Daniel se v rozpacích usmál: „Samozřejmě, pane.“
Major se také usmál, měl Daniela rád a ne zrovna málo se zasloužil o jeho vyšší hodnost: „Doufám, že jste to moc nepřehnal a jste schopen práce?“
„Samozřejmě, pane. Kdykoli a kdekoli, pane!“ Daniel, i když se na to zrovna necítil, musel dokázat, že si povýšení zaslouží.
„To jsem rád. Mám pro vás totiž práci. Jedete do obce Jeníkov. Zavraždili tam nějakou Šárku Voleskou, budete to vyšetřovat. Na místě najdete majora Rubeše, dá vám víc informací. Ten chlap se dostal na svoji pozici docela rychle, je jen o něco starší než vy.“ Major se trochu zamyslel, pak se ale vzpamatoval: „Tak vezměte s sebou nadporučíka Schüllovou a už ať vás tady nevidím!“
Daniel se zvedl ze židle: „Samozřejmě, pane. Nashledanou, majore!“
„Hodně štěstí!“ řekl major Kraus spíše pro sebe, když Daniel zavřel dveře.


4
Svítilo slunce a teplota se šplhala k vyšším stupňům než obvykle touto dobou na jaře. Michaela seděla v tmavomodrém autě na sedadle spolujezdce, vedle Daniela. Přemýšlela o svém kolegovi.
„Proč šéf povýšil právě jeho?“ uvažovala, „Zasloužila bych si to minimálně tolik jako on! Vždyť všechny případy jsme řešili společně a beze mě by to asi jen tak nedokázal. No jasně, skvěle dedukuje, na vrahy má nos, ale ve vyslýchání svědků není zrovna machr!“
Daniel si všiml, jak je Michaela zamlklá, ale nemohl přijít na to, proč. Kolikrát si říkal, jak spolu vůbec můžou vycházet – on, chlápek, který si užívá života, chodí v riflovině a vlastně ani nevypadá jako vyšetřovatel, a ona, slečna přemýšlivá, věčně nespokojená s tím, co je, nosí kalhotové kostýmky a kožené kabáty a nejradši by obrátila svůj život naruby.
„Na co myslíš?“ zeptal se Dan.
Michaela se vzpamatovala a s úsměvem odpověděla: „Hmm, na to, že už ses alespoň dva týdny neholil.“
„Kruci!“ Dan se trochu rozčílil, „Já si zase zapomněl strojek doma!“
Michaela se začala smát. Dan se na ni chtěl nejdřív zlobit, ale když viděl její upřímně přející smích, začal se chechtat s ní.
„Jak je ten Jeníkov ještě daleko, Dane?“ zeptala se Míša.
„No to nevím, moje drahá spolupracovnice,“ začal naschvál ráčkovat, „ale odhaduji to asi na dvacet kilometrů.“


5
Kolem mrtvého těla zavražděné Šárky Voleské se pohybovalo mnoho lidí. Mezi policisty se tu pohyboval i strážmistr Tomáš Málek a major Martin Rubeš. Ten právě hovořil s patologem. Patolog Jan Schránil byl malý podsaditý muž okolo padesáti let, a svou práci bral trochu s odstupem, jinak by se z toho mohl zbláznit, jak sám říkal.
Patolog už končil se svou prací, právě bral vzorky za nehty, když se zeptal: „Majore, kdo to bude vyšetřovat?“
Martin se zamyslel, neměl právě paměť na jména: „Nějací vyšetřovatelé z hlavního města. Kovář a Schüllová nebo tak nějak. Už by měli každou chvíli přijet.“ Nervózně se podíval na hodinky.
Najednou se ozval zvuk přijíždějícího auta. Když modré auto zastavilo, vystoupili z něho muž a žena, a pak se blížili k patologovi a majorovi. Major Rubeš si je změřil pohledem, nebyli o moc mladší než on.
„Dobrý den,“ začal Dan, „já jsem kapitán Daniel Kovář a to je moje kolegyně nadporučík Michaela Schüllová.“
„Dobrý den.“ Pozdravila i Michaela.
Dan pokračoval: „Přijeli jsme vyšetřovat vraždu.“
„Dobrý den,“ navázal Martin, „já jsem major Martin Rubeš, jsem tady místní. Máte určitě spoustu otázek, já vím, ale bohužel, nemůžu vám být k dispozici. Musím totiž odjet na pár dní do Německa. Mám tam školení. Ale když budete něco potřebovat, tamhle je strážmistr Málek,“ ukázal na Tomáše, „pomůže vám, s čím budete chtít.“ Podíval se na hodinky. „No, tak já už vážně musím jet. Hodně štěstí při vyšetřování!“ Odcházel ke svému červenému cadillaku.
„Kdy se vrátíte?“ volala za ním Míša.
„Snad za pár dní.“ Martin ještě zamával na pozdrav, nasedl do auta a odjel.
„Ten si teda žije!“ řekla Michaela spíš pro sebe.
Dan to ale slyšel. Přitočil se k ní a se smíchem ji začal škádlit: „Tak ho sbal a budeš si tak žít taky! Jen doufám, že až mi bude nejhůř, nezapomeneš na svého zuboženého bývalého kolegu.“
Michaela se naoko zamračila: „Jseš trapnej! Vem si ho sám!“
„Já jsem se svým životem spokojenej.“ Odvětil a oba se šli podívat na zavražděnou, u které ještě stále seděl patolog.
Inspektoři si Šárku prohlíželi. Míše té dívky najednou přišlo hrozně líto, mohlo jí být asi tak šestnáct let, kluci se kolem téhle drobné blondýnky určitě jenom točili.
„Jak vidíte,“ vytrhl patolog Míšu z přemýšlení, „obět má silné pohmožděniny na krku, byla uškrcena, o tom není pochyb. Ty podlitiny by odpovídaly mužské ruce. Samozřejmě se bránila, jak je vidět na nehtech. Jsou tam vlákna, nejspíš kožená. Na co jsem ještě zapomněl?“ začal si mumlat pro sebe, zatímco inspektoři vstřebávali informace, „Už vím,“ vykřikl, „to je důležité, nebo by mohlo být! Ta dívka možná měla drogovou závislost, tedy pokud netrpěla cukrovkou. Vidíte ty vpichy po jehle?“ vzal do ruky Šárčinu paži a ukazoval vyšetřovatelům poraněnou kůži.


Většina policistů už skončila svou práci na místě činu. Odjel i patolog s tělem zavražděné. Zůstal jen Dan, Michaela a strážmistr Málek.
„Znal jste zavražděnou, strážmistře?“ zeptala se Míša.
Tomáš se na ni skepticky podíval: „Znal ji tady každý. Jeníkov je malá vesnice.“
Michaela musela uznat, že to nebyla zrovna otázka na místě.
„A máte nějakého podezřelého,“ navázal Dan, „kdo by ji mohl…zabít? Jste zdejší, znáte místní líp než my dva.“
„To ne, neznám!“ odpověděl Tomáš bez rozmýšlení.
„Dobře.“ Konstatoval Dan ne zrovna moc nadšeně, začal mít pocit, že to tady nebude mít zrovna lehké. „Kdo ji našel?“
„Lucie Pavlíčková,“ řekl Tomáš a přes tvář mu přelétl hořký úsměv, „žije tady a toulá se po okolí, nemá domov. Utekla hned, co mi to oznámila.“
Michaela se zamračila, tohle se jí vůbec nelíbilo: „No tu si potom najdem. Už to ví Šárčini rodiče?“
„Ne, major se do toho vůbec nemíchal, pokud vím.“ Tomáš byl v rozpacích, ale za chvilku se vzpamatoval, „Šárka žila jen s matkou, její otec od nich odešel. Už je to dávno. Myslím, že se o ni nikdy moc nezajímal.“
„Možná důvod k drogám.“ Suše poznamenal Dan. Tenhle rozhovor ho nudil.
„To nevím.“ Řekl Tomáš.
Daniel se toho chytil a spustil na něj: „Takže jste o nich věděl?“
Tomáš se vyděsil, nevěděl, co má říct nebo udělat. Nejradši by byl, kdyby se ti dva inspektoři sbalili a odjeli. Michaela zpozorovala jeho výraz a uvědomila si, že Tomáš určitě něco ví. Těď to z něho ale stejně nedostanou, rozhodně ne, když do něj Dan začne hučet.
„Dane, vždyť nevíš jistě, jestli fetovala! To teď nevyřešíš.“ Řekla trpce, „Musíme to říct její matce. Kde bydlí?“
Tomáš si oddechl: „Zavedu vás tam.“


