Nokturno.net / tvorba / diskuze

Cesta ke smrti

Lidský duch, v rámci mezí, nemá hranic. Bortí se před ním nejen čas, ale i víra, naděje, prostor a hamburgery. Přesto, že v sobě pojme život od narození až po smrt, není schopen ztloustnout ještě víc, když mu podáte čerstvě uškvařený karbanátek. Tento problém odnepaměti trápí výrobce rychlého občerstvení, stejně jako prosazovače tenké linie a koktejlů na hubnutí.

Stovky let opuštěná hvězdná soustava kdesi v tom nekonečném a jinak chladném opuštěném vesmíru ožila. Ne, že by tu vznikl život, ač se to dnes jeví jako vysoce pravděpodobné. Prostě se tu objevil. A to v nejmodernější hypertachyonové lodi s relativistickým motorem přeměňujícím jakoukoli hmotu na palivo. Loď si sedla na takové pouštní planetě, kolem které obíhá takový bílý měsíček. A překvapivě z ní vylezli – lidé.
Tedy jen jeden člověk. Podle tvarování skafandru v určitých partiích – žena. Povězme si o ní několik informací. 178 cm, 81/65/86 cm – ve skafandru to není znát, 57 kg, 35 let, povoláním geoložka. Kdyby jste chtěli znát její jméno, pak zní Anna Fričová. Nese lopatu a kyblík.
„Kchchch. Moc se tam nerozhlížej a sežeň to palivo.“ Ozvalo se z její vysílačky.
„Klídek.“ Odpověděla a rozhlédla se kolem. Sešla ze skály, na které loď stála a stanula na písku. Položila kyblík, naházela do něj písek a vrátila se k lodi. Vysunula jakýsi šuplík, nasypala do něj obsah kyblíku a s energií jí vlastní ho zabouchla.
„Natankováno.“
„Kchchch. Slyším.“
Anna se podívala k obloze a spatřila duhově blištící se kouli visící na obloze.
„Mohli bysme se podívat na ten měsíc? Vypadá nějak divně.“
„Kchchch. Uvidíme, co se dá dělat.“
Asi o půl minuty později loď lehce dosedla na všemi barvami hrající povrch bílého měsíce a ven z lodi se vydrala Anna s jedním z kolegů. Petr Dostál, praktický fyzik a astrofyzik, 186 cm, 36 let, 82 kg.
„To je úžasný!“ Zvolala Anna, když zvedla oči od příručního annalizátoru, který sama vyvinula – přirozeně na Petra. „Všude kolem nás je jenom čistý křišťál. Je možný, že celý měsíc je z něho složený. Vypadá to, jako by to byl jeden monokrystal. A není tu ani vyvýšenina. Je to dokonale kulaté!“
„No a?“ Pokrčil rameny Petr, až mu poskočila helma.
„Ty to nechápeš? Je to umělý. První důkaz jiné inteligence, než lidské.“
„To je sice pravda, ale mě je nějak divně.“ Obrátil se a vlezl do rakety.
„Ach ti muži!“ Povzdechla si a vlezla za ním.

