Nokturno.net / tvorba / dílko

1
Ticho. Celý palác ve starověkém hlavním městě Coně mlčel v napjatém očekávání. Někdo se téměř neslyšně modlil, ale zač?
Ve velké síni se na vyvýšeném místě tyčil královský trůn a na něm seděl panovník. V jeho tváři se zračila naděje a zároveň obavy. Shlížel na své poddané, kteří k němu vzhlíželi, jakoby čekali, že se stane něco velkého.
Vedle krále se však cosi hýbalo, něco malého a živého. Byla to jeho pětiletá dcera Fénamé, zatím jeho jediné dítě. A teď očekávala celá říše narození dalšího královského potomka.
Král věděl, že tato událost může změnit chod celého království. Pokud se narodí chlapec, stane se z něj právoplatný dědic trůnu, pokud ne, celé království zdědí Fénamé. Král Basar se láskyplně podíval na své prvorozené dítě a uvědomil si, že právě do ní, do Fénamé, vkládá své naděje a že ona je ta pravá královna. Shlédl na své poddané, kteří se tiše pohroužili do motlitby a prosili bohy, aby jim seslal nového krále. V duchu se začal také modlit, ale za to, aby mu jeho žena porodila druhou dceru.
Další hodinu trvaly modlitby a ticho v paláci. Atmosféra v síni houstla. I král znervózněl. Bál se o budoucnost své říše, ale i o svou ženu Sfinu, milovanou královnu jeho lidu i jeho srdce.
Ticho v síni náhle přerušily něčí kroky. Všichni zvedli hlavy od motliteb. Ke králi spěchal sluha její výsosti. Ztěží dýchal, protože běžel, aby se král tu novinu dozvěděl co nejdřív. I přesto se jeho tvář zdála bledá. Ten sluha se jmenoval Pars a sloužil u dvora už skoro 30 let. I král si ho vážil pro jeho oddanost. A teď mu přišel sdělit další osud jeho království.
„Můj pane,“ Pars klečel a hlas se mu třásl rozčílením. „Královna přichází!“
Basar nevěděl, co má zlostí udělat. Sfina je sice silná žena, ale po porodu měla zůstat na lůžku. Chce mu snad oznámit něco špatného? Musel si však zachovat chladnou hlavu.
Dav pod ním se rozevíral. Procházela jím žena v červeném závoji s dítětem v náručí a se zástupem služebných za sebou. Pomalu došla až před krále, v jejích očích se usmívala láska a moudrost. „Králi Basare,“ hlas měla pevný, snad i věděla, co si její muž přeje, „tobě i tvému lidu jsem dala dceru a druhou princeznu naší velké říše.“ Sfina po této řeči poklekla a podávala Basarovi jeho dítě. Král Sfině nejdříve pomohl vstát a posadil ji na trůn pro ni určený. Potom si vzal svou druhorozenou dceru do náruče, dlouze se na ni díval, možná chtěl uhodnout její budoucí život. Pak ji zvedl do výše, aby si ji mohl i dav poddaných prohlédnout a zvolal: „Toto je moje dcera. Od této chvíle ji nazývám Trita. Patří ji naše láska a úcta. A její životní úděl bude dle našich starých tradic. Až nastoupí princezna Fénamé na trůn jako vládce, stane se princezna Trita jejím ochráncem. To je má vůle a tak se také stane!“


2
Král Basar v duši z celého srdce děkoval bohům, že splnili jeho přání. Fénamé trávila celé dny se svou mladší sestrou. Milovala ji tak, jak jen se dá. I když jí bylo teprve pět let, vypadalo to, že si uvědomuje, co pro ni sestra znamená.
Královna Sfina věděla, že jí Tritu brzy odeberou, aby ji mohli učit boji a dalším znalostem, které jako ochránkyně budoucí královny musí znát. Snažila se do své dcery vložit tolik lásky a moudrosti, kolik se jen dalo.
Tritu miloval v říši každý člověk, který ji znal. Snad proto, že věděli o jejím těžkém údělu. Jen Trita ještě nechápala.

Ode dne Tritina narození uplynulo na den pět let. Loučení se stále blížilo. Obě princezny lid miloval. A přece. Fénamé si musela uvědomovat tíhu svého osudu a vážněla den ode dne, zatímco Trita se den co den více smála.
V paláci se konaly přípravy na slavný odjezd princezny Trity, ochránkyně království, jak jí lidé začali přezdívat. Z trůnu shlížel na své poddané král Basar, po pravici královna Sfina, po levici princezna Fénamé. Trita si velebila na klíně své matky a hrála si s jejím závojem. Věděla, že má odjet pryč, ale nejspíš to vše stále chápala jako zábavu a usmívala se. Ve velké hodovní síni se stoly prohýbaly jídlem a hudba nepřestávala hrát. Tančilo se a hemžení všech lidí Tritu velmi zajímalo. Nevěděla, kam se má koukat dřív. I Fénamé měla skvělou náladu, přesto ji však bolelo, že svou sestru tak dlouho neuvidí.
Snad celý večer by se odehrál bez problémů a bez pochyb, jestli je králův rozkaz správný, kdyby se na slavnosti neobjevil prorok Zareg. Král ho uznával ze všech proroků nejvíc a řídil se jeho radami, když si nebyl jistý ve svém rozhodnutí. Teď však přišel Zareg zpochybnit osud Trity.
„Veliký králi Basare,“ uklonil se a ruce měl po svém zvyku zkřížené na prsou, „ty víš, že naslouchám hlasům bohů. I tentokrát mi vyjevili budoucí osud tvé říše. A proto ti radím, zanech těchto slavností a vystroj spíše pohřeb,“ hlas se mu najednou roztřásl, král ho přece mohl za tuto drzost popravit. „Králi, tvá dcera Trita, kterou všichni milujeme jako svou vlastní a která je naším sluncem, zároveň znamená zhoubu. Pokud bude žít, tvé království se rozpadne, tvého trůnu se právě za pomoci Trity zmocní zlý démon a tvá rodina zahyne.“ Sálem to zašumělo. Trita že by je mohla někdy zradit? To musí být lež, hříčka bohů, kteří jí závidí lásku. Na druhou stranu Zareg možná říká pravdu.
Král Basar teď stál před velkým rozhodnutím. Obětuje Tritu, nebo svou zemi? Pohlédl do tváře nejdřív své prvorozené dceři, viděl tam úděs a samé otázky. Potom se podíval na svou ženu, ona jeho pohled opětovala a Basar poznal, že by mu Sfina Tritinu smrt nikdy neodpustila. Ani on se jí nechtěl zříct. V sále zatím zavládlo hluboké ticho. Všichni vzhlíželi ke králi, protože teď podle proroctví má rozhodnout o jejich dalším osudu.
Basar vstal z trůnu, přešel k proroku Zaregovi a ten poklekl. „Jsi veliký prorok, Zaregu,“ řekl pevným hlasem. „Avšak na svou rodinu nevztáhnu ruku. Rodina je posvátná! A pokud mi to bohové dovolí, nedopustím, aby mou zem neprávem získal někdo cizí, nebo někdo komu trůn nepatří. Trita zítra odjede a její úděl zůstane nezměněn.“


3
Těžko říci, co by se stalo, kdyby se král Basar rozhodl jinak. Co by lid uznal za lepší rozhodnutí? Už bylo pozdě na všechny otázky, odpovědi stejně nikdo neznal. Basar si byl ve svém jednání jistý, alespoň z větší části. Ale kousek svědomí v něm přesto hlodal a napovídal mu, že udělal chybu.
Trita ráno odjela z Cony za doprovodu stráží a služebníka Parse na rozsáhlé území provincie Ribóry, kde měla být vychována a vzdělána v umění boje, jazyka i známých věd. Cesta tam trvá tři dny a to jen na rychlém koni. Průvod s Tritou měl do Ribóry dorazit za pět až šest dní.

Našel se však kdosi, kdo měl s Tritou jiné úmysly. Tento člověk sídlil daleko za hranicemi říše krále Basara, v opuštěném kousku země, kterému říkal Abanon. Bydlel tam sám, až na pár poskoků. Tato země působila pustě pod vládou tyrana – kouzelníka Sarita.
To on vyslal do úst Zarega proroctví o zhoubě Tritina života. To on vnuknul královi Basarovi myšlenku, že si s ním bohové jen hrají. Vše pak pro něj půjde lépe a snáz. Celý jeho plán. A teď. Teď už zbývalo jen mít Tritu ve svých rukou.

Tritin průvod už měl v zádech půl své dlouhé cesty do Ribóry, když je zastihla bouře. Prudký déšť s blesky a burácením hromu se zpustil tak náhle, až se to Parsovi zdálo podezřelé.
„U všech bohů!“ bručel si pod vousy. „Ať do mě uhodí hrom, jestli je tohle normální.“
Malá Trita na něj zvědavě zírala. Pars ji pohladil po světlých vlasech, usmál se a klekl si k ní: „Bohové si s námi hrají, víš.“
Vtom se zvedl vítr, snad vichřice. Celý průvod stráží musel odolávat náporu vichru. Nemohli se pohnout dál. Nad nimi se objevilo světlo, tmavě modré, ale na blesk trvalo moc dlouhou dobu. Déšť zničehonic ustal. Stráže vzhlédly nahoru k obloze a naskytl se jim hrůzostrašný pohled. Nad nimi se vznášela temná postava v kápi.
„Vydejte mi Tritu,“ ozval se hromový hlas, „a já ušetřím váš bídný život!“
Mezi průvodci Trity nastala částečná panika, ale nikdo se neopovážil opustit princeznu, nebo dokonce zbaběle utéci. Pars, který dosud držel malou vystrašenou Tritu v náručí, ji teď svěřil dvojici stráží před sebou a sám se prodral do čela vyděšené skupiny.
„Pane!“ začal Pars odvážně. „Jsi určitě mocný, ale princeznu Tritu ti vydat nemohu ani nechci. Znamená pro nás totéž co sluneční paprsek a bude vycvičena k ochraně jejího veličenstva princezny Fénamé,“ jeho hlas zněl pevně a odhodlaně.
Postava nad jeho hlavou se jen smála. Znělo to, jako když se kácejí stromy: „Chceš se mi vysmívat, červe?“ sundal si kápi, která mu do této chvíle zakrývala obličej. Celý průvod vykřikl úděsem.
„Saritos!“ sykl Pars. Na nic nečekal a rozběhl se zpátky k Tritě, aby ji ochraňoval tělem i duší. Tritu dosud drželi dva vojáci za ruce, ale jak dlouho ještě, pomyslel si Pars.


