Nokturno.net / tvorba / dílko

Přízraky se scházejí na rozcestí u hřbitova,
kousek dál do tance světluškám houká sova.
A z prachu u cesty vzejde vize nová,
které nejeden poutník neodolá.

Vrby u brodu už pláčí strachem.
Jestlipak je starý věk již zcela stracen?
A nechají se konejšit jen drobným máchem.
Prý opět bude úplněk jak kdysi svěcen.

Noc- černá čarodějka, probere se k životu
a rozezní struny magie na stovkách nových sabatú.
Vlkodlaci budou spívat jí své ubolené písně,
než provrtá je stříbrná kulka muže tváře přísné.

Noc je královna a také je domina,
v hodinách vlády její jiný svět zde ožívá.
Šílené ženy zlétají na koštětech z komína,
nad hladinou rybníku se jejich šílený smích ozývá.

A do něj skřehot vodníkúv, co chytá duše lidí.
Svit nebeských souhvězdí všem běsúm se líbí.

Za noci se dějou čáry.
Za noci se vzývaj bohové.
Za noci stoupají páry
z bylin, kúry dubové.

Noc je paní svého splnu stříbrného
a já ti strachem šeptám měkce:
"Chci být v ochraně jen těla tvého.
Přiviň se ke své čarodějce..."