Tak jsem ti zase utekla
a teď už se možná nevrátím...
Nejkratší cestou rovnou do pekla,
miluju když múžu snídat dým...
Tak zase kráčím sama jen.
Pokládám kroky na vodu.
Ódine- pane, budiž pochválen
a netrestej své dítě pro touhu!
Dál po cestě z kapek mléka
a ametysty poseté,
tam kde doleva se stáčí řeka
a rodí se květy prokleté.
Tam múžu líbat staré stromy
a pít hladově z kaluží...
Kameny pak zvát zde gnómy,
kdy mé srdce zatouží...
Jenom chvíli pryč od tebe..
Jenom chvíli pryč, pryč, pryč...
Mlha co mi nouká sebe-
chlad, nebe a zašlý chtíč...
Teď chvíli ti utíkám a chci být sama,
nemusíš to chápat, jen mě toleruj...
Víš, že koušu a koruny stromú zovu nebesama...
Víš, že znám i osud tvúj...
Však já se ti vrátím po letokruzích mrtvých stromú...
Ve světle padlé ženy Polárky....
Pomalu se vrátím domú.
Neptej se na pravdu, řeknu ti jen pohádky...