Diskuse k dílku: Žili v kruhu borovic. Sledovat diskuzi přes RSS .
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.
„Jak bylo na obchůzce?”
„Zase bulela.”
„To bude třetí rok, co?”
„Už by jí to mohlo přejít, že jí to furt baví. Já bych toho kvůli ní tolik
nenadělal.“
„Buď rád, ta moja po mně ani nevzdechne. Navštívit mě přišla naposledy na
Vánoce. Jak to tady pak má vypadat.“
„Aspoň vidíš, jaká byla. Vysrat ses na ňu měl. Hned. Ještě před svatbou,“
prohlásil Jindra.
Utrhávali ze štrúdlu, pošušňávali si. Otevřeli dva lahváče, zívli, ťukli
si, nastavili pravou tvář ke slunci, upili, pěna se jim zavrtala do hlavy.
Levým uchem naslouchali svištění kosy pana Mrázka, pravé ucho se snažilo
rozpoznat, kdo z vesnických dítek je zrovna za pikolou. Zase šáhli do
košíku, co to je tak podivně měkké? Aha, prsty upatlané, čokoláda protéká
košíkem a zalévá louku. Francek vyhrabal obal a vcůcával ze všech škvírek,
čokoládu na špici nosu, na chloupcích na bradě, lepí se na zuby, zalézá do
dásní, ze žaludku užuž utíká do tenkého střeva a dál a dál. Bohouš čučel do
světa. Paní Mrázková zalévala mrkev, kroutila hlavou, zase z toho letos
nic nebude. To už je třetí rok po sobě! Její sousedka Maruška Králová se
kolébala do řeznictví, ve čtvrtek přivážejí delikátně tučný čerstvý bůček.
„Mohla by ju ranit mrtvice. Měli bysme novou kamošku.“
„Jo. Milá ženská to je. Aj krásu jí příroda darovala.“
„A vařit umí. Já u ní byl párkrát na obědě, pomoh jsem jí
s malováním, a to bys nechápal, lepšího králíka na česneku jsem od té doby
neměl, nějaké cizokrajné koření do toho dávala. Magda je dobrá kuchařka, ale
králík na česneku od Marušky, to je jiná třída.“
Za kostelem se mihl mládenec Láďa. Dva dny je ve střehu, chodí učesán a
oděn do svých nejlepších hadrů. Ke staré Matáskové totiž přijela na prázdniny
vnučka. Má sice nohy do ix, v koutcích úst mamutí tesáky, ale je to žena,
je z města a jistě bude vzdělaná, snad i vysokoškolačka. Ten klóbrc,
co má na hlavě, takových u nás na půdě leží desítky po tetičce, už ani
nevím po které, to se teď jistě ve světě nosí. Stačí je trochu vyvětrat a můžu
začít vydělávat. Nejnovější výstřelek módy budou chtít ve vsi všichni! Zrovna
támhle Alici by slušel. Kampak asi rázuje?
„Ta jde nějak opatrně,“ prohodil Bohouš.
„Včera měli s Mírou rande.“
To už pozorovali, jak se oba za šípkovým keřem pusinkují. Pak prošli přímo
kolem Jindry s Bohoušem a jeje. Ruku v ruce k seníku.
„Tak to jsou rychlíci.“
„No sakra, aby se někdo z nás nenarodil.“
„Postrašíme je?"
„Ale no tak. Jak by bylo tobě v seníku, kdyby tě někdo strašil? Tys
tam nikdy nebyl?“
„Byl.“
„A strašil tě někdo?“
„Nestrašil, ale to seno hrozně píchalo. Taky tam rejdily myši. Za moc to
nestálo.“
Radši jen tak seděli, ochutnávali, upíjeli, poslouchali, čichali
k zemi, kterou ráno pokropila hrstka deště.
„Hochu, kdybych věděl, jaký je to po smrti náhul, to bych s tím
skoncoval hned.“
„No jo, ty vole, jak já se smrti bál. Od pětadvaceti jsem myslel na to,
jak exnu. Půlku života jsem byl připosraný ze smrti.“
„Teď jsme zas připosraní ze života, tak to máš jedno.“
Na uhlazených kamenech jsou zlatým písmem, které se drolí a opadává,
vyryta tři jména – Jindřich Devátý, Bohumil Mysliveček, Magdaléna Kadeřábková.
Tři kameny vstávají ze země na palouku v kruhu borovic, které šustí,
neslyšně. Postele nevlastní. Spát nechodí. K večeru ožívají. Někdy
zpívají, občas tancují, sem tam se opijí a rádi se radují. Dnes vzpomínají na
život i na smrt.