Hypermotor rval vesmír před lodí na malé kousky a zase jej skládal za ní. Srandovní na tom je, že si toho člověk v normálním vesmíru ani nevšimne – něco ho roztrhá a složí a žádná krev, žádná vyhřezlá střeva, nic.
V kabině sedělo pět členů jinak pětičlenné posádky. Geoložka, praktický fyzik, bioložka – Taťána Dortmunndová, má jedno dítě, míry a váhu radši říkat nebudu, věk 48 mluví za vše – kapitán – George Cruiser – a první důstojník – Vilém Tell (Ano, je ze Švýcarska a musel utéct kvůli machinacím s kladkovým lukostřílem.).
„Je to objev prvního řádu. Aspoň ho zaneseme do astromap.“ Prohlásila naštvaně Anna.
„To jo.“ Oponoval kapitán. „Ale zásadně odmítám název První Reálný Důkaz Inteligence Mimo Ekliptiku. Je to pobuřující.“
„Dobře, ta zkratka je nevkusná. Však to byl jen vtip.“
„Tak to pojmenujeme QG4H17C67.“ Ozval se Vilém. „To snad vystihuje významnost toho měsíce.“
Odpovědí mu bylo souhlasné kývání zbývajících čtyř.
„Dobře, končím debatu.“ Uzavřel kapitán. „Měsíc se bude jmenovat QG4H17C67. Dostál, Fričová a Tell půjdou spát a já s Dortmunndovou si vezmeme hlídku.“
Když se rozcházeli, bioložka si zastavila Annu.
„Jak to děláš, že se ti tak vyhlazují vrásky?“
„Vrásky?“ Zeptala se zmateně Anna. „Já měla vrásky?“
Po celých šest hodin si loď trhala prostor a světelné roky ubíhaly jako nic. Nakonec se bioložka zvedla z křesla. Po chvíli se z něj zvednul i kapitán.
„Půjdu je vzbudit, miláčku. Za chvíli se vrátím.“
Za chvíli se vrátil červený a celý se třásl. „Průser!“
„Jaký průser?“ Nechápala Taťána a zapnula si košili. Za chvíli ale vyvalila oči a zírala ke dveřím. V nich totiž stálo malé děvče. Mohlo mít tak třináct let. Vlála na ní obří noční košile.
„Co se vám stalo kapitáne? Vypadáte, jako byste viděl ducha.“ Zaševelil mladičký hlásek.
V chodbě se ozval řev. Dovnitř vběhl Vilém. „Co tady dělají ty děti? A kde jsou Fričová s Dostálem?“
„Zde.“ Ohlásil se mutující hlas. „Jak to, že hýkám jak osel? A proč je ten skafandr tak velkej?“
„Jaký děti? Dyť jsem tu.“ Děvče se podívalo k zemi. „A kde mám prsa?“
Po několika hodinách poměrně složitých diskuzí si všichni ujasnili následující fakta:
Onen QG4H17C67 omlazuje. Je to nejspíš pomocí nějakého neznámého záření, které nemůže proniknout do lodi. Omlazení lidé nezapomínají.
„Co budeme dělat?“ Zeptal se hýkavý hlas.
„Já navrhuju vrátit se na Zem a hlásit to.“ Řekla Anna a našpulila dolní ret.
„Hele mladá dámo…“ Začal kapitán.
„Nejsem mladá dáma. Je mi pětatřicet.“
„Promiňte doktorko.“ Řekl zoufale kapitán. „Měli bysme se vrátit a prozkoumat to tam.“
„Já už ven nepůjdu.“ Vyhrklo děvče. „Byla jsem tam pár minut a vzalo mi to dvacet let. Bůh ví, jak bysme dopadli.“
„… A proto se obětuju a potřebná měření provedu já.“ Prohlásila bioložka.
„Houby oběť. Chcete omládnout. Ale věřte mi, nestojí to za to.“ Zahýkal Dostál. „Už jste zapomenula na uhry?“
„Prostě tam poletíme!“ Bouchnul do stolu kapitán.
„Ne, vetuju to!“ Vykřikla Fričová a dupla nohou. „Poletíme na Zem a tam se rozhodne jak dál.“
„Jo!“ Přisvědčil Dostál.
„A kdo nám v tom zabrání? Děti?“ Zasmál se Tell. „Chceme být taky mladí.“
Kapitán a jeho zástupce se vrhli na své spolupracovníky a zavřeli je do jejich kajut.
„Je to neetické.“ Řekla bioložka a začala si čistit brýle. „Ale účel světí prostředky.“

„Dámy a pánové.“ Ševelil reportér do mikrofonu. „Máme jedinečnou příležitost uvidět hrdiny průzkumnické lodi Prometheus, která nám veze informace a objevy o planetách vzdálených přes sto světelných let.
Nyní vystoupí kapitán a hned za…a…a…“
Celá Zeměkoule strnula. Z lodi vyšlo pět dětí, na každém plandal skafandr a všecky zběsile mávaly do kamer.
Příští rok kosmická turistika ztisícinásobila svůj objem.
Do deseti let krachnula většina pohřebních firem.
O padesát let později vyhynulo lidstvo hlady.