Nokturno.net / tvorba / diskuze

Soudní pře
(bajka)




Je tomu už velmi dávno, co v jedné velmi daleké zemi stanuly před nejvyšším soudem dvě rozvaděné ženy a žádaly, aby soud rozhodl o jejich při.
„Jsem krásnější než ty!“ rozkřikla se první z žen, až náramky na jejích rukou a řetězy kolem její šíje zlatě zvonily. „Stačí mi pohnout prstem, a podívej, kdo všechno mi leží u nohou!“
A skutečně: Z jemné mlhy utkané z rozmanitých vůní, líčidel a klamů, která se jí válela těsně kolem chodidel, vystupovaly tváře ministrů, podministrů, tajemníků, důstojníků a velících generálů, všichni jí připíjeli šampaňským a sborově zpívali „aleluja“… Také soudci pokyvovali uznale hlavami a s&# ovržením se dívali na druhou ženu–žebračku, která klečela před nimi.
A divná věc – ačkoli náramky na jejích rukou a nohou nebylo zlato, ale pouta z chladné oceli, ačkoli šňůra kolem její šíje byla jen obyčejná konopná oprátka, přece se hrdě usmívala a mlčela.
„Jsem také mocnější než ty!“ rozkřikla se znovu první žena. „Když budu chtít, každého si koupím. Podmaním si celý svět!“ zasmála se jízlivě.
A znovu, stejně jako předešle, se odkudsi vynořily pokřivené tváře mistrů, ministrů a nadministrů, velící generálové veleli, zvony ještě více hlaholily, děla na hradbách hřměla a vzduchem se neslo sborové „aleluja“. Také soudci nadšeně tleskali a dámy obdivně omdlévaly, jen ta s provazem na krku se dále usmívala a mlčela.
„A jsem také chytřejší než ty!“ vykřikla její žalobkyně potřetí, až se jí tvář zkřivila, a vítězoslavně se rozhlédla. „Nikdo se mi neodváží protivit!“
„Opravdu nikdo?“ promluvila konečně druhá žena a dobře zvažujíc každé další vyřčené slovo, dodala jasným hlasem: „Pak se dobře podívej dolů pod hradby.“
V soudní síni nastalo ticho, ale zatímco zvony stále ještě hlaholily, dámy omdlévaly a generálové veleli, na zkrvavené dlažbě pod hradbami ti nejmenší z nejmenších vstávali a nad hlavami jim plápolala mihotavá světla pochodní a svic.
„Svobodu, svobodu!“ dralo se jim z hrdel.
„Svobodu!“ burácela stonásobná ozvěna, opírala se do omšelých zdí a bortila je v základech.
Pak spadly poslední dvě cihly a uprostřed zřícenin zůstala stát se smyčkou na krku jediná postava. Na jejím těle vlálo jen pár chudobných hadrů, a přece z ní vycházela taková záře, že se i slunce zachvělo obdivem a hvězdný pastýř vyhnal své ovečky z příbytku, aby se mohly potěšit z té krásy. Jmenovala se Svoboda.
Jenže lidé se tam dlouho neradovali z nabytého pokladu. Brzy se postavil přítel proti příteli, bratr proti bratrovi a v honbě za mocí bohatstvím si přestali vážit jeden druhého. Proto je ta princezna opustila a snad se i ona stala jednou z hvězd. Tak stále stejně mlčenlivá osvětluje cestu bloudícím, hojí rány trpícím a čeká, až zase přijde její čas.


Poslání:

Jak často není zlato zlatem,
ale jen cetkou bez ceny!
Pod drahou čapkou, skvostným šatem,
jež bohatým jsou souzeny
zloděj či vrah se často skrývá a v jeho dlani chtivost číhá.