6
Paní Voleská seděla v pokoji, nemohla se dovolat své dceři. Přemýšlela, kde může být a proč má vypnutý telefon. Byla vůbec doma? Měla o ni strach a říkala si jak to Šárka schytá až přijde.
Najednou se ozval zvonek. Ulevilo se jí. To bude Šárka, zase si zapomněla klíče. Šla otevřít. Ke svému zděšení za dveřmi našla tři postavy. Jednoho z nich znala, Tomáše.
„Dobrý den, paní Voleská,“ začal strážmistr trochu neobratně, „To jsou inspektoři z kriminální policie. Kapitán Kovář a nadporučík Schüllová.“
Paní Voleská se zarazila: „Co se stalo?“
„Mohli bychom jít na chvíli dál?“ řekla vážně Michaela.
Paní Voleská měla špatný pocit, začínala se bát, že se Šárce stalo něco zlého. Odstoupila od dveří a vpustila policisty dovnitř.
„Tak co se děje?“ zeptala se nervózně.
„Paní Voleská,“ začala pomalu a smutně Michaela, „vaši dceru našli dnes ráno…“
„Co se jí stalo?“ skočila jí do řeči paní Voleská, „Je v pořádku?“
Nastala trapná chvilka ticha. Každý z těch čtyř dával dohromady nějakou vhodnou větu. Nakonec se toho hrozného sdělení ujal Dan: „Někdo ji uškrtil. Je mi to líto.“
Paní Voleská nevěděla, co má dělat. Tahle věta jí vzala všechno, pro co žila. Pomalu klesala do křesla a slzy měla na krajíčku. Zmateně se podívala na Tomáše, jakoby odmítala uvěřit neznámým inspektorům.
„Bohužel, je to pravda.“ Řekl lítostivě Tomáš a sklopil hlavu.
Daniel věděl, že tohle není zrovna nejlepší chvíle na výslech, ale musel se zeptat na pár otázek, aby se vyšetřování posunulo dál: „Paní Voleská, kdy jste viděla Šárku naposledy?“
„Včera na slavnosti.“ Neměla daleko k pláči. Když viděla Danův nechápavý pohled, dodala: „Celá vesnice včera slavila příchod jara.“ Dan pochopil a ona pokračovala, „Byla tam s Karčou a s dalšími kamarády.“
„S Karčou byly nejlepší kamarádky,“ dodal Tomáš, „je to starostova dcera.“
„Nevíte o někom, kdo vaši dceru neměl rád, nebo se na ni zlobil? Jakékoli vodítko by nám mohlo pomoct.“ Ptal se Dan.
„Ne, nevím o nikom!“ odpověděla, jakoby o tom ani nechtěla přemýšlet, „Prosím, odejděte, nechte mě teď o samotě.“
„Samozřejmě,“ řekla Michaela s pochopením, „ale určitě se tady ještě zastavíme.“
Když policisté odešli, dala se paní Voleská do pláče.


Ven vyšli nejdřív inspektoři, Tomáš zavřel venkovní dveře. Dan se necítil zrovna nejlíp, tento hovor pro něj byl trochu silný kafe a ve vyšetřování ho to taky moc neposunulo.
„Co teď, kapitáne?“ zeptal se nemotorně Tomáš.
Michaela se na Dana tázavě podívala. Dan ale nevěděl, co říct, a tak mluvil rozčíleně: „Jak já to mám vědět! Vždyť nic nemáme, dokonce ani hlavního svědka ne, protože ta holka už běhá někde za horama!“
Tomáš chtěl něco dodat, ale Michaela ho nenechala mluvit.
„Můžeme zajít ke starostovi a vyslechnout tu její kamarádku. Ty, Dane, se můžeš zároveň zeptat na pár věcí starosty. Třeba se pak dostaneme dál.“
Dana se chytlo nové nadšení: „Málku, jedem!“


7
Starostova vila se nacházela skoro na konci vesnice. Už na první pohled bylo jasné, že starosta může disponovat se spoustou peněz. Jestli je ale vzal ze starostování, vyšetřovatele nemuselo zajímat, mají tu přece vyšetřovat vraždu. Navíc si nikdy nikdo na starostu obce Jeníkov nestěžoval.
„Já vím, co chceš říct,“ otočil se Dan na Míšu, „cituji: ,To si tak někdo žije!‘“ Dal si záležet na správné výslovnosti a přízvuku, jakým Michaela tuto větu často říkala.
Michaela v sobě dusila smích. Najednou si uvědomila, že by si měla odvyknout vůbec vyslovovat podobné věty.
Tomáš Málek si těch dvou, pro něj trochu zvláštních lidiček, moc nevšímal. Zazvonil u dveří starosty. Ozval se dlouhý oznamovací tón. Po chvilce se dveře otevřeli a v nich stál pán střední postavy s tmavými vlasy, které už prokvétaly šedinami.
„Dobrý den, pane starosto.“ Řekl Tomáš. V jeho hlase se dala vycítit úzkost.
„Dobrý, Tomáši,“ odpověděl mu pan Stránský, „co se děje?“
Dan už nenechal Tomáše nic vyslovit: „Dobrý den. Jsme vyšetřovatelé vraždy slečny Voleské, kapitán Kovář a to je moje kolegyně nadporučík Schüllová. Potřebujeme se vás zeptat na pár otázek.“
Starostu to nejdřív překvapilo, a tak stál mezi dveřmi jako zkoprnělý. Michaela si toho všimla a usmála se tomu.
Dan za chvíli prolomil mlčení a úžas: „Můžeme jít dovnitř?“
„Samozřejmě,“ starostův tón zněl omluvně a jakoby v rozpacích, když odstupoval od dveří, aby policisté mohli vstoupit do domu, „pojďte dál.“
Když starosta zavřel dveře za Tomášem, který vešel poslední, přitočila se k němu Michaela.
„Pane Stránský,“ začala, „je doma vaše dcera Karolína? Potřebovala bych s ní mluvit.“
„Ale jistě.“ Odpověděl jí starosta, otočil hlavu směrem nahoru ke schodišti, které stálo napravo od venkovních dveří a zavolal: „Karčo! Máš tady návštěvu.“
„Půjdu za ní nahoru.“ Řekla s úsměvem Míša, starosta jen kývl na znamení, že to bere na vědomí, a Michaela hbitě vystoupala po schodech.


Starosta pozval kapitána a strážmistra do pokoje na levé straně venkovních dveří a posadil je do křesel. Dan se podíval na Tomáše a ten pochopil, že tady už nemá co dělat.
„Promiňte, pane starosto,“ omlouval se, když vstával z křesla, „vzpomněl jsem si, že mám nějakou neodkladnou práci v kanceláři.“
Když Tomáš odešel, starosta neudržel svou zvědavost.
„Promiňte, že se tak ptám,“ začal vyzvídat, „ale nechápu v čem bych vám mohl pomoct.“
„Víte,“ odpověděl mu Dan, „jsme na začátku vyšetřování. O té vraždě jste snad už slyšel, ne?“
„Ano, už se to ke mně doneslo. Smutná záležitost. Karolíny se to hodně dotklo. Od rána je ve svém pokoji a pláče. Ani se jí nedivím, vždyť ztratila svou nejlepší přítelkyni.“
„To všechno už víme, pane Stránský. Mě by ale spíš zajímalo, co o Šárce víte dál.
„No byla to docela milá holka. S mojí dcerou se znaly od dětství. Včera se zúčastnili naší oslavy, ale v kolik přesně se Karča vrátila domů, to nevím. Přišel jsem totiž dřív a hned jsem usnul.“
„Hmm,“ zamyslel se Dan, „našla ji jistá Lucie Pavlíčková. Kdo to je?“
Starostova tvář se zachmuřila. Daniel přemýšlel, proč ho to jméno rozčílilo.
„Lucie!“ zvolal s dávkou hněvu starosta, „To je bezdomovec. Nejradši bych ji zavřel.“ Pak se uklidnil: „Víte, dřív tu bydlela s rodiči, ale ti zemřeli při autohavárii. Ona potom utekla z děcáku a od té doby se potlouká tady po okolí.“


Michaela seděla s Karolínou v jejím pokoji. Věděla, že Karolína už je dost stará na to, aby jí vykala, ale do Míšina způsobu výslechu patřilo tykání. Vykání jí přišlo hrozně neosobní pro tak důležitou chvíli.
„Stalo se,“ ptala se Míša, „na té oslavě něco zvláštního?“
„Ne, na nic zvláštního se nepamatuju.“
„V kolik jste se vrátili domů?“
Karča se zamyslela: „Asi kolem jedné.“
„Karčo,“ řekla vážně Michaela, „já vím, že je to pro tebe velká ztráta, ale nevíš, kdo by měl důvod Šárku zabít?“
Karolína zavzlykala: „Já vážně nevím.“
Karča mezi vzlyky přemýšlela, k čemu tento hovor míří. Sama by byla nejradši, kdyby ta žena už odešla.
„Kdyby sis na něco vzpomněla,“ končila Míša, „na cokoliv, ozvi se nám.“
Karolína kývla na souhlas. Michaele najednou prolétla hlavou zvláštní myšlenka. Jestli Šárka fetovala, musí to Karolína vědět.
„Karolíno,“ zeptala se Míša vychytrale, „věděla jsi, že brala Šárka drogy?“
Karolína se téhle otázky lekla, ale nechtěla lhát.
„Věděla,“ řekla provinile, „ale nevím, kde je sháněla, vážně. Nechtěla mi to říct. Vždycky slibovala, že s tím přestane.“ Její hlas postupně klesal k bezradnosti.


