Nokturno.net / tvorba / diskuze

Červíci:
Celý ten příběh, který vyprávěl Livius na lodi tehdy, když se Forsetti vzpamatoval z omámení briliem, byl pravdivý. Ovšemže tomu Forsetti zpočátku nevěřil, ale zaujalo jej to a rozhodl se, že až se mu podaří osvobodit se, zkusí vyhledat Nys. Jeho naděje na útěk však velmi brzy zmařily další a další dávky brilia, takže téměř celou cestu do Orratha byl v bezvědomí.
Orrathum byla Drakova pevnost, nevelká a téměř nedobytná, půl dne cesty od Syvína se sklepením, které skýtalo poměrně velké možnosti jak pro Drakovo do jisté míry úspěšné alchymistické bádání, tak pro zpracovávání lidí nepohodlných současnému Ašalskému místodržícímu (což byla Liviova práce). Do jedné z místností tohoto sklepení převezli tedy i Forsettiho. Moc se toho pro něj nezměnilo, neboť byl stále paralyzován a stejně jako na lodi mohl jen ležet a čekat, co s ním kdo provede.
Forsetti však nebyl jediný elfský zajatec v tomto sklepě, mimo něj zde drželi i Foe-an-eeris, které ovšem díky následku Liviových vyslýchacích metod všichni zainteresovaní říkali Slinka a které nemohlo být víc než dvacet let, když se z mladické nerozvážnosti nechala strhnout k boji za lepší život elfů, ačkoliv žila poměrně vysoko v horách, tedy daleko od hranic, kde se lidé dopouštěli křivd a násilností. Avšak jako všichni elfové i Foe-an-eeris se při rozhodování řídí spíše srdcem než rozumem (ti, kteří znají jazyk elfů ví, že její jméno se dá přeložit jako Srdce Bohaté Květinami), proto tedy neváhala jít do války a sama Nys si ji záhy velmi oblíbila pro její bojovnost a oddanost a za nějaký čas ji dokonce jmenovala velitelkou jednoho oddílu. Nutno říct, že Foe-an-eeris byla skutečně hodna tohoto místa, její oddíl získával sice málo zajatců, ale mrtvých nepřátel za ním zůstávaly spousty, pročež si tuto velitelku Nys oblíbila ještě víc a často se s ní radila o tom, kde, kdy a jak na koho zaútočit.
Potom byla ještě s několika svými vojáky zajata a deportována do Orrathského sklepení, kde se z ní Livius snažil dostat co nejvíc informací. Pochopitelně chtěl hlavně zjistit, kde se skrývá Nys. Během tří týdnů mu Slinka řekla mimo jiné to, že nemůže vědět, kde se skrývá Nys, protože ta nikdy není na stejném místě víc než den či dva, i to, že se nemá snažit použít ji jako rukojmí, protože Nys ještě nikdy nenechala vysvobodit žádné své zajaté vojáky (ani své oblíbené velitele), i to, že Nys touží po Forsettim a že zabila několik lidí, které vinila ze smrti Neorda. Řekla mu toho ještě mnohem víc, protože elfové se sice dokáží povznést nad svou fyzickou bolest, ale strašně je trápí, když vidí bolest (neřkuli přímo střeva) jiných elfů.
A na tom založil Livius svůj plán. Nejprve musel zabránit tomu, aby se Slinka zabila (zkoušela to asi patnáctkrát). Potom našel Forsettiho a dopravil jej do Orratha, do místnosti, ve které věznil zuboženou Slinku. Počkal, až ji Drak přivede k vědomí, uřízl Forsettimu ucho a přivázal jej elfce na krk, takže jej nemohla strhnout svými zuby a prsty, vlastně celé ruce neměla ve stavu, že by je mohla na něco použit. Potom dva pochopové odstranili řetězy, kterými byla připoutána ke zdi, vzali její tělo a vynesli jej ven, na světlo, které Slinku bolestivě oslepovalo, ačkoliv byl už soumrak. Nemohla před ním přimhouřit oči, neměla víčka a navíc byla ochromena brilliem, takže se nemohla vůbec hýbat. Přesto však téměř dojatě vnímala čerstvý vzduch, o kterém si myslela, že už jej nikdy neucítí a taky vnímala, jak ji zdvihají na hřbet koně a jak ji někam hodně dlouho vezou a když dojeli, tak slyšela Livia říkat, že dokud se Nys nevzdá, uřežou každý den Forsettimu jednu část těla. Potom ji položili na zem. Věděli, že ji elfové najdou a dovezou k Nys a měli pravdu.
