Nokturno.net / tvorba / dílko

Noční ulice Londýna tak omšelé a staré.jakoby přímo určené k přemítání o životě. Budoucnosti a tak . občas se zdálky ozve nějaký výkřik,ale to mě nemůže ani trošku vyrušit.
Zvedá se prach. Že by už přijížděl povoz. Nemůže tu přece být tak brzy. Smuteční průvod je nedočkavý ale nechodí předem.jistě jako vždy čekají za rohem,co komu od huby upadne. Na mě si nepřijdou,nemám nic. Není co ztratit, není o co přijít.
„jsi si tím tak jistý ?“
Odkud se ozval ten hlas? Nikdo tu nikde není, přece jsem jen v duchu přemýšlel. Nikdo tu není. Hlas z mého nitra? Pche- blbost. Kdesi vdáli zaštěkal pes. Proč asi . v jednu hodinu v noci. Takže dnes zemru. Svět přijde o dalšího genia. Genius,který se nestihl prosadit,který zemře nepochopen. A co víc, nepoznán. No možná si moc věřím. Pes opět zaštěkal. Vedle mne vstala ze země postava. Vsadil bych se, že tam ještě před chvílí nebyla. Nemluvil jsem nahlas, nemohl mne slyšet. Ne - nemohla mne slyšet. Byla to žena. Její vlasy – ty její vlasy. Dlouhé šedivé. Výraz ve tváři . věděla všechno. I to, nač jsem ještě nestihl ani pomyslet. Vítr přestal na chvíly foukat. A já měl ještě šanci. Dávala mi ještě poslední šanci. Teď se kaji,protože jsem předtím nic nevěděl. A myslel si,že vím všechno. Teď již vím že vědění není údělem člověka nýbrž jeho příčinnou..
Ona roztáhla ruce,křídla a vzlétla.a já ačkoliv stále na zemi letěl s ní. A tu jsem pochopil …
Všechno byla faleš a tato povídka je jen prudkým vzplanutím mysli. To však nic neznamená.