Nokturno.net / tvorba / diskuze

Dotek anděla

Když jsou lidé mladí, mívají o své budoucnosti nejrůznější představy. Většinou jsou optimistické, a to je dobře. Užívají si, milují a rozmnožují se, o blížícím se stáří příliš neuvažují. O lidech nad šedesát si myslí své a když je řeč o lásce, nabývají mnohdy domnění, že se už pro ně jaksi nehodí – ovšem kromě té, kdy jim štědrou rukou rozdávají dary.
Ale omyl! Mládí ještě neví, že člověk svá přibývající léta skoro ani nevnímá a že jen pohled na další generace jeho potomků v něm probouzí jakési vědomí toho, že mu kdysi – snad docela nedávno – bylo dvacet, třicet, padesát…
Pravda – s&# m rozmnožováním je to už trochu jiné, ale pokud je takový „dorostenec“ zdráv a při síle, cítí se stejně jako před lety. I za pěknou dívkou, mladou ženou nebo dobře vyhlížejícím mladíkem se rád otočí. A dokonce i v osmdesáti, jako děda Chromek.
Jenže pak přišel den, kdy zůstal bezmocně sedět ve vaně a už se ven nedostal. Když ho přivezli, kroutili nad ním hlavami a po straně si šeptali, že to s ním vypadá bledě a že dlouho nevydrží. Nemluvil, netečně se díval kamsi do stropu nebo do nebeských výšek skrze něj, takže jeho bílé vousy a obočí vypadaly na bílém polštáři ještě bělejší, tváře ještě pohublejší a prsty ještě kostnatější, než ve skutečnosti byly. Dokonce i zdravotní sestry kolem něj chodily po špičkách a když spal, upřeně pozorovaly jeho hrudník, jestli se zvedá – nebo ne, a zvědavě braly jeho ruku za zápěstí, jestli se jim podaří nahmatat tep.
Při jedné takové návštěvě se děda probudil a pootevřel oči. Asi se mu zdálo, že je to stále ještě sen, nebo že se přímo nad ním houpají dva běloskvoucí zvony zvoucí ho k prohlídce nebeského dómu. Voněly mýdlem a levandulí, téměř se dotýkaly jeho chřadnoucí tváře a natruc nesmlouvavé matce přírodě děda cítil, jak jeho umdlévajícím tělem proběhlo jemné zachvění.
„Ach můj Bože nebeský,“ vydechl tiše, „to už su u tebe v nebi?“
Mladá žena, která se nad ním právě skláněla, aby upravila polštář pod jeho hlavou, zůstala v udiveném předklonu a opírajíc se dlaněmi o bělostně povlečenou postel zčervenala a upřeně se mu zadívala do očí: „Dědo,“ pohrozila, „vy nespíte? V nebi ještě nejste, ale jestli ty oči hned zase nezavřete, určitě v něm brzy budete,“ zasmála se a zapnula si neposlušný knoflíček, kudy bylo vidět tak hluboko.
„Škoda,“ tiše si povzdechl starý muž. „Takové nebe by se mi moc líbilo,“ a hlavou mu proletěl roj dávno zavátých vzpomínek. Byly tak jasné a určité, jako by od té doby neuplynul ani den. Všechno viděl úplně přesně a jasně: Šel srpnovou, omamně vonící trávou, před sebou viděl oblá dívčí lýtka, a jak teplý vítr načechrával listí nedalekých křovin, znovu ucítil podmanivou chuť jejích rtů i vůni jejích vzdouvajících se ňader, když na ně položil hlavu po bouřlivém milování. Také voněla levandulí, proto si na ni tak najednou vzpomněl…
„Raději už nechejte těch legrácek a ukažte mi ruku, vyhrnu vám rukáv, ať vám mohu změřit puls a tlak,“ řekla žena v modrobílém, vysunula židličku ukrytou pod postelí a posadila se. Teprve teď si mohl stařík prohlédnout také její tvář. Pozoroval ji přivřenýma očima, takže pouze jemné zachvění jeho víček mohlo tu a tam prozradit, co se v něm odehrává. Všiml si lokýnky tmavých vlasů, která jí vyklouzla zpod čepce a klimbala neposlušně kolem její tváře. Viděl pod úzkým obočím dvojici něžných, hlubokých očí, a protože už věděl, že oči jsou zrcadlem duše člověka, pomyslel si, že i srdce této dívky bude jistě ušlechtilé a dobré. Spatřil její hebké, červeně namalované rty. Byly obtaženy jemnou tmavou linkou, což ji dělalo ještě půvabnější a přitažlivější. Líbilo se mu to. – „Je opravdu krásná,“ pomyslel si, „jenže…“
Kdysi by udělal bůhví co, jen aby ji získal. Jak rád by se jí dotkl! Třeba jen na malou chvilinku – na pouhopouhý zlomek vteřiny, ve kterém by mohl stařecky se chvějícími prsty pohladit ještě jednou, a možná že už naposledy tu nebesky hebkou kůži, která ho kdysi naplňovala údivem a nevysvětlitelným napětím. Ale zůstalo jen u&# kusu – ruka se jen sotva znatelně pohnula a pak znovu bezmocně klesla na nemocniční přikrývku.
„Dědo, je vám dobře? Ten váš tep se mi nějak nezdá,“ řekla mladá žena a jak se napřímila – ostré květnové slunce svítící pootevřeným oknem do tichého pokoje proniklo naplno jejím pláštěm jako hedvábnou pavučinou a odhalilo užaslému starcovu pohledu celou její postavu. Svatozář slunečních paprsků, která ho málem oslepila a která ji objala, jí dodala nadpozemského vzezření.
„Anděl, přiletěl sem opravdový anděl,“ prolétlo mu umdlévající myslí, trochu se zachvěl a pootočil hlavu, aby si mohl anděla lépe prohlédnout. Ten k němu natáhl ruku, lehce ho pohladil po bledém čele a tiše se na něho pousmál: „Ale kdepak anděl, dědečku, já jsem jen obyčejná Markéta – slyšíte mě? Markéta…“
„Markéta?“ sotva pohnul ústy stařec. „Já vím – Markéta. Ano, já vím – i&# dělé mají svá jména. Tak Markéta…“
„Asi blouzní," řekla si jen tak pro sebe andělka Markéta. „Musím zajít pro doktora, ať se na něj podívá,“ a odběhla.
Vrátili se za necelých pět minut. Starý pán ležel s&# áří obrácenou k oknu, s očima dokořán otevřenýma, a když se mu do nich Markéta ještě jednou naposledy podívala, jako by tam uviděla svoji vlastní tvář rychle se pokrývající mlžným závojem…