4
Ze strážní věže paláce v Coně se skýtal výhled na rozsáhlou planinu, která se rozkládala až ke vzdálené provincii Ribóře. Slunce žhnulo, blížilo se k poledni. Princezna Trita už se nejspíš nachází u svých učitelů a ostatní stráže z průvodu se za pár dní vrátí, až na Parse učitele, pomyslel si Ratin, mladičký voják na stráži.
Na planině se cosi daleko u obzoru pohnulo. Nejspíš nějaké zvíře, na posla se pohybuje moc pomalu. Po chvíli se to cosi přiblížilo. To přece není zvíře, ale člověk. Pěší člověk! Voják ihned zavolal svého velitele.

„Ten blázen snad prošel celou planinu pěšky,“ suše konstatoval velitel stráží, když z věže pozoroval zvláštního pocestného. „V tomhle parnu je to šílenství.“
„Veliteli,“ vykřikl Ratin, „to je přece Pars!“
„Cože?“ zděsil se velitel a díval se na pěšího, jakoby tomu nemohl uvěřit. „Něco se stalo. Jdi to říct králi Basarovi. Honem!“
Voják odběhl a velitel se opřel o mohutné zdivo strážní věže a přemýšlel, proč se asi Pars vrací a ještě k tomu úplně sám.

V síni na trůnu seděla královská rodina plná obav a očekávání. Královna měla bledou tvář, možná tušila. Ale Basar nesměl dát strach najevo. Pars před nimi klečel na kolenou, hlavou mu probíhaly výčitky svědomí.
„Tak mluv, Parsi,“ prolomil síň králův hlas, „co se stalo?“
„Můj králi,“ Parsův hlas se zlomil, chvíli trvalo než znovu promluvil, „doprovázeli jsme princeznu Tritu do Ribóry, ale osud tomu chtěl, abychom tam nikdy nedorazili. V půli cesty nás zastavil kouzelník Saritos.“
„Saritos!“ vykřikl hněvivě Basar a vzteky se postavil.
„Pane,“ pokračoval Pars, „odpusťte. Nedokázal jsem princeznu Tritu ochránit. Celý průvod kouzelník rozprášil. Většinu z nás zabil, ostatní se rozutekli. Zbyl jsem jen já,“ z jeho hlasu zněla žalost. Královna Sfina se zvedla ze svého trůnu a s hrůzou v očích šla k Parsovi. Basar se na ni starostlivě díval.
Sfina přistoupila až ke sluhovi a s nejhlubšími obavami se ho zeptala: „Kde je Trita?“
Lítost v Parsových očích se ani nedá popsat. Všichni tušili, co se přihodilo. Čekalo se už jen na potvrzení z Parsových úst.
„Výsosti,“ řekl Pars, „kéž bych na cestě také zemřel a nemusel vám říkat tato slova. Princeznu Tritu si Saritos vzal s sebou. A my už naše slunce nejspíš nikdy neuvidíme.“ Pars při těch slovech začal plakat. I na královnině tváři se třpytila slza, její oči se však nedívaly do skutečnosti. Sfina omdlela.

Probudila se znovu ve svých komnatách. Basar ji držel za ruku a v očích se mu odrážely starosti o ni. I ona, královna, se nyní cítila hodně slabá. Jako kdyby z ní ztrátou Trity odešel všechen život. Pokusila se pohnout na lůžku, ale docílila jen malého škubnutí, neměla dost síly. Basar se k ní naklonil a políbil ji na čelo.
„Basare,“ i její hlas zněl slaboučce jako vánek, „najdi Tritu! Je v ní osud naší říše. Pokud bude stát Trita po boku Fénamé, bude vše v pořádku.“
„Už jsem ji dal hledat, musíš odpočívat Sfino. Spi.“ Sfina opět zavřela oči. Hned usnula.


5
Celá země hledala ztracenou princeznu Tritu, ale marně. Nikdo nevěděl, kde se kouzelník Saritos skrývá. Dokonce ani prorok Zareg nedokázal určit místo, kde se Trita právě nachází.
Saritos už se dávno uchýlil i s princeznou do svého pochmurného sídla v Abanonu a kolem sebe rozprostřel černou mlhu, aby ani věštci, co vidí vnitřním zrakem, neurčili místo, kde se právě nachází.
Sedm let trvalo hledání princezny. Sedm let říše plakala pro Tritu. A celých sedm let královna Sfina slábla den ode dne více, až jí lékaři nedávali vůbec žádnou šanci na uzdravení a prorokové pro ni neměli žádnou budoucnost. Tehdy se u jejího lůžka shromáždili její oddaní sluhové, proroci a věštci, její dcera Fénamé a Basar.
Královna věděla, že musí z tohoto světa, aniž by se její touha po dceři naplnila. Ale její moudrost se se sílou nevytratila. Chytila se pevně Basarovi ruky a prosila ho tak, jako nikdy v životě: „Basare, najdi Tritu, prosím, nepřestávej hledat. Musíš ji najít. Nezapomínej však na Fénamé. Už je to téměř žena. Musí umět vládnout. Musí být moudrá a spravedlivá k lidem.“
Basar ji jemně pohladil po tváři a láskyplně se na ni podíval: „Neboj se, postarám se o všechno.“
Po těchto slovech královna vydechla naposledy. Fénamé se dala do pláče. Král vydal jen patřičné rozkazy neodkladné pro pohřeb a odešel do svých komnat. Teprve tam propukl plně v pláč a chtěl vykřičet všechnu bolest, která se v něm nastřádala během těch dlouhých a krutých sedmi let.




6
Basar během posledních let zestárnul dvakrát tolik, než doopravdy měl. Stalo se tak kvůli starostem o svou ženu a o Tritu. Ačkoliv vyslal posli a vojáky na všechna místa své říše a nechal prohledat každý kout, každý metr své země, Saritos s jeho dcerou jakoby neexistovali. Každým dnem se v jeho tváři objevovalo více vrásek. Nyní ztratil ženu svého života, ale musel se ještě postarat o své království. Jeho úkol, který si předsevzal, se zdál stále hůře splnitelný. Za hranicemi jeho země se začaly sdružovat cizí kmeny a čím dál častěji najížděli a rabovali pohraničí. Basar musel samozřejmě stáhnout většinu svých vojáků na obranu hranic. Tritu hledalo stále méně lidí. Král si přestával být jistý i svým vlastním životem. Cítil, že ho síly pomalu opouštějí, a proto začal Fénamé zatěžovat vladařskými úkoly.
Sedmnáctiletá Fénamé se těchto povinností ujala přímo skvěle. Brala je vážně a chápala, co to znamená plně se oddat své zemi a lidu. Zároveň jí bylo jasné, že otec to nedělá bezdůvodně. Teď, když ztratila matku, obávala se, že ztratí i otce. O nájezdech na hranice věděla. Vždycky nenáviděla okolní země, nikdy se nespojili. Otec těm kmenům také nikdy nevěřil. Ale teď se její nenávist k nim ještě zvětšila, to oni totiž způsobili, že její sestru nemohou nalézt.
Lidé v zemi krále Basara královskou rodinu milovali a uctívali. Jejich rozhodnutí považovali vždy za správné. Krále Basara ctili jako svého vlastního otce a Fénamé považovali za pravou královnu, která je povede ve skvělých časech. Osud Trity je už přestal tolik zajímat. Měli ji stále rádi a vzpomínali na ni, ale téměř nikdo si už nepřipomněl proroctví o ní a ten kdo ano, nepřemýšlel nad ním, protože se už mezi lidem ani nevěřilo, že Trita ještě žije.
Trita však žila. A kdyby ji kdokoliv viděl, nikdy by tuto dívku nespojil s dříve milovaným, usměvavým a bezelstným děvčátkem. Saritos měl nad princeznou úplnou moc. Během let, které strávila u kouzelníka se naučila lecčemu. Kouzlení, podlostem, lžím. Kouzelník jí dal vzdělání ve známých vědách a jazycích. Plán, který chtěl uskutečnit, se mu zatím skvěle dařil. Ale musel ještě počkat. Trita zatím jeho plány neznala a navíc nebyla připravená na ten velký zvrat, který Saritos chystal.
Jednu věc však Saritos nečekal. Cítil k té dívce, kterou vychovával, lásku. Nedokázal jí nic odepřít a ona, vedená ke lstem a prozíravosti, toho využívala. Chtěla časem změnit pozice a mít Sarita v hrsti, postupovala však velmi pomalu. Zatím. A kouzelník ve své pošetilosti myslel, že ho Trita miluje a ctí.


7
V Coně situace houstla. Nájezdy na hranice rostly a sílily. Král si proto svolal své rádce, velitele Ratina a věštce. Všichni se shromáždili ve velké síni v paláci. Basar a Fénamé se usadili na svých trůnech.
„Králi,“ řekl velitel stráží pokorně, „severní kmeny se už spojili v jeden. Nájezdy tu mají největší sílu. Nerad to říkám, ale pokud jim neodpovíme otevřenou válkou, vezmou si zemi kousek po kousku.“
Shromáždění pokývalo hlavami. Jen Fénamé a Basar zatím nic neříkali. Fénamé věděla, že válka je téměř nevyhnutelná. V tom případě se musí stáhnout i ty zbytky lidí, kteří hledají Tritu. To nechtěl ani král. Po dlouhém uvažování, kdy na něj všichni hleděli a očekávali jeho rozhodnutí, nakonec řekl: „Válce se sousedními kmeny se opravdu nedá vyhnout. Proto začněte ihned s přípravami. Nemáme dost lidí, veliteli, stáhněte vojáky, kteří hledají princeznu Tritu,“ v jeho hlase se objevil trpký tón. Fénamé musela zadržovat slzy. Ne, budoucí královna nesmí plakat, utěšovala se. „Parsi,“ pokračoval Basar, „pošli do mých komnat Zarega. Ať za mnou přijde ihned.“
„Ano, pane,“ odpověděl sluha a pospíchal, co mu síly stačily.

