Nokturno.net / tvorba / diskuze

Octl jsem se na rozhraní světů raněný
bílými střepy černou mojí krví zbarvenými,
uvězněn kdesi dole v sutinách myšlenek mých,
kde není radno dlouho čekat, ale rychle přestoupit.

Vězím stísněn v prostoru mé viny,
každý nádech vzduchu nasyceného mým zklamáním bolí,
jsem shrben v schránce na netříděný odpad nepovšimnutých srdcích,
sešněrován strachem zítřejších dnů, nocí a snů.

Proplouvám nedobrovolně přikovaný k ponorce
utkané z nitek mé neléčené lásky místem,
kde měl bych poznat krásu mládí
ukrytou za trest v mračnu stinných pohledů.

Dost těsno tu pro jednoho trestance je,
ale pochopení jedné dokázalo by rozplést
uzly v zahradu nekonečně rozmanitého světa
povznesenou nad křivdou královny štěsteny.

Vrátím se na hladinu lehkovážného rozjímání
probarvenou řekou lásky dětských let,
či mě tíha osudu stáhne do propadliště vod
zkaleného světem dospělých.

Tak plazím se probodán vším nesplněným očekáváním
pomalu tam, kde končily začátky mé vysněné krásy,
hustější a hustější proudy se ředí zbytkem zbytků dětství,
ale marně, čas roků zneužil již moji krásu.

Žádný převozník není ochoten mé nic se mnou poslat zpět,
přihlížejí s odvrácenou tváří zjizvenou nepřátelskými a závistivými činy,
už jsem tam kam mě proud měl zavát,
či to je jen začátek konců nadějí, snů a krás mých.

Unáší mě poutí nežádaných kupců dál k tržišti,
kde dražba zničí i to poslední moje nic,
unáší mě dál k ránu probuzení do vyčerpání,
děsí mě pomyšlení na cíl plavby touto hrůzou.

Zpět k nevině vedou již jen stopy proslzených vzpomínek
smáčené v slzách smutku z tohoto bytí,
hltům dospělých mé tkané plavidlo těžko vzdoruje,
rozpouští jej zrady, křivdy a lži těžkých proudů.

Bol a strach z nesnesitelnosti „nového světa“
je na tolik silný, než abych dal hlavu katovi,
pomalostí proudu stávám se poddaným všednosti říše padělků a kopií,
splývám s šedí děr po plavidlech z dětství ztroskotaných v „novém světě“ – bez majáků.