Když inspektoři odešli, zašel starosta za dcerou do jejího pokoje.
„Co´s řekla té Schüllové, Karčo?“ zeptal se.
„Nic moc, jen to, co vím. Ale asi jsem jim moc nepomohla.“ Karča se najednou zarazila a začala znovu vzlykat. „Tati, kdo to mohl udělat?“
„To nevím, holčičko. Ale určitě ho brzy chytí.“ Konejšil ji její otec a vzal ji do náruče. Po chvilce se jí podíval do očí, které měla mokré od slz, a vážně řekl: „Doufám, že´s jí nic neříkala o té Pavlíčkové?“
Karolínu ta otázka překvapila: „Ne, ta vyšetřovatelka se mě na ni neptala. A stejně, co bych jí o ní mohla říct?“
„Máš pravdu,“ odpověděl spokojeně její otec, „nelam si s tím hlavu.“


8
V kanceláři seděl strážmistr Tomáš Málek. Najednou dovnitř vrazili kapitán Daniel Kovář a jeho kolegyně nadporučík Michaela Schüllová. Oba dva se hlasitě smáli a málem si ani nevšimli, že strážmistr právě pokládá telefonní sluchátko a tváří se rozrušeně.
„Právě volal pan Schránil. Ten patolog.“ Oznamoval Tomáš, „Šárku Voleskou někdo uškrtil kolem druhé v noci. Znásilněna nebyla. Vrah použil kožené rukavice. Jo! A ty drogy potvrdil. Šárka brala heroin.“


9
Pomalu přicházel večer a Míša s Danem se jeli podívat ještě jednou na místo vraždy. Teď už se tam alespoň nikdo nebude motat. Zelená tráva byla udusaná od bot policistů, komisařů a dalších, kteří tu dnes ráno sbírali důkazy. Dan zastavil auto na cestě, docela daleko od místa činu. Míša se až divila, proč nejede dál. To ale za pár minut pochopila.
Když Daniel vystoupil z auta, byl zamračený. Vlastně se mračil vždy, když přemýšlel. V hlavě si srovnával všechno, co věděl o této vraždě. Pomalu se po cestě blížil k místu, kde zemřela Šárka, a Michaela šla za ním.
„Takže,“ přemýšlel nahlas Dan, „předpokládejme, že vrah je muž. Někdo, koho dobře znala. Nejspíš přišla dobrovolně. Proboha, proč zrovna sem?“
„Třeba to už plánoval,“ Michaela mu pomáhala s pochodem myšlenek. Dělali to tak vždycky, snad i právě proto se tak skvěle doplňovali. „Možná,“ pokračovala Míša, „se takhle scházeli už dlouho a nikdo to nemusel vědět.“
„To ne,“ oponoval jí Dan, „kdyby s někým chodila, určitě by to řekla Karolíně. Tyhle věci se na vesnici moc neutají. Každej ví o každým.“ Přitom nasadil úsměv, který se spíš podobal šklebu.
Michaela se mu snažila vysvětlit, jak to myslela: „Já nemyslím jejího kluka. Mluvila jsem o tom, kdo jí dával drogy!“
„Takže,“ docházelo Danovi, „drogovej dealer! Ale o něm jsme se zatím moc nedozvěděli.“
Michaela nasadila zvláštní výraz, jenom její oči prozrazovaly, že chystá plán. Daniel nevěděl, co ji mohlo napadnout.
„Všiml sis strážmistra,“ vysvětlovala Míša, „když ses ho ptal na drogy? Docela znervózněl.“
„Tak ty myslíš, že on…“
„To nevím, ale zjistím to. Ještě je tu moje kouzlo.“ Michaela se při této větě záhadně usmála.
„To se toho asi moc nedozvíme.“ Zasmál se i Dan a snažil se zahrát takový výraz, aby to vypadalo, že dostal strach, ale moc se mu to nepovedlo.
Oba vyšetřovatelé mezitím přišli až k místu, kde Šárku našli. Daniel se zatím snažil rekonstruovat vraždu, podle toho, co se dnes dozvěděl.
„Myslím, že ji uškrtil někde blíž cesty, sem ji asi zatáhl, když ji škrtil.“ Dan dělal zváštní pohyby, kterými chtěl napodobit vraha. Vypadal při tom komicky. „Ale proč ji někdo chtěl zabít? Navíc, drogy jí mohl dát i někde jinde. Ne v tom bude něco jinýho.“
„Třeba měl ten dealer i postranní úmysly a ona ho nechtěla. Chlap někdy nesnese odmítnutí.“
Michaela by možná pokračovala dál ve svojí myšlence, ale přerušilo ji zachrastění v křoví. Oba se prudce otočili směrem, odkud zvuk vycházel. Uviděli malou ženskou postavu, jak utíká pryč, směrem k vesnici. Koukli se na sebe. S výrazem „domluveno“ se rozběhli za postavou.


10
Běželi přes louku a proběhli i skupinu stromů. Ta žena to tu musela dobře znát. Měla velký náskok a byla rychlejší. Za chvíli ji už vyšetřovatelé neviděli a mohli se jen dohadovat, že měla namířeno do vesnice. A tak se snažili, aby se toho směru drželi také.
Najednou se před nimi vynořil dům. Dan si uvědomil, že ten dům zná. Ano. Tady už dnes byl, bydlí tu paní Voleská. Ani nevěděl proč, ale intuice ho naváděla právě tam.
K domu se vyšetřovatelé blížili z druhé strany než odpoledne, takže ho museli oběhnout, aby se dostali ke vchodu. Když už se dostali tak blízko, že viděli na dveře, takřka zkoprněli údivem.
Spatřili paní Voleskou, jak stojí mezi dveřmi s nějakou dívkou. Ta vypadala dost zanedbaně, měla roztrhané oblečení a dlouhé tmavé vlasy jí trčely z pod pokrývky.
Obě ženy mluvili potichu a inspektoři slyšeli jen zvuk hlasu, ale ne slova. I přesto poznali, že se znají. Hlas paní Voleské zněl laskavě, naopak ta dívka byla rozrušená.
Vyšetřovatelé společně vykročili ke dveřím paní Voleské. Dívka je uviděla a vyděsila se. Rychle se rozloučila, paní Voleská jí podala malý balíček a dívka opět utekla.
Dan s Michaelou nechápali, co se děje. Rozběhli se ke dveřím, které paní Voleská právě zavírala, Dan je ale stihnul přidržet. Paní Voleská byla překvapená a zároveň se tvářila, že jí policisté nejdou vhod a nejradši by je oba vyhodila. Dan se ale nenechal odbýt.
„Ta dívka,“ ptal se rozrušeně, „kdo to byl?“
Paní Voleská se netvářila zrovna sdílně, ale nakonec odpověděla: „Lucie.“
„Ta, co našla vaši dceru?“ vyhrkla Míša.
Paní Voleská řekla něco, co by se snad dalo pokládat za odpověď: „Nechte ji na pokoji! Je to hodná holka.“ V jejím hlase se ozývala neústupnost a možná i trochu výhružky. Vyšetřovatelé se už nezdržovali. Vyrazili po cestě, kterou před chvílí proběhla Lucie.