Když král toto svolání rozpustil, zavedl Fénamé do svých komnat, kde se měl také setkat s prorokem.
„Schvaluješ moje rozhodnutí, Fénamé?“ zeptal se jí.
„Neměl jsi na vybranou.“
„Chytrá odpoveď,“ řekl Basar, „přesto ho neschvaluješ.“
Fénamé chvíli váhala, jak má otci podat, co má na srdci: „Máš pravdu. Bez Trity nechci vládnout a pokud teď odvoláš pátrače, naděje na její nalezení se ještě zmenší. To ale neznamená, že s tvým rozhodnutím nesouhlasím. Nejspíš bych se tak rozhodla také.“
Basar udiveně zíral na svou dceru, příjemně ho překvapila: „Bude z tebe skvělá královna.“
„Pouze s Tritou.“
„Fénamé, hledáme ji sedm let, možná už Trita není živá.“
„To neříkej!“ princezna byla pohoršena. „Nebo i ty jsi uvěřil? Ale já, otče, vím, že ona žije. A chci ji zpátky. Je to přece moje sestra, princezna a moje ochránkyně. Ty sám jsi jí určil její osud. Copak se jí chceš teď zříct?“
Basar se nezmohl na slovo. Naštěstí je vyrušil Pars.
„Pane,“ řekl s úklonou, „právě přišel prorok Zareg.“
„Uveď ho, Parsi,“ odpověděl mu král.
Do králových komnat vešel muž, zahalený v tmavém plášti, vousy až na prsa. Poklonil se a zazněl jeho hluboký hlas: „Co si přeješ, můj pane?“
„Jsi největší ze všech mých věštců a proroků. Jistě víš, že severské kmeny napadají naši zem. Chci vědět, kdo je vede a jakou šanci proti nim máme v boji.“
Prorok se zamyslel, jeho tvář zkameněla a jeho oči se obrátily v nepřítomnost. Fénamé jeho výraz děsil, ale nedala na sobě nic znát. Po chvíli jakoby se do Zaregova těla vrátila duše a trhnul sebou.
„Králi,“ začal mluvit Zareg, „všechny severské kmeny spojil mladý muž. Jmenuje se Dár. Snad má v plánu stvořit své království a myslí si, že když zničí nás, ty kmeny za ním půjdou jako za pánem. Ovšem, když se co nejdříve vydáš do boje, zachráníš svou zemi bez větších ztrát a utrpení a dlouhou dobu se nikdo neodváží do tvé říše vkročit se zlým úmyslem. Pokud ale potáhneš do války, zemřeš v ní.“
Fénamé vykřikla a tím vyrušila Basara ze zamyšlení. Věděl, že nástupce má, dokonce lepšího než si původně myslel. V komnatě zavládlo hrobové ticho.
„Můžeš jít Zaregu,“ ozval se králův pevný hlas a Fénamé věděla, že už se rozhodl. Prorok se uklonil a odešel. Fénamé s Basarem si pak dlouho hleděli do očí a snažili se v nich najít odpovědi na nevyřčené otázky. Nakonec se princezna svému otci poklonila tak hluboko, jako by byl Basar jeden z bohů. Se slzami na krajíčku odešla do svých pokojů.

Přípravy k válce se dokončily. Basarovo rozhodnutí se už nedalo změnit, ani toho nelitoval. Myslel na to, že se již brzy setká se Sfinou a možná i s Tritou u svých bohů. Své království nechává přece v dobrých rukou.
Hned po východu slunce měli vyjet z Cony a ten se neúprosně blížil. Fénamé celou noc nespala a dosud seděla ve své komnatě a snažila se zamaskovat zarudlé oči od pláče. Nechtěla, aby ji otec takto viděl. Přece je to jejich poslední setkání.
Basar už stál na nádvoří venku před palácem, kde se shromáždila celá jízda. Kontroloval stav vojska, když se objevila jeho dcera. Všichni vojáci a všechen přihlížející lid vydechl úžasem nad její krásou. Oblékla si světle modrou tuniku, tmavé vlnité vlasy měla v týle lehce stažené a splývaly jí až k pasu. Klečela před králem, svým pánem a otcem.
„Ať jsou bohové při vás,“ mluvila nahlas, aby ji všichni slyšeli. Musela si dát pozor, aby se jí nezlomil hlas, „na cestě i při boji. Kéž se vrátíte všichni do Cony jako slavní vítězové!“
„Věřím, dcero, že nás bude provázet tvá láska.“
„A já věřím, že vás povede vaše odvaha a udatnost.“
Basar jemně zvedl klečící Fénamé. Láskyplně ji objal, uvědomoval si pomíjivost tohoto okamžiku stejně dobře jako ona. Jejich poslední setkání. Políbil ji na čelo. Zavelel k odjezdu, všichni vojáci nasedli na koně o pomalu odjížděli z města. Fénamé zůstala stát na místě, kde ji otec zanechal, dívala se za nimi, dokud jí nezmizeli v dálce. Neplakala, už ne. Všechny slzy ze sebe dostala v noci. Teď neměla sílu plakat.


8
V prostém bungalovu seděl na vyvýšeném místě, které drze nazýval trůn, mladý muž. Tmavé vlasy mu splývaly k ramenům a jeho sebevědomé oči hleděly na muže sedící pod ním. U nohou mu ležely dary od kmenových náčelníků získané z lupičských výprav. Ten mladý muž se jmenoval Dár. Muži mluvili o jednom z dalších velkých vítězství a o budoucí zkáze Basarovy říše. Dára jejich řeči moc nezajímaly, ale musel je poslouchat. Až to všechno skončí, myslel si, zbavím se těch patolízalů a u sebe si nechám jen věrné, ale nejdřív musím získat důvěru všech kmenů.
Slova se ujal mužík středního vzrůstu: „Mí zvědové mi přinesli zprávu, že král Basar na nás táhne se všemi svými vojáky. Jsou odtud pár dní cesty.“
Výborně, pomyslel si Dár, králem se stane dřív než si myslel. „To je pro nás skvělá zpráva! Alespoň nemusíme déle čekat. Máme pro válku tu nejlepší formu,“ Dár ani nemusel předstírat nadšení. Boje se nebál a dosud nikdo ho neporazil.

Po několika dnech se král Basar se svým vojskem utábořil u svých hranic. Vojáci byli po dlouhé cestě unaveni, ale svou odvahu a touhu chránit svoji zemi neztratili. Král vyslal k Dárovi poselství. Chtěl se s ním setkat, aby věděl, s kým má tu čest.

Dár posla přijal a vyslechl. I on chtěl Basara poznat. Ale setkáním si nebyl moc jistý. Dlouhou dobu se rozmýšlel, jestli ho nechtějí vylákat do pasti. Ptal se na královu věrohodnost, důvěru jeho lidu a spoustu dalších otázek. Po dlouhém uvažování nakonec vyslal posla zpět s kladnou odpovědí: „Vyřiď svému králi, že navrhovanou schůzku přijímám. Vyhrazuji si však jednu podmínku. Setkání proběhne zítra přesně na hranici vaší říše s mojí. A s sebou si každý z nás vezme jen osobní stráž. Teď běž.“

Slunce už vyšlo a tyčilo se nad pahorky země, když se Dár dostavil na místo setkání s Basarem. Král už na něj čekal. Vše bylo tak, jak se ujednalo. Basar i Dár s sebou vzali pouze své osobní stráže a nyní už oba seděli proti sobě a zkoumavě na sebe zírali.
„Na to, jak jsi mladý, Dáre,“ promluvil Basar, „jsi toho dokázal dost. Odhaduji, že jsi jen o několik let starší než má sedmnáctiletá dcera.“
Dár se musel pousmát. Představoval si krále jako tyrana, ale před sebou viděl vlídného muže, který ani v době války nezapomíná s láskou myslet na svou rodinu. „O čem jsi se mnou chtěl hovořit, králi Basare?“
„Chtěl jsem tě poznat. Pokud si myslíš, že ty kmeny, které vedeš, spojíš mou porážkou, jsi blázen. Jestli mě porazíš, nestaneš se jejich králem. Kmeny si nenechají jen tak poroučet a možná, že pak i zemřeš jejich rukou.“
„Myslíš, že mě zastrašíš? Já se stanu králem. Vyhraji tuto válku a tvoji armádu roznesu na kopytech.“
„Dáre, věříš v proroctví?“
Dárem trhlo. Když byl malý, jeden věštec mu řekl, že se stane králem. Co tím Basar sleduje? „Ne,“ odpověděl, „nevěřím věštcům a prorokům. Je to jen lživá cháska.“
„Škoda. Možná i to tě povede do záhuby. Podle proroctví vyhraje má země.“
„Jen aby ses toho dožil, Basare.“
„Možná, že zemřu, ale s vědomím, že moje země žije dál pod dobrou správou mé spravedlivé dcery,“ Basar se na Dára moudře díval a ten znejistěl. Snaží se ho snad král oklamat? Nebo říká pravdu? Jak tedy může tak klidně říct, že zemře?
„Dobře,“ Dár znervózněl, chtěl toto setkání ukončit, „tak tedy zítra se ukáže pravdivost prorokových slov.“
Dár se králi uklonil a rychle odjel. Basar pak v duchu děkoval bohům, že mu zachovali odvahu, i když se bojí smrti.

