Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ze školního hřiště zdejší střední školy bylo slyšet ryk, jásot a nadšené povzbuzování. Zrovna probíhaly závody v  běhu. Každý rok v  létě tomu tak bylo. Stejní sportovci, stejná dráha, stejná pravidla. Pro učitele a závodníky tahle akce symbolizovala stmelení. Pro zbytek něco jiného. Závody znamenaly dopoledne bez vyučování.

Skutečnost, že ani ne čtvrtina tribuny opravdu sledovala průběh klání, už ale dávno nikoho netížila. Stejně tak fakt, že i  přes motto soutěže" sportem k  přátelství„, což každoročně hlásal fialovo-zelený transparent, se nikdo přátelit nechtěl.

Stále bylo vidět, kdo jsou hvězdy školy a koho naopak všichni nesnáší. Diváci byli totiž rozděleni do skupinek. Do malých, uzavřených skupinek. Jednomu takovému seskupení, které sedělo v  jediném stínu, se přezdívalo ´Banda šprtů´. Dívkám, které seděly těsně u se be a zabíraly nejméně místa, všichni říkali ´Slané tyčinky´. A ob rovské bandě pořvávajících kluků a zmalovaných dívek se nepřezdívalo nijak. Seděli vždy nejvýše na tribuně, měli vždy hlavní slovo a učitelé se snažili jim v  ničem nebránit. Tihle puberťáci byli ti, kteří řídili společenský chod školy. Určovali oblečení, hudbu, mluvu, všechno. Často se bavili napodobováním spolužáků, nejlépe na očích co nejvíce lidem. Zrovna teď se Martin Bulstrode, asi největší ´kápo´, rozhodl předvést Ritu Stockerovou, která se slzami na krajíčku pouze seděla a poslouchala nadšený smích všech přítomných. Skutečně jen pár lidí se nesmálo, mezi nimi i dv a chlapci, nerozeznatelná dvojčata. Oba měli černé, krátce střižené vlasy, nezdravě bledou pleť a oříškové oči. Byli hodně vysocí a také velmi hubení. Postávali dál od tribuny.

“Jsou tak okoukaní," pronesl ten, který stál za druhým a držel ho kolem pasu.

„Ano, jsou. Divím se, že se stále smějí stejným věcem,“ přitakal oslovený a obrátil se na bratra. „Nepůjdeme si sednout? Mám náladu, ty ne?“

Ten se zamračil.

„Vidíš snad nějakou?“

„Třeba přemluvíme Alison, aby si rozpustila vlasy,“ navrhl nesměle.

„Přemluvíme, Davide?“ nadzvedl obočí.

David se zatvářil provinile a jako člověk, který si plně uvědomil nějakou hroznou chybu.

„Promiň, Briane,“ omluvil se.

„Měl by si na to pamatovat,“ chladně pronesl Brian a bratrův pas pustil.

„Neboj. Už budu,“ usmál se chabě David a lehce cvrnknul své dvojče do brady. To bylo jejich znamení. On se také usmál a opětoval to cvrnknutí.

„Doufám!“ Řekl ještě.

Oba se obrátili k  hřišti, kde ředitel vyhlašoval výsledky a snažili se nevšímat si Martina Bulstrodea a jeho přátel.

„Nechápu, kde bereme tolik věcí,“ stěžovala si jistá paní, celým jménem Emily Crunková, zhruba ve stejnou dobu, jenom o  pár bloků dále.

„To není věcmi, máme málo krabic,“ poznamenala její jediná dcera, Mary-Kate. Byla matce hodně podobná, spojovaly je zeleno-modré oči a vlasy myší barvy. Byly by jako sestry, kdyby se paní Crunkové v  obličeji tolik nezračil nedávný rozvod.

„Asi máš pravdu, měly jsme jich sehnat víc,“ pokývala hlavou Emily.

„Teď už to budeme muset nějak zvládnout,“ usmála se Mary-Kate a obrátila se k  obzvláště velké krabici, na které stálo ´Nádobí´.

Skvěle, pomyslela si, už vidím, jak všechno rozbiju a nebudeme mít z č eho jíst.

Po několika dlouhých chvílích, kdy se oběma ženám podařilo přestěhovat krabice a vybalit to nejpotřebnější, si konečně mohly odpočinout. Uvědomily si, že od chvíle, kdy zaparkovaly, si vlastně dům z  venku pořádně neprohlédly.

„Jak se na něj teď tak dívám,“ pronesla Emily zamyšleně ke své dceři, „Není až moc velký pro nás dvě?“

„Proč myslíš? Třeba nebudeme pořád jenom dvě!“ Namítla Mary. Často tuhle zkratku používala, její celé jméno bylo až moc dlouhé.

„To myslíš vážně?“ Zarazila se její matka. Mary tohle říkat neměla, bylo na to nejspíš ještě brzy.

„Promiň,“ hlesla tiše. Věděla, že udělala chybu.

Ale paní Crunková se nechtěla zlobit na jediného člověka, který jí zbyl ze starého života, proto zavrtěla hlavou a vlídně se usmála.

„Ne, ty promiň.“

Vzala dceru kolem ramen.

„Ale uznej, že je to krásný dům.“

„To ano,“ přitakala Mary. „Jen jsem zvědavá, jestli jsou stejně krásní i  sousedé.“