Nokturno.net / tvorba / diskuze

Jak pavouk uzavřen do slepé uličky,sám v sobě nacházím
zazděné cestičky.
Často chci tvořit a ještě to nejde, dlouho trvá, než ze semínka
ovoce vzejde.

Pod vlivem proudu vlastního osudu, vnímám vzlety i pády,
zatvrdlé lidi, co točí se ke mě zády.
Nevlastním cennosti, zlato či stříbro, jendiný poklad mám
vnitřní sídlo.

Návaly radosti a krutého odporu, chci to jen vyvážit a dostat
se nahoru.
Stále se potýkám s vlastními stíny, v tomhle jsem sám,
nepomůže nikdo jiný.

Přec stále hledám, dívám se kolem, jen tak se ohlížím
po dechu silném.
Hledám ženu mého osudu, se kterou stagnovat nikdy snad
nebudu.

Hledám svou píseň, hledám své poslání, zatím ho nezmám
ale hrůzu mi nahání.
Tak řekni mi hvězdo stovky let vzdálená, co je má cesta
a kde začíná.

Já bývám stažen do svého nitra, kdy úleva přijde, že by už
zítra?
Je velké riziko poznávat stín, zabít mne může, to dobře vím…..

Tohle je píseň jednoho člověka, co jako řeka životem
protéká.