Válka trvala celý rok, vítězství se střídala a i přes proroctví, které určilo Basara za vítěze, se král začal obávat, že měl Dár pravdu. Od té doby s ním nemluvil, jen ho občas viděl v bitve. Rval se jako lev. Snad by se zněj stal i dobrý král, ale to nesmí dopustit.
Basar se to ráno probudil zalitý studeným potem. Poznal, že to je jeho poslední den, a rozhodl se do něj vložit všechnu svou sílu. Předstoupil před své vojsko v celé své parádě: „Vojáci, muži, přátelé, už rok bojujeme za naši zem, za milovanou vlast. Pokud vyhrajeme, vrátíme se do našich domovů ke svým ženám a dětem a můžeme pak v klidu žít. Když prohrajeme, většinu z nás zabijí, ostatní zotročí a naše děti nedostanou šanci žít svobodný život. Bojujme za ně! Bojujme tak, jako ještě nikdy předtím! Za svobodu! Za vlast! Za život! A možná už zítra vyrazíme na zpáteční cestu k domovu.“ Muži propukli v jásot. Králova slova jim opět dodala vyčerpanou sílu.

Dvě armády se střetly na rozsáhlé planině, která oddělovala Basarovo království od okolního světa. Krev tekla proudem. Královské vojsko chránilo svou zem, kmeny ji chtěli dobýt. Masy mužů spolu bojovaly. A v té vřavě lidí, kterou velitel Ratin prosekával, najednou zmizel král Basar z jeho dohledu. Ratin se zděsil. Začal krále hledat. „Basare!“ volal. „Králi Basare!“ Ratin sekal svým mečem do lidí a nepřestával vykřikovat královo jméno. Ten křik uslyšel Dár. Basara, i když to byl jeho nepřítel, ctil jako otce i jako krále. Kdyby se král nacházel v jeho dosahu, snad by ho i chránil vlastním tělem.
Nikdo si v tom chumlu mečů vlastně ani nevšiml, kdo vítězí. Ani Basar. Hrdinně bojoval a oháněl se mečem. Jeho síly však ochabovaly. Proti němu stál statný náčelník severského kmene, jmenoval se Gragul. Bojovali spolu dlouho. V očích náčelníka se zračila krutost. Basar stále odolával jeho náporu. Slabě, skrz řev mužů, uslyšel své jméno. Ratin ho spatřil a spěchal mu na pomoc. I Dár ho zahlédl, když viděl s kým bojuje, zhrozil se. Ratin si razil cestu, jak nejlépe to dovedl. Jeho vystrašené oči uzřely, jak jeho milovaného krále opouštějí síly. Ostří meče jeho protivníka mu projelo hrudníkem.
„Ne!“ křičeli téměř současně Ratin i Dár, když se Basar hroutil k zemi. V ten samý okamžik začaly severské kmeny utíkat pryč z bitevního pole. Jejich armáda byla poražena. Dár chtěl ještě ke králi, ale dav jeho lidí ho strhnul s sebou.
Ratin konečně přiběhl k ležícímu králi. Kleknul si k němu a vzal jeho ruku do své: „Basare,“ oslovil ho.
Král mu stisk oplatil. Otevřel oči a jeho hlas zněl slabě: „Kdo vítězí, Ratine?“
Ratin se rozhlédl: „My, pane. Už se dávají na útěk. Vracíme se domů, králi.“
Basar se usmál. Myslel na svou rodinu, na Sfinu. Už brzy se s ní setká. „Ratine, veď mé lidi zpátky do Cony. Buď mé dceři tak věrný, jako jsi byl mně.“
„Budu. Budu tvé dceři sloužit, co nejlépe, můj králi.“
Basarovy oči se zavřely a stisk ruky povolil.



9
Černou, neproniknutelnou mlhou přikrytý Abanon žil dál svůj život. Trita se vzdělala na velmi vysokou úroveň a ovládala snad všechny neřesti světa. Ve svém učiteli se vyznala přímo skvěle. Téměř si ho omotala kolem prstu jako nějakého hlupáka. Saritos Tritu miloval jako nikoho. Když se z děvčátka a mladé dívky stala mladá žena, přestal pro Tritu existovat jako otec. Muž a milenec. To byla jeho nová role. Trita ho při tom nechala. Chtěla ho využít, ale stále netušila, co s ní má kouzelník v úmyslu.
Saritos žil jako v pohádce, tak si to alespoň myslel. Měl po boku milovanou ženu a k tomu skvělou příležitost na uskutečnění svého snu. Žít s Tritou navždy. S královnou Tritou. Ano. Celou tu dobu princeznu vychovával k jedinému účelu – svrhnout z trůnu Fénamé, dosadit místo ni Tritu a ovládat skrze ni celou říši a potom třeba i celý svět. Dobře věděl, co se ve světě děje. Svým vnitřním zrakem pozoroval vše, na co jen pomyslel. Viděl, jak král Basar umírá, dokonce pozoroval i smrt královny Sfiny. Teď se díval na průvod vojáků, který právě přicházel do Cony.

Fénamé stála na místě, kde se před rokem loučila s otcem. Teď vyhlížela vracející se armádu. Čím víc se muži blížili, tím víc si mohla všimnout smíšených pocitů v jejich tvářích. Radost. Vítězství. Únava. Smutek. Princezna i přes všechna proroctví od Zarega doufala i v návrat svého otce. Marně. Zmateně se dívala do těch neznámých tváří a nenacházela, co hledala.
Vojáci na nádvoří poklekli. Velitel Ratin došel až před Fénamé. Složil jí hlubokou poklonu. Z jeho tváře se dalo číst, co se stalo. „Vaše výsosti,“ jeho hlas byl pevný, „přinášíme slavné vítězství naší říši a skládáme ho k tvým nohám, princezno Fénamé.“
„Přijímám vaše vítězství a děkuji za ně tobě i všem vojákům, protože bez vás by z naší říše zbyl jen prach a hlína. Kde,“ trochu zaváhala, „kde je můj otec, král Basar?“
„Princezno, je mi to líto. Krále zabil meč nepřítele při poslední bitvě. Byl jsem u něj do jeho posledního výdechu.“
Fénamé nasucho polkla: „Děkuji ti, že jsi mu zůstal tak oddaný do poslední chvíle.“
„Nyní sloužím tobě, princezno, tak věrně jako tvému otci.“
„Děkuji ti ještě jednou. Máš mou důvěru a přála bych si tě nazývat nejen svým velitelem stráží, ale i přítelem.“
Ratin se poklonil, Fénamé pokynula všem na pozdrav a odešla do paláce.

Brzy na to se konala korunovace. Místo princezny Fénamé, která dosud zastupovala svého otce ve všech povinnostech, seděla na trůně královna Fénamé. Spravedlivá, vlídná a milovaná s jednou velkou touhou – naplnit přání svého otce a vládnout za podpory své sestry.


10
Palácovou chodbou se ozývaly kroky. Těžké kroky vycvičeného vojáka. Cestu důvěrně znal, chodil jí každý den. Chodba ho zavedla do obrovské přijímací síně. Fénamé si ho dala zavolat, aby s ním projednala nějaké důležité rozhodnutí. Její postava se vyjímala na trůně. Její krása oslňovala každého v zemi a neméně jeho, velitele Ratina. Pomyslel si, že vypadá jako bohyně.
„Královno,“ oslovil ji.
Fénamé zvedla oči od svitků, které pročítala. Věnovala mu upřímný úsměv. „Ratine, jsem ráda, že tě vidím.“
„I já jsem rád. O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“
„Jak víš, kvůli válce se severskými kmeny jsme museli zastavit hledání mé sestry Trity.“
„A teď,“ přerušil ji, „je chceš obnovit?“
„Ano!“ Fénamé potěšilo, že jí Ratin rozumí.
Velitel povytáhl obočí: „Fénamé, při vší úctě, princeznu jsme nenašli a většina lidí nevěří, že je ještě mezi živými.“
„Já vím, přesto bych ji chtěla mít po svém boku.“

Ve chmurné komnatě na prosté posteli ležela poněkud nevyrovnaná dvojice. Postarší muž a velmi mladá dívka.
„Sarite,“ dívčin hlas zněl žertovně a její prsty si pohrávaly s jeho rukou, „kdy mi už konečně povíš, co přede mnou tajíš celé ty roky?“
„Jsi moc zvědavá, Trito, ale dobrá, dnes už ti mohu říct, proč žijeme uprostřed mlh, kam slunce nepronikne, a k čemu jsem ti věnoval tolik času,“ významně se na ni podíval a dívka zpozorněla. „Ty jsi princezna. Ano, princezna velké říše. Druhorozená dcera krále Basara a tvým osudem bylo ochraňovat svou sestru, nynější královnu. K tomu jsem tě tu ovšem neměl. Ty se totiž sama staneš královnou. Pak spolu ovládneme celý svět.“
V Tritiných očích se zalesklo. Tím se totiž celá situace mění a až bude nosit korunu, zbaví se Sarita jednoduše.


Fénamé se ten den nezastavila. Přijímala posly z provincií, rádce i prosté poddané. Rozsuzovala spory, vydávala rozkazy, udílela pochvaly. Na včerejší rozhovor s Ratinem však nezapomněla. Svůj úmysl chtěla dokončit.
Zrovna jednala o zákonech své země, když do síně plné lidí vtrhnul starší muž v tmavém plášti. Vousy mu stářím zbělely a tvář mu povadla pod tíhou vrásek. Pořád však vzbuzoval respekt.
„Co se děje, Zaregu?“ zeptala se královna.
Prorok se poklonil a nadšeně spustil: „Nesu ti dobré zprávy, královno. Právě jsem měl vidění. Vím, kde Saritos ukrývá tvou sestru.“
Síní projel údiv. Fénamé zpozorněla. Počkala až se lidé uklidní a pokynula, aby Zareg mluvil dál.
„Trita se nenachází na území tvé říše. Kouzelník ji vězní v Abanonu, který už dlouhé roky halí černé mlhy. Teď se trochu zvedly a já, veden bohy, jsem pod ně nahlédl. Nedokáži ale sdělit, zda to pokládat za dobré, či špatné znamení.“
Fénamé zamyšleně pokývala hlavou.

