Nokturno.net / tvorba / diskuze

Začal bych rytmem
zprvu zběsile tepajícím a pak pozvolna uhasínajícím v tlukotu srdce. Nebo naopak. Slunce svítilo, ale nehřálo, alespoň ne příliš. Taková bílá rozteklá skvrna na modrém nebi, z jara… Větve stromů jsou ještě nahé, spatřit tak najády a dryády toho času – jen napů oděné v listí, zamyšleně prochází cestou k polím.
POLE, lužními lesy, nedávno prosáklými prameny vod odkudsi z hor, temné masy bahnité vody, které se omotávají okolo kmenů sromů, rákosí trouchniví a v noci jen bludičky vévodí v těchto krajích…
Šel jsem do polí – kam mne nohy nesly, klikatou cestou, kamsi do neštěstí. Za chrty Johanky z Arku.
SPASITEL cestou mne minul – sejdem se v onačí hospodě.
A já zatím sleduju, jak slunce – jarně mrazivé, prosvítá kůží těch vipetů, průsvitné svalstvo a touha v jejich očích utíkat… daleko za kostrbatý obzor z hranatých linek a geometrických čar, ukazatelů, co vedou kamsi. Kamsi do pekel.
A tak jsem sledoval ty chrty, co se rojili na polích a běželi s jarním dechem o závod. Měli jsme stejné oči – já jejich a oni moje. Zmizeli mi za zády.
A pak jsem ji uviděl. Vlasy tak dlouhé, za ten čas, vlály – už jen na pozadí zad, jakoby letmé pozdravení zkázalo vyplnit oheň čar, dvě máchnutí křídla anděla, co zmizí v rákosí času – snů.
SEN se mi zdál. Zabte mne, abych se nevzbudil dvakráte do stejného dne.

ZKUSTE SI BÝT JEN NÁVŠTĚVNÍKEM SNA
V NĚMŽ SPASITELÉ Z ARKU NESLYŠNĚ
PÁDÍ DO POLÍ. V NĚMŽ DVÉ OČÍ
NEJZÁŘNĚJŠÍCH ZASTŘENY JSOU V MLZE
KDE PLÁČETE ze strachu z probuzení



8.4.06