11
Lucie běžela po cestě, měla strach. To, co zaslechla před pár minutami na louce od vyšetřovatelů, ji velmi rozrušilo. Uvědomila si, kdo zabil Šárku. Najednou jí připadalo, že je na světě ještě víc sama než kdy předtím. Věděla to jenom ona a nikdo jiný. Možná by se v nebezpečí mohla ocitnout také, kdyby na to někdo přišel. Ale pro sebe si to nechat nemůže. Těm vyšetřovatelům z hlavního města nevěřila, vlastně nenáviděla skoro všechny policisty. Komu to tedy říct? Napadl ji jediný člověk.
Lucie stále utíkala po cestě, v ruce držela balíček od paní Voleské, ve kterém bylo jídlo, a v hlavě se jí motaly myšlenky, že nevěděla, co s nimi. Viděla na cestu, ale nevnímala ji. Cestu znala zpaměti, rodinné domy, občas strom a zahrady a ve tmě rozpoznávala autobusovou zastávku. Mohla by se v ní schovat a přespat až do rána, v té malé místnosti by ji snad nikdo nehledal. Ten nápad hned zavrhla.
Právě běžela kolem té zastávky, když se po ní natáhla mužská ruka a vtáhla ji dovnitř. Lucie se k smrti vyděsila, ale nebyla schopná vykřiknout. Ruka ji držela tak, že se nemohla vytrhnout. V měsíčním světle, které do autobusové čekárny dopadalo, se rýsovala Lucii známá tvář. Byl to Tomáš.
„Tome!“ spustila, ale hlas ji moc neposlouchal. „Já vím…vím kdo to udělal!“ Očima na něm skoro visela.
Čekala, že se zeptá, nebo že znervózní, ale on jí jen přiložil prst na ústa, aby mlčela, povzbudivě se na ni usmál a prostě řekl: „Já taky.“
Ta odpověď ji překvapila ještě víc. Stála tam a zírala na Tomáše Málka. Snažila se přijít na to, odkud to ví a zároveň, proč už to někomu neřekl dřív. Myslela si, že by jí k tomu měl ještě něco říct. Ale na to už jim nezbyl čas. Zaslechli kroky. Cestou se k nim blížili dvě postavy – Dan a Michaela.
Lucie neměla nejmenší chuť se s nimi setkat, ale věděla, že kdyby teď utekla, mohla by tím ohrozit Tomáše. Navíc by jim moc daleko neutekla, vyšetřovatelé už totiž byli moc blízko, a tak tam jen stála a nevěděla, co má dělat. Tomáš na tom nebyl o moc lépe. Věděl jen, že Lucie má strach a s Kovářem ani se Schüllovou nechce mluvit.
„Tak jste ji chytil, strážmistře!“ zavolal Daniel a těžce při tom dýchal. Z běhu ještě ztěží popadal dech.
Inspektoři už neběželi, pomalu se blížili k čekárně, až se zastavili u Tomáše a Lucie. Hlasitě oddechovali. Lucie se cítila stále hůř, propadala se do hlubin a přestala vnímat, co se děje kolem. Z tohoto „nevědomí“ ji vytrhl prudký pohyb a kov na jejím zápěstí. To jí Tomáš vzal z ruky balíček od paní Voleské a dával jí na ruce pouta. Nechápala to a bylo jí to jedno.
„Kradla!“ vysvětloval Tomáš svoje jednání a ukázal balíček s jídlem. „Dělá to běžně. Odvedu ji na stanici, dokud se nevrátí major.“ Tomáš se už na nic neohlížel a rychle odváděl Lucii pryč, aby nemohla nic říct, a tím zkazit jeho narychlo vymyšlený plán.
Michaela s Danielem se za nimi jen nechápavě dívali. Nevěděli, proč to strážmistr udělal. Až po chvilce si uvědomili, že tím něco kryje.


12
Tomáš odvedl Lucii do stroze vybavené cely. Kromě matrace, záchodu a malého umývadla tam nebylo nic. Pouta jí sundal už při vstupu do stanice a vrátil jí jídlo. Už je totiž nikdo neviděl. Lucie začala chápat Tomášovo jednání a byla mu vděčná za to, jak dokázal vybruslit z této situace. Dělala si jen starosti, co se stane dál. To nevěděl ani Tomáš.
Lucie se posadila na matraci, Tomáš si sedl vedle ní, měl o ni starost, protože se pohybovala skoro jako bez duše a dříve červené tváře teď zbělaly.
Lucie svírala balíček s jídlem od paní Voleské tak, že jí bělaly klouby, dívala se nepřítomně do rohu cely. Najednou do ticha místnosti zazněl její tichý vyděšený hlásek: „Já mám strach. Co teď bude?“
Tomáš se na ni překvapeně podíval, o tom, co se stane, ještě nepřemýšlel: „Neboj se, něco určitě vymyslíme.“
Lucii ta odpověď měla nejspíš uspokojit, ale ztěží ji vnímala. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Kdy se vrátí Martin z Německa?“ Tón jejího hlasu vyjadřoval, že je v koncích.
„Dnes ještě ne,“ snažil se ji uklidnit, věděl, že ji musí ochránit. „Neboj se, tady jsi v bezpečí. Pořádně se najez a pokus se vyspat. Kdybys něco potřebovala, budu tady celou noc.“ Tomáš Lucii poplácal po rameni a odešel. Její celu pro jistotu zamkl, aby ji nenapadlo znovu utéct, ale Lucii to bylo stejně jedno.

13
Mezi tím, co Tomáš trávil čas s Lucií, dorazili na policejní stanici i Michaela s Danielem. Sedli si v kanceláři, ale místo toho, aby začali mluvit o tom, co právě viděli, mlčeli a přemýšleli, proč to strážmistr udělal.
Tomáš Málek za chvíli přišel do kanceláře. Přítomnost inspektorů ho trochu překvapila, ale pak si řekl, že vlastně nemohl čekat, že tuhle příhodu nechají bez povšimnutí. Navíc stejně museli vyslechnou hlavního svědka – Lucii Pavlíčkovou. To se sice Tomášovi nelíbilo, ale věděl, že už s tím nic neudělá.
„No sláva, že už jdete, strážmistře!“ přerušil ticho Dan.
„Co potřebujete, kapitáne?“ zeptal se jen tak mimochodem Tomáš, ale ta otázka Dana rozčílila.
„Jen takovou drobnost,“ zpustil na Tomáše, „konečně vyslechnout hlavního svědka!“ Dan se hned trochu uklidnil. „K tomu jsme se totiž ještě nedostali a nehneme se tak z místa. Tak kde je Lucie Pavlíčková? Zaveďte mě k ní, Málku!“
Tomášovi se ten nápad vůbec nelíbil a dával to najevo svým výrazem, ale poslechnout musel. Otočil se na místě a chtěl odejít z místnosti, aby zavedl kapitána do cely k Lucii.
V tom zazněl vysoký pronikavý hlas Michaely: „Málku!“
Tomáš se na ni zlostně podíval přes rameno.
„Potom se vraťte,“ pokračovala Míša, „potřebuju s vámi mluvit.“
Na to odváděl Tomáš Daniela do Lucčiny cely. Michaela se za nimi zpytavě dívala, přemýšlela o Tomášovi.


14
„Tak začneme od začátku,“ řekl Daniel Lucii, když se octli sami, „Co jsi dělala ten den v místě vraždy?“
Lucie se na něj nevraživě dívala. Tu otázku považovala tak trochu za výsměch. Dusila v sobě vztek. „Co bych tam asi měla dělat? Co tam vůbec holka jako já může dělat? Potloukala jsem se po okolí. Co jinýho!“ Z jejího hlasu se dalo poznat, že nemá zájem o další výslech. Dan se ale nenechal jen tak odbýt.
„Jak moc jsi znala Šárku?“ zpovídal Lucku laskavým hlasem.
„Tak jako každej tady.“ Lucie začala postupně rezignovat. „Občas jsem byla u nich v domě. Pomáhala. V zimě mě tam nechávali i přespat.“
Daniel pochopil, že začíná nad Lucií vyhrávat. Doufal, že z ní dostane vše, co ví. „Víte o někom, kdo by měl důvod ji zabít?“
Lucie se bála říct kapitánovi pravdu. Policistům ze zkušenosti nevěřila. A tak se od Dana odvrátila a jen mlčela.
„Lucie,“ Dan k ní promlouval dost naléhavě, „ty to víš, viď? Tak mi to řekni. Proč se bojíš?“
Lucie zavřela oči, zadržovala slzy. „Nevěřím vám!“ řekla tiše. „Nevím nic! Jste všichni stejný parchanti. Je vám jedno, co se s člověkem stane. Hlavně když uděláte svoji práci. To, že to není pravda, vám je fuk.“
„Nerozumím ti!“ Dan se díval dost nevěřícně. Přemýšlel, co se s tou dívkou mohlo dít, že tak nenávidí policisty. „Co se ti stalo? Povíš mi to?“
V mysli Lucie se najednou všechno zhroutilo. Ta zlost, kterou v sobě léta nosila, se všechna uvolnila. Lucii vyhrkly do očí slzy. „A co chcete slyšet?“ vybuchla. „Že mi starosta zabil rodiče? Že to vyšetřoval nějakej maník a starosta ho uplatil, aby z toho vyšel bez viny? To kvůli němu jsem to, co jsem! On za to může! A teď by se určitě nejradši zbavil i mě.“ Poslední větu by vrátila zpátky, ale už to nešlo. Nakonec byla vlastně ráda, že to všechno z ní tímto rozhovorem spadlo.
Dan na ni zíral s úžasem v očích. Tohle by snad v životě do starosty neřekl. Pak si ale rozhodl, že si to poslechne ještě jednou a to přímo od starosty. Možná by to mohlo souviset i s vraždou Šárky Voleské.