V královských komnatách se odehrával rozhovor. Královna, Ratin a Zareg se bavili o Tritě. Ratin s novým hledáním moc nesouhlasil, ale když prorok objevil, že Trita žije, svůj názor změnil. Problém nastal někde jinde. Jak bojovat proti kouzelníkovi? Zareg se pohroužil do vnitřního vědomí, aby našel odpověď. Dlouho seděl zamyšlený, nepohnul se. Fénamé na něj upírala zrak. Zareg se konečně pohnul. Z jeho tváře se nedalo vyčíst, co objevil.
„Tak co, Zaregu? Co jsi našel? Existuje způsob, jak Tritu získat zpět?“
„Ano. Ve tvé říši se právě nachází jeden muž jménem Krost. Toulá se z místa na místo. Jen on dokáže princeznu Tritu osvobodit.“
„Výborně! Kde právě teď přebývá?“
„Dva dny cesty na východ od Cony.“
„Ratine, ihned pro něj vyšli posly. Ať se ten muž dostaví s nimi. A bez něj ať se mi zpátky nevrací. Tobě Zaregu, patří můj největší dík.“
Prorok i velitel se královně poklonili, pak se otočili a odcházeli. Ale Ratin se u dveří zarazil. Pomalu se otočil zpátky. Fénamé se na něj zvědavě podívala. Co asi může mít na srdci?
„Fénamé,“ Ratin nevěděl, jak začít, „já vím, co pro tebe tvá sestra znamená. Ale myslíš si, že Saritos unesl Tritu jen tak? Ne! Kouzelník z toho musí mít nějaký užitek. A co by se mu asi hodilo nejvíc? Vychovat Tritu podle svého a pak ji prohlásit královnou místo tebe!“
Fénamé se tajemně usmála: „Já si to vše uvědomuji. A právě tím víc ji chci získat zpět. Nevěřím, že by ji někdo mohl tak zkazit, že bych to nenapravila. Když byla malá, vyzařovala z ní dobrota a láska.“
„Ale skoro deset let ji Saritos učí zlu.“
„Proto ji budu znovu učit dobru, Ratine. Získám si ji na svou stranu. Pomoz mi v tom, příteli!“
Takovou upřímnou prosbu se nedalo odmítnout. Věrný Ratin by pro Fénamé udělal cokoliv, třeba i skočil do ohně.


11
V horách na východ od Cony, kde po většinu času nebydlela živá duše, se už pár dní uvelebili dva muži. Na první pohled vypadali jako cvičení vojáci, siláci a neohrožení bojovníci. Každý z nich byl mistrem bojových umění. Jen větší zkušenosti tvořili u jednoho výhodu. Není to tak dávno, co se spolu setkali. Spojilo je přátelství, které se utužovalo každým dnem jejich života.
Právě se cvičili v šermu, když zaslechli blížící se kopyta cválajících koní. Muži ustali v boji a dívali se na trojici jezdců, blížících se k nim. Jezdci zpomalili a nakonec u nich zastavili. Starší z obou mužů si je důkladně prohlédl. Poznal, že jsou královští vojáci.
„Co zde v horách hledají královští jezdci?“ zeptal se.
„Hledáme muže jménem Krost, pane,“ odpověděl jeden z mužů na koni.
„A co provedl ten muž? Jestli se mohu zeptat,“ vyzvídal dál muž z podivné dvojice.
„Nevím o ničem špatném na tom muži. Avšak naše královna si ho vyžádala poznat, snad s ním chce jen mluvit.“
Dva muži z hor si vyměnili pohledy.
„Já jsem ten, jehož máte přivést s sebou. Já jsem Krost,“ řekl ten starší.
Muži ihned seskočili z koní a poklonili se mu.
„Pane, královna Fénamé, vás tímto prosí, abyste nás následoval do jejího paláce.“
Oba muži se na sebe usmáli.
„Dobrá,“ promluvil Krost, „půjdu s vámi k vaší královně. Můj přítel však půjde též.“
Poslové se ještě jednou uklonili: „Budete oba hosté královny.“

Fénamé ze svého trůnu shlížela na dvojici statných mužů. Jeden z nich měl svá nejmladší léta za sebou. Jeho tvář skrývaly krátké vousy a do očí mu padaly světlé krátce střižené vlasy. Druhý z nich musel být jen o několik let starší než ona sama, tmavé vlasy mu spadaly na ramena a jeho oči se smály na svět. Ten mladík se jí líbil.
Ani jeden z těch mužů se nenamáhali jí vzdát úctu poklonou. Chápala to. Nebyli její poddaní a pokud nasadí své životy pro její sestru, nestane se tak z oddanosti a věrnosti jako u Parse nebo Ratina.
Krostův přítel nezapřel svou zvědavost ohledně královny. Již dříve o ni slyšel a přál si ji poznat. Její pověst se jí ani v nejmenším nevyrovnala. Uvědomil si, že této ženě by složil k nohám celý svět.
Od poslů, kteří muže doprovázeli do paláce, se Fénamé dozvěděla, který z mužů je Krost. O tom druhém nevěděl nikdo nic.
„Děkuji ti, Kroste,“ řekla, „že jsi mě vyslyšel a přišel sem.“
„Dosud, královno, nevím, za jakým účelem jsi mě pozvala.“
„Ano, hned ti to vysvětlím,“ na chvíli se odmlčela, jakoby přemýšlela, co říct. „Nevím, jak moc znáš mou říši. Možná víš, že mám sestru.“
„Unesenou kouzelníkem. A po mně chceš, abych ti ji vrátil?“
Fénamé obdivovala jeho bystrý úsudek. Proto se rozhodla, netajit mu nic a jednat s ním přímo: „Jsi totiž jediný muž, který to dokáže, Kroste. Vyžádej si za to cokoliv. Pokud však odmítneš, pochopím to. Mohl bys při tom přijít o život. Svůj vlastní život si přece každý cení ze všeho nejvíce. Rozhodni se sám. Na tobě závisí má budoucnost. Já nejsem tvá královna, nemohu ti nic nařídit ani tě nutit. Mohu tě jen upřímně poprosit.“ Fénamé skončila svou řeč a nastalo ticho. Chtěla dát Krostovi čas na rozmyšlení a ten toho opravdu využil. Celá síň na Krosta s nadějí hleděla.
Krost se v hloubi duše už rozhodl, zvažoval teď jen všechny známé podrobnosti. Nakonec se hrdě podíval do královniných očí a silným, pevným hlasem řekl: „Královno, já tvé naděje nezklamu. Vydám se do jakéhokoliv nebezpečí pro záchranu tvé sestry.“
Fénamé si oddechla. Snad se už brzy s Tritou setká.
Mladý muž vedle Krosta konečně promluvil: „Výsosti, pokud by to nevadilo, půjdu též.“
Fénamé se usmála: „Pokud si to sám přeješ, budu jen ráda. Pověz nám své jméno, abychom věděli, koho máme ctít.“
Muž se napřímil. Teď začnou problémy, pomysleli si oba bojovníci.
„Mé jméno je Dár.“
Celá síň včetně Fénamé byla pohoršena. Jak si vůbec tento drzý muž může dovolit přijít do království. Ratin nedokázal zadržet hněv. Předstoupil před Fénamé.
„Královno,“ hlas se mu zvýšil vztekem, „dovol mi toho muže zabít!“
„Fénamé,“ obhajoval se Dár, „máš na to právo a já vkládám svůj život do tvých rukou. Avšak, i když jsem se dřív stal tvým nepřítelem, tvého otce jsem vždy ctil a obdivoval. Věř mi, kdybych byl poblíž, nenechal bych ho zemřít. Nabízím ti pomocnou ruku. Ber, nebo mě na místě nech zabít.“
Na královnu se zájmem vzhlíželi všichni lidé v síni. Někteří si mysleli, že Dár zemře, jiní, že ho Fénamé nechá jít a další nevěděli, co udělá. Ratin Fenamé přímo prosil pohledem, aby směl s Dárem bojovat a pomstít se za smrt krále Basara, který zemřel ve válce proti němu. Fenamé však Dár okouzlil, a i když dobře věděla jakou hrozbu pro ni dřív představoval, rozhodla se mu dát šanci. Koneckonců buď zemře při Tritině záchraně, nebo se vrátí a pak ho prohlásí za přítele.
„Kroste,“ konečně řekla, „tento muž, Dár, se nazývá tvým přítelem. Ty se vydáváš na nebezpečnou cestu za mou sestrou. Pokud mi odpřísáhneš, že Dár je čestný muž a jestli chceš, aby šel s tebou…“
„Královno,“ přerušil ji Krost, „můj přítel se nemá zač stydět a půjde se mnou.“
Ten muž nemá dobré vychování, pomyslela si Fénamé, pořád ji přerušuje. Pokývla na souhlas.
Ratin se tím ještě víc dopálil, ale její rozhodnutí respektoval. Co jiného mohl dělat. Něco ho však napadlo. Rychle si kleknul před královský trůn. „Královno,“ promluvil razantně, „dovol mi jít s nimi.“
Fénamé nevycházela z údivu: „Příteli, potřebuji tě zde.“
„Přesto mi to dovol. Čím více lidí pro Tritu půjde, tím se šance na její záchranu zvětšuje.“
Fénamé zavřela oči, znala velitele dobře a tušila, že se na výpravu nepřidává jen tak, ale proto, aby kdykoliv mohl zasáhnout do Dárova života. Klidně ho i zabije.
Krost se moc nerozmýšlel, zvykl si poroučet sám sobě: „Královno, velitel má pravdu, avšak čím víc nás bude, tím nápadnějšími se staneme. Pokud chceš mít s námi svého člověka, budiž. Pošli s námi svého velitele, ale nikoho dalšího.“
„Dobrá,“ řekla konečně Fénamé, „na výpravu se tedy chystejte všichni tři. Kéž bohové dají a brzy se vracíte čtyři.“ Na to vstala z trůnu. Lidé v síni se poklonili, kromě Krosta a Dára, a královna prošla síní pryč. Cestou věnovala pohled Dárovi. Zkoumavý nebo hněvivý? To nedokázal odhadnout.


