Nokturno.net / tvorba / diskuze

V šedivé ponuré místnosti,
sedí na židli mladík.
Ponořen do vlastní lítosti,
Nevnímá tichý hodin tik.
V ruce svírá klíč k věčnosti,
jako dlouhý kovový hadík.

Zamyšlen při pohledu na zem
odpověď tiše hledá.
Proč křičela že je blázen,
když do těla jí dýka vjela.

Z hluboké rány krev jí tekla
na oltář spanilého Boha,
„Miluji Tě“ nikdy víc neřekla,
Krev vypil kněz. Boží sluha.

„To on ji zabil, nikdy já.“
Přemítá muž v místosti.
„Ona byla láska, byla má!“
Cítí, jak svrají se vnitřnosti.

Stačí pohyb, bude s ní,
jen jedním prstem pohnout.
Z hada plamen vyletí,
Hlava nestihne se uhnout.

Teď tam leží s dírou v hlavě,
puška spadla vedle jen,
ještě se jí kouří z hlavně,
Bůh už bude spokojen.

Co znamená nezabiješ?
Kdo miluje bližního?
Smrťáka však neoklameš,
On si najde každého!