To byl Forsettiho první den v Orrathu.
Druhý den, vlastně druhou noc, dostal Forsetti další dávku brillia a Livius mu uřízl druhé ucho.
Třetí den do něj dostali nějakou hustou a sladkou tekutinu, která zaháněla pocit hladu. V noci mu uřízli malíček na levé noze.
Čtvrtý den další dávka brilia, opět krmící tekutina, v noci přišel o prsteník na levé noze. První intenzivnější myšlenky na sebevraždu a poznatek, že vyhladovění nepřicházelo v úvahu.
Pátý den krmení, rozhodnutí, že zítra, před další dávkou brillia si zkusí ukousnout jazyk. Neustále byl pod dozorem několik hlídačů. Večer prostředník levé nohy.
Šestý den ráno, než dostal brillium, si ukousl jazyk, hlídači to ovšem zjistili a zastavili krvácení. Potom krmící tekutina, jinak pořád klid, nikdo ze strážců za celou tu dobu nepromluvil ani slovo. Začínal věřit Liviově příběhu. Večer ukazováček levé nohy.
Sedmý den po krmící tekutině mu Livius řekl: „Měl bys vědět, že čím dříve si pro tebe Nys přijde, tím méně toho ztratíš, ovšem tak jako tak není zcela jisté, že přežiješ tolik brillia. Drak tvrdí, že nikdo jej nesnese víc, než patnáct dávek. Ale Drak si taky myslel, že se po těch dvou dávkách probereš ne za deset hodin, ale za den.“ Forsetti pak přemýšlel, jestli se Nys kvůli němu vzdá, nebo ne. Večer palec levé nohy.
Osmý den brillium, pak krmení, večer palec pravé nohy.
Devátý den Forsetti zjistil, že nemá opravdu žádnou šanci na spáchání sebevraždy. Krmící tekutina mu způsobila křeče v žaludku. Nikdo jeho průjmu nevěnoval pozornost. Večer ukazováček na pravé noze.
Desátý den před dávkou brillia dostal strašný vztek na sebe, potom na Nys, na Livia a znovu na sebe. Hodně dlouho pak plakal. V krmící tekutině muselo být něco navíc, měla divnou barvu a byla hustší. Večer prostředník pravé nohy.
Jedenáctý den se mu vrátil včerejší záchvat vzteku, který přešel ve sžíravý pocit bezmoci. Celý zbytek dne pak šílel z vědomí toho, že je zcela v moci Livia. Krmící tekutina byla stejná jako včera. Žaludek se mu začínal zklidňovat a někdy mezi krmením a řezáním z něj někdo spláchl několika vědry vody jeho výkaly. Večer prsteník pravé nohy.
Dvanáctý den pár hodin po brilliu vletěl do jeho cely zavřenými dveřmi netopýr. Sedl si mu na břicho a pisklavě se smál. Pak odletěl dírou v zemi, která se však ihned zacelila. Večer poslední prst na noze. Livius při řezání zabrblal, že jestli ani tohle nevyláká tu mrchu Nys z jejího zkurveného lesa, tak jej do posledního stromu celý na prach spálí. Forsetti to nevnímal.
Třináctý den se mu při krmení udělalo špatně. Večer malíček pravé ruky.
Čtrnáctý den po briliu se vrátil netopýr stejnou dírou, kterou posledně odletěl. Začal poletovat dokola po obvodu místnosti a přitom se snažil vyprávět Forsettimu nějaký příběh o ženě z dávných časů. Ten jej ale neposlouchal a proto se změnil v pavouka velikého téměř jako lidská hlava a začal mu vysávat břicho. Najednou beze zvuku explodoval a zděšený Forsetti si uvědomil, že to byla halucinace. Břicho měl nepoškozené. Večer prsteníček pravé ruky.
Patnáctý den několik hodin po krmení zaslechl naprosto jasně zvuk deště a vzpomněl si, že existuje i volná krajina se sluncem, nocí nebo deštěm a jeho cela jej najednou naplnila nevýslovným odporem. Začal toužit po Nys, i když si nebyl jistý, že by ji ještě poznal. Když pak na stropě zahlédl na malý okamžik viset netopýra, došlo mu, že i ten déšť byl přelud. Večer prostředníček pravé ruky.