12
Pustou krajinou, která ani nenaznačovala nějaký život, kde se tyčily do výše holé skály a po vyprahlé zemi se válely obrovské balvany, kde ani tráva z půdy nevykoukla a kam slunce snad nikdy nepohlédlo, putovali tři poutníci. Koně vedli za sebou, jejich zásob značně ubylo a z jejich oblečení šlo rozpoznat, že cestují již delší čas a občasné potyčky s potulnými lotry byly na denním pořádku. Každý z těch tří mužů se na cestu vydal z vlastní vůle, ale doufal, že všemu bude brzy konec. Už se blížili ke svému cíli - pevnosti v Abanonu.
Krost dobře věděl, kde se Saritos skrývá. Ne málokdy jeho zvěd zkřížil Krostovu cestu. To, že Saritos skrývá princeznu Tritu ale nevěděl, jinak by se do té záležitosti vložil už dřív.
Dár této pouti za princeznou žehnal. Chtěl se očistit v očích královny a přivést jí zpátky sestru znamenalo to nejvíc, co právě mohl. Větší cenu by snad měl jen Fénamin život sám, ale ten zrovna nikdo neohrožoval. Hlavou mu prolétlo dávné proroctví. Má se stát králem. Věří těmto slovům i nyní? Možná si vezme Fénamé za ženu. Stal by se z něj ten nejšťastnější muž na světě. Co když se z této výpravy nevrátí? Pak zemře pro milovanou ženu. Ano miloval Fénamé, ctil ji už když se o ní dozvěděl od krále Basara a teď, když ji uviděl…
Dár nebyl jediný, kdo snil o královně. I velitel si jí přál získat. Ratin znal dobře své vojenské postavení a věděl, co chtějí jeho vojáci, vždy se choval čestně. Ženská srdce mu zůstávala tabem. Svou královnu obdivoval a ctil. Nikdy jí nenaznačil, co k ní cítí. Královna si přece nemůže vzít za muže svého velitele. Ale nějakého lupiče a nájezdníka, jak v duchu říkal Dárovi, k ní také nepustí.

V Coně zatím všichni lidé s nadšením mluvili o slavném návratu své milované princezny. Nikdo si ani myšlenkou nepřipouštěl, že by mohla výprava ztroskotat. Celé město zdobily květiny a radost. Nikdo nevěděl, kdy se výprava vrátí, a proto se připravovali každý den.
Fénamé se ptávala proroků a věštců na úspěch výpravy, vždy jí dali jen vyhýbavou odpověď. A tak Fénamé často chodila do obětní síně, kde se modlila ke svým bohům za šťastný návrat výpravy. Modlila se za svou sestru a ano, modlila se i za Dára, toho padoucha a nepřítele jejího království.

Před Krostem, Dárem a Ratinem se na obzoru rýsovala Abanonská pevnost, jejich cíl. Krost s Dárem vykročili vpřed, Ratin zůstal stát, přejel mu mráz po zádech.
„Kroste,“ v Ratinovu hlasu zněl strach, „bojoval jsem se stovkami mužů, ale nikdy ne s kouzelníkem. Jak ho chceš přemoci?“
Krost se otočil k veliteli stráží: „Proti kouzelníkovi musí vystoupit silnější kouzelník. Protože však žádný takový není. Musíme se spolehnout jen sami na sebe.“
„Není to marné? Saritos dokáže zničit celou armádu, natož tři muže.“
„Bylo by to marné. Ale čaroděj nedokáže jen tak zrušit kouzlo jiného čaroděje,“ odpověděl Krost a oba jeho společníci se tvářili udiveně. Kolik toho ještě o tomto muži nevím, pomyslel si Dár.
„A ty snad máš to kouzlo?“ zeptal se Ratin s nadějí.
„Mám něco od jiného kouzelníka. Až nastane vhodný čas, uvidíte.“

Trita stála ve své komnatě. Oči jakoby neviděly, co se před nimi nachází, hleděly jinam, do jiného prostoru. Zorničky měla rozšířené. Saritos seděl na dřevěném křesle, vykládaném slonovinou a ebenovým dřevem.
„Co vidíš, Trito?“ jeho hluboký hlas zněl celou místností.
Tritino tělo se nepohnulo, její rty se pohybovali jako ve snu, i její hlásek měl mlhavý nádech. „Vidím tři statné muže, kteří se blíží k nám na koních.“
„Jak jsou daleko?“
„Asi necelý den cesty.“
„Znáš ty muže?“ Saritos dobře znal pravdu, tímto způsobem jen cvičil Tritu ve svém umění.
„Neznám je, ale jeden z nich mi připadá nějak povědomý. Jako bych ho znala z nějakého jiného života.“ Tím myslela Ratina. Samozřejmě, že ho kdysi zahlédla v paláci svého otce. Tehdy ještě neměl ani tušení, kolika bitvami projde, ani jak moc povýší u dvora. Tehdy jen hlídal komnaty princezny Trity jako obyčejný strážný.
„Dokážeš slyšet, o čem se baví?“ vyzvídal dál Saritos schopnosti jeho chráněnky.
„Mluví jen málo. Chtějí mě odvést pryč. Tebe zabít.“
„Výborně, Trito,“ zatleskal kouzelník, „můžeš se probudit.“
Trita zavřela dosud nepřítomné oči a když je otevřela byly opět plné života. Otočila se s nadšením na Sarita.
„Už tě nemám co učit,“ pokračoval, „umíš vše, co ses ode mě mohla naučit. Teď už je jen na tobě, jak dál budeš rozvíjet své schopnosti. Jednou můžeš být i lepší než já.“
Tritiny oči jen zářily. Splnil se jí její sen. Teď už jen musela počkat na vhodnou příležitost. „Co však s těmi muži?“ zeptala se s hranou starostlivostí.
„Neboj se,“ smál se Saritos, „jsou to jen červi. Jen ať příjdou.“


13
Fénamé seděla ve svých komnatách. Opěradla svého honosného odpočívadla držela tak, až jí bělaly klouby. Naproti ní seděl prorok Zareg. Ve tváři měl výraz, který míval vždy, když věštil, a kterého se Fénamé tak hrozně bála. Nesměla na sobě nechat nic znát, proto to odnášel vždy jen její divan.
„Mluv. Co o nich můžeš říct? Už jsou v Abanonu?“ naléhala Fénamé.
Starý Zareg ji umlčel gestem ruky. Stále ještě svým vnitřním zrakem neviděl to, co chtěl. Konečně však tři poutníky objevil. „Královno, Krost, Dár i Ratin jsou dosud živi a zdrávi. Právě dorazili k pevnosti v Abanonu a utábořili se tam.“ Fénamé se zmocnil děs. Co když je Saritos objeví? Přestavují jedinou možnost na záchranu Trity. Zareg pokračoval: „Krost vlastní cosi, s čím by mohl čaroděje přemoci.“
„Co je to?“ chtěla vědět královna.
„Vzácná bylina. Samotná je k ničemu. Pokud ji však nějaký kouzelník začaruje, jiný kouzelník to nemůže změnit.“
„To tedy znamená, že by na člověka s touto bylinou nepůsobila žádná kouzla?“
„I tak se to dá vyložit, paní,“ Zareg se ukonil, otočil se na patě a za šustění svého černého pláště odcházel z královniných komnat.

Pod pevností v Abanonu ve skrýši tábořili tři muži. Dva z nich se starali o koně a o nocleh. Třetí z nich na malém ohníčku vařil nažloutlou tekutinu. Když Dár s Ratinem přisedli vedle Krosta k ohni, muž jim řekl: „Tohle je čaj z kouzelné byliny,“ ukázal na kotlík nad ohněm, „to je ta zbraň, o které jsem ti říkal, Ratine. Díky ní můžeme zvítězit i nad velkým čarodějem.“ Dár s Ratinem znejistěli. Má je snad nějaký čaj ochránit? Dár však neodporoval svému příteli. Věřil mu, narozdíl od Ratina.
„Co je to za bylinu?“ zeptal se Ratin.
Krostovi se do odpovědi moc nechtělo. Nesnášel, když mu někdo nedůvěřoval. Nicméně nakonec odpověděl: „Zvláštní odrůda vřesu. Roste jen na určitém území. Pokud ji správně použiješ, ochrání tě.“
Ratin zkřivil ústa k posměšnému šklebu: „A to správné použití znamená uvařit čaj?“
„Ne!“ obořil se na něj Krost. „Tyto bylinky sbírají jen kouzelníci, jen pro ně mají nějaký smysl. Já jsem ty rostliny od jednoho takového čaroděje dostal jako dar. Už tomu rozumíš?“ Ratin se zastyděl. „Takže,“ pokračoval Krost už klidněji, „ještě dnes se dostaneme do pevnosti najdeme Tritu a zmizíme.“
„Zmizíme?“ rozčílil se Ratin. „Já myslel, že zabijeme Sarita.“
„Jen pokud to bude nutné,“ vložil se do hovoru konečně Dár. „Zabít kouzelníka přináší smůlu, Ratine.“ Ne, že by tomu Dár sám věřil, ale činilo mu velké potěšení poučovat toho nafoukance ze dvora. Měl z toho zlomyslnou radost. Ratin se zamračil, toho muže s dlouhými vlasy nesnášel den ode dne víc.
Krost s úsměvem na rtech pozoroval ty dva. Všiml si toho, že se nemají příliš v lásce, a přesto nyní museli spojit své síly a důvěřovat si. Krost se zadíval na oblohu, v této zemi nebylo snadné poznat, která část dne právě nastala. Podle slunce se zde řídit nedalo, jen podle hvězd a i ty v Abanonu ztratily svůj lesk. Nicméně muž usoudil, že vláda noci již brzy začne. Chtěl se do pevnosti vloupat za tmy, protože tím získají větší šanci na úspěch, nikdo je nemusí spatřit. Avšak zároveň si nemohl být jistý před kouzelníkem, ba ani před Tritou. Kdo ví, co s ní za ta léta Saritos provedl.
Všichni tři muži vypili kouzelný čaj, který je podle Krosta ochrání. Noc se snesla záhy, ani moc dlouho nečekali. Svůj úkol museli zvládnout za jednu noc. Bylinky od čaroděje chrání jen jeden den a víc bylinek už Krost nevlastnil. Kdyby se však výpravě mise nezdařila, Saritos by je roznesl na kopytech.

