Nokturno.net / tvorba / diskuze

Pocit naprosté zoufalosti, bezradnosti, bezmoci… ten pocit, když mě děsí samota a přezto miluji chvíle, kdy sama sedím ve tmě a koukám do noci. Po tvářích nechám stékat slzy, co mi padaj do klína, nebo se vpíjí do rtů, do chvějících se rtů, které nejsou schopny vydat ze sebe hlásku. Duše křičí, ale nikdo ji neslyší – anebo slyšet nechce?? Chce se mi řvát, ale hrdlo mi sevře úzkost. Cítím tu bolest, cítím jak mi buší srdce… jakoby mělo každou chvíli puknout!! To ticho mě ničí. Křičím do svého světa, ale jsem tu sama, nikoho k sobě nepustím – tak proč pláču nad svojí samotou?? Možná strach, někoho si připustit k tělu, možná strach z toho, že už nikdy neucítím tu bolest, která mě zabíjí, ve které žiju už tak dlouho, kterou jsem si „zamilovala“!! Je to můj svět…