Nokturno.net / tvorba / diskuze

V mlze smýkáš sebou od ucha k uchu
a ponořené ulice pláčou s Tebou
jsi v narkóze lásky
bez smyslů
v kouzelnosti zapadlých milenců
v opiu krásy
a trápí Tě vrtkavost osudu
tak, jak oni píší mrtví.

Tak zatraceně Tě mám rád
a Ty v celé své vznešenosti (celou svou vznešeností)
bez obav mne gilotinuješ
a gilotinou je Tvé tělo
morfiem načichlé
a já opíjím se
v mračnech Tvého obočí
tak jak o něm píší mrtví.

Omámen nemocničním světlem
záře dlouhého tunelu
a pár zlomených vět do větrů
o lásce a tak
jak prý je to krásné
když sevře Tě při lásce infarkt
a příroda je na osud krátká
když jsi v narkóze
plné rudých nasáklých oblaků
a kolejí z Tvé páteře
jak rozmilé je dovádět na hraně
zpátky
se však nemusíš vrátit…

(26.1.2003)