Krost, Dár a Ratin pronikli do pevnosti. Zdálo se to až moc snadné. Muži se měli tím více na pozoru. Abanonský hrad vypadal pustě a opuštěně. Nikde nikdo. Jen špína a prach, rozbité sochy a nádobí. Tak tady žije kouzelník a princezna, pomyslel si Ratin zhnuseně. Našli kamenné schodiště bez zábradlí, to nejspíš stářím uhnilo. Vystoupali vzhůru po schodech. Dostali se do veliké síně přeplněné knihami a různými předměty, o kterých by nikdo neuhádl, k čemu by mohly sloužit.
Dár se ve tmě pokoušel odhadnout nejlepší cestu k princezně. Rozpoznal v síni dvoje dveře a další schody vedoucí nahoru, nejspíš do věže. Muži se rozdělili. Krost šel do dveří napravo od schodů, Ratin do dveří naproti a Dár následoval svůj instinkt nahoru po schodech. Každý z těch tří si musel přiznat, že alespoň v koutku své duše pociťuje strach. Své meče svírali v dlaních připraveni na jakýkoliv útok.
Statný chlapík s dlouhými hnědými vlasy stále opatrně kráčel po schodech, v ruce meč. Nemýlil se, ty schody opravdu vedly do věže. Kde jinde by čaroděj věznil Tritu, řekl si v duchu. Dár stoupal stále výš. Najednou uviděl malý paprsek světla. Šel za ním. Paprsek se zvětšoval a sílil na světle. Dára oslepil, však stále šel ke zdroji světla. Slyšel slabý hlas, patřil dítěti.
„Pomoz mi,“ volal hlásek, „pomoz! Pomoz mi, statný bojovníku.“ Dárovi se ten hlas nelíbil, hledal patnáctiletou dívku, ne pětileté dítě. Hlas se pomalu dostával do hloubky. „Pomoz mi, velký Dáre. Otoč se a zabij své přátele. Budeš jediný zachránce a nikdo ti nezabrání, aby ses stal králem. Tak je zab. Zab je!“ Dár se neotáčel, šel dál vstříc tajemnému hlasu. Jílec meče pevně sevřený a připravený k útoku. Hlas už se zdál nenormálně hluboký a křičel. Křičel hrůzostrašným tónem: „Zabij své přátele!“ Na Dára však tato slova nepůsobila, od hlasu ho dělilo jen pár kroků.
Ten hlas patřil Saritovi. Kouzelník s hrůzou zjistil, že nevítaní hosté vlastní kouzlo, o kterém nevěděl, že jim patří. Chtěl se těch tří človíčků zbavit jednoduše. Potřeboval se jim jen nabourat do mysli, aby se pobili sami mezi sebou. Jeho plán nevyšel. A teď proti němu kráčel bojovník s mečem v ruce.
Světlo polevilo ve své intenzitě a Dár rozpoznával obrysy. Viděl vysokou mužskou postavu v černé kápi. Právě se k němu otáčela zády a mizela z dohledu. Dár rychle vyběhl posledních pár schodů. Ocitl se v prostorné komnatě, která oplývala přepychem. Tady určitě musí žít princezna, pomyslel si Dár. Tváří v tvář stál proti Saritovi. Bojovníkovy oči se zařezávaly do kouzelníkových. Čaroděj dostal strach o vlastní život. Ten pocit ještě nikdy nezažil. Dárovi bylo jedno, co se říká o zabití kouzelníka. K čemu jsou ty pověry? Byl odhodlaný Sarita zabít. Alespoň očistí svět od dalšího zla. Vrhnul se na čaroděje s mečem před sebou.
Mocný muž sice nemohl Dára přímo ovlivnit, avšak mohl využít jiné věci. Silou vůle nadzvedl těžký dřevěný stůl. Mávnutím ruky ho hodil po svém protivníkovi. Náraz byl tak silný, že válečníka odhodil zpátky na schody. Dár se skutálel dolů do veliké temné síně. Ležel na podlaze bez pohybu. Po spánku mu stékala krev.

Ratin uslyšel lomoz, jak Dár padal ze schodů. Rychle se otočil nazpátek a dlouhou chodbou spěchal na pomoc. Něco se přece muselo stát. I Krost cosi zaslechl. Nacházel se ale dál, proto zvukům nevěnoval velkou pozornost. Prošel několik zanedbaných místností. Nic nenašel. Ani stopu po životě. Pomalu se tedy vracel zpět do velké síně, kde se s přáteli rozdělili.

Dár ležel na podlaze tváří k zemi. Dopadal na něj paprsek světla. Ten paprsek vycházel ze Saritových očí. Kouzelník právě scházel ze schodů, pravou ruku nataženou před sebe. Před ním se ve výšce dvou mužů vznášela těžká dřevem vykládaná postel z komnaty ve věži. Dár se probudil právě včas, aby uhodl, co se na něj chystá. Když ho kouzelník nemohl zabít svou mocí, chtěl tak učinit něčím jiným, co ovládat mohl. Chtěl na něj tu postel shodit. Dár si rychle spočítal, že by ho postel zabila i z menší výšky. V rychlosti se opět postavil na nohy. Vznášející se postel se už nacházela nad bojovníkem. Stačil by jediný pohyb a spadla by Dárovi na hlavu.
„Mně neunikneš, červe!“ hřměl síní Saritův hlas.
Dár se rozhlédl kolem sebe. Rozběhl se na mezi harampádí v sále a dostal se tím mimo dosah létajícího předmětu. Avšak, jak záhy zjistil, jen na chvíli. Saritos svou moc ovládal dokonale. Dár se zastavil. Nemělo cenu dál prchat. Muž stál vzpřímeně proti kouzelníkovi. Saritos se s krutostí sobě vlastní usmíval. Dára napadlo, že kdyby teď hodil po čarodějovi svůj meč, téměř s jistotou by se mu podařilo ho zabít. Kouzelník by určitě nestačil zareagovat. Dár by však zemřel také, nestačil by se uhnout padající posteli.
„Na co myslíš, človíčku?“ zeptal se s úšklebkem Saritos. „Nemůžu ti proniknout do mysli. Máš strach?“ Dár vzpurně mlčel. Kouzelník proto pokračoval: „Na tvém místě, Dáre, bych prosil o milost. Možná bych tě nechal jít. Ale ty jsi příliš vzpurný, severský náčelníku. To je tvoje zhouba!“
„Kde je princezna?“ zeptal se Dár. Saritos se zašklebil. „Ptám se, kde je princezna Trita,“ zopakoval s větším důrazem muž.
Saritos pobaveně rozpřáhl paže: „Někde tady určitě bude. To ty s určitostí říct nemůžeš.“ Saritovi oči se naplnily zlem, Dár naprázdno polkl. Podíval se nahoru. Postel nad ním nabírala výšku. Brzy spadne dolů, uvědomil si Dár. V tom se rozrazily dveře. Vzduchem zasvištěl meč. Dár stačil udělat salto mimo a postel se rozbila o zem.
V sále se nárazem rozvířil prach. Když se trochu dalo vidět, poznal Dár velitele Ratina, jak se sklání nad Saritovou mrtvolou. Ano, to Ratinův meč zabil kouzelníka. Dár přistoupil k veliteli a položil mu ruku na rameno. „Vděčím ti za život,“ řekl.
Ratin, jakoby ho neslyšel, vstal od bezvládného těla. S úzkostí v očích se podíval na svého druha. „Zabít čaroděje přináší smůlu. Co se tedy stane?“
„Je to jen pověra, Ratine. Já sám jí nevěřím,“ snažil se ho Dár upokojit.
„Ale já pověrám věřím. Na každé z nich bývá alespoň špetka pravdy,“ při těchto slovech velitel poodešel. Chtěl být sám.
Dár mu už nestačil nic říct, protože do sálu vešel Krost. Jeho výraz vůbec nevyjadřoval spokojenost. „Co jste to provedli?“ div, že nekřičel. „Našli jste snad Tritu?“ Krost se podíval na každého muže zvlášť. Když uviděl sklopené oči a uhýbavé pohledy, nabrala jeho zlost na síle. „Tak proč jste ho zabíjeli? On jediný věděl, kde Trita je!“
„Kroste,“ oslovil ho Dár, „teď už nám ale nebezpečí nehrozí. Můžeme hledat princeznu bez strachu, že se nám něco stane.“
„A také ji můžeme hledat roky, ta pevnost je obrovská. Nikdo neví, co se tu všechno skrývá.“
Ratin ty dva neposlouchal. Zaujaly ho jiné zvuky. Na druhé straně sálu. Neviděl tam, stál k nim zády. Sevřel svůj meč v dlani, aby byl připraven k útoku. Neotáčel se, protože nechtěl to něco vyplašit. Zvuky se blížily směrem ke Krostovi a Dárovi. Dva bojovníci si vůbec ničeho nevšimli a dál se hádali. Ratin se rozhodl zaútočit. Otočil se. Uviděl drobnou postavu za svými druhy. Přitisknul jí na hrdlo ostří svého meče. Neublížil jí.
Krost s Dárem vyjeveně zírali na malou postavu. Ani Ratin nezakryl svůj údiv. Před ním stála drobná světlovlasá dívka, oblečená v lehkém černém hedvábném rouchu. Její zelené oči se smutně dívaly na muže.
Ratin si uvědomil, jak moc se podobá své matce, královně Sfině. Upustil meč a padnul na kolena: „Princezno Trito, jsem tvůj služebník Ratin. Tvoje sestra tě hluboce miluje. Vrať se spolu s námi k ní.“
Trita stále hleděla smutnýma očima a vypadalo to, že sama neví, co má dělat. Uvnitř však svůj plán měla už dávno. Teď se jen musela postarat o ty tři chlapíky, pak se vrátí do Cony sama a nakonec se chopí vlády nad říší jejího otce.
Krost znejistěl, na Tritině tváři se mu cosi nelíbilo, sám nevěděl co. Trita se zadívala dolů. U jejích nohou klečel velitel Ratin. Meč, který upustil na zem, měla princezna na dosah. Stačilo se jen sehnout. Bojovému umění ji Saritos nikdy neučil, naučila se ho sama po nocích, kdy svým vnitřním zrakem pozorovala bojovníky ve válce nebo při cvičení.
Teď nastala její chvíle. Popadla ze země Ratinův meč. Téměř v tu samou chvíli odhodil Krost svůj šedý plášť a tasil meč. Stanuli proti sobě tváří v tvář, meč proti meči, silný muž proti dívce. Dár s Ratinem neskrývali překvapení. Kdo by čekal v tom drobném stvoření tolik odvahy na útok proti válečníkovi. Tritiny oči se najednou blýskaly krutostí. Zaútočila jako první. Krost dobře věděl, že jí nesmí zkřivit ani vlásek. Její útok lehce odrazil. Trita nikdy neměla možnost na někom si vyzkoušet své bojové schopnosti. Do tohoto souboje vsadila všechno a přepočítala se. Dopadla na podlahu, meč jí vylétl z ruky. Krost ji rychle popadl za paže a zkroutil jí je za zády. Dár mu hodil kus látky, která se válela na podlaze, aby mohl princeznu svázat. Potom Krost hodil meč Ratinovi, vzal si svůj a oblékl si plášť. Popadl Tritu do náručí a všichni opustili Abanonskou pevnost.