Šestnáctý den, jakmile dostal brillium, se netopýr opět změnil v pavouka a začal mu pomalu a štiplavě okusovat pohlaví. Naštěstí začalo sněžit a pavouk zmrzl. Nehýbal se však z místa, ani když přestalo sněžit, celý zbytek dne na něm seděl a Forsetti řval hrůzou a snažil se jej ze sebe shodit, ale nemohl se samozřejmě ani pohnout. Ani si nevšiml Livia, když mu řezal ukazováček na pravé ruce.
Sedmnáctý den ráno z něj pavouk konečně slezl. Chvíli seděl nehnutě na stropě a pak se rozdvojil. Jeden z pavouků spadl na podlahu mimo Forsettiho zorné pole. Při nárazu vydal zvonivý zvuk, který pak líně pomalu rotoval po místnosti a občas se odrážel od jejích stěn. Pravidelně při tom měnil barvu. Pak řekl tiché „Sbohem“ a zanikl. Druhý pavouk nahoře tleskal a zpíval si hodně dlouhou píseň. Když pak večer přišel Livius a uřízl mu palec pravé ruky, pavouk konečně zmlkl a zmizel.
Osmnáctý den nastalo ticho nerušené ani poletováním hejna netopýrů, ani šuměním větru, který klátil borovice, z jejichž větví se sypaly hořící i zlaté šišky. Tmu střídaly míhající se barvy a pak Forsetti upadl do bezvědomí. Když to Livius zjistil, napadlo jej, že by možná mohl vynechat jednu nebo dvě dávky brillia. Pak mu uřízl palec na levačce.
Devatenáctý den byl Forsetti stále v bezvědomí. Večer ukazováček levé ruky.
Dvacátý den se probral. Téměř nevnímal své tělo, před očima se mu míhaly a proplétaly barevné pásy, takže neviděl, kde je. Snažil se na to vzpomenout, ale nic jej nenapadlo. Jenom tak ležel a nevěděl jak dlouho a v hlavě mu hučelo a pořád viděl jenom ty barevné pásy. Večer, dřív než v jiné dny, přišel Livius. Zuřil, protože se dozvěděl, že Nys se svými vojáky vypálila dvě vesnice nedaleko Syvína. Byl to bleskový úder, než tam stačil přijet kdokoliv z Liviových lidí, byli už všichni elfové pryč a zbyla po nich jen hromada doutnajících trosek a mrtvoly. Forsetti to samozřejmě nemohl vědět, ani necítil, jak mu Livius odsekl obrovskou popravčí sekyrou levou ruku. A levou nohu těsně nad kolenem. Byla to neobyčejně ostrá sekyra a právě provedenou exekucí se jí ani trochu neponičilo ostří. Pak přišel někdo se žhavým železem a jako obvykle zastavil krvácení.
Dvacátý první den se Forsettimu začínaly trochu lepšit smysly, dokonce už dokázal rozeznat, že je v zšeřelé kamenné cele. Nicméně pořád si nemohl vzpomenout na to, jak se sem dostal a proč se nemůže hýbat. V jednu chvíli mu blesklo hlavou, že stejné procitání už jednou prožil, ale byla to myšlenka příliš rychlá a malá, než aby ji zachytil. Jak den postupoval, začínal si taky čím dál tím víc uvědomovat své tělo, což mu přinášelo pulzující vlny bolesti a zároveň překvapení, zmatek a zoufalství, to když se mu podařilo rozhýbat oči a zjistit, kolik věcí jeho tělu schází. Večer už měl smysly téměř v pořádku a byl by se snad mohl i posadit, kdyby jej všechno tak nebolelo a nebyl zesláblý nedostatkem krve a hlavně kdyby nebyl připoutaný koženými popruhy k zemi. Celou noc nikdo nepřišel.
Dvacátý druhý den dopoledne přišel někdo, kdo byl Forsettimu povědomý a kdo v něm vzbuzoval strach, ale na nic víc si opět nedokázal vzpomenout. Ten někdo mu řekl: „Jak se ti líbí tohle čekání na Nys?“ Kdo je to Nys? Znám to jméno, je to… nějaká… mám ji rád? „Doufám, že jí budeš náležitě vděčný. A mimochodem, už pro tebe nebudeme plýtvat brilliem,“ tohle slovo znám taky, loď, na lodi… Livius! „ať si to taky náležitě užiješ.“ Pak odešel, ale vrátil se večer a vydloubl mu nožem oko. Forsetti už byl tou dobou plně při vědomí a chtěl křičet, ale měl strašně sucho v ústech a navíc strhané hlasivky.
Dvacátý třetí den přišla Nys.