Nokturno.net / tvorba / diskuze

To jsem jednou takhle šel do mého oblíbeného baru U Zkrvavené Kláry. Jako mám ve zvyku, nejdříve si prohlédnu všechny zákazníky tohoto podniku a přesvědčím se, že ani jeden z hostů není mým nepřítelem. Jistě, u pasu mám dva revolvery, ale ani to by mi nezaručí, že vyjdu z případné přestřelky živ a zdráv. Tehdy tam seděl jen Záludný John a Bystrý Blake. John jede v kokainu a Blake zase v marihuaně. Věčně se tu hádají o tom, který obchod je výnosnější. Asi se ptáte v čem jedu já. Já osobně jsem Krvavý Bill a jedu v nájemných vraždách.
Ačkoliv to může znít divně, já na ty drogy nemám žaludek. Jen když vidím injekční stříkačku, tak se mi zvedá žaludek. To já radši vidím pár vnitřností těch, co neplatí. Svým způsobem dělám službu společnosti, protože většinou mám na seznamu nějaké narkomany či překupníky, takže vlastně eliminuji užívání drog.
Ten večer se tedy zdál poklidný, sedl jsem si, objednal jako obvykle jednu wisky a čekal na Zkrvavenou Kláru. Klára byla moje zaměstnavatelka. Ano, za všemi těmi vraždami stála půvabná žena. Vždycky přišla kolem půlnoci a přihodila mi na seznam další jméno.
Ani dnešek nebyl výjimkou. Ale na druhou stranu obyčejný také nebyl.
„Já vím, že politiku neděláš,“ začala Klára. „Ale tohle je ve tvém vlastním zájmu.“
„Hm. A o koho jde? Někdo významný?“
„Ani ne. Jde o starostu. Máš dvě možnosti. Buď ty sejmeš jeho, a nebo on sejme tebe. Už ti jde po krku.“
Tak tohle byl celkem pat. Buď zastřelím starostu a půjdou po mně federální agenti, kteří mě nakonec stejně najdou, nebo se nechám rovnou zatknout. Ještě je třetí cesta, kterou Klára nezmínila. Sebevražda. Ale to je až krajní řešení. Můžu ještě zkusit zdrhnout. Ano. Vzít roha. Ale kam? A čím? Peníze mám, ale co když už jsem na seznamu hledaných osob a chytí mě na hranicích? Budu muset ilegálně přeběhnou! Asi ano.
Najednou se ale rozlétly dveře a v nich starosta s brokovnicí. Volá: „Bille! Kde jsi ty skunku?!“ Nadskočil jsem, rychle jsem šáhl po revolverech, ale ty nikde. Ta krysa Klára! Určitě mi je vzala jak jsme tu seděli! Otočím se. Dívám se tváří v tvář starostovi.
„Přece nezabiješ vlastního syna,“ snažím se to nějak narychlo urovnat.
„Zabil bych tě třeba stokrát, kdyby to šlo! Připravil jsi mě o všechno a pak zmizel. Musel jsem začít od znova! Začínal jsem na ulici! A ty si nedáš pokoj! Ať půjdu, kam půjdu, pořád tam budeš! Řekni nashledanou světu a zítřku!“
Než jsem však stačil cokoliv vyslovit, měl jsem už díru v hlavě, a pomalu jsem mrtev klesal k zemi.