Strážmistr Tomáš Málek se vrátil do kanceláře, kde na něj čekala Michaela Schüllová. Hlavou mu probíhalo, co všechno od něj asi nadporučík chce vědět. Michaela mu pokynula, aby si sedl naproti ní ke stolu. Když to udělal, dlouho se na něj dívala, jakoby mu pronikala do mysli.
„Musíme si vážně promluvit, strážmistře.“ Konečně začala.
„A o čem?“ Tomáš byl už tak dost nervózní.
„O vás?“
Tomáš hodně znejistěl. Čekal otázky ohledně Lucie nebo Šárky, ale teď se má zpovídat on sám?
Michaela si všimla jeho ustrašeného výrazu a hned zlehčila situaci. „Samozřejmě vás nebudu zpovídat z vašeho osobního života.“ Smála se.
Tomáš si uvědomil, jak se tvářil a teď se za to styděl. Ale opět nabral svou jistotu, alespoň z části. Usmál se také: „To byste mohla zkusit! Tak co potřebujete?“
„Ta dívka.“ Michaela zvážněla. „Lucie. Proč jste ji zatknul?“
„Přece…,“ váhal Tomáš, „…kradla, už jsem vám to říkal.“
„Ale Tomáši,“ tykala mu, jak měla zvykem při vyslýchání, a probodávala ho pohledem, „přece mi tady nebudeš lhát. Já vím moc dobře, že Lucie je sice bezdomovec, ale nekrade. A ty to víš taky. Tak proč je tady?“
„A proč vás to zajímá? Nikdy nikoho nezajímala, tak proč teď. Protože našla Šárku! Protože je snad podezřelá. Ale ona nic neudělala a vy jí jenom naháníte strach, vy ji nechápete. Vžijte se do její situace. Nejdřív vás policie nechá na holičkách a vy nemáte kam jít a najednou se o vás zase někdo zajímá, ale co když vás znovu podkopnou, co když tu vraždu chcete hodit na ni!“
„Tohle si o mě myslíte?“ Michaela byla překvapená a zklamaná zároveň. „Já se tu snažím vyšetřit vraždu a Lucie by mi v tom mohla pomoct. Ani já ani Daniel jí nechceme nijak ublížit.“
Tomáš si uvědomil, že oběma vyšetřovatelům křivdil. Nevěděl, jestli se má omluvit nebo to nechat být. Ale také se dokázal vžít do Lucčiny situace. Lucie jim nic moc neřekne, to věděl určitě. Ale on by mohl něco říct. Hodně by to v případu pomohlo. Pak si ale řekl, že nemá žádné důkazy a sám sebe přesvědčil, že by to nemělo cenu. Navíc by tím ohrozil Lucii i sebe. Rozhodně se podíval na Michaelu a ta pochopila, že z něho jen tak nic nedostane. Zkusila poslední zoufalý krok, který ji napadl.
„Jako policista,“ řekla pomalu, jakoby vážila každé slovo, „jste si jistě vědom, že zatajování je trestný čin.“
„A jsem si také vědom, slečno, že bez právního zástupce nemusím nic říkat.“ Jeho hlas zněl výhružně. A najednou Michaele svitlo. Divila se, že na tento objev nepřišla už dřív.
„Vy jste do ní zamilovaný!“ ve svém hlase nezatajila údiv.
Tomášovi se jen protočily panenky. Jak to zjistila? Tajil to už dlouho, nikdy nikdo to nevěděl. A teď najednou to tahle cizí žena objevila za tak krátkou chvíli. Nezmohl se na slovo a jen z jeho výrazu Míša četla, že nechce, aby to věděl i někdo jiný. Ani neměla v úmyslu to dál rozšiřovat, pokud to nebude nutné. Ale chtěla využít své příležitosti a donutit ho ke spolupráci, aby prozradil, co ví.
„Milujete Lucii, že?“ pokračovala, cítila se před ním na koni.
Tomáš si nevěděl rady. Rozmýšlel se, co říct, když se stalo něco, co nikdo nečekal. Do kanceláře na policejní stanici náhle vešel major Martin Rubeš. Tomáš si myslel, že se snad každou chvilku složí na podlahu. Jeho plány se mu hroutily, ale hned se znovu vzchopil. Hrdě vstal od stolu a odcházel do Luciiny cely. Ve svém nitru se však bál toho, co major mohl slyšet, než vstoupil do dveří.


15
Daniel s Lucií seděli dosud na matraci v cele. Lucie už neplakala, měla jen trochu zarudlé oči. Dan si sám sobě uznal, že v tomto stavu jí už dnes nechá být a znovu si s ní promluví jindy.
„Kdyby sis to náhodou rozmyslela,“ mluvil laskavě a s pochopením, „a chtěla si promluvit, víš, kde nás najdeš. Nemusíš se nás bát.“
Lucie jen seděla a neodpovídala. Nechtěla s ním už víckrát promluvit. Přála si, aby už konečně odešel a nikdy se k ní nevrátil. Chtěla, aby to všechno kolem už jednou provždy skončilo.
Do cely přišel vyděšený Tomáš. Lucie se snažila vyčíst z jeho pohledu, co se stalo.
„Ulítly vám včely, strážmistře?“ reagoval Dan na Tomášův výraz.
„Co?“ nechápal Tom, hned se ale vzpamatoval. „Ne. Právě přijel major z Německa, tak mě napadlo, že byste s ním mohl chtít mluvit, kapitáne.“
Na Lucii bylo vidět určité zděšení, ale Dan to přičítal předchozímu rozrušení. Už se chystal odejít, ale zčista jasna dostal nápad – zkusí získat Luciinu důvěru!
„Strážmistře!“ začal realizovat svůj nápad. „Pusťte slečnu Pavlíčkovou na svobodu. Myslím, že nic neudělala. Je to na moji zodpovědnost.“
Dan se tvářil vítězoslavně, ale Tomášovi ztuhnul úsměv na tváři. Lucie se tvářila stále zděšeněji. Uvědomila si, co všechno se teď může stát, jestli totiž vrah zjistí, že něco ví, najde si ji a ona skončí stejně jako Šárka Voleská. Dan si myslel, že Lucka bude nadšená, ale z její tváře vyčetl spíš nenávist a strach. Chtěl ještě něco dodat, jako že nemusí jít pryč, ale Lucie sebou trhla a vyletěla z cely jako kometa.
Tomáš se o Lucii bál jako nikdy předtím. Celé ty roky, co žila na ulici se o sebe vždycky nějak postarala. Za jídlo a nocleh pomáhala u lidí tady ve vesnici. Paní Voleská ji měla moc ráda. Lucie často chodívala i k Tomášovi, ale ten jí nikdy neřekl, co k ní cítí, snad měl strach z odmítnutí. Ale teď to není jako vždycky. Vrah možná ví všechno. Jak se mu ubrání ta drobná dívka? Zítra nemusí být mezi živými.


