Nokturno.net / tvorba / diskuze

Problém nás mladých

Většina z nás, co čtou tyto řádky, tedy aspoň ta mužská část populace, mi potvrdí, že období mezi šestnáctým a devatenáctým rokem života je pro chlapa možná to nejlepší, co kdy zažil. Ten optimismus, kdy se člověk nudí jen proto, že nic lepšího se nenašlo, je nádherná věc. Tehdy to nebývalo jako dnes, když se vrátíme ke své rodině, utahaní z práce jako psi a mrskneme sebou na sofa před bednu s tím, že se budeme tak za hodinu věnovat ucpanému dřezu, či oprýskané zdi, ale teď nutně potřebujeme importovat bezpředmětnou vypatlanost „zábavního programu“ pro diváky v televizi přichystaném.
Zrovna to období pro ono něžné odhození batohu do rohu místnosti, skok na postel a štrachání se v tátových, či už i vlastních, časopisech, pro ten vojnou nezasažený a nezkažený pocit „nespoutanosti“, právě proto tohle období milujeme, i když tehdy jsme svůj život nenáviděli a těžce proklínali.
A právě takový, jeden z nás, je i Pavel Kotrba.
Je pátek ráno. Pavel vstává, čistí si zuby, sleduje, jak v umyvadle pomalu teče bílá pěna s přídavkem červené do odpadu a usmívá se.
V horoskopu se totiž dočetl skvělou věc. Že bude mít den, na jaký nezapomene. A vskutku. Rodiče mu pět minut na to oznámili, že až do neděle jedou na chatu dělat skalku. Dneska se nepíše ani písemka a ani příští týden ne.
Vyskočí ze školy a v tipsportu se dozví další věc. Vyhrál patnáct set korun českých. Ne, není gembler, neutratí je. Má mít skvělý víkend, tak ať se to nekazí. Pak dá na zápase gól, to už je vrchol. Ne, není. Ještě ho překoná. Večer na disku odpálkuje dost drsným hecem Tomáše od svojí holky a s ledovým klidem do sebe hodí panáka. Je k sežrání, je to snadný, všecko de samo.
A když se potom vrací po půlnoci domů s Evou, už se nic nemůže zkazit. Eva ho pořádně chytne, on ji odnese do rodičovské ložnice. Položí ji, dá jí pusu na pusu, pak na krk, pak níž a pak…
Ale copak se to děje? Nebo spíš, co se to neděje?
Ano přátelé, šťastný pátek skončil, nastává podělaná sobota.
Řekněme si to na rovinu. Eva je sice holka, ale chybí jí onen lítocit. Právě ta věc, kvůli které máme ženy tak rádi. Eva si bere svůj kabátek a bouchá dveřmi, až drnčí tátou nekvalitně zakytované sklo v oknech.
Je pošetilé nadávat do parchantů směrem k rozkroku, i když to Pavel dělá.
Je čas přiznat prohru nad osudem. Je čas se osprchovat a možná je i čas jít spát. Pavel tedy hledí do stropu a přemýšlí. Hodnotí situaci. Co může člověk dělat s jedenácti stovkama v portmonce v jednu ráno?
Pavel se tedy jde projít v jednu ráno s jedenácti sty do blízkého parku. Bloudí tmou, sem tam projde stínem. Tak nějak se cítí perverzně. Občas slyší hekání a to ho deptá. Co se pokazilo? Dyť to dycinky šlo tak snadno.
„Je to jednoduchý.“ Říká sám sobě. „Dyť stačí říct jenom ‚holka‘ a de to.“
„Buď ticho!“ Ozve se ze křoví. „Nemůžu se soustředit.“
Soustředit? A na co? Je na tom něco těžkého? Prostě holka.
Nic.
Tak větší kalibr. Lolobrigida.
Zase nic.
Shakira.
Samá voda. Prostě jména dříve tak povzbuzující jsou nyní jako studená voda. Jak by řekl klasik, čeho moc, toho je příliš.
Pavel poprvé v životě poznává onu trampotu, kdy je zahlcen ženskýma. Líbí se mu, to jo, ale tak nějak étericky.
To je blbý slovo.
Teď mu přišla na mysl jiná myšlenka. Jestliže život se spoustou ženských, třeba fiktivních, je takováhle duševní devastace, pak život s jednou, nedej bože v manželství, musí být peklo.
