Nokturno.net / tvorba / diskuze

prolog:

Od jisté doby už nic nečtu. Už ani nevnímám, co se kolem mě děje. Ne snad proto, že bych chtěl ignorovat svět a dávat mu tak najevo nějaké pohrdání. Koneckonců jsem byl vždycky velice komunikativní, plný zdravého elánu a chuti do života. Měl jsem spoustu přátel a těch pár anonymních nepřátel, jenž mě sem tam zahrnovali pejorativně zabarvenou korespondencí jsem s úsměvem a žoviálností přehlížel velkorysým mávnutím rukou. Můj jediný milovaný syn vystudoval universitu a díky mému věhlasu dostal výborné místo na katedře religionistiky. Moje žena mě sice opustila, ale myslím, že je to tak nakonec lepší pro oba. Mé spisy se konečně dočkaly mezinárodního uznání... Ale od jisté doby už mě to nezajímá. Už prostě nic o ničem nečtu, nic nepíšu, dokonce jsem přestal pořádně jíst. Teď jsem na tom tak, že už ani nevstávám, ba dokonce se již vůbec nepohybuji. Má to své výhody, například již nemusím vůbec vyměšovat a provádět jiné nepříjemné fyziologické činnosti. Dalo by se říci, že nevykazuji žádné známky života. Můj pohled je stále upřený jedním směrem a moje zorné pole postihuje stále stejný rotující předmět. Začínám být znuděný k smrti. Kdyby se mé myšlenky pomalu nevytrácely z toho, jak se mi rozpadá mozek a v důsledku toho se oslabují všechny kognitivní procesy, asi bych se z toho zbláznil...

Nekroskopické spílání:


smích,
andělský chór
zněl,
leč byly to zvony.

vše rotuje
v kruhu.

po ránu
mám promodralé
oči,
nevím už kde
dnes jsem být
měl.

Korouhev železná
na věži kostela
třepetatá, třepetatá

úplné bezvětří
hřeje mě na srdci
nevím co to znamená

tahleta korouhev
když ji vidím,
strašlivě se
za ní stydím

třepe se jak praštěná,
jako by nebyla roky
dost leštěná.

kdy už to konečně pochopí,
že je trapná
takhle se přede mnou točit,
jako by nevěděla,
že já vím,
že mi to může být úplně
jedno!