16
Michaela mluvila s Martinem Rubešem v kanceláři. Martin si sedl na místo, ze kterého před chvílí vstal Tomáš Málek. Martin se celou dobu hovoru díval Michaele přímo do očí. Míša přemýšlela o jeho uhrančivém pohledu a ač nerada, musela si připustit, že tento muž s tmavými vlasy a širokými rameny se jí líbí čím dál víc. Navíc byl maximálně o pět let starší než ona.
„Takže zatím nemáte hlavního podezřelého?“ vyzvídal Martin.
„Ne! Bohužel. Myslíme si, že je to nějaký dealer drog. Vy byste snad měl tip?“
„Ne, i když bych si nejspíš dával pozor i na vlastní lidi. Jak se říká, pod svícnem je největší tma,“ usmál se spiklenecky ne Michaelu, „a drogy získá polda docela snadno.“
„Vy myslíte, že…“ Míša nevycházela z údivu, ale svou větu už nestačila dokončit, protože do kanceláře vtrhla Lucie. Měla zlostný a zároveň vyděšený výraz. Výhružně se podívala na Martina, pak za sebou zavřela dveře kanceláře a utíkala pryč z policejní stanice do tmy noci, co jí nohy stačily.
Hned, co se za Lucií zavřely dveře přiběhl i Tomáš s Danielem v patách. Tomáš byl smrtelně bledý. Ustrašeně se díval za Lucií, potom se podíval na majora. Michaela a Dan nechápali nic z toho, čeho byli právě svědky. Jen Martin Rubeš se zdál klidný, jakoby všemu rozuměl a věděl, co se stane dál.


17
Lucie prchala před svým osudem. Dnes v noci jí půjde o život, cítila to v kostech. Běžela ani nevnímala kudy. V hlavě se jí mihotaly různé myšlenky, přání, naděje a obavy, které za svůj život prožívala. Tohle ale bylo to nejhorší, co zažila – strach o vlastní život. Před sebou na cestě uviděla starostovu vilu. Napadlo ji, že by jí starosta mohl v této situaci pomoct. U něho by snad byla v bezpečí. Odčinil by tím i to, co na ní před lety spáchal, když narazil autem do vozu jejích rodičů a tím je oba zabil. Lucie zoufale bušila na dveře Stránských. Po chvilce jí otevřel starosta. Když zjistil, kdo to je, jeho tvář se zkrabatila hněvem.
„Co tady chceš?“ spustil na ni nevrle.
„Pomoz mi,“ Lucie nemá daleko k pláči, „aspoň jednou mi pomoz! Prosím! Nevím kam jít. Zabije mě! Najde mě a zabije!“
Starosta moc nevěřil tomu, co Lucie říká, vždycky se ji snažil brát s nadhledem, nebo ji přehlížel. „Aspoň budeme mít konečně od tebe pokoj.“
„Jsi hajzl!“ Lucie pochopila, že hledá pomoc tam, odkud nikdy nepřijde. Zmohla se konečně na to, co mu léta nedokázala říct do očí: „Zabil´s moje rodiče, alespoň jednou se podívej přes tu svou pýchu na mě! Kvůli tobě žiju jako žebrák, ale tebe to vůbec nezajímá. Je ti jedno, co se se mnou stane!“
„Byla to nehoda!“
„Taková se stane brzy taky! Slyšíš? On mě zabije!“ Lucie byla hodně rozrušená, snažila se starostu obměkčit, ale marně. Jediné, čeho dosáhla, bylo to, že starosta se zarazil a na chvíli ztratil svou vyrovnanost.
„Čert tě vem!“ řekl nakonec a rychle zavřel dveře, aby Lucie už nestačila reagovat. Ta stála před dveřmi s otevřenými ústy, všechny její naděje na záchranu se zhroutily. Slzy se jí začaly koulet po tvářích a Lucie si sedla před starostovy dveře a nechala naplno propuknout svůj strach a vyplavila ho slzami.


Starosta zavřel dveře a oddychl si, že už má tu protivnou holku z krku. Nevšiml si, že celý ten rozhovor sledovala jeho dcera Karolína. Pociťovala zklamání nad jednáním svého otce.
„Co chtěla?“ zeptala se.
„Nic,“ zabručel starosta, nechtěl se s ní o tom bavit. „O to se nestarej, holčičko.“
„Ale ona křičela!“ řekla Karča, chtěla pohnout svědomím svého otce. „Co když se jí něco vážnýho stalo? Ty jí ani nepomůžeš?“
„A proč bych jí měl pomáhat? Ta holka se o sebe postará sama. Je na to zvyklá. A když to nezvládne, žádná škoda.“
To už Karolína nevydržela a začala na otce křičet: „Ale ona je přece jenom člověk, tati! Nemůže za to, že přišla o domov a o rodiče! Ty to víš nejlíp! Vždyť za to vlastně můžeš a ani se o ni nepostaráš! Kdy konečně uznáš svoje chyby!“
„Byla to nehoda! Ty to víš!“ ve starostovi všechno vřelo, pomyslel si, že i jeho vlastní dcera se staví proti němu. „Do toho jejich auta jsem prostě napálil, ale nemohl jsem za to. Uzavřelo se to jako nehoda!“
„Jo, byla to nehoda.“ Karča byla dost naštvaná. „Ale tys byl ožralej a toho poldu jsi podplatil!“
Pan Stránský se vyjeveně díval na svou dceru. Tuhle krutou pravdu v sobě skrýval a ona jediná se mu ji odvážila říct do očí.
Karolína nabrala jistotu: „Tam venku je nějakej grázl, co zabil Šárku, tati. A Lucka je teď možná v nebezpečí. A jestli se jí něco stane, máš ji vlastně na svědomí.“ Její hlas zněl výhružně. Karolína svého otce překvapila, tohle si k němu nikdy nedovolila. A její slova ho zasáhla tak silně, že se ponořil do sebe, což dělal jen málokdy.
Karolína ho chtěla donutit k zamyšlení ještě víc: „Co kdyby se tohle stalo mě?“ dívala se na něj a čekala, co řekne. Její otec však mlčel, vlastně ani nemusel nic říkat. Oba dva znali odpověď – choval by se úplně jinak. Karolína se rozčílila jak na svého otce, tak sama na sebe. Rozhořčeně vyběhla po schodech do svého pokoje a dlouho tam zůstala. Panu Stránskému přišlo líto, jak se zachoval. Rád by vrátil čas alespoň o pár minut. Ale už se bál znovu otevřít dveře. Myslel si, že Lucie už dávno utekla pryč.


Lucie zatím seděla zhroucená před starostovou vilou. Už nebrečela. Nevěděla si rady. Jediné, co věděla s jistotou, bylo, že chce zůstat naživu.
Najednou zaslechla z dálky kroky. Pak dokázala rozpoznat i obrys mužské postavy. V očích se jí zračil takový strach jako nikdy v životě. Temná postava se blížila k ní. Ona se postavila a přitiskla se ke zdi, jakoby se tak mohla schovat. Hlavou se jí honila spousta věcí. Postava se zastavila asi padesát metrů od ní. Neviděla mu do tváře, ale cítila na sobě jeho pohled. Ve světle lucerny spatřila na jeho rukou kožené rukavice.
Rozběhla se pryč směrem k lesu s nadějí, že mu snad unikne. On běžel za ní, dost rychle. Lucie si s hrůzou pomyslela, že teprve teď začíná opravdu bojovat o život.


18
Nastalo krásné teplé ráno. Blízko lesa se pohybovalo nezvykle moc lidí, většina z nich v policejních uniformách. Všichni poskakovali okolo jednoho bezvládného těla – drobné zanedbané brunetky – Lucie Pavlíčkové. Strážmistr Tomáš Málek u ní zdrceně klečel a nevnímal okolí, pohroužil se hluboko do sebe, do svého žalu. Nedaleko patolog Jan Schránil sděloval vyšetřovatelům, co zatím mohl zjistit. Major Martin Rubeš stál poblíž, aby slyšel každé jejich slovo.
„Byla opět uškrcena, nejspíš taky kožené rukavice. Nedivil bych se kdyby to byl stejný pachatel,“ řekl pan Schránil.
„Děkujeme,“ v hlase Daniela zněla starost, „až něco zjistíte z pitvy, zavolejte nám.“
„Samo sebou,“ odpověděl patolog.
Michaela si všimla Danova smutného pohledu, ale nevěnovala mu velkou pozornost. Spíše jí dělal starosti strážmistr Málek. Přišla k němu blíž, položila mu ruku na rameno. Tomáš se vytrhl ze svého zamyšlení a beznadějně se na Michaelu podíval.
„Běžte domů, strážmistře,“ řekla mu sdílně, „vyspěte se a odpočiňte si. My se za vámi pak stavíme.“
Pro Tomáše to znamenalo určité vysvobození z tohoto místa. Poslušně vstal, pohledem se rozloučil s milovanou dívkou, která ležela na zemi, a s hlavou skloněnou odcházel domů. Jeho nadřízený, major Martin Rubeš, se za ním zamyšleně díval.