„To jak se nám narodil první synek, manželka, vlastně snoubenka, byla
v tom, a z té nervozity to na ňu přišlo dřív, takže všichni příbuzní
se ožrali a jeli dom. Moja pak ležela tři týdny v nemocnici a ne a ne
porodit. Nakonec se jí to přece povedlo. Takže naše první děcko bylo
nemanželské, svatba nakonec vyšla, i synek tam ponocoval, všichni se zas
ožrali a jeli dom. Co ty Magdo? Tys měla svatbu?“
„Chtěla jsem odmalička obrovskou svatbu, aspoň osmdesát lidí, ale nebylo
nic, můj nastávající umřel, bůhví kde se teď toulá, a já jsem si týden nato
sedla na koleje a čekala.“
„Já jsem se chtěl ženit, aspoň jednou, třeba jen malou svatbu uspořádat,
ale nikdy mě žádná nechtěla, nebo jsem jí to nedokázal říct,“ prohlásil Jindra.
Bohouš se zahleděl do Malého vozu a řekl: „Jo, teď mě napadlo, Francek
zítra pořádá na hřbitově kalbičku na oslavu desátého výročí selhání svých
ledvin.“
„Slyšel jsem, zajdem ne?“
„Jasnačka.“
„Tam nejdu, to zas bude ožíračka, chlapi budou chlastat a kydat nesmysly.
A navíc, já jsem Francka nemusela ani za života. Pochybuju, že se změnil.“
Vesničané si šuškali, tam se čerti žení, to je větřisko. Psa by nevyhnal.
Ale to byla Franckova práce. To aby je nikdo nerušil při veselici. Sešlo se tam
dost neživých. Opilců i těch, kteří se rozhodli kurýrovat svou samotu
jinak. U hřbitovní brány hlídal Pecan, pokuřoval, už zase mohl, před rokem
mu to doktoři zakázali, prý dým lezl na plíce.
Oslavenec hrdě přijímal dary, nechal je spočívat na hrobce, kterou mu
nechala postavit dcerka. I ta mu dnes přišla poblahopřát. Veselá vesnická
zábava to byla. Kdo se nudil, pil, kdo se bavil, pil. Ženy flirtovaly, muži
nadbíhali, a když nikdo nikoho neoblboval, hledal odpovědi na zásadní otázky
lidského bytí.
„Krásna je, to souhlasím. Ale na můj vkus málo divoká. Já mám radši ty,
dračice.“
„Proč by Magda měla mít ráda mě? Sleduj, jak vypadám. Šedivý opilec bez
budoucnosti.“
„O to nejde, vole. Hlavu vzhůru.“
„Já vždycky chcu. Nějak jí to naznačit. Nakonec se neodvážím.“
„Někdy jí to říct musíš. Tak proč ne dneska? To chceš, aby si zas našla
jiného?“ hustil Francek do Jindry.
„Chcu jí to říct dneska, chcu. A taky jí to řeknu, to se vsaď.“
„To se klíďo vsadím. Furt si jí nevšímáš, totálně na ňu kašleš. To je děs,
jak se k ní chováš. Zajdi za ňou, řekni máš krásné oči nebo nějaký takový
kyd a hotovka.“
„Fakt jí to řeknu.“
„Tak jdi a řekni jí to. Je sama doma.“
„Už jdu.“
„Tak jdi.“
„Ještě jednoho panáka a pak jdu.“
„Kecy.“
„Posledního.“
Vyklopil do sebe dva rumy a odklopýtal.
Hřbitov mával a držel Jindrovi palce.
Bohouš se neobtěžoval s časným návratem, jen ať si to ti dva
vyříkají, co se dá dělat, zůstanu tu a dám ještě panáka, viď Francku. Hostitel
uklidnil vítr i vodu. Rozehnal mraky, takže jim hvězdy posvítily na
stolování. Borovice se nakláněly jedna k druhé, aby se podělily o tu
novinu. Ptáci vystřelili, začali divoce pohvizdovat. Zajíc po louce hopkal
s tím tajemstvím ke své zaječici.
Když se Bohouš dobelhal k domovu, Jindra ležel v maceškách svého
hrobu. Oči lesklé, upjaté k světélkujícímu nebi.
„Magda obživla,“ šeptl. „Narodila se.“
Dívali se do hvězd. Snad bude nějaká padat a Jindra si bude přát, aby se
Magda vrátila, aby jí to mohl říct. Nemluvili, nechtěli přemýšlet.
Z borovic se staly sochy, ticho bylo mrtvé. Jindra chtěl vypustit aspoň
pramínek slz, už se jich v těle tlačilo moc, ale nešlo to. Nikdo ho plakat
nenaučil. Nakonec Bohouš řekl: „Pojď, půjdeme na obchůzku. Ať víme, jak se jí
daří.“
čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...
Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...
čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).
natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6459
autorů: 867