14
Pod starou pevností se pásli tři koně. Blížili se k nim tři statné postavy. Jedna z nich nesla čtvrtou postavu. Když muži došli do svého tábořiště, rozdělali oheň. Krost položil princeznu na deku. V Tritině tváři se nic nezměnilo. Stále vzpurná, odvážná a krutá. Krost ji rozvázal a místo starého hadru spoutal provazem. Poté ji zanechal o samotě a vrátil se blíž k ohni, ke svým přátelům. Starostlivě se na ně podíval. Dár věděl, na co jeho druh myslí.
„Musíme si na princeznu dávat pozor,“ začal pomalu Krost.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Ratin. Stále doufal, že jeho princezna se zasměje a bude dobrá jako dřív.
„Ratin má pravdu,“ přidal se Dár, „nemůžeme Tritu v tomhle stavu přivést do Cony. Kdoví čemu všemu se od Sarita naučila. Kdo by ji v paláci uhlídal.“
Krost se zamyslel. Trita opravdu získala zlou, nepředvídatelnou povahu. „Pokud umí kouzlit,“ promluvil, „pak to na nás ještě necelý den nebude účinkovat. Pokud jde o to, jaká je…“ zarazil se a přemýšlel, „…zlo se dá vyhnat dobrem.“
Dár s Ratinem se na sebe nechápavě podívali. „Co tím myslíš?“ zeptal se nakonec Ratin.
„Už jsem vám říkal, že znám jednoho čaroděje. Možná by se mu podařilo obrátit Tritu k lepšímu.“ Muži souhlasně přikývli. Jiné řešení je stejně nenapadlo. „Dobrá,“ pokračoval nejstarší z válečníků, „hned zítra ráno vyrazíme na cestu. V noci radši budeme držet stráž.“

Za svítání se výprava vydala na cestu, ovšem ne do města Cony. Jejich cílem se stalo posvátné obětiště na území Fénamina království. Obětiště a pohřebiště čarodějů v dávno zapomenuté zemi Zurinabě. Jejich cesta měla trvat asi tři dny. Muži hnali koně velkou rychlostí, protože princezna je každým okamžikem mohla sama začít ohrožovat. Tritu posadil Krost před sebe na koně. Jeli celý den bez odpočinku.
Večer konečně zastavili a utábořili se. Dár chytil zajíce a upekl ho na ohni. Trita ležela spoutaná na dece dál od ohně. Neslyšela, o čem se muži baví. Uvědomila si, že kouzlo, které použili předchozího večera, už nepůsobí. Mohla se pokusit ovládnout je svým.
Blížil se k ní Dár s jídlem. „Máš hlad, princezno?“ zeptal se.
„To mám,“ odpověděla Trita laskavým hlasem.
Dára ta změna překvapila, přesto jí však nehodlal věřit. „Tady máš něco k jídlu.“
„Děkuju,“ řekla princezna jemným hláskem, „mohl bys mě rozvázat, prosím? Nemůžu jíst, když mám svázané ruce.“ Sladce se na válečníka usmála.
Dár se na ni zkoumavě podíval. O co by se asi pokusila, kdyby ji vyprostil z provazů? Nechtěl nic riskovat. „Snad mi tvoje výsost odpustí,“ řekl s úsměvem, „ale bohužel. Když nemůžeš použít své ruce, nabízím ti své.“
Hlavně se nevztekat, uklidňovala se Trita, jsem mu jen pro smích. Za to zaplatíš, Dáre! A s maskou dobroty se nechala krmit.

Nastala noc. Krost a Dár se uložili k spánku. Ratin měl první hlídku. Krost mu poradil, aby se držel u ohně, protože princezna ležela o kus dál, tudíž neměla tak velkou šanci na použití kouzel proti nim.
Ratin udržoval oheň, přemýšlel, jak moc se za poslední den změnil vztah mezi ním a Dárem. Vždy ho pokládal za obyčejného barbara, se kterými se utkal v mnoha soubojích a válkách. Nyní viděl, že tento bojovník zná i vděk a sílu přátelství.
Velitel Ratin nebyl jediný v táboře vzhůru. Ani princezna Trita nespala. Ležela na dece a dívala se na hvězdy. Tak krásně v Abanonu nikdy nezářily. V hlavě se Tritě zrodil ďábelský plán a ona střádala všechny své síly k jeho uskutečnění.
„Ratine,“ ozval se prosebný hlas. Muž vzhlédl od ohně a podíval se na zajatkyni. „Ratine, prosím,“ pokračovala dívka, „je mi zima. Přinesl bys mi nějakou přikrývku?“
Velitel vstal od ohně, vzal do ruky svou deku. Přišel k princezně a přikryl ji. Trita s úsměvem poděkovala. Ratin sám pořádně nevěděl, jak se má chovat. Jestli s úctou ke královskému rodu, nebo jako k zajatkyni. Nedokázal to skloubit dohromady.
Trita z něj nespustila oči. „Mohl bys mě rozvázal, prosím. Špatně se mi spí.“
„To nesmím, princezno,“ Ratina ovládly rozpaky, byl zvyklý plnit všechna přání královské rodiny. Omluvně se zadíval do Tritiny tváře. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, se Tritiny zelené oči pomalu barvily dočervena.
„Ale můžeš, Ratine,“ její hlas zněl tajemně, jako z jiného světa, „můžeš. Rozvaž mně. Rozvaž mně, Ratine!“
Muž se nemohl odtrhnout od magického pohledu. Oči sílily na červené barvě. Jejich moc otupila bojovníkovu mysl a rozvázal Tritu z provazů. Princezna vstala a nechala Ratina, aby klečel před ní. Nepřestávala ho probodávat svým čarovným pohledem. On na ní už témeř bez ducha zíral. Z dívčiných očí se ztratily zorničky. Červená se změnila v rudou, zářila a žhnula jako oheň. Náhle z Tritiných očí vyšlehl rudý paprsek do očí Ratinových. Muž vykřikl a skácel se na zem s tváří v dlaních.
Výkřik vzbudil ostatní dva válečníky. Mohli se jen dohadovat, co se přesně stalo, ale jedno věděli jistě. Trita se o něco pokusila. V rychlosti stáli na nohou s mečem v ruce.
Trita už opět zelenýma očima vzhlédla od mrtvého těla velitele Ratina. Zjistila, že její plán měl velké trhliny. Neupustila od svého snu vrátit se do Cony sama a převzít vládu. Podařilo se jí zabít jednoho z mužů. Ale co ti další dva? Nemůže je přemoci stejným způsobem jako Ratina. To nedokáže. Proklínala Sarita, že ji nikdy nepustil z Abanonu, aby si mohla vyzkoušet své schopnosti a zdokonalit se. K čemu jí ty znalosti jsou? Nedokáže se ani osvobodit.
Krost a Dár se k ní blížili. Trita dostala strach. Rozhodla se k poslednímu zoufalému kroku. Napřímila ruku proti Dárovi a mocnou silou ho odhodila o pár metrů dál na zem, dopadl na záda. Totéž chtěla učinit s Krostem, byl však už moc blízko. Otočila se a dala se na útěk. Krost běžel za ní. Trita měla rychlejší nohy a svému pronásledovateli se vzdalovala. Krost se nevzdával. Dívka v běhu otočila hlavu, aby zjistila, jak velký má náskok. To neměla dělat. Zakopla a svalila se na zem. Krost ji doběhnul a Trita se znovu nacházela v pevném sevření jeho paží.
Dár zatím zjistil, co se stalo Ratinovi. Jeho oči už neexistovali, byly vypáleny a ještě teď z nich stoupal dým. Oheň se určitě dostal i dál do hlavy. Už se mu nedalo nijak pomoct. Dár mrtvému příteli