19
Karolína byla ve svém pokoji. Vzpomínala na svou kamarádku Šárku. Kolik toho spolu prožily. A kolik toho ještě mohly prožít, kdyby se v ten osudný den nic nestalo. Nechtěla plakat, ale slzy se jí nutily do očí a nedokázala je zadržet. Nechala je koulet se volně po tvářích.
Prohlížela si fotografie, která spolu nafotily. Některé měly svůj lesk novoty dávno za sebou, jiné se na ni usmívaly z poměrně krátké doby. Najednou Karča narazila na své poslední fotky. Pořídila je tu noc, kdy viděla Šárku naposledy, byly ze slavnosti jejího otce. Dívala se na ně a přemýšlela, proč se to všechno stalo. Proč musela její přítelkyně zemřít. Náhle její pohled ustrnul na jedné z těch fotografií. Napadlo ji, že možná vyfotila něco, co by objasnilo celý případ, ale zatím si to chtěla nechat pro sebe. Řekne to až ve vhodný čas.


20
Daniel s Michaelou seděli v kanceláři za stolem naproti sobě. Nálada v místnosti byla pod psa. Oba se dívali do země a cítili se mizerně. Vždyť jim skoro před očima zabili dalšího člověka a v ruce neměli žádný důkaz o pachateli.
„Tohle nikam nevede!“ prolomil mlčení Daniel. „Vezmem to od začátku.“
Na to vzal energicky tužku a papír a začal psát jména, se kterými se tady setkali: Šárka Voleská, Lucie Pavlíčková, Karolína Stránská, Miroslav Stránský, Jaroslava Voleská, Tomáš Málek, Martin Rubeš. Michaela pochopila, co budou dělat.
„Šárka a Lucie,“ začal Dan. „Co měli společného? Proč jsou mrtvé?“
„Šárka byla feťačka,“ přemýšlela Míša nahlas, „vypadá to, že vrah s ní měl i jiný úmysly, ale není to jistý. A Lucie nejspíš něco věděla. Nejspíš znala totožnost vraha a proto musela zemřít.“
„Karolína,“ řekl Dan další jméno, „viděla Šárku naposled, jako vrah mi ale nepřipadá.“
„To mě taky ne. Vidí svět až moc růžově na to, aby zabila. A smrt Šárky ji dost vzala.“
„Paní Voleská, matka Šárky.“
„Svoji dceru milovala, nedokázala by ji zabít a když budeme předpokládat, že vrah je jeden a že je to muž, podezřelá není ani z vraždy Lucie.“
„Co starosta? Motiv na vraždu Lucie by měl.“
„To sice ano, ale vrah je jen jeden a nechápu, proč by zabíjel Šárku.“ Michaela by do starosty neřekla, že by někoho zabil. Dan se ale nenechal odradit.
„Třeba je on ten dealer.“
Michaela nakonec ustoupila: „Dobře, takže první možný podezřelý?“
„Nejspíš.“ Dan se zamyslel. Pak řekl další jméno: „Strážmistr Málek.“
„Toho bych vyloučila hned.“ Míša byla pohotová. „Major Rubeš sice říkal, že pod svícnem je největší tma a já si původně myslela, že tím míní jeho, ale Tomáš byl zamilovaný do Lucie, on by ji nedokázal zabít. Věř mi, je to moje intuice.“
Dan jí neodporoval. V lidské psychologii se Michaela vyznala lépe než on, a tak nechal Málka mimo podezření: „Dejme tomu, že máš pravdu. Pak už nám zbývá jen major Rubeš.“
„To si nemyslím,“ řekla hloubavě Míša, „vždyť se nám snažil pomoct při vyšetřování.“
„Pod svícnem je největší tma.“ Dan schválně použil stejná slova jako Michaela a před ní Martin. Teď měl totiž silnou intuici zase on. Věděl, že major s tím má určitě něco společného, ale co, to nevěděl. „Třeba jsi ho špatně odhadla. Možná je on ten dealer.“
„Stát se to mohlo.“ Michaela by se nerada zmýlila, ale brala to jen jako formalitu. „Dobře, takže máme dva podezřelé, starostu a Rubeše.“
Dan se zvednul ze židle, zamířil ke dveřím a povzbudivě se usmál na svou kolegyni. „Jdeme za starostou,“ řekl. Na ta slova vstala i Michaela a oba odešli z kanceláře.



21
Strážmistr Tomáš Málek strávil doma už asi hodinu, ale čas byl to poslední, co teď vnímal. Plně se pohroužil do svého smutku a samoty. Skoro bez ducha si svlékl uniformu, položil ji na židli a všechny věci, které měl s sebou dal na stůl. Šel se osprchovat, horká voda by mu snad mohla pomoci.
Asi po půl hodině se vrátil z koupelny. Udělalo se mu trochu lépe, hlava mu začínala znovu jasně myslet. Stačil se jen trochu osušit ručníkem, když zazvonil zvonek. Na ještě zpola mokré tělo si natáhl kalhoty a šel ke dveřím. Myslel, že se za ním zastavili Kovář se Schüllovou. Když však otevřel dveře, zůstal stát v němém úžasu – ne zrovna příjemném, spíš hrůzném a strašném. Přišel ho totiž navštívit major Martin Rubeš. Chvíli tam oba stáli a dívali se na sebe, Tomáš zkoumavě a Martin hrdě nad věcí. Tomáš přemýšlel, co teď, Martin už měl vše přesně naplánované. Nakonec Tomáš sklopil hlavu a mlčky pokynul Martinovi, aby vešel dál.
Martinovi se na tváři zračil zvláštní výraz, takový na něm Tomáš ještě nikdy neviděl. Krutý, všehoschopný a vypočítavý zároveň. Major si sednul na gauč v pokoji, jako kdyby tady byl pánem. Tomáš se posadil na židli tak, aby dobře viděl na majora.
Martin se díval na Tomáše a pak řekl posměšným hlasem: „Jseš docela zdrcenej, kámo. To tě tak zmohla ta mrtvá holka? Promiň, tys jí žral.“
Ta slova působila jako katalyzátor. Tomášovi se vzbouřila krev. Teď už nemusí chránit Lucii, jen sebe a na jemu samém už mu nezáleželo.
„Co tady chceš?“ začal Martinovi vyhrožovat. „Přišel ses mi vysmívat? Co ti ty dvě udělaly?“
„Takže ty víš, kdo je zabil?“ Martin naoko předstíral překvapení. „Měl bych ti poděkovat, věděl´s to celou dobu a nikomu si nic neřekl. Ty jsi vlastně takovej můj spolupachatel. Tebe jsem se bál ze všech nejvíc, tys totiž věděl i o těch drogách, že jo?“
„Jo, věděl.“
„Nechápu tě. Mohl´s mě udat, vydírat mě, nebo cokoliv jinýho, ale tys mlčel. Proč?“
„Nikdo by mi nevěřil, chtěl jsem mít důkazy, teď vím, že to byla chyba,“ při těchto slovech pociťoval Tomáš smutek, možná právě proto Lucie zemřela.
„Ty jsi tak naivní, Tomáši.“
„Proč jsi zabil Šárku?“ Tomáš stále ještě nevěděl všechny podrobnosti v případu.
Martin se chvíli rozmýšlel, ale pak si řekl, že mu to vše objasní podle pravdy. Musel přece zjistit, jestli Tomáš někomu něco nenaznačil. A pak, stejně chtěl Tomáše umlčet jednou provždy.
„Tak trochu jen tak,“ začal vyprávět, „a tak trochu z chtivosti. Už tehdy, ten večer mě pěkně štvala. Víš, večer na oslavě jsem jí měl předat další dávku. Sešli jsme se u záchodů. Znáš mě, líbí se mě takový holky jako ona. Chtěl jsem si s ní prostě jenom trochu užít, vždyť by ji to nezabilo. Ale ona…“ Martin se zakabonil, „…prostě dávala až moc najevo, že mě vůbec nechce! Tam jsem ji ještě nechal být. Domluvili jsme se na místě předání další dávky. Víš, Tome, ta holka v tom fakt lítala. Sešli jsme se pak okolo druhé v noci na cestě za vesnicí. Kousek od místa, kde jsem ji potom zabil. To místo jsem nevybral náhodou, mohla by si tam křičet, jak by chtěla,“ při těch slovech se krutě zasmál a rychle dodal, jako by ho to mělo omluvit: „Já jsem ji nechtěl zabít, ale musel jsem. Přišla tam o něco později než já. Já už byl na ni pěkně natěšenej, jenže ona si snad myslela, že jí dám dávku a nechám jí klidně zase odejít. Tak jsem si ji k sobě trochu přitáh‘,“ živě si ten okamžik představoval. „Ale ona sebou začala házet a dokonce mi vyhrožovala, že mě práskne!“ měl zlost. „Co jsem mohl dělat? Vzal jsem z kapsy rukavice, víš přece, že je s sebou nosím furt, uškrtil jsem ji. Dál už to snad znáš. Odjel jsem do Německa, to školení mě přišlo vhod. Tam jsem si ale uvědomil, že bys něco mohl tušit. A tady jsem zjistil, že mi jde o krk. Kdyby ta malá myš,“ tím myslel Lucii, „jen naznačila, že bych to mohl být já, jsem trop! Musel jsem ji zabít.“
Do Tomášových očí se vetřely slzy, když Martin mluvil o Lucii.
Martin si toho všimnul a ještě víc se vyžíval v popisování Luciiny smrti: „Myslela si chudák, že se schová u starosty, ale to se pekelně sekla! Našel jsem ji ubrečenou u starostových dveří. Měl’s vidět ten děs v jejích očích, když mě uviděla. Rozběhla se k lesu, asi si myslela, že tam přede mnou uteče. Ale já ji dohonil. A pak jsem ji začal škrtit. Cítil jsem, jak mi pod rukama utíká její život. Svíjela se jak ještěrka, ale bylo jí to na nic.“ Martin si tuto chvíli vychutnával, díval se na Tomáše, jak trpí. Potom řekl jakoby se nic nestalo: „Tak už znáš prakticky všechno. Když jsem přijel, šel jsem do kanceláře a tam si pokecal s tou kočkou, myslím nadporučík Schüllová, že jo? Ta mě žrala! Vyklopila všechno, co věděla. Docela mě pobavila.“
Tomáš seděl na židli, nevěděl, co má dělat. Měl na Martina takovou zlost. Do očí se mu hrnuly slzy, že je nedokázal zastavit. Hlavou se mu honily všechny možné myšlenky.
Martin se na něj zkoumavě díval. Zajímalo ho, co všechno Tomáš ví a komu co řekl. Říkal si, jestli ho má zabít už teď, nebo jestli ještě počká, třeba z něho něco vypadne.
Tomáš zatím nevěděl kam s očima. Náhle mu zrak padl na stůl. Ležela tam služební pistole, kterou zapomněl uklidit do trezoru.