Už to dál nevydrží. „Copak tímhle musí projít každej?!“ Vyskakuje na lavečku. „A když ne, tak proč já?! A proč tak mladej?!“
„Hele kamaráde, brzdi a slez z tý lavečky.“ Vedle záhonů růží stojí policista a kouří ve službě. „Neber si to tak. Ono se někdy stane, že ti dá holka košem. Máš to ještě dobrý. Hlavně, když můžeš.“
Policista kašle, až se mu točí pendrek. Pavel seskakuje a policista odchází. Teprve teď Pavlovi dochází, co mu bylo řečeno.
„Ale já vůbec nemůžu! Už dvě hodiny ne!“
Dvě hodiny? Sakra, jsou lidi, který to maj roky a žijou. Ale co když je to zhoubný? Co když se zítra probudím a neskončí to? Budu se moct podívat fotrovi do očí? A jsou na to vůbec doktoři? Jasně že jsou. Jenže, i když se k nim jde a oni vědí s čím, tak se beztak hned zeptaj – tak co vás trápí?
Ani nevěděl jak, dostal se na zastávku tramvaje až na druhém konci města. A tak zatímco čekal na rozjezd, přišoural se k němu nějaký otrhaný, špinavý – prostě homelessák jak poleno.
„Nemáš voheň?“ Zeptal se a v nastaveném plameni si připálil velký doutník vyrobený z nasbíraných nedopalků zabalených v toaletním papíře – nepoužitém.
„Pěknej večír, co vogo?“
„Hm.“ Odvětil Pavel a nakopnul plechovku, kterou tady pro něj někdo provokativně včera postavil.
„Už jenom chyběj holky.“ Pokračoval bezdomovec a z úst vypustil oblak kouře, který zabíjel komáry letící kolem.
„Spíš inspirace.“ Pokrčil rameny Pavel a nakopnul pro změnu tyč, co držela rozpis spojů.
„Ale blbost.“ Odrazil homelesák. „Inspirace nechybí nikdy. Jaký ženský se ti líběj?“
„No jaký, jaký… prostě ženský.“
„To je těžký hochu. Ty nemáš ideál.“ Šluknul, až mu naběhly žilky v bělmu. „A bez ideálu to nejde. Kus ideálu je v každý ženský, ale už jsi viděl ženskou v ideálu?“
Myšlenku století přerušila tramvaj. Pavel nastoupil, řekl jenom „dobrou“, ale to už homeless zmizel někde vzadu.
Ideál? Znamená to „pěkná baba“? Jak ale vypadá pěkná baba? Je blonďatá? Nebo je to zrzka? Sakra, jsem chlap. Má je velký – ne, to se nemá přehánět. Tak akorát.
Jak akorát?“
Podíval se ustrašeně na svoji ruku.
Tak malý?
Zatřásl hlavou.
Na co myslím? Jak má vypadat ideální holka? Jak dlouhý nohy má?
Vystoupil z tramvaje a pomalu se šoural domů kolem řeky.
Jaký má mít oči? Modrý, zelený, hnědý?
„Ááá.“
Šplouch.
Pavel přiběhl k místu konfliktu společnosti a vody a tam se cákala holka, taková ta neviditelná, nevkusný brýle, prostě šprtka. Občanská solidarita mu zavelela vytáhnout ten zmítající se kus tkáně, bahna a vody na břeh.
„Já sbírala brouky.“ Vykuckla. „Noční.“
Tričko se jí lepilo na tělo a Pavel s údivem zjistil, že jeho ruka je tak akorát a k tomu docela velká.
„Nejsi ty z béčka?“
Děvče usmrkaně zakývalo hlavou, až se jí rozvlnily blátem slepené vlasy.
„Já jsem přijela z Bedřichova kvůli týdletý lužní fauně. My ji tam nemáme.“
„Až z Bedřichova? Ježíš.“ Díval se na tu hromádku neštěstí. „Hele, já tu bydlím kousek, tak jestli by ses chtěla osušit…“
„Asi jo.“
A tak vykročili k úplně prázdnému domu bez rodičů, zato s koupelnou a sadou triček pro mokré slečny, které běhají ve dvě ráno kolem řeky a sbírají noční lužní faunu. Možná se to nezdá, ale toto je teprve začátek příběhu, jež obsahuje veliké věci:
Dítě, potíže s potencí, druhé dítě, druhé potíže s potencí, třetí dítě, impotenci.

Ano přátelé. I Pavel skončí tak, jako většina z nás. Na sofa u bedny, ve které bude hledat svoje mládí.