22
Tou dobou přijeli Michaela s Danielem ke starostově vile. Starosta je hned pozval dál. Karolínu poslal do jejího pokoje. Chtěl s inspektory probrat vše o Lucii, ale ne před svou dcerou.
Karolína otce bez řečí poslechla. Uvědomila si však, že teď nastala ta správná doba, aby vyšetřovatelům ukázala fotografii se svým objevem.
Starosta mezitím uvedl Míšu s Danem do obývacího pokoje. Když se všichni posadili, začal Daniel s výslechem: „Tak, pane Stránský, co jste dělal včera v noci, když zabili Lucii Pavlíčkovou?“
„Byl jsem doma. Jsem snad podezřelý?“ klidně odpověděl starosta.
„Bohužel ano. Měl jste motiv,“ objasnila Michaela. „Alespoň co se týče Lucie.“
„Já jsem ji ale nezabil! Neměl jsem ji rád, to přiznávám, ale nezabil jsem ji!“ v jeho tváři se objevila lítost.
Víc už nikdo nestačil nic říct, protože do pokoje vešla Karolína. Měla rudé tváře, jak hledala fotografii. Nyní ji svírala v ruce.
„Promiňte,“ rozpakovala se, „ale myslím, že jsem něco našla. Podívejte se.“ Karolína podala vyšetřovatelům fotku. Ti si ji důkladně prohlíželi. Byla na nich Karolína s několika dalšími mladými lidmi z vesnice, ale člověk, který ji fotil neměl moc jistou ruku. Vyfotil spíš dění vedle nich než skupinku, kterou měl. Úplně v rohu fotografie se dal rozpoznat major Martin Rubeš a Šárka Voleská. Major držel v ruce malý bílý sáček. Těžko se dal rozeznat, ale stačilo to.
„Kruci! Já to věděl,“ klel Dan. „Je to on!“ podíval se na svou kolegyni, která nevycházela z úžasu. „Jedem!“
Na to oba vystřelili z domu jako šípy.
„K Rubešovi?“ ujišťoval se Dan, když nasedal do auta.
„Ne, to ne,“ řekla rychle Michaela. „Kdybys byl vrah, snažil by ses zlikvidovat všechny, kdo o tobě ví. Jedem k Málkovi.“


23
Daniel s Michaelou se řítili silnicí k Málkovu domu. Zastavili před ním a hnali se ke dveřím. Ani se nenamáhali zazvonit, šlo teď o čas. I o život. Vrazili do domu. A tam se jim naskytl smutný pohled. Strážmistr Tomáš Málek stál nad bezvládným tělem majora Martina Rubeše. V ruce svíral pistoli a hlavu měl skloněnou. Věděl, co teď bude následovat.
„Proč jste to udělal, Málku? Kdybyste jen něco řekl, už bychom ho měli. Teď stačilo chvilku počkat a …“ Michaela nedokončila větu. Myslela na to, co všechno by se nemuselo stát.
„Kdybych chvilku počkal, zabil by on mě,“ řekl sklesle Tomáš. Natáhl před sebe ruce, upustil pistoli na zem a pohledem naznačil inspektorům, aby konali svou povinnost. On už se s tím smířil. Tvářil se nepřítomně, už neměl pro co žít, bylo mu jedno, co se s ním stane.
Daniel, ač nerad, se toho ujal. Tomáše chápal, on by nejspíš v jeho situaci udělal totéž. Přešel k němu a nasazoval mu pouta, v hlase mu zněl soucit: „Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám.“


24
O pár dní později se na místním hřbitově najednou konaly hned dva pohřby. Sešli se tam skoro všichni obyvatelé obce Jeníkov. Po skončení obřadu většina lidí odešla. Zůstali tam jen starosta Stránský se svou dcerou, paní Voleská, Michaela Schüllová, Daniel Kovář a Tomáš Málek. Všichni se dívali na dva nové hroby vedle sebe se jmény Šárka Voleská a Lucie Pavlíčková. Snad se modlili za spásu jejich duší.
Paní Voleská měla slzy na krajíčku, ale se smrtí své dcery se pomalu vyrovnávala. Přistoupila k starostovi a povzbudivým hlasem mu řekla: „Jste pašák, pane Stránský, že jste se konečně dokázal vyrovnat se svými chybami.“
„Bohužel pozdě,“ starostovi bylo opravdu líto, že ta dívka zemřela vlastně kvůli němu, „Lucii už život nikdo nevrátí.“
„Alespoň jste ji vystrojil pohřeb a má hrob. Teď už je snad v pokoji i s mojí dcerou,“ dala mu ruku na rameno, jako by mu chtěla poděkovat. Povzbudivě se koukla na Karolínu a pak odešla ze hřbitova domů.
Na Karolíně se dalo poznat, jak se změnil její postoj k otci. Teď měla opravdový důvod být na něj hrdá. A její otec byl své dceři vděčný, že díky ní si dokázal uvědomit, co všechno provedl.
Tomáš klečel u hrobu, který skrýval Luciino tělo. Na rukou se mu blýskala pouta. Za ním stáli jako andělé Daniel s Michaelou. Mohli jen tušit, jaká muka Tomáš prožívá. Nechali ho ještě chvíli truchlit, pak ho jemně uchopili za ramena a pomohli mu vstát. Odvedli ho do auta a posadili na zadní sedadlo. V jeho výrazu se ode dne, co ho zatkli, nic nezměnilo. Stále se tvářil nepřítomně, ale vyšetřovatelům byl vděčný, že se mohl jít rozloučit se svou láskou.
„Víš, Míšo,“ zamyslel se Dan, „až se někdy vážně zamiluju, nedej bože, abych o ní přišel jako Tomáš.“
Michaela se koukla do dálky a zasnila se. Byla vážná, rozuměla Danovým slovům. Každý z nás si přeje nějakou lásku, ale když ji pak máme, jak snadno o ni přijdeme, aniž se o tom ten dotyčný dozví.
Oba policisté smutně nasedli do auta a ujížděli pryč z tohoto místa, pryč z Jeníkova. Jeli zpátky do hlavního města. Ujížděli vrátit se co nejdřív zpět do svého starého života, ale zároveň věděli, že to, co tu zažili, je nemálo poznamenalo.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 05.07, 01:10 - Michal Hrůza
 Přidat komentář 




› Online 26


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866